Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Kapitola 6.

Hell camp

Klečel jsem na skále, asi tři metry nad vodní hladinou Panského rybníku. Dole pode mnou se na mírných vlnkách, na lehátku, pohupovala nahá Linda. Na tom nebylo nic zvláštního. Na téhle straně rybníku se nikdo v plavkách nekoupal.

Na hladinu rybníku padal stín. Slunce se už před nějakou dobou schovalo za námi, za špičkami stromů, které lemovaly celý západní břeh. Jeho poslední paprsky se odrážely od oken chatek na druhém břehu. Ještě chvilku a zneviditelním se. Nechtěl jsem, aby mě z pod hladiny zahlédl. Nechtěl jsem zmařit naše týdenní úsilí.

Předminulý týden se našemu rybníku dostalo pozornosti od všech celostátních médií. Hlavně na Nově o něm mleli bez přestání. Jenomže TV Nova je mediální žumpa, tak čemu se divit.

Došlo k tomu hned druhý den po našem návratu z Moravy. Jedna mladá holka, bylo jí patnáct a byla s rodiči na prázdninách v chatce na protějším břehu, zmizela.

Poslední kdo ji viděl, byl rybář, čekající na úlovek na severním břehu. Sice byl dost daleko, ale policii vypověděl, že viděl, jako by dívku něco stáhlo pod hladinu, která se za ní uzavřela navždy.

Potápěči pročesávali dno rybníku tři dny. Nenašli vůbec nic. Rybník nebylo možné vypustit. Jeho 90 metrů dlouhá a dvacet šest metrů vysoká hráz, díky níž je Panský rybník nejhlubším v zemi, má zarezlé stavidlo. K jeho vypuštění by bylo nutné provést celkovou rekonstrukci hráze a na to dát peníze nikdo nechtěl. Hledání dívky bylo nakonec zastaveno. Panský rybník se stal jejím hrobem.

Také jsem se chtěl k rybníku podívat. Ne jako čumil. Jen jsem měl jisté tušení. Když jsem o něm řekl Lindě, místo aby šla se mnou, vyrazila do knihovny. I chodící encyklopedie občas potřebuje doplnit znalosti.

Dostat se k Panskému rybníku nebylo jednoduché. Všechny cesty, ať už pro auta, nebo pěší, hlídala policie. Jenže já byl veliký a mocný čaroděj. Navíc jsem tu byl jako doma. Znal jsem spoustu cest. Vybral jsem si tu, která mě zavedla na skálu nad kamennou hrází, ze které byla vidět téměř celá vodní plocha. Na hrázi stáli policisté. Nevím, co tam dělali. Nejspíš se pokoušeli donutit zarezlé stavidlo k otevření ve jménu zákona. Zhruba uprostřed vodní plochy byl motorový člun, do kterého právě vlézal policejní potápěč. Vrtěl hlavou. Zase nic. Přemýšlel jsem, jak sem ten člun dostali. Pak jsem si uvědomil, že na východní straně vede silnice až do vody. Já východní stranu často nenavštěvoval. Byla to chatová oblast. Spousta lidí, nic pro mě.

A pak jsem to ucítil. Auru zla, vznášející se nad vodní hladinou, jako večerní mlha. Zlá a neprostupná, připravená pohltit kohokoliv, kdo by se odvážil vstoupit do vody po setmění.

Nechápal jsem to. S Lindou jsme se sem chodili koupat skoro každý den. Jak to, že jsem si toho dávno nevšiml. A ani Linda, která pro tyhle věci měla lepší cit, než já. Telepaticky jsem se s ní spojil a řekl jí o svém objevu. Také pro mě měla nějaké novinky. Dohodli jsme se, že se sejdeme u nás.

Když jsem dorazil, Linda už na mě čekala před domem. Sešli jsme dolů do zahrady, tam kde jsme trénovali boj s mačetou. Byl to takový travnatý plácek pod stromy vedle jeskyně, vytesané do skály. V té jeskyni jsme měli něco jako základnu. Měla široký vchod a vysoký strop s dírou, takže se v ní dal rozdělat oheň, když bylo chladno a my se chtěli ohřát. Ale to dnes nebylo třeba. Byl začátek srpna. Ochlazení, které nás zastihlo při odjezdu ze Staré fary pominulo stejně rychle, jako přišlo. Letní vedra se vrátila v plné síle. V jeskyni byla i hromada starého suchého sena, přes kterou jsem přehodil starou plachtu, kterou jsem našel na půdě domu. Sednout si do ní, bylo velice pohodlné. Milovat se v ní také.

Uvelebili jsme se na hromadě a Linda vytáhla svůj starý dobrý zápisník. Linda bez něj nikdy nechodila, tedy do knihovny. Já z pod plachty vytáhl láhev Jacka Danielse. Byl teplý, ale rozhodně lepší než žádný. Lokl jsem si a nabídl Lindě. Podívala se na mě jako na toho největšího alkoholika. Kdyby měla na svých letních šatech nějaké kapsy, určitě by z nich vytáhla Antabus. Při té myšlence jsem se otřásl a láhev zase schoval.

"Takže," začala svou přednášku jako obvykle.

"Panský rybník. První zmínka o vodní nádrži v místě dnešního rybníku pochází ze čtrnáctého století. Postavili ji tehdejší havíři, neboť zpracování zlaté rudy vyžadovalo velké množství vody. Hráz rybníku, tak jak ji známe dnes, byla dokončena roku 1850. Vystavět ji dal cech mlynářů jako zásobárnu vody pro jejich mlýny v obdobích sucha.

K první tragédii, která je dávána v souvislost s rybníkem, došlo rok po jeho napuštění. Tenkrát se ztratil Josef Skopal, mlynář z Červeného mlýna. To je ten..."

"Jo, jo. Já vím kterej to je. Taky tady žiju."

Linda mi dala pohlavek.

"Nepřerušuj. Víš, že to nemám ráda."

"Prosím o vaše blahosklonné prominutí, má císařovno."

Dostal jsem pusu a Linda pokračovala.

"Josef Skopal, prý byl ve při s porybným, který v létě roku 1852, které prý bylo nejsušší za posledních sto let, odmítal zvýšit průtok z rybníku, neboť se obával o svou sádku kaprů, kteří ten rok do rybníku přibyli. Porybný prý přebýval v chatě v nově se rozrůstající chatové oblasti na východním břehu. Skopal se jednoho večera vydal k rybníku, rozhodnutý vyříkat si to s porybným osobně. Od té doby se po něm slehla zem. Tradovalo se, že porybný Skopala zabil, jeho tělo zatížil kameny a utopil v nejhlubším místě rybníku, tedy u hráze. Jeho tělo se však nikdy nenašlo. Porybný vyvázl bez trestu. Od té doby se v Panském rybníku ztrácejí lidé. Ta patnáctiletá holka, co předevčírem zmizela, nebyla první. Našla jsem dalších čtrnáct případů, kdy v okolí rybníku někdo beze stopy zmizel. Ten poslední z roku 1989. Zdá se, že zmizení se s pravidelností opakuje každých deset let."

Na ten poslední případ si pamatuji. Bylo mi osm. Moje o pět let starší sestra, se jezdila koupat k Panskému rybníku se svými kamarády. Skákali do vody ze skály na východním břehu. Jeden skočil a už se nevynořil. Také prý přijel policejní potápěč. Také nic nenašel.

"Je to hastrman," řekl jsem Lindě, když skončila s výkladem.

"Vážně? Jak to, že o něm nevíme?"

"Jeho aura je cítit jenom v noci. My u rybníku po setmění nikdy nebyli."

"Ale ty jsi říkal, že jsi mezi prvákem a druhákem u Paňáku strávil celé léto. I přes noc."

"Ale to bylo před tím, než jsem získal své schopnosti. Tenkrát bych nepoznal hastrmana, ani kdyby stál přímo přede mnou. Navíc, jak se zdá, útočí jenom jednou za deset let. Měl jsem vlastně kliku. Kolikrát jsem se tam koupal i v noci. Bude to ten Josef Soukup, nebo jak jsi říkala, že se jmenuje. Ten porybný ho zabil a hodil pod hráz. Násilná smrt. Neobjevená mrtvola. Všechny atributy proto, aby se z něj stal nemrtvý."

"Ale proč zrovna jednou za deset let?"

"Vím já? Možná mu stačí nakrmit se jednou za deset let. O hastrmanech toho v Knize mrtvých zrovna moc není. Jen, že patří k nemrtvým a jak můžou vzniknout."

Při slově nakrmit, se Linda otřásla. Byla to hrozná představa, ale také vysvětlení, proč se nikdy nikdo nenašel.

"Takže, co s tím uděláme?"

"Počkáme až se situace uklidní a pak si na něj počíháme."

"Ale jak?"

"Předhodíme mu návnadu."

"A tady plán slovutného démonologa končí."

"Jak to?"

"Zapomínáš, že útočí jen jednou za deset let. Tuhle dekádu už má splněno."

"Předhodíme mu takovou návnadu, že by neodolal, ani kdyby byl třikrát nemrtvej."

Když benga i novináři konečně zmizeli, chodili jsme s Lin k Panskému rybníku každý den. A každý den jsme zůstávali déle. To Lin měla být tou neodolatelnou návnadou. Já zůstával na břehu schovaný, připravený zasáhnout, kdyby bylo třeba. Dnes to bylo poprvé, co jsme zůstali po setmění.

Byl jsem v pokleku na skále nad Lindou. Zářící mačetu v pouzdře, sám maskovaný zneviditelňujícím kouzlem. Lin, tři metry pode mnou, ležela zády na lehátku. Hastrman nesměl mít žádné podezření. Všechno muselo vypadat, jako obvykle.

Sledoval jsem vodní hladinu. Pohled na Lindu byl sice mnohem zajímavější, ale toho si užiju ještě do syta. Jestli to přežiju.

Noční vidění mi bylo k ničemu. Panský rybník nepatřil k těm nejčistším. I za slunného dne nebylo vidět dál, jak metr pod hladinu. Jadran to rozhodně nebyl.

Linda předstírala, že na lehátku usnula. Netušil jsem, jak dlouho budu čekat. Ale doufal jsem, že ne moc, pomalu mi začínaly dřevěnět nohy.

Hastrman se vynořil u Lindiny hlavy. Byl to ten nejodpornější nemrtvý, jakého jsem kdy viděl. Měl zelenou slizkou kůži, pokrytou pijavicemi. Jeho oči byly zakalené a žluté. Místo nehtů měl dlouhé drápy, kterými se chtěl zabořit do Lindina hrdla.

Skočil jsem ze skály. Skočil jsem úhlednou šipku se zlatě zářící mačetou v natažených rukách. Mačeta projela hastrmanovou lebkou, skrze krk, hluboko do těla. Nemrtvý byl okamžitě mrtvý. Společně jsme klesali ke dnu. Netušil jsem, jak hluboko tady je. To po sto padesáti letech, kdy nebyl rybník vypuštěn, asi nikdo. Jen, že je tu dost hluboko, aby se dalo ze skály bezpečně skákat. Udělal jsem klasickou chybu. První věc, kterou jsem učil Lindu při práci s mačetou. Nikdy nesmíš bodnout tak hluboko, aby mačeta nešla vyndat. Ta moje vězela v hastrošovi až po rukojeť. Nemohl jsem ji vytáhnout, nebylo se o co zapřít. Hastrošovo tělo bylo jako namazané lubrikačním gelem. Musel jsem počkat, až se dostaneme na dno. Svoji mačetu jsem tu rozhodně nechat nechtěl.

Padali jsme dlouho. Odhadem tak pět metrů, ale nakonec jsme narazili na bahnité dno. Hastroš se do něj zabořil až po pás. Oči jsem měl zavřené. V tomhle prostředí byly úplně k ničemu. Dokonalá tma i pro mé oči, tlak a zima. Musel jsem se hodně ovládat, abych nezpanikařil. Příště raději odstřelím hráz.

Zapřel jsem se nohama o hastrmanovo kluzké tělo. Šlo to špatně, ale nakonec se mi povedlo vytrhnout mačetu z jeho hlavy. Právě včas. Zadržování dechu nebyla moje disciplína.

Vynořil jsem se na hladině a popadl dech. Linda už byla na břehu. Pomohla mi z vody ven. Byl jsem vyčerpaný, ale šťastný. Šťastný v Lindině objetí. Mohl jsem si na mačetu přidat další zářez.

"Někdo nás sleduje," pošeptala mi do ucha Linda.

Rozhlédl jsem se. Nikoho jsem neviděl.

"Cítím ho. A nelíbí se mi to."

Já přitahoval problémy. Ale Lin byla něco jako médium. A jak Linda řekne, že se jí něco nelíbí...

Už byla tma. Přepnul jsem své démonem vyladěné oči do nočního módu. Tmavé barvy lesa se vytratily úplně. V nočním módu jsem viděl jen černobíle, zato však ostře. Bylo to jako sledovat černobílý film v té nejvyšší kvalitě.

Linda se zatím oblékla. Mě začínala být trochu zima. Do vody za hastrmanem jsem skočil i s botami. Nechtěl jsem, aby mou mrtvolu vytáhli z vody nahou, kdyby něco nevyšlo. Naštěstí to vyšlo, ale voda ze mě stále crčela. V botách jsem měl bahno. Asi to nebyl dobrý nápad, skákat takhle do rybníku.

Tam nahoře mezi stromy jsem rozpoznal vzor, který se tak úplně do lesa nehodil. V normálním světle by svůj účel jistě splnil, ale ne v černobílém světě mých očí. Byl to Flecktarn, maskovací vzor německého Bundeswehru. Nebyl to špatný vzor. Skládal se ze spousty malých bodů v barvách zeleného i uschlého listí. Do evropských smíšených lesů ideální maskování, které v černobílé úplně ztrácelo svůj účinek. Ale co bylo zajímavější, ten Flecktarn nebyl sám. Byl v něm navlečen kluk, asi v mém věku. Na hlavě měl naraženou maskáčovou čapku a v ruce držel malou krabičku s lesklým kolečkem vpředu. Chvíli trvalo, než jsem si na tu vzdálenost uvědomil, co to je. To pako mělo videokameru. A nejspíš si natočilo celý náš útok na hastroše. Včetně mého zneviditelnění a zářící mačety. A Lindy. A nahou Lindu můžu točit jenom já. Tedy kdybych měl čím. Tu kazetu musím získat.

Podělil jsem se o svůj postřeh s Lindou a řekl jí, ať se odebere směrem ke kempu, kde jsme měli zaparkované auto. Dříve jsme k Paňáku chodili pěšky, nebo na kole, ale od té doby, co mám auto, chodím pěšky jenom do něj. Sám jsem se pustil za typem s kamerou. Už vím, proč celebrity tolik nesnáší paparazzi.

Kameraman vůbec netušil, že jsem mu v patách. Snažil se dostat do zalesněného svahu, který byl na celé západní straně rybníku a končil až u kempu. Vůbec jsem netušil, kam má namířeno. Na délku měl tenhle les asi tři kilometry a vedl až k silnici mezi Krásnou Horou a Velešovem, ze které vedla právě odbočka do kempu. Ten les jsem měl samozřejmě prozkoumán také. A pokud vím, nikdo do něj nechodí. Nic v něm není. Dokonce ani houby v něm nerostou.

Dost bylo sledování. Ono sledovat slona v maskáčích, nebylo nijak těžké. Kameraman byl hlučný, jako buldozer. Nezapomněl šlápnout na jedinou suchou větev v lese. Myslel jsem, že dojde na pěšinu vedoucí kolem celého západního břehu. Lidé po ní chodili z hráze do kempu na pivo. Ale kameraman ji minul a pokračoval dál do lesa. Už mě to pronásledování přestávalo bavit. Vezmu kazetu s nahrávkou a zmizím dřív, než se dostaneme k silnici.

Předešel jsem ho a počíhal si na něj za jedním stromem.

"Čau vole," vybafl jsem ze tmy.

Vůl se lekl a udělal krok zpět, přičemž zakopl o větev, na kterou před vteřinou šlápl. Sletěl na záda a praštil se do hlavy tak pěkně, až ztratil vědomí.

Prohlédl jsem ho. Ani nekrvácel. Za chvíli se probere a bude moci doma vyprávět, jak v lese potkal ducha.

Vyndal jsem z kamery kazetu. Byla to taková ta malá. DV myslím, se jí říká. S digitálním záznamem na pásku. Velice moderní a velice drahá.

Strčil jsem kazetu do kapsy. Chvíli jsem přemýšlel i o kameře samotné. Že bychom si s Lindou udělali takové malé home videjko. Hmm. Ale to už by byla moc velká čórka.

Vyrazil jsem lesem dolů k rybníku, abych narazil na pěšinu do kempu. O tenhle les se nikdo nestaral. Bylo v něm spousty popadaných větví i celých stromů. Moc dobře se jím nešlo.

Neudělal jsem ani dva kroky, když jsem spatřil další maskáče. Tyhle byly mnohem lepší. Nevěděl jsem o nich, dokud jsem je neviděl a viděl jsem je, až když byly pět metrů ode mne.

Byli čtyři. Na očích měli brýle pro noční vidění. Nebyli to infra brýle. Infra světlo v nočním režimu vidím také. Věděl bych o nich už dávno. Tohle byly fotonásobiče, zesilující zbytkové světlo. Mělo to své výhody i nevýhody. Výhodou byla právě absence infra světla. Infra světlo totiž dokáže zaznamenat i obyčejná kamera. Schválně, zkuste vzít mobil a posvítit do jeho foťáku dálkovým ovladačem na telku. Na displeji bude ta dioda vidět. Nevýhodou bylo, že v naprosté tmě byly k ničemu. Těch pár fotonů, bylo pro jejich činnost nezbytných. V tom měly moje oči výhodu. V nočním režimu nesvítily a světlo nepotřebovaly žádné.

"Stůj," řekl maskáč přede mnou.

Zastavil jsem a dal ruce před sebe. Dělal jsem, že ve tmě lesa nic nevidím. Přemýšlel jsem, jestli je mám sejmout a utéct, nebo jenom utéct. Zkušenost praví, že s magorama v maskáčích, si není radno zahrávat.

'Pomůžu ti s nimi. Jsem asi deset metrů po tvé levé ruce,' zazněl mi v hlavě Lindin hlas.

'Neměla jsi čekat u auta?'

'Cítila jsem ty lidi tady. Myslela jsem, že se ti pomoc hodí. Mám mačetu.'

'S mačetou na lidi? Co blázníš?'

'Sice jsou to lidi, ale pořád mám takový pocit, že bychom je měli všechny sejmout.'

Linda a její pocity. Ona necítila zlo tak jako já. Ale měla zvláštní dar na lidi. Proto mě dokázala bez problémů v temném lese najít. A když říká, že tyhle lidi jsou nebezpeční, věřím ji. Ale pořád jsou to lidé. A my lidi nezabíjíme.

'Nic nedělej,' poslal jsem Lindě. 'Dva z nich stojí za tebou a mají zbraně.'

Byla to pravda. Další dva maskovaní stáli za Lin a v rukách drželi pět sedmičky.

To bylo zajímavé zjištění. FN Herstal FiveseveN, jak znělo přesné označení zbraně, byla ta nejmodernější ruční zbraň, vyvinutá v belgické firmě souběžně s osobní obranou zbraní P90, která používá stejné náboje 5,7x28 mm. Od tud její název. A proč to bylo zajímavé? Tahle zbraň byla v prodeji teprve rok a to pouze jednotkám NATO. Sehnat ji pro osobní potřebu, bylo nemožné. A mělo to svůj důvod. Náboj do pět sedmičky, potažmo pé devadesátky, dokázal bez problémů prostřelit standardní policejní neprůstřelnou vestu. Vzduchovka to rozhodně nebyla.

Maskáč přede mnou vytáhl z pouzdra na opasku baterku. Okamžitě jsem vypnul svůj noční režim. Dobře jsem udělal. Ten magor mi posvítil přímo do očí. Jak taky jinak. Tohle měli všichni uniformovaní společné. Být v nočním režimu, neuvidím nic nejméně půl hodiny.

Maskáč se přiblížil na dva metry.

"Tu mačetu," řekl stroze. "A kazetu."

He he. By mě zajímalo, jak dlouho už nás sledujou. Vypadá to, že nějaké to home videjko, už s Lindou nejspíš máme.

Chvíli jsem se rozmýšlel, ale pak se ze tmy vyloupla Linda se svými bodyguardy. Maskáč číslo pět držel Lindinu mačetu. Odevzdaně jsem odevzdal tu svou.

Maskáč číslo jedna ji vytáhl z pouzdra. Zjistil jsem, že v pekle asi není voda, neboť jak přišla mačeta do styku s vodou, symboly na ní přestaly na nějaký čas zářit. To byla klika. Ve tmě teď má Zářící, vypadala jen jako obyčejná mačeta.

"Co vy dva jste zač?" zeptal se maskáč číslo jedna.

"Houbaři."

"V tomhle lese houby nerostou."

"To už teď víme taky. Takže?"

Z lesa se konečně vymotal kameraman. Vypadal trochu otřeseně. Navíc mu chyběla kamera. Za to asi pochvalu před nastoupenou jednotkou nedostane.

"Ten parchant mě kopnul do hlavy," vyjel na mě.

"Cha. Kdybych tě kopnul do hlavy, už tady nejsi."

Vystartoval. Kopl jsem ho do hlavy. Teď už bývalý kameraman, se uklidil zpátky do lesa. Pojistky zacvakaly. Zvedl jsem ruce.

"Nemám rád, když mi lidi lžou. Až teď bude vyprávět, že jsem ho kop do hlavy, už to lež nebude."

Maskáč číslo jedna si dal levou ruku na ucho. Jak se to říká? Když někomu píská v uchu, někdo jiný ho pomlouvá? Asi nebude mezi kolegy oblíben.

"Pane, ano pane," řekl a dal ruku z ucha.

Jsem lama. Jasně, že měl v uchu sluchátko od vysílačky. Tak mi to hned nedošlo, no. Takhle primitivní způsob komunikace já nevyužíval.

"Teď půjdete s námi," položil maskáč number one ruku na pouzdro s pistolí.

"Jasně. Žádnej problém, vole. Rád se projdu lesem při měsíčku. Jenom doufám, že to není moc daleko. Jsem na nohou už od rána. A navíc jsem ještě nevečeřel. A taky žížu mám. Nemáte u sebe něco k pití? Třeba pana Danielse, nebo pana Bannistera?"

'Ríšánku,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas, 'nechtěl bys ty hodné pány přestat provokovat? Nebo sis nevšiml, že mají zbraně?'

'Vážně mají zbraně? Ještě, že tě lásko mám. Jinak bych si nevšiml. Kdybys udělala, co jsem ti řekl, už by to bylo dávno vyřízený.'

'Co tím chceš jako říct?'

'Kdybys šla k autu, jak jsem ti nařídil, všechny bych je sejmul. Takhle nemůžu. Mohli by ti totiž ublížit.'

'Tak poslouchej kamaráde.'

A Sakra. Vždycky jak začne s kamarádem, je zle. To je vážně nejlepší držet hubu a krok. Ale bylo pozdě. Vyslechnout jsem si to musel.

'Ty mi nemáš co nařizovat. Nejsem tvůj majetek, to za prvé. Za druhé. Chtěla jsem ti pomoct, ty vole. A ty mě tady peskuješ jako malou holku. Myslela jsem si, že jsme tým. Ale ty jsi jenom nemachrovaný sebestředný hovado. Uvědomuješ si, že by tě taky mohli zastřelit? Lovec stínů. Cha. Nejsi nesmrtelný.'

Ne to nejsem. Ale zastřelili by jenom mě. Ne tebe. Ale to jsem ji raději neřekl.

'Omlouvám se princezno. Přehnal jsem to. Jsem rád, že tě tady mám. S tebou jsem silnější.'

'Dobře. A teď se pokus soustředit. Zapoj svoje schopnosti a zkus zjistit, co jsou tihle milí lidé vlastně zač.'

Raději jsem nic neřekl a splnil rozkaz. A pak, že šéf jsem v našem týmu já.

Maskáčové nás táhli lesem pořád do kopce. Z téhle strany Panského rybníku bylo údolí docela rozsáhlé. Ale nakonec jsme se stejně dostali až na rovinu. Tady byl ten les, kam nikdo nechodil. Táhl se až k silnici. Na východní stranu pak až daleko k takzvané Císařské cestě. To byla malebná procházka podél kolejí příměstského vlaku, táhnoucí se údolím Vratislavice pod historickým jádrem Krásné Hory. To na Císařskou cestu jsem měl výhled, jak ze svého okna, tak z hospůdky u Prokopa. Prakticky by se tím lesem dalo dostat až k nám domů. Stačilo by přeběhnout Císařskou cestu, přebrodit Vratislavici a byl bych v zahradě našeho domu. Jak jsem řekl, tenhle kraj znám jako svoje boty, ve kterých mi stále hezky čvachtalo. Příště, až půjdu na hastrmana, tak jedině bez bot.

V dálce mezi stromy se začínalo projasňovat. Ale u silnice jsme ještě být nemohli. Navíc, ta světla se nehýbala, projíždějící auta to nebyla.

"Stát! Heslo!" ozvalo se ze tmy před námi. Ti hoši tu hru na vojáky berou asi vážně.

"Jarní vánek fouká v říjnu," odpověděl maskáč číslo jedna.

Co je to za debilní heslo? Vždyť to nedává smysl. Heslo bylo odjakživa *heslo*, nebo *1234*. A vůbec, jarní vánek vane v lednu. To ví přeci každý.

Heslo bylo asi správně, neboť hlídka v hejkalech nás nechala projít. Jestli tady v těch maskovacích mundúrech leželi v těch vedrech celý den, byli fakt dobrý.

Stromy náhle ustoupily a my vyšli na mýtinu, která tady ještě minulý rok nebyla, stejně jako vojenský tábor osvětlený lampami. Tím jsem si byl celkem jistý.

Tábor byl čtvercového tvaru. Obehnán vysokým plotem s ostnatým drátem nahoře. V každém jeho rohu se tyčila dřevěná strážní věž. Z těch dvou, které jsem mohl docela dobře vidět, trčely černé hlavně kulometů.

Vojáci nás zavedli k bráně, která se před námi rozevřela. Po stranách byly palposty z pytlů písku. Jak vně, tak uvnitř za vraty. Další palposty byly rozesety po celém táboře. Mezi tím jednopodlažní, dřevěné, na zeleno natřené budovy, skryté maskovacími sítěmi a korunami zbylých stromů. Se shora prakticky neviditelné. Uprostřed pak jediná cihlová stavba se zelenou střechou. Před ní plácek se stožárem, na kterém volně visela jakási rudá vlajka. I když nevál vítr a tím pádem ani vlajka, snadno se dal rozpoznat bílý kruh uprostřed a v něm si domyslet černý hákový kříž.

Richarde, Richarde. Do čeho jsi se to zase zamotal.

První maskáč zamumlal něco do vysílačky. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Mluvil totiž Německy a já Německy neuměl. Mohl jsem se zeptat Lindy na překlad, protože Linda mluví plynule devíti jazyky, ale přišlo mi to zbytečné. Za chvíli se určitě dovím, o co jde.

'Cítíš něco?' zeptala se Linda myšlenkou.

'Cejtim velkej průšvih. Jako bych se vrátil domů. Jako by tu někde byla Kniha mrtvých.'

,Co? Myslíš, že mají Necronomicon?'

'To asi ne. Necronomicon je jenom jeden, pokud vím. A tohle? Je to ňáký divný. Jako by mu něco scházelo. Spíš, jako by víc scházelo než naopak. Vůbec tomu nerozumím.'

'Co budeme dělat?'

'Počkáme a uvidíme.'

Měl jsem pravdu. Za minutku přišla další guma v německých maskáčích. Jen ne z cihlového domu, ale zpoza něj. Já myslel, že ten cihlový dům má být luxus pro velitele. A tohle velitel byl, neboť když se objevil, všichni přítomní vojáci šli okamžitě do pozoru. Přitom ani jeden na sobě neměl jakékoliv označení hodnosti. Já těmhle vojenským věcem moc nerozuměl, ale neoznačení vojáci v cizích uniformách pod nacistickou vlajkou...

Tak to asi bude problém.

"Pane poručíku!" zasalutoval maskáč číslo jedna příchozímu, "Přivedli jsme vězně na váš rozkaz!"

"Tak moment mladej," vložil jsem se do toho. "Myslel jsem, že nás zvete na grilovačku. O žádných vězních nepadlo ani slovo."

Poručík také neřekl ani slovo. Stoupl si přede mě. Natáhl ruku k maskáči číslo jedna, který mu podal Zářící v koženém pouzdře. Poručík povytáhl mačetu. Symboly na ní byly stále mrtvé. Jako by nechtěla odhalit své tajemství.

"Omluvte mého seržanta," řekl poručík a zasunul mačetu zpět do pouzdra.

"Prosím, buďte mými hosty."

Otočil se zpět na seržanta a vrátil mu mou Zářící.

"Seržante, ubytujte naše hosty v ubikaci pro hosty."

Hmm. Líp bych to sám neřek.

"Ale pane..."

Seržant chtěl něco namítnout, ale já mu nedal šanci.

"Neslyšels šéfa, šašku? Ubikace pro hosty. A fofrem."

"Šašku?" vyvalil seržant oči. "Pane poručíku! Dovolte mi dát našemu hostu lekci ze slušného chování!"

Proč tyhle lidi pořád tak řvou?

Poručík si mě znovu prohlédl. Potom se usmál.

"Povolení se uděluje, seržante."

Tak jsme hosté, nebo ne?

Seržant podal mou mačetu jednomu z vojáků a potom i opasek se zbraní. Ostatní vojáci se rozestoupili. Utvořili kolem nás kruh.

'Richarde, buď opatrný.'

Pohlédl jsem na Lindu. V očích měla strach.

'Neboj princezno. Je to jenom člověk.'

'Tím si nejsem tak jistá. Je na nich něco divného. Dávej si pozor.'

Seržant zaútočil. Byl rychlej jako vítr. Všechny jeho rány jsem vykryl, včetně kopu na hlavu. Ale lokty mě potom pálily jako svině. Seržant měl sílu jako bejk. Něco takového jsem dlouho nezažil.

Pravidlo číslo jedna. Nikdy nepodceňuj nepřítele.

Začal jsem se soustředit. Seržant znovu zaútočil. Nechal jsem ho. Chtěl jsem vědět, co všechno dokáže. Používal hlavně nohy. Vysoké kopy na hlavu. Asi si myslel, že je van Damme. Nechal jsem ho ještě chvíli blbnout. Rychlej sice byl, ale na můj vkus neměl vůbec žádnou představivost. Docela se opakoval. Počkal jsem na jeho další kop z otočky, nechal ho promáchnout a vlastním kopem z výskoku ho poslal k zemi. Bylo to tak rychlé, že ani přihlížející vojáci nevěděli co se stalo.

Normální člověk by po takové ráně zůstal ležet v bezvědomí, ale seržant se postavil na nohy a jen se trochu oklepal.

No dobře. Tak po staru.

Nedávno jsme byli s Lindou v kině na premiéře filmu Matrix. Ten film jsem si hned zamiloval. Líbili se mi v něm bojové scény. Hlavně ta, kde Neo bojuje s agentem Smithem v metru. Hlavně to, jak po první nakládačce vstane, zakrouží rukama, zpevní tělo, až z něj odletí oblak prachu a vyzve agenta na další boj. V reálu k ničemu, ale za to velmi efektní.

"Teď necháme tý gymnastiky a zkusíme trochu toho starýho, dobrýho kung-fu," pokynul jsem prsty na seržanta.

"To stačí!" ozval se poručíkův hlas.

Seržant, který též zaujal bojový postoj, si stoupl do pozoru. Disciplína jak ve wehrmachtu. Fakt že jo.

"Seržante, odveďte naše hosty na jejich ubikaci."

Seržant zasalutoval. Poručík odešel.

"Pojďte se mnou, pane. Slečno."

Tak najednou jsem pán. A na Lindu se taky nezapomnělo. Hezký.

I nás odvedli někam za hlavní budovu. Pod stromy tam bylo několik menších dřevěných staveb.

Seržant nás zavedl do jedné se zamřížovanými okny. Hezká ubikace pro hosty. Rozsvítil. Stáli jsme ve skromně zařízené, ale útulné místnosti.

"Když budete cokoliv potřebovat, obraťte se na stráže venku. Budou vás střežit celou noc."

Tim chtěl asi říct, že útěk nepřipadá v úvahu.

"A my dva jsme ještě neskončili," dodal, než za sebou zavřel dveře.

Zůstali jsme s Lin o samotě.

V místnosti byli dvě postele, oddělené. Konferenční stolek, dvě křesla, skříň a bohatě zásobený bar. Tady si asi hostů váží. Hmm. Nahlédl jsem do jediných dalších dveří. Sociální zařízení. Záchod a prosklený sprchový kout. A v rohu pračka se sušičkou. Zkusil jsem pustit teplou vodu. Byla horká! Tady uprostřed lesa, horká voda. Pro někoho napůl zmrzlého v mokrých hadrech a čvachtajících botách plných bahna, doslova zázrak.

"Hej Lin," houkl jsem do pokoje, "dáme horkou sprchu?"

"Ne!"

"Ale proč ne?" vykoukl jsem ze dveří koupelny.

"Ne tady. Klidně by nás mohl někdo sledovat."

Že nás někdo sleduje, jsem si byl jistý.

"Pustíme horkou. Přes páru nikdo nic neuvidí."

"Ani náhodou!" řekla nekompromisně.

Pokrčil jsem rameny a svlékl se. Věci jsem narval do pračky i s botama. Snad si s nimi sušička poradí. Potom jsem vlezl do sprchy. Netrvalo dlouho a Linda se ke mně přidala. Ráda se se mnou sprchovala. A já s ní. Dělali jsme to tak už od začátku. Bylo to báječné a myslím, že Lin by do toho šla i kdyby tu žádná zahalující pára nebyla.

Po sprše jsme si oblékli dva nadýchané župany, které jsme našli ve skříni. A v baru jsem objevil další poklad. Mou nejoblíbenější skotskou, Hankey Bannister. Nalil jsem bohatě sobě i Lindě. Potom jsme se rozvalili do křesel a povídali si.

"Tak jak se ti líbí na dovolené v našem apartmá?"

"Alcron to zrovna není. A taky hotelová restaurace by mohla mít otevřeno o něco déle. Mám hlad jako vlk."

To byla pravda. Původně jsme dnes počítali s večeří U Prokopa. Tady nic k jídlu bohužel nebylo.

Pokračovali jsme dál v nezávazné konverzaci o ničem. Tím, že jsme odposloucháváni jsem si byl naprosto jistý. Ovšem na mentální úrovni probíhala naše komunikace úplně jinak.

'Co myslíš, že bude ráno?'

'Myslím, že se čeká na šéfa. Ten poručík jenom vede tábor, ale nad sebou má nějakou hlavu. Někoho, kdo to tady skutečně řídí a hlavně financuje.'

'Jak je možné, že je tady takový tábor a nikdo o něm neví? A všechny ty zbraně. To přeci také není jen tak.'

'Kdybych si takový tábor pořídil já, zakryl bych ho maskovacími kouzly z Knihy mrtvých. Nikdo by o něm nevěděl, ani kdyby stál metr od plotu.'

'Chceš říct, že někdo tady vládne magií z Knihy mrtvých? Ale jak je to možné?'

'To nevím, ale já ji cítím. Tam z toho zděného domu. Tam kniha je. Ale je jiná. Jakoby nekompletní.'

'Mohla vzniknout ještě nějaká jiná? Někde jinde než v pevnosti Elender?'

'Možná. Démoni se snaží dostat na zem celá tisíciletí. Náš Necronomicon nemusí být jediný svého druhu.'

'Dobře, ale co ta vlajka venku?'

'To je dobrá otázka. Nacisti byli vždycky posedlí okultismem. Třeba objevili jinou Knihu mrtvých, než máme my. Spousta nácků tenkrát utekla. Možná se to podařilo i jednomu s jinou knihou. Akorát nechápu, co dělá zrovna tady.'

'Myslíš, že nás odsud pustí?

'Pustí.'

'Proč jsi si tím tak jistý?'

'Protože když nepustí, pustím já, ale jim žilou.'

Ráno moudřejší večera, říká se. Něco na tom asi bude.

V sedm nás probudil budíček. Pěkně po vojensku, strašným rámusem na trubku. Vyhlédl jsem oknem ven. Vojáčci v maskovacích uniformách pobíhali kolem našeho domku na ranní nástup. Ještě, že mám modrou. Tomuhle jsem se rád vyhnul. Pak se dlouho nic nedělo. A pak se otevřely dveře. Dva vojáci nám nesli snídani. A pěkně po anglicku. Vejce, slanina, sýr, pečivo a pomerančový džus. Vrhli jsme se na jídlo jako vlci. Bylo to moc dobré. Jestli tihle vojáci něčím strádali, jídlem to rozhodně nebylo.

Po snídani jsme zase dlouho čekali. Nudili jsme se. V domku nebylo ani rádio. O televizi nemluvě.

Zhruba kolem poledne si pro nás přišli naší stáří známí. Poručík, seržant a čtveřice ostrých hochů ze včerejší noci.

Drsoňové měli krom pět sedmiček u pasu, též plnotučnou P90 na popruhu na hrudi. Byla tak hezky po ruce.

Je to krásná zbraň. Lehká, přesná, kompaktní. S podélně uloženým zásobníkem na 50 nábojů, které se musí před výstřelem otočit o 90 stupňů. Jeden by myslel, že takto komplikovaná zbraň bude nespolehlivá. Opak byl pravdou. Jen nechápu, proč se jí říká obranná, když se jedná o jednu z nejničivějších útočných ručních zbraní vůbec.

Poručík nás zdvořile požádal, abychom šli s ním. Poslechli jsme. Nic jiného nám stejně nezbývalo.

Byl krásný letní den. V lese pod stromy bylo docela příjemně. Obzvláště v suchých šatech a hlavně botách.

Poručík nás zavedl ke zděnému domu. Před ním stála černá terénní Toyota a neméně černý velký Mercedes. Nevěděl jsem, co je to za tip, Mercedes mě moc nebral. Ale tipl bych si, že ten nejvyšší a nejluxusnější. A nejdražší, samozřejmě.

Včera tu žádná auta nebyla. Ale vsadil bych se, že někde v táboře nějaká budou. Minimálně nějaké nenápadné unifikované dodávky. Něčím sem zásoby vozit museli. Tam někde vzadu na druhé straně tábora musela vést cesta. Nejspíš se napojovala na starou asfaltku, někde u bývalé střelnice, která v tomhle lese byla.

Poručík nás zavedl do zděné budovy. Myslel jsem, že tohle bude ubikace pro nejvyššího šéfa, ale spletl jsem se, tohle byla svatyně. A ne ledajaká.

Vstoupili jsme do velkého čtvercového sálu s mramorovou podlahou. Při bližším pohledu jsem na podlaze rozeznal říšskou orlici. Což o to. Orlici mělo ve znaku spousta zemí, včetně té naší, ale další symboly říše už si nebylo možné splést. Na zadní stěně sálu byl velký portrét Adolfa Hitlera se dvěma rudými vlajkami s bílými kruhy a hákovými kříži uprostřed. Každá po jedné straně portrétu. Před tím stal oltář. Žulová deska, asi 4 metry na 3, stojící na žulovém podstavci, překrytá sklem. Pod tím sklem něco bylo, nějaké dokumenty, ale kvůli vzdálenosti a odleskům, jsem je nedokázal přečíst.

Po pravé straně oltáře stál muž v černém obleku na míru. Za ním stála jeho gorila. Druhá pak u oltáře vlevo. Přišlo mi, že těch goril je tu nějak málo. Otočil jsem se. Další dvě stály po stranách dveří. Všichni měli pod sakem bouli. Neklamná známka zbraně v podpažním pouzdru. V přítomnosti pé devadesátek to bylo stejně jedno.

Poručík nás zastavil asi pět metrů před oltářem a sám došel až k šéfovi. Postavil se do pozoru a zasalutoval.

"Her Oberst!" zakřičel.

Tady všichni křičí. Jsou jak praštěný.

Ale pak přešel do polo šeptu. Mluvil německy, ale to bylo to jediné, co jsem poznal. Mluvil tak potichu, že mu ani Linda nemohla rozumět.

Poručík znovu zasalutoval a ustoupil stranou.

Her Oberst, to velké O v označení plukovníka německé armády jsem úplně slyšel, předstoupil před nás. Měl docela mohutnou postavu, vysokou asi jako já. Blond vlasy na ježka, ostře řezanou tvář. Bylo mu kolem padesátky. Byl velmi sebejistý. Chvíli si nás prohlížel. Potom luskl na jednoho ze svých bodyguardů, na toho, co stál po levé straně oltáře. Ten, co stál před tím za ním, stál i nyní za ním. Kopíroval svého šéfa, jako stín.

Druhý bodyguard přinesl notebook a rozevřel ho před šéfem. Ten jen kývl hlavou. Bodyguard otočil notebook displejem k nám. Zmáčkl tlačítko na klávesnici.

Před námi se začal odvíjet obraz včerejšího dne. Nahá Lin na lehátku, já nad ní s mačetou v pouzdře. Potom jak se vynořuji z vody. To, jak jsem se zneviditelnil, naštěstí na záznamu nebylo. Jen má Zářící se v záběru na okamžik mihla. Celý ten záznam byl rozkostičkovaný a velká část ho chyběla úplně.

Ne že by v Knize mrtvých bylo nějaké kouzlo na mazání magnetických pásek, ale bylo tam jedno, kterým se daly zmagnetizovat kovové předměty, třeba zbraně, které vám pak skočily do ruky. Jen to chtělo trochu cviku, aby vám čepel neusekla prsty. Přesně tohle kouzlo jsem použil k demagnetizaci kazety před tím, než jsem jí odevzdal poručíkovi. Nefungovalo to dokonale, ale lepší než nic. Když už jsem nedokázal uhlídat tajemství mačety, alespoň má schopnost zneviditelnit se, před Oberstem zůstala skryta. Jediný svědek mého zmizení teď nejspíš trvale odpočíval někde v lese. Nevšiml jsem si, že by se kameraman včera vracel s námi.

Záznam skončil, bodyguard zaklapl víko notebooku a vrátil se na své místo. Oberst chvíli mlčky postával a sledoval mě. Asi aby svým dalším krokům přidal na vážnosti.

Popravdě řečeno, mě už tihle šašci začínali unavovat. Sice jsem byl čistý, suchý a najedený, ale dokázal jsem si představit lépe strávené odpoledne, než být zavřený ve vojenském táboře.

Oberst obešel oltář a postavil se za něj, svůj stín stále v patách. Znovu se beze slov významně zahleděl.

Kreténe, zkrať to.

Nezkrátil to. Zato však svůj proslov pronesl dokonalou češtinou.

"V roce1942 mě povolal náš milovaný vůdce z berlínské univerzity, abych vedl výzkum jednoho artefaktu, nalezeného o rok dříve v severní Francii. To mi bylo 47 let."

Rychle jsem začal počítat, ale Lin byla rychlejší.

'Sto pět?' zazněl mi v hlavě její hlas. 'Nevypadá ani na půlku. Jak je to možný?'

'Vydrž, pořád mele. Třeba nám to řekne sám.'

Měl jsem pravdu. Her Oberst hubu nezavřel. Byl jako všichni ostatní parchanti, kteří se museli chlubit svou genialitou, i když o to nikdo nestál.

"Mým oborem na univerzitě, mou specializací, byly starověké jazyky a písma. Ale to, co se mi dostalo do ruky tam na východě Německa v Breitenbergském lese, se vymykalo jakémukoliv chápání. Byla to kniha napsaná tak starým a neznámým písmem, že ani já, jakožto největší německý odborník své doby, jsem si s tím textem nevěděl rady. To písmo vypadalo přesně takhle!"

Oberst vytáhl z pouzdra mou mačetu, na které už zase zářily symboly, které jsem do ní vlastnoručně vyryl. Nebyla to sice ta záře, která se u ní objevovala, když jsme šli do akce, ale i tak to bylo působivé. Her Oberst schoval mačetu a pokračoval.

"Dlouho se mi to písmo nedařilo rozluštit. Ale čím déle jsem se jim zabýval, tím více mi celá kniha dávala smysl. Bylo to, jako by ke mně promlouvala. Skýtala netušené možnosti. Ale mé nadřízené zajímalo jen to, jak dovést Německo ke konečnému vítězství. Musel jsem se zaměřit na pasáže, které slibovali učinit z obyčejných lidí nadčlověka. Super vojáka a jiné věci, které by nám mohli pomoci ve válce. A protože pravý německý voják plní rozkazy!"

Velice, ale převelice významná pauza.

"Poslechl jsem."

Další významná pauza. Sice už ne tolik, ale byla tam.

"Ale studium té knihy nebylo jednoduché. Její stránky se měnily. Stránky, do kterých jsem si dal záložky, byly za chvíli úplně jinde. Proto jsem si začal psát poznámky."

Her Oberst se rukama rozmáchl nad oltářem. Stále jsem přes odlesky skla neviděl, co na něm je. Postoupil jsem o krok blíž. Nikdo se ani nepohnul. Postoupil jsem o další krok. Stále nic. Došel jsem až k oltáři. Konečně jsem viděl, co je pod sklem. Staré zažloutlé listy papíru popsané symboly z Knihy mrtvých, doplněné o německý text.

Němčině jsem vůbec nerozuměl, zato Pekelštině ano. Rozpoznal jsem několik maskovacích kouzel, proto tenhle tábor ještě nikdo neobjevil. Rozpoznal jsem kouzlo proti stárnutí. Her Oberst nelhal. S tímhle kouzlem mu klidně mohlo být sto pět let. A rozpoznal jsem i několik kouzel, která dokázala měnit lidi v nadlidi. Alespoň to si germáni mysleli. Mysleli si to tenkrát v Breintenberhském lese, kde můj děda našel krom Necronomiconu i v řetězech spoutaná znetvořená nemrtvá těla. A myslel si to i tenhle starej slizkej nacistickej parchant. Proto Linda tvrdila, že tihle lidé nejsou tak docela lidé. Her Oberst na nich vyzkoušel několik zaklínadel, aby si vytvořil super armádu. Ale her Oberst nestudoval Knihu mrtvých do důsledků, tak jako já. Netušil, čeho se dopustil. A navíc. Se svým vyprávěním ještě neskončil.

"Když se blížili Američané, jednotka SS nás vědce odvezla do bezpečí. Ale všechny artefakty, které jsme zkoumali, nechali na místě. Včetně té knihy. Nemohl jsem dokončit svou práci. Jediné, co mi zbylo, byly moje poznámky.

Po válce jsem využil všech svých znalostí, které jsem načerpal ze svého výzkumu, abych získal peníze a vliv, který by mi umožnil najít tu knihu.

Bylo pravděpodobné, že skončila v nějakém archivu jedné z amerických tajných služeb. Uložená v regále v zaprášené papírové krabici. Opuštěná a zapomenutá. Prohledal jsem celou Ameriku! A nic. A pak. Téměř před rokem. Náhodou jsem projížděl jedním malým středověkým městečkem v Čechách. A ucítil jsem ji. Její moc. Stejně jako tenkrát v Německu. Šel jsem přímo za ní. Jako by mě k sobě volala. A pak to volání náhle zmizelo. Ale ne úplně. Bylo to, jako by někdo použil jedno z mých maskovacích kouzel, aby knihu schoval. Věděl jsem, že je stále někde tady a rozhodl se jí najít.

Založil jsem tento tábor, ze kterého jsem prováděl výpravy do okolí a hledal knihu. A nakonec. Místo knihy jsem našel vás. Mladý pár, který má zbraň ozdobenou mými symboly!"

Znovu se odmlčel. Ale tentokrát to taková sranda nebyla. Atmosféra jako by zhoustla. Díval se mi přímo do očí. Studoval mě. A já studoval jeho. A co jsem zjistil? Byl to psychopat. Schopný čehokoliv, jen aby dostal Knihu mrtvých. Už jen to, co prováděl tady s těmi pár opsanými listy, by mohlo stačit k otevření pekelné brány. Knihu mrtvých nesměl dostat. Čím více by se jí snažil využít ke svým plánům, tím blíže by byla Země peklu.

"Ty!" namířil na mě nakonec prst. "To ty tu knihu máš a ty mi ji dáš."

"A když ne?" zeptal jsem se jen tak pro jistotu.

Oberst kývl hlavou. Poručík vytáhl z pouzdra pět sedmičku a namířil na Lindinu hlavu. Ne, že bych snad byl rád, že jsem to odhadl správně, ale přesně to jsem čekal.

'Richarde!' zazněl mi v hlavě vyděšený Lindin hlas.

'Neboj lásko, něco vymyslím. Jako Indiana Jones. Ten taky vždycky ze všeho vyvázne.'

"Tak hele," řekl jsem nahlas. "Héj. Klídek. Tohle snad není nutný. Vždyť já ani nevím o čem to tady mluvíte."

"Víš moc dobře o čem mluvím."

Pojistka na poručíkově zbrani cvakla.

"Dobrá, dobrá. Hej. Řeknu všechno, co vím, ale přestaňte na ni mířit, proboha."

"Tady bůh není."

To mi bylo jasný.

Oberst kývl na poručíka. Ten sklonil zbraň.

"Tak mluv."

Už jsem říkal, že nemám rád, když mi někdo lže. Ale v tomhle jsem byl tak trochu pokrytec. Já lhal často, ale při tom, co jsem dělal, to bylo často nutné. Přesně jako teď. Ale i lhát se musí umět. Zásadní je, pamatovat si co jste řekli. Kdyby se vás někdo zeptal po druhé, muselo to sedět. Další důležitou věcí bylo, pustit ven alespoň malý kousek pravdy. Nic zásadního. Prostě věc, která vám nemohla ublížit a snadno se dala ověřit. Přesně to jsem teď udělal já.

"Tak jo, řeknu všechno, co vím. Ty symboly tady a na mačetě. Vůbec nevím, co znamenají. Tu mačetu jsem našel ve sklepení domu, ve kterém jsem jako kluk bydlel. To sklepení vedlo hluboko do krásnohorského podzemí. Byla tam taková kruhová síň a v ní tahle mačeta. A taky lidi, připoutaní v řetězech ke skále. Tenkrát jsem se hrozně bál. Popadl jsem mačetu a utekl. Ty symboly na ní začaly zářit o mnoho déle. Já vím, že je to divné, ale mám už jí dlouho. A líbila se mi. Mám rád chladné zbraně."

"Co jste dělali včera večer na té skále?"

"Chytali ryby."

"Nepokoušej mě."

"Mluvím pravdu. V tom rybníku žije ten největší amur na světě. Má nejmíň dva metry. Ještě nikdy se ho nikomu nepodařilo chytit, ale my si všimli, že se rád motá kolem Lindina lehátka. Chtěl jsem ho trefit mačetou," pokrčil jsem rameny.

Asi mi to sežrali. Proč taky ne. S tím podzemím to byla pravda. Že je Krásná Hora podkopaná, věděl každý. Že má zlo rádo podzemí, věděl každý, kdo se zlem zabýval. A ten dvoumetrový amur? To byla místní legenda, něco jako dvoumetrový sumec na Staré faře, jen s tím rozdílem, že amur skutečně existoval. Občas se dal zpozorovat ze skály v mělčinách u přítoku.

"Kde je ten dům s přístupem do podzemí?" zavrčel Oberst.

Mlčel jsem, nechtěl jsem vyklopit hned všechno z fleku. Bylo by to podezřelé.

Oberst znovu kývl na poručíka. Ten znovu namířil na Lindu.

"Je to Lindin dům! Dům, ve kterém bydlí. Známe se už od dětství. Taky jsem tam bydlel."

"Je to pravda," přidala se Lin. "Ale ten vchod do sklepení je zazděný. Můj táta ho zazdil. Prý se dole skrývá zlo."

Poručík opět sklonil zbraň.

"Adresu!" vyštěkl.

"Náměstí Vítězství 56. Co teď bude s námi?"

Oberst se usmál.

"Ještě se nám budete hodit."

Probudil jsem se na břehu rybníku na našem obvyklém místě. Byl jsem zmatený. Usnul jsem? Já přes den nikdy nespal. A kde jsem se tu vůbec vzal? Poslední, co jsem si pamatoval bylo, jak jsme odsud včera večer odcházeli. Včera večer? Co je vůbec za den? Mnoho otázek, žádné odpovědi.

Pár metrů od břehu se na lehátku pohupovala nahá Linda.

"Hej Lin!"

Žádná odpověď.

Rozhlédl jsem se kolem. Lindiny věci. Taška s ručníky. Prohrabal jsem jí. Pod ručníky ležely klíčky od auta. Takže jsme asi nepřišli pěšky. Svlékl jsem se a skočil do vody. Doplaval jsem k Lindě. Spala, stejně jako já před chvílí.

"Lin, princezno. Vstávej," vzbudil jsem jí jemně.

Její smaragdové oči pomalu zamrkaly. Jen jejich záře, jako by trochu pohasla. Protáhla se na lehátku a trochu vyjekla, když se jejího nádherného nahého těla, dotkla studená voda. Pomalu se rozhlédla kolem.

"Jak jsme se sem dostali?" byla stejně zmatená jako já. "Poslední, na co si vzpomínám, je jak... Já vlastně nevím. Co se stalo? Bojím se. Chci jít domů."

"Jo. Skvělej nápad."

Linda měla pravdu. Dříve tak klidný a přátelský les, se teď zdál temný a hrozivý. Jako by nás sledoval. Jako by na něco čekal. Ten pocit byl tak silný, že z něj šel po zádech mráz.

Dotáhl jsem lehátko s Lindou ke břehu. Pomohl jsem ji na břeh, aby se moc nenamočila. Chtěli jsme odsud vypadnout co nejdřív. Ten podivný pocit v nás sílil. Jako by nás někdo sledoval.

Nenajít v tašce klíčky od auta, ani bych nevěděl kudy jít. Někdy jsme k rybníku chodili pěšky. Byla to hezká procházka lesem, údolím Vratislavice. To bychom se teď museli dát vlevo, kolem hráze. Ale pokud jsme přijeli autem, museli jsme jít vpravo, do kempu, kde jsme parkovali před hospodou.

Když jsme došli k autu, přivítal nás hostinský, který zrovna nesl pivo štamgastům na terasu. Často jsme se u něj stavili na dvě před koupačkou, už jsme se znali.

"Á mládežníci. Kde se touláte celou noc?" přivítal nás.

Nechápavě jsme na něj koukali. Celou noc? Mi nepřijeli dnes?

"Myslel jsem, že už vás nikdy neuvidíme. Znáte přece legendu o místním vodníkovi."

Ani jsme mu neodpověděli. Byli jsme příliš zmatení. Jestliže tu auto stálo celou noc, kde jsme byli my? Nasedli jsme do auta a odjeli.

"Možná nás unesli mimozemšťani," řekla Lin, když jsme vyjeli z kempu.

"Myslíš jako z vesmíru?"

"Ne. Z Mexika, vole. Chybí nám skoro celý den. To není normální."

Ne to není.

Vysadil jsem Lin u ní doma. Necítila se dobře, chtěla být sama. Já cítil to samé. Bylo to divné. Poprvé po roce co spolu chodíme, jsme chtěli být každý sám. A to i přesto, že jakmile se za Lindou zavřely dveře, bylo mi smutno. Okamžitě se mi po ní začalo stýskat. I přesto jsem jel domu. Také jsem se necítil dobře. Jako by mi něco chybělo. Doma se ten pocit ještě zesílil. Prohlížel jsem si svou sbírku zbraní. Samurajský meč, krátký rovný meč, spousta nožů. Vzal jsem do ruky samurajský meč. Je to obouruční zbraň. Ale já měl pořád tendenci držet ho jen v jedné ruce. Zkusil jsem pár sestav. Vůbec mi to nešlo. Jako bych byl naučený zacházet s úplně jiným druhem zbraně. S něčím, s čím jsem byl neporazitelný. Nakonec jsem meč odložil.

Ležel jsem na posteli a koukal na strop, dokud se nesetmělo. S tmou na mě padl strach. Nevěděl jsem proč. Nikdy jsem ze tmy strach neměl. Tma pro mě dřív neexistovala. Zlo se skrývá v temnotě, znělo mi neustále v hlavě. Ale proč? V temnotě přece nic není. Strašidla neexistují. Na ně jsem přestal věřit už dávno. Tak proč jsem se najednou bál tmy.

Druhého dne jsem musel do práce. Ale ten pocit, že je něco špatně, nezmizel. V pondělí to ještě ušlo. V pondělí jsem byl vždycky trochu mimo. Ani v úterý se nikdo na nic neptal. Až ve středu si lidé všimli, že se mnou není něco v pořádku.

"Hele, mluvím s tebou," štouchl do mě Ivan.

Zrovna jsme seděli na kuřáckém paloučku. Byla polední pauza. Asi na mě už nějakou dobu mluvil, ale já ho nevnímal.

"Co je to s tebou, čéče. Poslední dobou seš nějak mimo."

"Já ti nevím kámo. Od neděle mám ňákej divnej pocit. Už se ti někdy stalo, jako by ti chyběl celej jeden den?"

"Jo, ale to sem byl zhulenej. Nepamatuji si celej jeden vejkend."

"A ví o tom Simona?"

"Pst. To jsme spolu ještě nechodili. A nemusí vědět všechno."

"Hele vy dva. O čem si to tam šeptáte?"

"Nic lásko. Jen klučičí záležitosti. Znáš to."

"Ne neznám. Nejsem kluk, jestli sis nevšim."

"Jo to sem si všim. Hlavně poslední dobou. Od tý doby, co je v tom, má výkyvy nálad jak kyvadlo."

Ivan zase šeptal, aby ho Simča neslyšela. Ta se na nás jen mračila.

"A co Linda? Vám to klape ne?" zeptal se Ivan po tom, co Simona odešla na záchod. Teď chodila často. Ale to je prý u těhotných žen normální. Stejně tady asi brzo skončí. Práce ve skladu pro těhotné není.

"Ani nevím. V neděli jsem ji vyložil doma a od tý doby jsem s ní nemluvil. Bylo to ňáky divný. Celej ten vejkend byl divnej."

"Vy? Takovej dokonalej pár, že by něco neklapalo?"

"Možná tak dokonalý nejsme."

"V pátek jsme chtěli jít do kina. Takže půjdete, nebo ne?"

"Nevím. Musím ji zavolat," zvedl jsem se a šel k nejbližšímu telefonu.

Ale když jsem zvedl sluchátko, zarazil jsem se. Marně jsem přemýšlel, jaké má Linda číslo. Jako bych ji nikdy nevolal. Ale to byla blbost. Museli jsme si volat. Pokud si dobře pamatuji, komunikovali jsme spolu často. Vlastně kdykoliv jsme chtěli. Byla to další podivná věc, kterou jsem nechápal. Jak to bylo možné? Ani jeden z nás neměl mobilní telefon. Tak jak jsme spolu mohli mluvit, kdykoliv jsme chtěli? Další otázky, bez odpovědí.

Po práci jsem jel rovnou k Lindě. Zase seděla v okně a četla knihu, stejně jako ten den, kdy jsme se znovu setkali. Haleluja. Alespoň něco si pamatuj tak, jak to doopravdy bylo. Tak moment. Jak mě tohle napadlo. Zbytek mých vzpomínek je snad jinak? Další otázky?

Linda na mě mávla, abych na ní počkal dole. Za chvíli vyšla z domovních dveří. Zavedla mě na zahradu do altánu.

"Jak je?" zeptal jsem se, když jsme se usadili na lavičku.

"Já nevím. Poslední dobou se dějí divné věci."

"Co třeba?"

"Včera jsem viděla babičku."

"Jo? A jak se má?"

"Babička už je tři roky mrtvá."

"Co že?"

"A to není jediná věc. V pondělí se prý po domě pohybovali nějací vojáci. Měli maskáče a zbraně. V úterý ráno soused zjistil, že se někdo proboural do sklepa. Táta hrozně zuřil. Okamžitě vchod zase zazdil. Někdo to musel udělat v noci. Ale nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Přitom to byla dost masivní zeď. Musel to být hrozný randál."

"Proč táta ten vchod zazdil?"

"Prý se tam dole ukrývá zlo. Ale já myslím, že už tam dávno není. Bylo, ale už je pryč. Mám pocit, jako by to byla i moje práce, že zlo zmizelo, ale nevím. Od neděle si nejsem ničím jistá. Richarde, co se to s náma stalo? Chtěla jsem ti zavolat, ale neznám vaše číslo. Myslela jsem, že jsem ho jen zapomněla, ale pak jsem si uvědomila, že jsem ti domu nikdy nevolala. Chtěla jsem za tebou jít, ale potom jsem si to rozmyslela. Jako by mi něco říkalo, že tě vlastně ani nechci vidět. Ale potom jsem zase byla smutná, že tě neuvidím. Připadám si jako blázen."

Měl jsem ty samé pocity. Jako by se nás dva pokoušelo něco rozdělit. Jako by se nám někdo pokoušel říct, že se vlastně vůbec nemilujeme. Ale to byla hloupost. Já Lindu miloval. A čím déle jsme byli spolu, tím jistější jsem si tím byl.

Dnes večer jsem zůstal u ní. Po třech dnech odloučení jsem měl zase ten pocit štěstí z její blízkosti. Ale pořád to nějak nebylo ono. Linda byla nějak odtažitá. Na jednu stranu chtěla být se mnou, ale neprojevovala mi žádné důvěrnosti. Jako by byla prokletá. Ta myšlenka mi málem podrazila nohy. Prokletá? Co pak něco takového existuje? Věřím snad na kouzla? Byla to blbost, ale já měl stále větší pocit, že tomu tak je. Nejen, že na kouzla věřím. Ale že jsem sám čaroděj.

V pátek jsme šli do letního kina, tak jak jsme se dohodli s Ivanem a Simonou. Zrovna dávali krásnohorskou premiéru Šestého smyslu. To, že je Bruce Willis duch, jsem věděl hned od začátku. Když jsem to pošeptal Lindě, řekla, že to také ví. Že by bylo lepší a strašidelnější, kdyby byl stín.

"Stín? Co je stín?" zeptal jsem se.

"Nevím. Prostě mě to tak napadlo."

"Jak víš, že je duch? Jsme teprve na začátku filmu."

"Prostě to vím. Jako bych už někdy nějakého ducha viděla. A nejen to. Prostě je to divný. Všechno je teď divný. A už se mě na to pořád neptej."

Najednou byla naštvaná. Taková přeci nikdy nebývala. To bych s ní přeci nechodil. Sám jsem začínal být naštvaný. Na Lindu. Na toho týpka, co seděl přede mnou. Pořád se hejbal, debil. A já přes něj neviděl. Když jsem mu to řekl, byl na mě hustej. Nechal jsem to být. A přitom jsem měl pocit, že ještě minulý týden, bych ho zašlapal pod lavičku.

Ten film byl zbytečně dlouhý. A my měli s Ivanem zbytečně moc piv. Další z důvodů, proč na mě byla Linda naštvaná. Nabídl jsem jí plechovku, ale ona tvrdila, že pivo nepije. Od kdy?

Asi v půlce filmu jsem si musel odskočit. Záchody byly v samostatném domku kousek stranou od hlediště. Kvůli promítání bylo vypnuté osvětlení v celém parku.

Ten park se táhl asi pět set metrů údolím Vratislavice. Letní kino bylo přímo pod naší oblíbenou hospůdkou U Prokopa. Samotný svatý Prokop byl asi pět set metrů vlevo. Prohlížel jsem si siluety domů nahoře nad údolím. Tady snad bylo všechno pět set metrů daleko, protože dalších pět set metrů za Prokopem byl náš dům. Ale ten odsud ze zdola nebyl vidět. Z údolí však vedla kolem Prokopa cesta nahoru, kterou jsme se mohli dostat rychle k nám domů, což jsme měli po promítání v plánu.

Domek s toaletami osvětlovala jen jedna slabá, poblikávající žárovka. Vypadalo to tu jako v nějakém hororu. Krásná atmosféra k právě probíhajícímu filmu. Ještě než jsem vstoupil, něco se za mnou mihlo. Viděl jsem to periferně, ale když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Dveře na pány byli zavřené. Už jsem sahal po klice, když v tom se rozletěly. Uskočil jsem, lekl jsem se. Zaujal bojový postoj. Proč? Já přece žádné bojové umění neovládal.

"Čau kámo," zaznělo ze dveří, "co je?"

Byl to jen další týpek, který toho dnes večer moc vypil. Jako já.

Vstoupil jsem. Ty hajzly strašně smrděly. Taky tady poblikávala jedna slabá žárovka, kolem které poletovala noční můra. Dveře za mnou se zavřely. Zvuky filmu se utlumily.

Dostat ze sebe těch pět piv byla docela úleva.

"Tak jak to jde?" řekl týpek co chcal vedle mě.

Lekl jsem se jako svině. Málem jsem si pochcal boty. Přísahal bych, že ještě před pikovteřinou jsem byl na hajzlu sám. Kde se tady kurva vzal?

Týpek se usmíval. Měl černé hadry, černý plášť, černé boty a černé brýle. Proč by někdo v noci nosil černé brýle? Vždyť musel vidět úplný kulový. Jeho zuby byly špičaté jako jehly. Všechny. Jelikož jsem byl horory odkojený, ihned mě napadlo, že tohle je upír.

Zapl jsem kalhoty a chtěl odejít. Ale jakmile jsem se otočil, na rameno mi dopadla jeho dlaň. Otočil mě zpátky.

"Tohle je za Villaina," řekl a jeho špičáky povyjely.

"A do hajzlu."

Popadl jsem ho za dlaň, která svírala mé rameno, otočil jí nahoru, zalomil prsty a tím ho prakticky znehybnil. Ale pořád se zmítal. A měl docela páru. Zabral jsem o trochu víc a zlomil mu zápěstí. Potom jsem mu zespodu loktem, prorazil jeho loket. Jeho paže teď byla zalomená v opačném úhlu. Bylo to hnusný. A muselo to bolet, ale týpek nevydal ani hlásku. Dvěma údery pěstí jsem mu upravil čelist a kopem ho poslal proti zdi. Porcelán za ním se roztříštil na kusy.

"Co to kurva..."

Nevěděl jsem, že něco takového dokážu.

Týpek se zvedal na nohy. Černé brýle mu po nakládačce spadly z obličeje a odhalily krvavě rudé, nepříčetné oči. Z pod pláště vytáhnul krátký zahnutý meč.

Do prdele, fakt je to upír.

Vzal jsem nohy na ramena. Zastavil jsem až na svém místě mezi Lindou a Ivanem.

Upír do hlediště nešel. Nemusel. Měl na nás celou noc. A nebyl sám. Další dva v černých pláštích a černých brýlích, kroužili kolem hlediště jako supi, čekající, až jejich kořist zhebne. Ale proč jdou zrovna po mě? Žádného Villaina neznám.

Snažil jsem se udělat co nejmenším, abych nebyl moc vidět. Stejně to bylo zbytečné. Lindě ani ostatním jsem nic neřekl. Nechtěl jsem je děsit. Stejně by mi nevěřili. Mysleli by si, že si z nich dělám legraci. Místo toho jsem horečně přemýšlel, co dál.

"Hele Richarde," pošeptal mi Ivan, "jak to, že se hrbíš?"

"Co že?" nechápal jsem.

"Hrbíš se. To jsem u tebe ještě nikdy neviděl. Kvůli mačetě na zádech vždycky sedíš rovně jako pravítko. Ty ji nemáš?"

"Co? Mačetu? Kde bych vzal mačetu?"

Ivan jen zakroutil hlavou.

"Vážně seš poslední dobou divnej."

Celý je to tady divný. Upíři. Mačety. Co ještě?

Film se blížil do finále. Celé kino úžasem vydechlo, když vyšlo najevo, že Bruce Willis je vlastně duch. Tak nějak mi vytanulo na mysli, že já vlastně duchy vůbec nemám rád.

Lampy v parku se rozsvítily. Film skončil. Na plátně už běžely jenom titulky.

Rozhlédl jsem se kolem. Lidé vstávali k odchodu, ale upíry jsem nikde neviděl.

"Co kdybychom šli raději městem. Pod Prokopem nejsou lampy a alespoň nepůjdeme sami."

"Jo, dobře. Skvělej nápad," odpověděla nepřítomně Linda. Taky byla nějak mimo. Ale to byla už celý týden. Stejně jako já.

Před parkem jsme se rozloučili. Ivan se Simonou šli jiným směrem.

Přidali jsme se k hloučku mladých, kteří vzrušeně debatovali o filmu, který právě viděli. Jedné blondýně museli vysvětlit pointu filmu. Chvíli vypadala, že se jí konečně rozsvítilo, ale nakonec prohlásila, že to stejně nechápe.

"Ještě že nejsi bloncka," pošeptal jsem Lindě.

"Tak mi tak neříkej," odbyla mě.

"Neříkám ti bloncka. Co to meleš?"

Podívala se mi do očí. Zelené byly pořád, ale zdálo se mi, že v nich něco chybí. Něco překrásného.

Lidé se pomalu odpojovali. U Muzea havířů se odpojil poslední pár. Zůstali jsme sami. Linda navrhla, abychom šli k ní. Bylo to blíž. Ale já cítil, že v bezpečí můžeme být jenom u mě. I když jsem nevěděl proč.

Šli jsme dál. Kolem nebyla ani noha. Město bylo nezvykle tiché. Strašidelné.

Minuli jsme hospůdku U Prokopa. Měla zavřeno. Mohlo být něco po jedenácté. Byl pátek. Na to, aby bylo zavřeno, bylo moc brzo. Zdálo se, že v této části města jsme úplně sami. Skoro sami, neboť ve svatém Prokopovi se ještě svítilo. Neustále jsem se ohlížel, ale za námi nikdo nešel. Pomalu jsem začínal nabývat přesvědčení, že to, co se stalo v kině, byl jenom sen.

Procházeli jsme zrovna kolem hlavního vchodu chrámu, když se objevili. Vypadali jako trojčata. Stejné hadry, stejné brýle a stejné meče.

Chytl jsem Lindu za ruku a stoupl si před ní. Byl jsem rozhodnutý, ochránit ji i za cenu vlastního života. Netušil jsem, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, ale jako bych to už někdy zažil.

"Zabít Villaina, byla velká chyba," řekl upír, kterého jsem potkal na záchodě. "Ale Villain byl idiot, dostal, co zasloužil. Ovšem zničit Darkness... Ten patřil klanu. A za to vás čeká smrt."

Pomalu jsme před upíry ustupovali, dokud jsme nenarazili na chrámové dveře. Tak moment. Uvnitř se svítí. Uvnitř někdo je. Možná bude otevřeno.

Zmáčkl jsem kliku a měl jsem kliku. Vpadli jsme do chrámu, ani za sebou nezavřeli. Upíři se zastavili na prahu dveří. Upíři a příbytek boží, to nejde dohromady. To ví každý.

Upír zasyčel jako had. My postupovali dál do chrámu. Před oltářem stál kněz. Nevím, co tady dělal pozdě v noci. Teď však vypadal rozhněvaně.

"Ty," ukazoval na mě prstem.

"Otče! Musíte nám pomoct. Venku jsou upíři."

"Okamžitě opusť stánek boží, ty zrůdo! Tady nemáš co dělat!"

Myslel jsem, že kněz řve na upíra, ale on řval na mě. Proč?

"Otče! Tam venku jsou upíři! Musíte nás ochránit!" zkusila to Linda.

Kněz si jí nevšímal.

"Posvětil jsem ti kříže. Posvětil jsem ti náboje do té hrozně zbraně. Ale už pro tebe neudělám vůbec nic."

Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Jen jsem potřeboval pomoc. Proč mi jí nechtěl poskytnout?

Otec došel do pravé lodě chrámu, kde byl další oltář a v něm dvířka na klíč. Z kapsy vytáhl ten klíč a dvířka otevřel. Vyndal z nich nějakou knihu a hodil ji přede mne na zem.

"Vezmi si tu proklatou knihu. Už ji pro tebe schovávat nebudu. Odejdi a nikdy se nevracej, ty ďáble!"

"Ďáble?"

Byl jsem úplně mimo. Ďábel stál zrovna ve dveřích.

Sehnul jsem se pro knihu. Něco tak ošklivého jsem snad ještě neviděl. Kniha měla koženou, tlustou nití sešívanou vazbu. Otevřel jsem ji. Na první stránce byl nějaký německý nápis. Dál pak jakési neznáme symboly, vyvedené červenou barvou. Ukázal jsem knihu Lindě. Jen pokrčila rameny.

Z venku se ozvala střelba.

Tak tomu říkám zvrat v ději.

Nejdřív upíři, pak pološílený kněz a teď střelba jak v Bejrútu. Co přijde dál? Santa Claus s plamenometem?

Všichni jsme se instinktivně otočili ke dveřím. Místo upírů v nich stál muž v maskáčích. Přes hruď mu visela nějaká krátká střelná zbraň.

Když jsem si doma prohlížel svou sbírku zbraní, měl jsem pocit, že vlastně ani není moje. Pocit, že zbraně vlastně vůbec nemám rád. Ale teď se mi to začalo vracet. Ty krátké meče, které měli upíři, byly wakizaši. Jejich dlouhá obdoba, kterou jsem měl doma, byla katana. Ten maskáč na muži ve dveřích patřil Bundeswehru a ta zbraň na jeho hrudi byla FN Herstal P90, která byla ve výzbroji NATO teprve rok. Netušil jsem, že mám tak rozsáhlé znalosti o zbraních.

Muž v maskáčích se usmíval. Vstoupil do chrámu a za ním další čtyři ozbrojení, maskovaní muži. Došel až ke mně.

"Trpělivost růže přináší," pronesl se stálým úsměvem a natáhl před sebe ruku.

"Tu knihu."

Tentokrát jsem pokrčil rameny já a podal mu knihu.

"Já vím, že si na mě nevzpomínáš. Škoda. Byl by z tebe zdatný soupeř. Ale her Oberst to chtěl takhle."

Otočil se na patě a odcházel. Ale v polovině cesty ke dveřím se zastavil.

"A propo. Ty upíry venku jsme střelbou odehnali, ale až odejdeme, vrátí se. Myslím, že tohle se ti bude hodit."

Odepnul si od opasku dlouhé kožené pouzdro, ze kterého trčela rukojeť z tmavého dřeva a hodil ho k mým nohám.

"Hezkou zábavu přeju," mávl rukou a odešel.

"Co to bylo?" zeptala se Linda.

"To netuším," sehnul jsem se pro pouzdro. Proč mi dneska všichni všechno hází k nohám, jak psovi?

Krom toho, že se pouzdro dalo připnout na pásek, mělo i popruhy podobné těm, která měla podpažní pouzdra na pistole. S nimi se pouzdro dalo pověsit na záda, aniž by byly popruhy vidět pod rozepnutou bundou. Chytil jsem rukojeť a zbraň vytáhl z pouzdra. Byla to mačeta. Z uhlíkové oceli. Pět milimetrů silná. S mírně prohnutou k rukojeti se zužující čepelí, na které byly vyryté symboly, podobné těm v knize, jenž jsem před chvílí odevzdal.

Přejel jsem po symbolech prsty levé ruky. Když jsem se dotknul toho posledního na pravé straně, všechny se zlatě rozzářily. Jako by mou rukou projel elektrický proud. Potom jako by mě do hrudi kopl kůň. Odletěl jsem několik metrů. Linda ke mně přiběhla.

"Jsi v pořádku?" vypadala ustaraně.

"Nikdy mi nebylo líp," zavrčel jsem.

"Richarde, tvoje oči," teď byla pro změnu vyděšená. I kněz se začal křižovat.

"Já vím," vstal jsem.

"Věříš mi."

"Já..."

"To nebyla otázka. Věříš mi. Miluješ mě z celého srdce. Stejně, jako já tebe. To, co teď udělám, je nezbytné. Neboj, brzo pochopíš."

Na další otázky nebyl čas. Řízl jsem se mačetou do levé ruky. Asi jsem to trochu přehnal. Krev ze mě kapala na podlahu chrámu. Ale já se hojil rychle. Popadl jsem Lindinu levou ruku a řízl dřív, než se stačila bránit. Jemně. Linda sykla bolesti. Chtěla se mi vytrhnout.

"Co děláš, ty vole!"

Neodpověděl jsem. Nedal jsem ji šanci o tom přemýšlet a rychle přiložil svoji krvácející ruku na její. I jí projel rukou elektrický proud. Kůň ji naštěstí nekopl, to by nemusela přežít. Její zelené oči se rozzářily poznáním. Zářily snad více, než kdy před tím.

"Tenhle symbol," ukázal jsem na symbol, který mi vrátil paměť, "dokáže zrušit některé kletby. Ale když nás Oberst začaroval, měl mačetu on. Proto kouzlo nefungovalo."

"Jo. Asi nebyl zrovna dobrý nápad, vyrýt ho na mačetu."

"Ne to nebyl. Musím si ho nechat vytetovat na tělo. Na ptáka. Toho mi snad nikdo nevezme."

Linda se zašklebila.

"Jestli si necháš potetovat ptáka, už nikdy ti nedám pusu."

"Fajn. Tak už budem jenom souložit," zavrčel jsem znovu, ale při tom se usmíval.

"Co to bylo za kletbu?" zeptala se Lin, když jsem se snažil na záda připnout pouzdro s mačetou. Nešlo to. Někdo si hrál s popruhy.

"Kletba zapomnění. A kletba sváru. Nejen, že chtěl abychom zapomněli na pekelný tábor, ale taky nás chtěl rozdělit. Došlo mu, že spolu jsme silnější. Ale ani jednu z těch kleteb neprovedl pořádně. Místo, abychom zapomněli jen na tábor, jsme zapomněli skoro na všechno, týkající se Knihy mrtvých. A to byla velká chyba. Kolem nás byla spousta indicií, které nám říkali, že je něco špatně. Proto jsme se cítili tak zle. Kdyby kouzlo provedl správně a vymazal nám z paměti jenom Hell camp, nikdy bychom nezjistili, že jsme v něm vůbec byli. Ale ta největší chyba byla, chtít nás rozdělit. Nás žádná kletba nerozdělí."

"Protože naši lásku žádná kletba nepřekoná," dodala za mě Linda a políbila mě.

"Musíme jít. Musíme se připravit."

"Na co? Mají Knihu mrtvých. Je konec."

"Mají pěkný hovno. Byla to kopie. Vytvořil jsem ji při dlouhých zimních večerech, když jsi byla na koleji. Dal jsem ji do úschovy tady otci. Byla to taková pojistka právě pro tyhle případy. Vyplatilo se. Práva kniha je stále u mě doma pod podlahou. Symboly v kopii jsou úplně k ničemu. Až se dostane do ruky Oberstovi, tak to pozná. Pak si přijdou pro originál. Musíme se na to připravit."

"A vy otče," otočil jsem se k rozklepanému knězi. "O tom ďáblovi si budeme muset promluvit."

Vyšli jsme před chrám. Mačeta byla na zádech, kam patřila. Teď jsem to byl já, kdo se usmíval.

Upíři už na nás čekali. Také se usmívali. Ne dlouho. Na partičku gay upírů jsem zrovna neměl čas. Vyslovil jsem kletbu světla, která je ochromila. A potom je rozsekal mačetou. Krom toho, kdo jsem a kde mě najít, jim měl ten co je poslal také říct, co dokážu. Jejich smůla. A toho hajzla, co je poslal taky. Právě se dostal na můj seznam.

První, co jsme doma udělali bylo, že jsme na sebe skočili. To že nám Oberst vymazal paměť, byla jedna věc. Kniha mrtvých pro něj byla velké lákadlo. Zkusil to. Neměl jsem mu to za zlé. Ale to, že se nás pokusil rozdělit... Zabiju ho. Zabiju je všechny. Stejně už byli mrtví. Jen o tom ještě nevěděli. Her Oberst měl jenom část kouzel. Vůbec nevěděl s čím si zahrává. A navíc, ani to co měl, nedokázal správně použít. Vůbec netušil, co svým vojákům provedl. Postupně se z nich stanou zrůdy. Nemrtvé zrůdy. Tak jako z těch vojáků v Breitenbegském lese a z lidí v jeskyni pod Lindiným domem. To všechno povede k otevření pekelné brány. Takže to musím zastavit. A Oberst samotný? Ten už stejně dávno přesluhuje. Je někde napůl mezi mrtvým a nemrtvým. Pomůžu mu. Udělám z něj mrtvého jednou pro vždy.

Ale teď jsem se museli připravit na boj. Až Oberst zjistí, že kniha není práva, půjde po mě. A já chci, aby se ta bitva odehrála na mém dvorku. Jedině tak jsem měl šanci proti špičkově vyzbrojené armádě.

"Za jak dlouho myslíš, že zjistí, že kniha není pravá?" zeptala se mě Linda, když jsme odpočívali po společné noci plné vášní.

"Nevím. Ale nemyslím, že to bude hned. Podle mě noci v táboře netráví. Přijede až ráno. A možná ani to ne. Je to skopčák. Nejspíš nebude ani v republice. Tábor řídí poručík. Ten mu zavolá až ráno. Potom bude nějakou dobu trvat, než sem Oberst dorazí. Chvíli si bude hrát s knihou. Je to amatér. Než zjistí, že je úplně k ničemu, chvíli to potrvá. Potom příprava na akci. Myslím, že máme tak dva dny. Zaútočí v noci z neděle na pondělí."

"Jak si tím můžeš být tak jistý?"

"Jsem přeci mocný čaroděj," zasmál jsem se.

"Velký a mocný Čáryfuk," rýpla si Linda.

"To už je starý. Vymysli něco jinýho."

"Ale já jiné čaroděje než jsou Čáryfuk a Gargamel, neznám. Vlastně jo. Ještě znám jednoho z Pána prstenů. Gandalf Šedý."

"Nejsem šedý."

"Ale jednou budeš. A nebude to trvat dlouho. S tímhle stylem života. Jo a ještě je tam Sauron a Saruman."

"Tak to ne princezno. Tolkien začal psát Pána prstenů těsně před Druhou světovou válkou. Sauron a Saruman měli být synonymem pro nacisty. Sauron a Saruman. S a S. SS. Schutzstaffel. Už chápeš? Takže tyhle dva určitě ne. Stačí Oberst a jeho Hell camp.

"Jak tohle víš? Ještě řekni, že si při dlouhých zimních večerech přečetl Pána prstenů."

"Při dlouhých zimních večer si čtu Necronomicon Ex-Mortis. Tohle vím od Petra. Je to velkej fanda. Hustil to do mě na horách celej tejden."

"Tejden? Nebyli jsme tam ani tři dny. Protože panáček si málem nechal uříznout ruku."

"Hele, ty cácorko jedna bláznivá," skočil jsem na Lindu.

"Pokud vím. O tu ruku jsem málem přišel kvůli tobě. To po tobě šel plukovníkův stín. Ještě ho tu mám. Mám ho vyndat?"

"Klidně. Ale hlavně si ho nenech potetovat."

Ráno jsem sáhl pod kouzelnou postel. Krom AK 47 jsem tam měl i kuši. Původně to byla spíš taková hračka. Podobná té, kterou měla Julie Lewis AKA Kate Fuller v Od soumraku do úsvitu. Také se natahovala jako pumpovací brokovnice, ale díky tomu postrádala sílu. Pár kouzelných symbolů z Knihy mrtvých na těle kuše a na šípech to změnilo. Teď byla přesná a průrazná jako střela ráže 50. Dále jsem vytáhl maskáče. Byl to klasický americký vzor, ale také vylepšený o pár symbolů. Teď odolal i střele z P90. Navíc měly něco jako Predátor efekt. Na světle to nebylo nic moc, ale ve tmě v nich budu téměř neviditelný. Dlouhodobá alternativa k mému úplnému zneviditelnění kouzlem, které ovšem vydrželo jenom necelé dvě minuty. Proč tomu tak bylo, jsem nevěděl. Prostě jsem to přijal jako fakt, se kterým se musí počítat.

Ovšem problémem nebyla ani tak moje dočasná neviditelnost, jako naprostá viditelnost mé mačety. Obzvláště ve tmě na ní symboly zářily jako malá sluníčka. Žádné maskovací kouzlo na to nefungovalo. Ale když jsem přemýšlel, co s tím, všiml jsem si jednoho symbolu u ostří, který byl částečně něčím zakrytý. Byla to má krev z rozříznuté dlaně. A nešla dolů. Znovu jsem si rozřízl dlaň a omatlal jí celou mačetu. Krev se vpila do symbolů. Ale nebyla jako zaschlá. Vypadalo to, jako by byly symboly namalovány jasně rudým lakem na nehty. Každopádně už nezářily. A navíc to vypadalo pěkně. Další problém vyřešen.

Dále jsme museli připravit místo boje. Vybral jsem si na něj zahradu pod naším domem. Tu zahradu už léta nikdo neudržoval. Byla to taková malá džungle. Se spoustou tmavých zákoutí, jeskyní, rozlehlých křovin a vzrostlých stromů. Ideální místo. Měl jsem v plánu rozdělat před naší jeskyní oheň, který by tam nalákal útočníky. A připravit jim malou past.

V neděli večer jsme šli k Prokopovi. Myslím do hospody k Prokopovi. Navštívit kněze ve svatém Prokopovi jsem měl v plánu, až bude po všem. Ten kněz se v boji proti zlu už párkrát osvědčil. Ale zdálo se mi, jako by ztratil víru. Chtěl jsem mu jen připomenout jeho slib, který dal bohu. Bez kněze to prostě nešlo. A já cítil, že v budoucnu se mi ještě bude hodit.

Linda si objednala nějakou rybu. Vůbec jsem nevěděl, že jí ryby. Spousta lidí nemá ryby rádo. Včetně mě. Proto jsem si dal pořádný steak a hranolky. Na tuhle noc budu potřebovat hodně energie.

Linda se mě zeptala, jestli to má být jako poslední večeře. Ujistil jsem ji, že ne. Bála se. Bála se o mě. Stále se mě snažila přesvědčit, že půjde do boje se mnou. Ale tentokrát jsem se přesvědčit nenechal. Už třikrát jsem o ní málem přišel. A třikrát při nás stálo štěstí. Ale tentokrát to bude jiné. Tentokrát proti nám budou stát perfektně vycvičení lidé. A perfektně ozbrojení. Linda žádný výcvik neměla. A v tomhle případě by mě spíš brzdila, než aby byla užitečná. Nechtěl jsem se o ní bát. Tohle bude kruté. Nebude to jako zabít stín, nebo zombii. Tihle na půl nemrtví šmejdi ještě stále vypadali jako lidé. Až budou umírat, budou krvácet. Budou křičet bolestí a budou trpět. Nechtěl jsem, aby u toho Linda byla.

Po večeři jsem odvedl Lindu k ní domů. Rodiče doma neměla, ale to nevadilo. Zaklel jsem náš dům tak, aby bylo jasné, že Necronomicon je tam. Tam dole v zahradě, kam jsem chtěl nalákat útočné komando. Her Oberst knihu cítí. Vojáci půjdou na jisto. K Lindě domu určitě nepůjdou. Tam bude Lin v bezpečí.

Ani má matka naštěstí nebyla doma. Už od pondělí. Taky si občas vzala dovolenou. Kam jela? To jsem fakt nevěděl. Hodnej synek.

Odstranil jsem ochranná kouzla ze dveří bytu. Ať si byt prohledají. Knihu nenajdou. Byla tak zabezpečená, že by ji nenašel ani sám démon, který ji stvořil. Možná. Všichni ostatní by museli zbourat dům, aby ji našli.

Byl čas se připravit. Oblékl jsem maskáče, vysoké černé boty, na hlavu maskovaný šátek a poprvé v životě černé kožené rukavice. Na záda mačetu a kuši. Proti pé devadesátkám nic moc. Jenže já byl nyndžááá!

No dobře. Nebyl jsem ninja. Ale byl jsem odhodlán zasít strach do všech srdcí, ať už živých, nebo nemrtvých. Vždycky, když jsem si vzpomněl na uplynulý týden, otevíral se mi nůž v kapse. A to nejen obrazně. Hrál jsem si s tím nožem v kapse celý večer. Byla to má první chladná zbraň, kterou jsem vlastnil. Nechtěl jsem ji použít. Měl jsem jí u sebe jako talisman. Byl to první nůž, se kterým jsem se učil házet. Byl omlácený, ale stále držel. Na otvírák.

Zaujal jsem místo na nejvyšším stromě v zahradě. Měl jsem z něj skvělý výhled. O půlnoci to začalo.

Dvě pětičlenné jednotky. Myslel jsem, že jich bude víc. Ale her Oberst si mohl myslet, že ještě stále nemáme své vzpomínky. Pak bychom byli snadný cíl. Každopádně nás podcenil.

První úderná skupina šla do našeho bytu. V oknech jsem viděl světla baterek. Mohli hledat, jak chtěli. Knihu nenajdou. Jen jsem doufal, že mi doma neudělají moc velký bordel. Nechtělo se mi uklízet.

Druhá úderná skupina šla od Vratislavice, tedy z dolního konce zahrady. Ta byla obehnaná vysokou kamennou zdí. Vlastně to nebyla ani zeď, jako první stupeň terasy, vzdálený asi deset metrů od řeky.

Tihle postupovali zdánlivě po tmě. Ale nebylo to tak. Měli klasické infra brýle. Jejich světlo jsem v nočním režimu viděl zcela jasně. Motali se po zahradě a hledali cestu skrze neprostupnou džungli. Užijte si to, vy parchanti.

Světla v oknech našeho bytu zhasla. Prohlídka byla u konce. Odhadoval jsem, která skupina se dostane k ohništi dříve, když v tom se od dolní skupiny ozval výkřik. Tam dole, na nejspodnější terase, byla stará studna. Byl hluboká, napájená spodní vodou Vratislavice. Kdysi. Teď byla zapadaná listím. Ale stále nejméně deset metrů hluboká. Když jsme se tenkrát v osmdesátém devátém do domu nastěhovali, prováděl jsem průzkum zahrady na vlastní pěst. Pro osmiletého kluka byla takováhle obrovská a tajemná zahrada velké dobrodružství. Dlouho jsem ji prozkoumával. Připadal jsem si při tom jako objevitel nových zemí. Ale díky tomu jsem jí teď znal jako své boty.

Tenkrát jsem do studny málem zahučel. Byla zarostlá a bez obruby. To, že se potácím nad deseti metrovou propastí, jsem zjistil na poslední chvíli. Proto matka nechtěla, abych do zahrady chodil. Byla nebezpečná.

To byla má první past. Ten jedinec, co do ní spadl asi takový profík nebyl. Musel jít totiž po pěšině, kterou jsem přes den vytýčil, aby se do studny trefil. To by profík nikdy neudělal. Nikdy by nešel tou nejsnadnější cestou.

Takže už zbývá jenom devět. Ten pád nemohl nikdo přežít. Obzvláště potom, co jsem do listím zapadaného dna studny zapíchal dřevěné kůly s hroty.

Horní skupina to měla k ohni blíž. Rozhodl jsem se začít s ní. Bleskově jsem sjel ze stromu a schoval se na horní terase. Na druhou z ní vedlo jen úzké zalomené schodiště. Vojáci po něm museli jít po jednom, pěkně za sebou. Také měli infra brýle. Byli pro mě jako majáky ve tmě.

Vylezl jsem z úkrytu a potichu šel za posledním. Počkal jsem, až se ostatní ztratí za lomem schodiště. Potom jsem mu mačetou probodl krk skrze páteř. Byl okamžitě mrtvý, ani nehlesl. Hodil jsem ho na rameno a odnesl na první terasu, kde jsem ho schoval do křoví. Jen tak maně mě napadlo, co se všemi těmi mrtvolami ráno udělám.

Že jim někdo chybí, si všimli až u ohně. Ale neměli moc času se tím zabývat. Čekala ne ně další past. AK 47 umístěná na otočném stojanu, odhlučněná mým kouzlem. Tak tohle jsem měl asi z Vinetoua. Bouchačka s dálkovým ovládáním z provázku. Má největší technická vymoženost. Zatáhl jsem za spoušť. Kalašnikov začal chrlit smrtící déšť střel. Pěkně u země ve výši stehen. Počítal jsem s tím, že vojáci budou mít neprůstřelné vesty. Měli. Vojenské. Ani 7,62x39 by jimi neprošla. Proto jsem střílel na nohy. Ty chráněné neměli. Dva vojáci se s řevem skáceli k zemi se stehny rozstřílenými na hadr. Krev z nich stříkala na všechny strany. Bez okamžité lékařské pomoci neměli šanci přežít.

To už místo, kde byl schován Kalach, kropila palba ze sedmy pé devadesátek. Dolní tým se připojil k hornímu. Být na místě a držet pušku v ruce, okamžitě by bylo po mě. Takhle jen přestřelili provázek a udělali úhlednou dírku 5,7 mm do dřevěné pažby. To jsem samozřejmě zjistil až druhý den. Při úklidu. Byl zázrak, že zbytek zbraně, ten funkční, zůstal bez úhony.

Zranění vojáci strašlivě řvali. Ale tohle měla být tichá akce. Poručík je proto utišil. Ranou z pé devadesátky do hlavy. Zbývá šest.

Když už tak chceme zlikvidovat někoho na jeho písečku, neměli bychom se shlukovat kolem ohně. Každý má rád táborák, ale u ohně bývá světlo. A také dřevěné bedýnky na sezení. Jenomže v těch bedýnkách se může leccos skrývat.

Šíp z mé kuše se zvýšenou průrazností, zajištěnou kouzly, projel dřevěnou bedýnkou. Prorazil kanystr s benzínem v ní skrytý a na druhé straně vychrstl spršku benzínu přímo do ohně. Nebyl to mega výbuch jako ve filmu. Ale kanystr se roztrhl a hořící benzín zasáhl dva nejblíže stojící vojáky. Vzpláli jako pochodně. Zbylí vojáci začali střílet do všech směrů jako smyslu zbavení. Speciální úderný tým. Cha. Úplně jsem je rozložil. Poručík měl snahu uklidnit zbytek svých vojáků, ale po tom měl spíš snahu, jejich běsnění přežít. Kulky létaly všude. Jen nahoru do větví stromů, kde jsem se skrýval, se nikdo nepodíval. Než se třem zbylým vojákům podařilo vyprázdnit zásobníky pé devadesátek, poručík se kryl na zemi za jedním stromem a jeden z jeho vojáků krvácel z prostřeleného krku. Speciální jednotka, speciální smrt.

Než se posledním dvěma vojákům podařilo vyměnit zásobníky a navzájem se postřílet, poručík nad nimi znovu získal kontrolu.

Já byl stále jako duch. Nemohli mě najít. Netušili, odkud může přijít další útok. Poručík nahnal vojáky do jeskyně, která se dala lépe bránit. Měla jen jeden vchod. Alespoň to si poručík myslel. Zaujal pozici přímo před vchodem. Jeho dva vojáci za ním. Jenomže do jeskyně vedl ještě jeden vchod z vedlejší jeskyně. Byla to jen úzká průrva ve stěně. Na první pohled a ve tmě neviditelná. I já se zneviditelnit a prošel průrvou přímo do zad vojáků.

Prvního jsem přesekl na dvě půlky. Druhého jsem rozsekl od rozkroku ke krku skrze neprůstřelnou vestu i s pé devadesátkou zavěšenou přes hruď. Kdo tohle bude uklízet?

Poručík začal pálit do jeskyně. Do míst, kde mě tušil, ale kde já už dávno nebyl. Nemít zbraň tlumič, oba bychom ohluchli.

Poručík byl dobrej. On jediný měl jakýsi instinkt k přežití. Já byl neviditelný, ale on pálil do míst, kde mě tušil. Podařilo se mi před jeho střelbou unikat, ale čas mé neviditelnosti se chýlil ke konci. Musel jsem vypadnou z jeskyně dříve, než se zviditelním a pět sedm mě roztrhá na kusy. Stihl jsem to jen tak tak. Poslední tři kulky vyletěly z jeskyně těsně za mnou.

Přitiskl jsem se ke skalní stěně těsně vedle vchodu. Tak tohle byla plichta. Já nemohl dovnitř. Strčit hlavu do vchodu, hned bych o ní přišel. Poručík nemohl ven. Vystrčit hlavu ze vchodu, hned by o ní přišel. Tohle by vyřešil jenom granát. Ale ty já neměl. Dokonce ani vojáci granáty neměli. Měla to být tichá akce a granáty s tlumičem jsem ještě neviděl.

Mohl bych do jeskyně poslat ohnivý kruh a poručíka upálit. Skvělý nápad, ale než na něj došlo, z jeskyně se ozval poručíkův hlas.

"Jednotko gama, opakujte zprávu."

Z jeskyně zachrčela přepínaná vysílačka. Vojáci nosili sluchátka, ale ty musel poručík vyndat a vysílačku dát na maximální hlasitost.

"Tady jednotka gamma," ozval se hlas z vysílačky. "Máme tu holku. Opakuji, máme tu holku. Vracíme se na základnu."

Vysílačka opět zachrčela a ztichla.

Soustředil jsem se na svoji princeznu. Neodpovídala, ale určitě nebyla mrtvá. Cítil jsem její životní energii. Neodpovídala, protože byla v bezvědomí. Přepočítat jsem se. Dvě úderné jednotky u nás na zahradě nebyly jediné. Třetí šla po Lindě. A dostala ji.

"Hej, mladej!" ozvalo se z jeskyně. "Slyšel jsi to? Máme tu tvoji blonďatou číču. Tak jak to uděláme teď?"

Teď? Teď přijde apokalypsa, ty hajzle.

"Pojď ven. Dohodneme se," zařval jsem do jeskyně, odlepil se od skalní stěny a šel blíž k ohni, aby na mě bylo dobře vidět.

Poručík vyšel z jeskyně. Úsměv na tváři. Zase si myslel, že vyhrál. Zase předčasně.

"Dej nám tu knihu a my ji hned pustíme."

"A když ne?"

"V táboře je spousta chlapů, co mají rádi blondýnky."

V chrámu svatého Prokopa mi poručík řekl, že bych pro něj byl důstojný soupeř. Ale to byl jeho názor. Ne můj. Pro mě byl jen budoucí mrtvolou.

"Udělal jsi velkou chybu sráči. Vlastně dvě. Za prvý. Máš nemístný kecy o blondýnách. Linda není blondýna, ty barvoslepej debile. A za druhý. Oberst Lindě nezkřiví ani vlásek, dokud nebude mít knihu. Víš, co to znamená?"

Poručík se jen přiblble usmíval a kroutil hlavou.

"Že tebe už nebudeme potřebovat."

Došlo mu to celkem rychle. A taky rychle reagoval. Na člověka. Jenže já byl čaroděj.

Má mačeta mu přišpendlila pé devadesátku k hrudi. Projela zbraní, kevlarem vesty, ocelovým plátem na hrudi, hrudí samotnou i kevlarem na zádech. Síla hodu všechno tohle uklidila zpátky do jeskyně.

Ještě žil, když jsem k němu přistoupil. To proto, že jeho proměna v nemrtvého byla u konce. Takže vlastně nežil. Přišlápl jsem ho k zemi a vytrhl z něj bývalou Zářící, nyní Rudou.

Poručík kašlal krev. Dokonce se snažil postavit. Bodl jsem ho mačetou do krku a přerušil mu míchu. Od krku dolů ochrnul. Ale hlava byla stále živá. On už byl nemrtvý.

Chytl jsem ho za nohu a odtáhl jeho tělo do vedlejší jeskyně. Byla tam místnost. Hluboká a temná. S masivními kovovými dveřmi. Hodil jsem ho do vnitř.

"Tady budeš hnít na věky."

Strašlivě zařval. Vyhlídka na věčnost v tmavé jámě, nebyla příliš povzbudivá. Zabouchl jsem dveře a řev se trochu ztlumil. Zakryl jsem dveře kouzly, tak aby ho nikdo neslyšel. Tak aby ho nikdy nikdo nenašel. Tam bude jeho hlava žít, až do skonaní světa. Peklo proti tomu byl wellness. Ale i tohle byla rekreace proti tomu, co jsem chystal v táboře.

Lindo, vydrž. Jdu si pro tebe.

Jedna nepoškozená pé devadesátka a několik plných zásobníku se našlo. Zbytek zvládne magie.

Seběhl jsem zahradou, přebrodil Vratislavici, nebylo to těžké, i přes nedávné deště bylo její koryto téměř suché a vběhl do lesa, který se asi po třech kilometrech napojoval na les u Panského rybníku. Ještě že už nekouřím. Běh lesem byl dost náročný.

To že jsou v lese kolem tábora hlídky, jsem věděl. Došlo na tichou práci s mačetou. Lidi, nelidi. Neměli šanci. Neměli unést Lindu. Neměli do mě vandrovat. Neměli se srát do mé lásky. Ještě že mé oči nezářily. Byly jen rudé, ale nesvítily jako démonovi. To bych asi moc nenápadný nebyl.

Hlídky kolem tábora jsem zlikvidoval všechny. Maskovaní byli dobře. Pro lidi. Ne pro mě. Poháněl mě vztek a nenávist. Nenávist k lidem, kteří nás chtěli zabít. Nenávist ke Knize mrtvých. Nenávist k Locutovi, který se nazýval mým bratrem. Jednou nás zachránil. Ale to bylo jen proto, že kdybychom zemřeli, nikdy by svých cílů nedosáhl. Nebyl můj bratr. Jednou ho taky zabiju. Jestli je možné démona zabít.

Ležel jsem mezi stromy a sledoval mýtinku před samotným táborem. Nepochyboval jsem o tom, že mýtinka je zaminovaná.

Přemýšlel jsem jak na to.

Tichá akce? Nepozorovaně proniknout do tábora, najít Lindu a zase potichu zmizet?

Ale tím by se nic nevyřešilo. Tábor by nezmizel. Vojáci by nezmizeli. Her Oberst by nezmizel. Stále by toužil po Knize mrtvých. Stále by po nás šel. Tábor musel být zničen. A s ním i všichni vojáci. Ať už živí, nemrtví, nebo budoucí nemrtví. Než se rozední, všichni musí zemřít.

Ale možná to všechno nebudu muset udělat sám. Líbilo se mi, jak jsem před jeskyní vnesl mezi vojáky zmatek a ti se málem postříleli navzájem. Něčeho takového by se dalo dosáhnout i tady.

Takže plán B. Chaos.

Ale nejprve bylo nutné zjistit, kde drží Lindu. Znovu jsem se s ní pokusil spojit.

'Lin, princezno, slyšíš mě?'

'Broučku. Slyším tě. Jsem tak ráda.'

'Kde jsi?'

'Jsem ve svatyni. Pod ní. Za obrazem Hitlera je tajný vchod do podzemí. Nejsem tady sama. Myslím, že tu experimentuje s lidmi. Cítím tady něco hrozného. Až pro mě půjdeš, buď opatrný.'

'Kde je Oberst?'

'Je tady. Viděla jsem ho, když mě přivezli. Musí být někde v táboře.'

'Dobře lásko. Vydrž. Jdu si pro tebe.'

Chaos. Slovo chaos označuje neuspořádanost, zmatek, změť. Chaos (v řecké mytologii také 'Khaos') - nekonečná, slovy nevyjádřitelná prázdnota, z které vznikl vesmír v řecké mytologii.

Tak to by byl pojem Chaos podle slovníku. Já znal ještě jeden Chaos. Přesněji řečeno Chaozz. Ale ten se mi teď úplně nehodil. Měl jsem v plánu předvést chaos podle první definice a zakončit ho podle druhé, řecké. Protože až tady dnes skončím, z tohohle tábora zbyde jen nekonečná prázdnota.

Nejprve jsem kouzlem odpálil minové pole. Ohnivým kruhem jsem zapálil strážní věže. To vše v naprostém tichu. Zaklel jsem celý tábor do ticha. I když byly všechny ty exploze zničující, nebylo z nich slyšet vůbec nic. Celá apokalypsa se odehrávala v naprostém tichu. Bylo to děsivé. Vojáci vybíhali z ubikací a stříleli po všem co se hnulo. To znamená po sobě navzájem. Vyvolal jsem v jejich řadách chaos. Poručík, jediný kdo by do vzniklého chaosu snad mohl vnést řád, hnil v jeskyni na mé zahradě.

Oberst byl srab. Nejspíš zalezl do podzemí a čekal, až to skončí.

Pronikl jsem do tábora. Pobíhal jsem mezi vojáky a střílel do nich tak, abych vyvolal další a další přestřelky mezi nimi. Vůbec netušili, co se děje. Vypadalo to jako útok celé armády na jejich tábor. Les kolem hořel. Sklady s municí a palivem vybuchovaly v děsivém tichu. Vojáci byli jako smyslu zbavení. Stříleli prostě po všem. Už neexistoval přítel, jen vlastní přežití.

Dále jsem rozdmýchával oheň a zkázu mezi bývalými spolubojovníky a pomalu se dostával ke svatyni. Čekal jsem, že ji bude někdo bránit, ale u svatyně nikdo nebyl. Veškeré boje se odehrávaly v jiných částech tábora. Těžko říct jak daleko. Bez zvuku se dala vzdálenost těžko odhadnout.

Vešel jsem do svatyně, která neměla žádná okna. Jakmile se za mnou dveře zaklaply, obklopila mě dokonalá tma. A ještě něco. Zvuky se vrátily. Tady, v přítomnosti kopie listů Knihy mrtvých, moje kouzlo nefungovalo. Z venku ke mně dolehly zvuky lítého boje. Přepl jsem do nočního vidění. Svatyně vypadala stejně, jako když jsem tu byl naposled. Oltář s okopírovanými listy z Knihy mrtvých. Za ním na stěně portrét božského Adolfa, jenž skrýval vchod do podzemí a vedle něj nacistické vlajky, částečně zakryté dvěmi třímetrovými postavami.

Byly mohutné. Obě měly paže silné, jako já trup. Oblečené byly do hrubé kůže sešité ostnatým drátem. Pro tyhle asi Armani nešil. Do ramenou, předloktí a temen hlavy měli zaražené ocelové hřeby. Tak ošklivé ksichty jsem v životě neviděl. I Locutus by mohl závidět. A to byl démon přímo z pekla.

Díval jsem se na produkt ďábelského inženýrství her Obersta. Super vojáka SS na kterého nebylo možné sehnat uniformu. Zahodil jsem P90. Tušil jsem, že střílet po tomhle z P90 by bylo jako střílet flusbrokem po ledním medvědovi.

Ten vlevo měl ocelový kyj s hroty, zatímco ten vpravo variaci na mou mačetu. Jen její čepel byla asi tak čtyřikrát větší. Vlastně to byl pořádný dvouruční, dvoumetrový meč.

Ten s mečem se ke mně rozběhl. Podlaha pod jeho nohama duněla. Nevidět ve tmě, myslel bych si, že se na mě řítí stádo rozzuřených býků. Ale já viděl velice dobře. Možná líp než oni.

Meč prořízl vzduch. Přeskočil jsem ho podélnou vývrtkou a ještě v letu bodl super vojáka do ledvin, jestli nějaké měl. Přistál jsem za ním. To už se na mě řítil super voják s kyjem. Proklouzl jsem mu mezi nohama. Možná byl silný, ale pomalý. Přeťal jsem mu achilovky. Okamžitě šel k zemi. Frajerským saltíčkem přes hlavu jsem mu skočil na záda a probodl krk skrze páteř. Tohle byla má oblíbená metoda, jak paralyzovat nemrtvého a tím ho vyřadit z boje. Živý by byl mrtvý. Nemrtvý byl stále živý, ale k ničemu. Bylo to rychlé a účinné. A o rychlost šlo především, neboť super voják s mečem šel zase po mě. Pozvedl svůj obří meč nad hlavu a ťal. Ale já už tam nebyl. Místo mě rozsekl hlavu svému spolubojovníkovi. Kretén. Toho jsem chtěl sejmou já.

Asi ho to trochu naštvalo, protože teď kolem sebe máchal mečem jako smyslu zbavený. V tomhle nebylo vůbec žádné umění.

Rudá zasvištěla. Ozvalo se trojí cinknutí kovu o kov a z dvoumetrového meče zbyl jenom takový malý, široký, tupý nožík. Super voják si ho prohlédl. Jako bych v jeho očích spatřil strach. Ne, to nebyl strach, spíš údiv. Zahodil bezcennou zbraň a vrhl se na mě holýma rukama. Usekl jsem je. A potom pokračoval dál. Setkal jsem do obrovského těla. Krev stříkala na všechny strany. Připadal jsem si jako v tom největším gore hororu všech dob. Nakonec jsem mu rozsekal hlavu na malé kousíčky. Tohle už nerozdejchá. Nemá čím.

A pak někdo rozsvítil. To jsem nečekal. A byla to chyba. V nočním režimu byly mé oči obzvláště citlivé. Na chvíli jsem byl úplně slepý. Ale to oni nevěděli. Jen Linda ano.

'Je jich pět, všichni mají zbraně. Oberst mi pod krkem drží nůž,' poslala mi myšlenkou.

'Kde jsou?'

'Já s Oberstem přímo před Hitlerem. Vojáci tři metry před námi ve dvoumetrových rozestupech. Míří na tebe.'

Naštěstí to světlo nebylo vůbec silné. Ale stejně jsem stále nic neviděl. Ještě jednou jsem se u Lindy přesvědčil o vzdálenostech mezi ní a vojáky. Her Oberst něco vykládal. Něco o velkolepých plánech na znovuzrození třetí říše a samotného führera. Ale já ho neposlouchal. Ani jsem nevěděl, proč neřádi mají vždycky na konci tak velkou potřebu vyžvanit všechna svá tajemství. Což pak mu nikdo neřekl, že jediné, co zbylo z führera, jsou části lebky a čelisti, schované v moskevském archivu a že z toho už by ho nedokázala přivést na svět ani živá voda?

Zrak se mi pomalu navracel. Už jsem rozeznával obrysy jednotlivých postav, ale pořád mi chyběl odhad vzdálenosti. Oberst domluvil. Já hrál o čas.

"Když mě zabiješ, nikdy knihu nedostaneš."

"Cha, cha. Když tě zabiju, zbavím se jedné vši v kožichu. A až potom budu mučit tu tvoji květinku, ráda mi vyklopí kde kniha je. Jsem si jistý, že to ví. Zabít!"

Čas vypršel. Zrak se mi vracel skokově, ale jen na jedno oko. Takže v odhadu vzdálenosti se budu muset spolehnout na Lin.

Máchl jsem mačetou ve vzduchu a vyslovil zaklínadlo. Pětice vojáků se doslova rozprskla v rudou mlhu a pár cárů neprůstřelných vest. Linda vyjekla. Oberst ztuhnul.

"Sakra," pohlédl jsem na mačetu. Od té doby, co z ní byla Rudá, byla nějaká divoká. Já je chtěl jenom trochu rozhodit po místnosti. Tohle jsem nečekal.

Rudá mlha se pomalu snášela k podlaze. Už jsem viděl docela dobře i na druhé oko. Her Oberst se z té krvavé sprchy taky rychle oklepal.

"Vládneš obrovskou mocí. Spolu s mým vedením by z nás byla nezastavitelná dvojce. Přidej se ke mně a ovládneme svět."

"Ha háá," upřímně jsem se zasmál. "Tak tohle už jsem taky zažil. Proč si vy kreténi pořád myslíte, že mi jde o moc? Vždyť já chci jenom ji!"

Vyslovil jsem zaklínadlo.

Her Oberst nebyl mladý, jenom tak vypadal. Věděl jsem přesně, jaké kouzlo použil. Bylo to jen takové pozlátko. Na venek vypadal jako statný padesátník. Plný síly a energie. Ale pod tou slupkou to byl velice starý muž. Nebýt jeho kouzla, už dávno by byl mrtvý. A tohle kouzlo jsem právě zrušil. Her Oberst měl pravdu. Byl jsem mocný. Mocný čaroděj. Nemilosrdný ke všem nemrtvým, démonům a stínům. Ale po moci jako takové, po moci nad jinými lidmi, jsem nikdy netoužil. Já si tuhle cestu nevybral. To ona si vybrala mě a já se s tím smířil. Můj příběh ještě nekončí. A neskončí, dokud bude na světě Kniha mrtvých.

Her Oberst začal stárnout před očima. Jeho kůže zešedla a objevily se na ní stařecké skvrny. Jeho mohutné tělo se scvrkávalo. Vlasy vypadaly. A tím to nekončilo. Síla ho opouštěla. Jeho pravé stáří se dralo na povrch. Padesát pět let v jedné minutě. Bylo to děsivé.

Linda mu zkroutila ruku a vymanila se z jeho sevření. A na rozloučenou ho kopla do koulí. Oberst se sesunul k zemi. Linda se přidala ke mně. Chytila mě za ruku a pevně ji stiskla.

55 let života za 55 sekund. Tak by se daly shrnout poslední Oberstovi okamžiky. Ale ještě žil, když jsme odcházeli. Otočil jsem se ve dveřích a poslal do svatyně ohnivý kruh. Sklo na oltáři popraskalo. Listy se symboly z Knihy mrtvých zčernaly. Další ohnivý kruh jsem poslal skrz Hitlerův portrét do podzemí, kde Oberst prováděl svůj výzkum pekelných super vojáků. Všechno muselo shořet.

Vyšli jsme do hořícího tábora. Veškerá střelba ustala. Vojáci, kteří se do teď nestihli vzájemně postřílet, zahazovali zbraně a vrhali se do plamenů hořící svatyně jako můry. Linda odvrátila zrak. Stále jich byly desítky. Odevzdaně šli za svým vůdcem.

Opustili jsme tábor. Obcházeli jsme kolem a já přiživoval plameny ohnivým kruhem. Všechno muselo shořet. Ať už nad, nebo pod zemí, všechno musel strávit pekelný oheň. Ani list papíru, ani jediná ohořelá kost nesměla zbýt. Ohnivý kruh pocházel z pekla. Tekl jako napalm. Do rána nezbude z tábora vůbec nic. Jen černý vypáleny kráter.

Vrátili jsme se na naši zahradu. I ta potřebovala úklid. Nejtěžší bylo vytáhnou mrtvolu ze studny. Ale to bych nebyl mocný čaroděj, abych si neporadil. Poté jsem všechny mrtvé narovnal na ohniště před jeskyní a zapálil ohnivý kruhem. Nakonec jsem na Lindino naléhání přidal na oheň i poručíkovo nemrtvé ochrnuté tělo. Linda měla pravdu. Možná nenávidím nemrtvé, ale nejsem zrůda.

S úklidem zahrady jsme skončili, když už bylo světlo. Byli jsme unavení po probdělé noci, ale ještě nás čekal další úklid doma. Poručíkovi hoši náš byt prohledali důkladně. Naštěstí toho moc nerozbili.

Odstranil jsem maskovací kouzla ze svého pokoje a odhrnul z podlahy koberec. Vytrhl jsem jedno z prken a zabořil ruce do škváry, vyplňující podlahu. Z ní jsem na světlo boží po dlouhé době vytáhl plechovou skříňku, plnou pekelných pokladů.

Úplně na vrchu ležel SpiritBox se stínem plukovníka SS, kterého jsem zajmul v hotelu Anna v Krkonoších. Pod ním leželo kapesní vydání Nového zákona a velký železný kříž, posvěcený otcem ze svatého Prokopa. Pod tím vším ležela ona. Jediná, stoprocentně práva, pekelným démonem sepsaná Kniha mrtvých. Necronomicon Ex-Mortis. V místnosti, jako by se rázem ochladilo o dvacet stupňů. Od úst nám stoupaly obláčky páry. Okna mého pokoje se potáhla jinovatkou. Zevnitř. Ta kniha měla stále svou moc. Ta kniha chtěla ven. Ne. To, co bylo za ní, chtělo ven. Dokud bude existovat, budou se nám stávat věci jako byla tato. To Kniha mrtvých k nám přitahovala veškeré zlo. Bylo na čase zjistit, jak zničit nezničitelnou knihu.

Kapitola 7.