Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 5 HellFest

Část 20.

Zajímalo by mě, jak to s tím naším sledováním agentka Wessonová myslela. Věděla toho o nás opravdu hodně. Asi neměla na mysli agenta s dalekohledem a vysílačkou, ale něco mnohem sofistikovanějšího. Vždyť to byla paranormální jednotka FBI. Určitě ke sledování používali úplně jiné metody. Rozhodl jsem se, že se jí na to zeptám. Ale ne teď. Teď byl čas na přípravy.

Ještě ráno jsem poslal Ficiho zpátky na Beavercreek pro zbytek našeho vybavení. Moc se mu tam nechtělo, stejně jako se indiánům nechtělo odjet s ním. Stihl se vrátit za čtyři hodiny i s obědem u paní Jází. Ben se vyptával, na co to vybavení potřebujeme, dobře věděl, co děláme a co s sebou vozíme v bednách. Že potřebujeme na festivalu hromadu zbraní, mu přišlo podivné. Fici mu řekl naši krycí historku, s kterou jsme měli v plánu projít celým areálem v plné výstrojí a výzbroji, aniž bychom vzbuzovali povyk.

Už jsem jednou říkal, že naše vybavení je podobné vybavení SG-1 ze seriálu Hvězdná brána. A toho jsme chtěli využít, neboť jako na každém podobném festivalu i tady chodili někteří lidé převlečení za svoje oblíbené hrdiny. Pobíhala tu spousta Freddy Kruegerů, Pinheadů nebo Ghostfaceů. Mimo to jsme tu ale potkali i Indiana Jonese, Spider-Mana, dva Iron-many a další komiksové postavy. A také jednotku vojáků z Hvězdných válek. Takové ty magory v bílém plastu s obrovskýma helmama a zbraněmi, které střílí laserové paprsky, nebo tak něco. Myslím, že ty zbraně mají nějaké jméno, ale já Hvězdné války nesnáším, tak nevím. I Obi-Wan Kenobi se svým světelným mečem se tu ukázal. Když jsem to vyprávěl Emilovi, musel se podívat na net, jak se to jméno píše. Asi Hvězdné války také moc nemusí. Prostě a jednoduše na HellFest nechodili jen lidé převlečení za hororové postavy. Spousta návštěvníků HellFestu byla zároveň i návštěvníky mnohem slavnějšího Comic-Conu a své převleky chtěli využít i tady. A toho jsme zase chtěli využít my.

Ficiho jsem po návratu z Beavercreeku poslal do karavanu spát, byl neskonale rád, a sám jsem se ujal kontroly našeho vybavení. To dělal vždycky Fici a já věděl, že až se probudí, všechno to překontroluje znovu. Sám tvrdil, jak je kontrola vybavení důležitá a navíc ho to bavilo. A bylo to dobře. Nikdo nechce, aby mu selhalo vybavení v nevhodnou dobu.

Fici se vrátil zrovna, když oba agenti odcházeli. Tak nevraživě se prohlíželi, až jsem čekal, že agent Smith vytáhne z pouzdra svůj naleštěný agenturní Glock a Fici ho smázne pé devadesátkou. To se naštěstí nestalo. Fici to zapíchl do karavanu a agenti se vrátili za les k mariňákům, aby jim nastínili můj plán pro dnešní večer.

Vrátili se, až když se podzimní slunce dotklo špiček stromů podzimního lesa. To už jsme stáli ve stanu všichni tři v plné výstrojí i výzbroji. Neprůstřelná kombinéza, ještě neprůstřelnější vesta a na ni černá taktická vesta se spoustou kapes na dlouhé zásobníky do P90. Stehenní pouzdro na pětsedmu nemohlo chybět. Já s Lin ho měli na pravém, Fici jako levák samozřejmě na levém stehně. Fici měl ještě v předu na vestě pouzdro s velkým loveckým nožem a mě nemohla na zádech chybět mačeta svatého Vojtěcha. Lin žádnou třetí zbraň neměla. S mačetou sice zacházela celkem obstojně, ale příčilo se jí do čehokoliv s ní sekat. Byla to krvavá práce. Nedivil jsem se jí.

"To myslíte vážně?" zeptal se agent Smith, když nás viděl.

"Co jako?" řekl jsem, jakoby mi nedocházelo, nač naráží.

"Vojáky jste na akci nechtěli, že by byli moc nápadní, a sami jdete takhle?"

Vytáhl jsem z kapsy nášivku se symbolem pyramidy s tečkou nad vrcholem a písmeny SGC a přilepil si ji na suchý zip na levém rameni. Fici s Lin udělali to samé.

"Co je to?" zeptal se agent.

"Spousta lidí tu chodí v kostýmech," odpověděl jsem. "Naše hadry a zbraně vypadají jako z SGC, tak půjdeme za ně."

"Co je SGC?"

"Jednotka z Hvězdné brány."

"Hvězdná brána? To je nějaký seriál?"

"Jo," řekl jsem nejistě.

"Kdo v něm hraje?"

"Richard Dean Anderson."

"Richard Dean Anderson? To je kdo?"

"MecGyver."

"Kdo je MecGyver?"

"Vy jste Američan?"

"Co je to za otázku?"

"A televizi máte?"

Agent Smith otevřel pusu. Asi chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel, když si všiml, jak se mu agentka Wessonová potutelně směje.

"SGC je vojenská jednotka z jednoho dost oblíbeného amerického seriálu. Chodí podobně vybavená jako my. Takhle budeme naprosto nenápadní. Prostě jen další magoři, co si hrají na své oblíbené hrdiny."

"Aha," řekl jen agent Smith a dál už to nerozváděl.

Smrákalo se. Byl čas jít. Oba agenti vyměnili své luxusní značkové obleky, které hlásaly, že patří k FBI až do Alabamy, za nenápadné civilní šaty a ze vzdálenosti asi deseti metrů nás následovali. Původně jsem je na akci brát nechtěl, ale chtěl jsem jejich mariňáky. Že by mi je jen tak půjčili, ale nehrozilo, proto nám teď oba agenti byli v patách.

U vstupu jsme prošli bez problémů. Stačilo ukázat naše VIP pásky. Za naše hadry a zbraně jsme si vysloužili spíše pochvalu, jak přesně se shodujeme se seriálovou předlohou. Úplně přesné to nebylo, ale měli jsme na hlavách i zelené vojenské kšiltovky a kalhoty pěkně zastrčené do vysokých bot jako správní výsadkáři. Tak to docela ušlo.

Celým areálem jsme museli projít jako včera. Dnes už jsem kluka v masce Freddyho čekal, tak jsem se ani nelekl. Chlápek v umývárně s prostřelenou hlavou ležel jako včera, aby ne, když to byla figurína, a Saloon měl všechna okna zasklená. Po včerejší rvačce v něm nebylo ani památky. Dovnitř jsme raději nešli, aby nás někdo nepoznal. Jen jsem tam rychle nahlédl oknem. Ani v Temném lese nás žádné nepříjemné překvapení nepotkalo. Měsíc zase zářil jako kráva a víla se rozevlátě vznášela ve svých průhledných šatech. Tentokrát se žádné titanové šipky nekonaly. Aby taky jo, když SRADU to mělo za sebou.

Ptal jsem se agentů, co se vlastně stalo se všemi těmi mrtvými lidmi v bývalém prasečáku za pódiem. Prý je odtud vynosili mariňáci dírou ve zdi, kterou vyrobila má mačeta. Protože ta díra vedla přímo do zoraného pole, které se táhlo do nekonečna, nikdo to neviděl. Přijet pro ně musel traktor s valníkem. Dvakrát. Tolik mrtvých. Myslím, že až do Apokalypsy to bude ta nejkrvavější akce, které jsem se kdy zúčastnil.

Tou dírou se na HellFest měla dostat jednotka mariňáků, která nám měla přijít na pomoc, pokud by tomu bylo třeba. Hororové postavy zabít nešly, ale jinak na střelbu reagovaly docela dobře. Soustředná palba jednotky mariňáků by je zastavit dokázala. Proto jsem je tam chtěl mít.

Na náměstí byla spousta lidí. Dnes večer mělo dojít k vyhlášení královny HellFestu. Na pódiu zrovna pařila nějaká rocková kapela. Řezali do toho tak, že nebylo slyšet ani slovo. Tak jsem raději nic neříkal a pozorně sledoval okolí. Těch lidí tu bylo opravdu hodně. Možná tak dva tisíce. Jestli se to zvrtne jako včera, bude to masakr. Ale jinak to nešlo. Kdyby sem dnes žádní lidé nepřišli, démon by se neukázal. Měl jsem v plánu ho zavřít do SpiritBoxu, stejně jako démona ve Virginii.

To byla další zajímavá otázka. Kde se tu ten démon vzal? Ve Virginii to byl skutečně démon. Dibuk byl padlý anděl, který navíc v pekle nikdy nebyl. Ale nějak se mu muselo podařit otevřít pekelnou bránu, kterou se démon na Zemi dostal. Ale proč by to dělal? Možná že jen stačila pouhá přítomnost padlého anděla na Zemi, aby se v jeho přítomnosti otevřela brána. Tohle jsem nevěděl. V Knize mrtvých nebyla o Dibukovi žádná zmínka. Aby také ano, když Kniha mrtvých pocházela ze samotného pekla, ve kterém Dibuk nikdy nebyl.

Myšlenky musely jít stranou. Neuvěřitelný kravál na pódiu utichl. Kapela opustila jeviště. Místo ní ho zaplnily různé postavy z hororu a také pár polonahých slečen. Ta jedna měla tak velká prsa, že určitě nemohla spát na zádech, jinak by se jí to převalilo přes obličej a udusilo. Neuvěřitelné.

Posledním, kdo obšťastnil pódium svou přítomností, byl Pán temnot. Vysoký černoch v červeném plášti a černém cylindru na hlavě. A já ho znal. To byl ten černoch, co hrál Candymana. Také hrál pohřebáka ve filmu Nezvratný osud. Jmenuje se Tony Todd a na kontě má spoustu hororů. Aby také ne. S tímhle ksichtem. Tady také hrál. Pána temnot. Toho, jenž měl uvést Královnu festivalu pro příští rok.

Číslo pásku vylosoval ze svého klobouku. Do té doby bylo na náměstí relativní ticho, ale jakmile se majitelka pásku s číslem 7357890 dozvěděla, že se stala Královnou festivalu, propukla v šílený jásot. Skákala radostí do vzduchu, že nešla přehlédnout. Byla to docela pěkná blondýna, tak dvacet let. Prodrala se davem a s širokým úsměvem na tváři vystoupila na pódium. Pán temnot na ni čekal u gilotiny.

Stětí hlavy nové královny byl rituál potřebný pro její uvedení do funkce. Rituálu se měla účastnit i stará královna, ale to jaksi nešlo, když byla mrtvá. To tady ale nikdo kromě nás nevěděl, a tak se rituál musel obejít bez ní.

Aby Pán temnot dokázal, že gilotina není jen hračka, teatrálně pod ní vložil velikou dýni a zatáhl za spouštěcí páku stroje, který si tak hodně oblíbili Francouzi během revoluce. Hlavně Ludvík XVI a Marie Antoinetta si ho nemohli vynachválit.

Čepel sjela se zasvištěním dolů a s dýně vyrobila dvě malé do školky. Potom si pod gilotinu lehla blondýna.

Jmenovala se Linda, konečně někdo s normálním jménem, a pocházela z Maine. Jela sem pěknou dálku na to, aby ji někdo upálil hlavu gilotinou. Ale tohle musela být magická gilotina. Kolem takové se motá jeden díl Columba. Na název si nevzpomenu a netvrdím, že na to koukám, ale občas se prostě na telku kouknu, a někdy to tam běží. Pak se kouknu rád. V tom dílu zavraždil jeden podvodník druhého, ještě většího podvodníka, právě takovou gilotinou, která byla při správném použití úplně neškodná. Tahle musela být podobná.

Bloncka ležela pod gilotinou a na všechny se usmívala. Pán temnot hrál své představení skvěle. Pořád mlel nějaká zaklínadla a tančil kolem. Usmíval se při tom tak, až tuhla krev v žilách. Samozřejmě gilotinu neobsluhoval. Na to měl kata. Dalšího vysokého týpka v černém plášti s maskou na tváři. Ten si bloncku hezky připravil a postavil se k páce, kterou se gilotina odjišťovala. Jakmile položil na páku ruku, krev v žilách zatuhla i mně.

Tohle nebyl člověk. Jeho ruka byla znetvořená a potrhaná. I zdálky jsem viděl, jak z potrhaných ran prosvítá červené maso. Ty rány byly moc hluboké, než aby tak mohla být nalíčena. A hýbala se tak, že v žádném případě nemohla být umělá. Tohle byla skutečná ruka nějaké další hororové postavy, která se zde zhmotnila díky padlému andělu jménem Dibuk.

Znetvořená ruka zatáhla za páku. Západka jistící čepel gilotiny v horní poloze odskočila. Já vrhnul mačetu svatého Vojtěcha. Mačeta prosvištěla vzduchem a zabodla se do rámu těsně nad blondýninou hlavou. Čepel gilotiny se o ní zastavila.

Kat se otočil mým směrem. Pak ke mně natáhl svou znetvořenou ruku a ukázal na mě prstem.

"Ty," zasyčel.

Tak vida. Už na mě nesyčí jen démoni, ale i hororáci.

Kat ze sebe shodil dlouhý plášť, pod kterým neměl vůbec nic. Jeho tělo vypadalo jako jeho ruce. Celé bylo poseté hlubokými řeznými ranami. Penis mu chyběl úplně. Netušil jsem, ze kterého hororu tato postava pochází, ale věděl jsem jistě, že je skutečná. A lidem na náměstí to došlo také. Panika mohla začít.

Lidé vřískali a lezli jeden přes druhého, jak se snažili dostat pryč. Naneštěstí to nebylo tak jednoduché. Z náměstí vedly jen dva východy. Navíc se začali zjevovat další známí hororáci. Byl čas povolat armádu.

US Army vlétla na scénu jako smršť. Byli dobře obeznámeni s tím, co je tu může potkat. Část mariňáků se starala o evakuaci, ta díra ve zdi se na to náramně hodila, druhá část zahájila palbu.

Druhá část to měla složitější. V davu byla spousta převlečených lidí. Nebylo snadné rozpoznat, kdo je člověk a kdo ne. K palbě si tedy vybírali jen ty hororáky, kteří na lidi útočili. Když je měli zaměřené, už je z očí nepustili.

Já se svým týmem jsme se přesunuli na pódium. Fici cestou, přesně mířenou palbou, likvidoval kolena kata. Jen tak mohl zajistit, aby nedokonal své dílo zkázy na ubohé Lindě z Maine.

Odvázali jsme Lindu z Maine od gilotiny a předali ji jednomu z mariňáků, který ji odvedl prasečákem ven. Náměstí se rychle vylidňovalo. Ještě chvíli a zůstaneme na něm jen my, mariňáci, hororáci a spousta mrtvých lidí, kteří neměli to štěstí a nebyli včas evakuováni. Ještě by to chtělo Dibuka. Bez něj se to ukončit nedalo.

Vrátili jsme se na náměstí a zaujali pozici v obranném kruhu mariňáků. Pálili jsme po hororácích a střelba z M4 byla tak hlasitá, že mi to rvalo uši. To nemohou mít mariňáci alespoň standardní tlumiče? Položka za pár dolarů. To už by strýčka Sama, který vyhodil dva biliony za Afghánistán, asi nezabilo.

Společná střelba držela hororáky v uctivé vzdálenosti. My i mariňáci jsme s sebou měli nadstandardní množství munice, ale to neznamenalo, že tu můžeme veselé pálit až do svítání. Bylo třeba, aby se Dibuk objevil co nejdříve.

Přání otcem myšlenky, nebo jak se to říká. Dibuk byl náhle tady. Uprostřed našeho kruhu. Vycítil jsem jeho přítomnost v zádech, otočil se a hodil po něm dýku na stíny. Trefil jsem ho přímo do prostřed hrudi.

Hororáci přestali útočit. Palba pomalu utichala. Myslel jsem, že máme vyhráno. Myslel jsem, že Dibuk bude jako Morphus. Pekelný démon, který na sebe mohl brát podoby jiných nadpřirozených bytostí, se kterými přebíral i jejich vlastnosti. Věděl jsem, že Dibuk není démon. Ale když tu stál v nezaměnitelné podobě démona s černým tělem, z jehož popraskané kůže prosvítal oheň. S končetinami, které mají nesmyslně příliš kloubů. S rudě svítícíma očima vyššího démona. Že na něj budou účinkovat i stejné finty. Třeba dýka na stíny.

Omyl. Dibuk si vytrhl dýku z těla, prohlédl si ji a odhodil na zem.

"Ty," zasyčel jeho hlas a ukázal na mě dlouhým kostnatým prstem. Tohle mi vyloženě chybělo.

Odepl jsem z popruhu pé devadesátku a podal ji Ficimu. Místo ní jsem sáhl za záda pro mačetu svatého Vojtěcha. Na náměstí bylo náhle tíživé ticho. Hororáci neútočili, mariňáci nestříleli. Bylo to něco jako Aristeia. V Iliadě se o ní píše jako o okamžiku, kdy se zastaví bitva, aby se všichni bojovníci mohli podívat na souboj dvou nejlepších válečníků znepřátelených stran. Těmi jsme teď měli být já a Dibuk.

Olízl jsem si rty. Když má mačeta nedokázala zlikvidovat hororáky, jaký účinek může mít na padlého anděla? Navíc jsem měl v plánu úplně něco jiného, ale k tomu mi něco chybělo.

Ne na dlouho. Ticho nad náměstím narušil řev rotoru helikoptéry, která se nám zčista jasna vznášela nad hlavou. Pod ní se na lanech houpalo obrovské koncertní křídlo. Nikdo se ani nepohnul, neboť něco takového nikdo nečekal. Tedy já ano, ale už jsem nevěřil, že k tomu dojde.

Helikoptéra se pomalu snesla dolů. Koncertní křídlo přistálo mezi mnou a Dibukem. Nehýbal se, i když musel křídlo poznat. Jen sledoval, co bude dál. Pár vojáků odpojilo lana a helikoptéra zase odletěla. Náměstí se opět ponořilo do ticha.

Přiskočil jsem ke křídlu a vrazil pod něj mačetu, jako ve sklepě v Amityville. Poté jsem ho odhodil stranou.

"Dibuku!" zakřičel jsem. "Tvé jméno mi nad tebou dává moc! Přikazuji ti! Vrať se zpátky do klavíru, ty šmejde!"

Dibuk se rozmáchl a praštil do křídla takovou silou, že se rozletělo na třísky po celém náměstí. To mohlo znamenat jen dvě věci. Buď nám Adam poskytl špatný překlad textu, nebo se ta věc přede mnou nejmenovala Dibuk. Každopádně jsem teď měl velký problém. Cesta helikoptéry s pianem přes tři státy byla úplně k ničemu. A já nevěděl, jak Dibuka porazit.

"Gabrieli, pomoz mi," řekl jsem potichu.

Mačeta v mé ruce dvakrát problikla. No jasně. Pomoz si sám.

Nechal jsem to být a zasadil Dibukovi několik přesných zásahů. Normální démon by se po nich roztekl v nechutnou zeleno-černo-žlutou břečku a vrátil se do pekla. Ale Dibuk ne. Jeho rány se mi zacelovaly před očima. Sekal jsem do něj o to víc. Mačeta svatého Vojtěcha svištěla víc než kdy dřív. A na Dibukovi to bylo znát. Máchal po mě svými pařáty ostrými jako žiletky, ale já jeho rány vykrýval a dál útočil. A on zpomaloval. Už nebyl tak rychlý jako na začátku. Slábnul. Jeho rány už se nehojily tak rychle. Mačeta svatého Vojtěcha měla nějaký účinek i na tohle.

A pak se mi povedlo useknout i jeden z Dibukových démonských pařátů. A když jsem byl v tom, usekl jsem mu i jednu haksnu těsně pod jedním z kolen. Dibuk padl k zemi. Měl jsem ho tam, kde jsem chtěl. Když se nechtěl roztéct, rozhodl jsem se, že ho rozsekám na malé kousíčky, které slavná US Army rozveze do celého světa. Už teď jsem se cítil jako vítěz.

Předčasně.

Náhle se zablesklo. Oslnilo mě bílé světlo. Když jsem opět viděl, přede mnou stál anděl. Všechny končetiny měl na svých místech. Na jeho zádech zářila roztažená andělská křídla. V ruce svíral dlouhý obouruční meč. Jen jeho tvář nebyla andělsky krásná. Křivila ji maska neobyčejného vzteku a šílenství.

Zaútočil. Ránu dlouhým mečem jsem mačetou vykryl, ale málem mi to utrhlo ruku. Po únavě v těle démona nezbyla v těle anděla ani památka. Dibuk stále útočil a já už se ani nesnažil rány mečem vykrývat. Jen jsem se jim snažil vyhnout. Síly tentokrát ubývaly mně. Prohrával jsem a věděl to.

'Uteč!' vykřikl jsem myšlenkou na Lin.

'Ne!' ozval se mi v hlavě její hlas.

V tu samou chvíli mě démon zasáhl. Jeho meč prošel mou taktickou i neprůstřelnou vestou. Projel kombinézou, jako by tam ani nebyla, a na hrudi mi vykreslil nehezkou dvacet centimetrů dlouhou rudou čáru.

Padl jsem na záda s velkou krvácející ranou přes celou hruď. Anděl se nade mnou tyčil jako obrovská bílá zářící socha. Usmíval se. Pozvedl meč, svíral jej oběma rukama. Jeho špice mířila doprostřed mé krvácející hrudi.

"Takže tohle je konec? Snad se Lindě a Ficimu podaří utéct dírou ve zdi. Ale k čemu jim to bude, když na světě řádí šílený a nezastavitelný padlý anděl, který pravděpodobně rozpoutá apokalypsu?"

"Gabrieli, tak už mi pomoz," hlesl jsem.

Mačeta dvakrát problikla.

"Proč ne? Už to není tvůj bratr!"

Mačeta blikla jednou. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Dibuk byl anděl vyhnaný z nebe. Byl to Gabrielův bratr. Nechtěl s ním bojovat.

"Všechny zabije. Zabije moji Lindu."

Mačeta blikla dvakrát. Čepel Dibukova meče se snášela k zemi, k mé hrudi.

Zavřel jsem oči. I přes zavřená víčka jsem viděl další bílý záblesk.

Něco mě popadlo za cáry vesty a odhodilo stranou. Otevřel jsem oči. Ležel jsem u Lindiných nohou. Uprostřed kruhu probíhala bitva, vskutku nebeská. Říkal jsem, že Gabriel vypadá jako Frankensteinovo monstrum. Byl vysoký s hranatou nehezkou hlavou, jen ten zip na čele mu chyběl. Dnes ne. Dnes vypadal jako skutečný anděl. S bílými zařícími křídly a vším, co k tomu patří. Místo meče měl variaci na mou mačetu. Jen byla mnohem větší, z masivnějšího kusu oceli, která byla pokryta symboly, které jsem před tím nikdy neviděl. Zlatě na ní zářily.

Asi jsem měl se svou mačetou pravdu. To Gabriel jí dal její kouzelnou moc, díky které dokázala likvidovat démony. Ale anděly ne. Co kdyby mi ruplo v bedně a otočil se proti němu? Pak mu má mačeta přeci nesměla ublížit. A proto nemohla ublížit ani Dibukovi. Byl to sice padlý, ale přeci jen anděl.

Bitva andělů byla velkolepá. Dibuk ji však vyhrát nemohl. Vždyť stál proti jednomu z nejmocnějších nebeských andělů.

Země pod Dibukem se otevřela a z díry vyšlehly rudé plameny, které se omotaly kolem Dibukova těla a stáhly ho dolů. Do pekla. Tam, kde měl skončit už dávno.

Byl konec. Hororáci zmizeli. Na tomto světě již nebylo nic, co by je drželo při životě. Gabriel na mě ukázal svou mačetou a hluboká rána na mé hrudi zmizela. Potom zmizel i on.

Postavil jsem se a rozhlédl kolem. Vojáci měli oči na vrch hlavy. Linda stála s pusou dokořán. Anděla ještě nikdy neviděla. Byl úžasný.

Nikdo se nehýbal. Nikdo toho nebyl schopen. Nikdo nedokázal uvěřit, čeho tu byl svědkem.

Popadl jsem Lindu a Ficiho za ruce a táhl je k díře ve zdi. Byl čas se vrátit domů.

Závěr

Ihned po návratu do Čech jsem zamířil na Nízkou. Gabriel tam byl jako vždy. Stál za barem vtělen do Frankensteinova monstra. Chtěl jsem mu poděkovat za naši záchranu.

"Že ti to ale trvalo," vybafl jsem na něj hned ze dveří.

Já vím, takhle se asi neděkuje.

"Nemáš zač," odvětil.

"Mohl jsi mě varovat."

"A pomohlo by to?"

"Pomohlo by, kdyby moje mačeta likvidovala i padlé anděly."

Gabriel se zamračil.

"Jo, já vím. Pak by likvidovala i nepadlé anděly," řekl jsem rezignovaně.

"Žádný další už na Zemi není. Nepotřebuješ to," řekl na to Gabriel.

"Tak k čemu to všechno bylo? Klidně jsi se o něj mohl postarat sám. Já vím, je to tvůj bratr, ale nakonec jsi to stejně udělal."

"Byla to příprava."

"Příprava na co?"

"Apokalypsa se blíží."

"Jo, to už jsem slyšel. A nějaká rada, až se přiblíží úplně, by nebyla?"

Gabriel se jen usmíval.

"No jasně. Stále tajemný jako hrad v Karpatech. Jak jinak. Jo a děkuju," dodal jsem ještě a odešel.

Ve dveřích jsem se otočil. Gabriel tam stále stál a stále se jen usmíval. Apokalypsa se blíží. Tohle byla příprava na ni. Co to znamená? Že až nastane apokalypsa, budu muset bojovat s někým, koho nejde porazit? A jak ho tedy porazím?

To se dozvíte ve Světlé stránce temnoty 2 Apokalypsa

Emil Friedberg, Světlá stránka temnoty 5 HellFest, 2024