Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 5 HellFest

Část 1.

Seděl jsem na první terase u jezírka v pohodlném rozkládacím křesle. V pravé ruce jsem držel sklenku medového Jacka Danielse a pomalu s ní kroužil. Zlatavá tekutina se líně otáčela v křišťálové sklence. Obloha nad mou hlavou byla zatažená šedými hustými mračny, která slibovala brzký déšť. Dokonalá atmosféra k mé pochmurné náladě.

Přemýšlel jsem o Clarisse. Clarisse Ann Field z Enfieldu v Anglii. Mladé černošské dívce, kterou jsem se snažil ochránit. Úžasné mladé dívce, kterou jsem miloval a jejíž smrt byla důsledkem mého jednání. Nenáviděl jsem se za to.

Linda stále tvrdila, že za její smrt nenesu odpovědnost. Že jsem dělal, co bylo v mých silách, abych jí pomohl. Že si za její smrt nemám dávat vinu.

Ale byl jsem to já, kdo v motelu u dálnice A10 všechny uspal svou pekelnou magií, aby si mohl vyřídit účty s Rishi Sumakem, starostou Enfieldu, kterého jsem překřtil na Ričiho Šumáka.

Pak už to taková sranda nebyla.

Kdybych neodešel, kdybych své přátele neuspal, starostovo komando by je překvapit nedokázalo. Určitě ne Ficiho. Věděl by o nich dávno před tím, než vtrhli do pokoje.

Takhle se probral, až když se rozletěly dveře. Překulil se za gauč, jenž stál přímo naproti dveřím, a proto byl první na ráně. Zkušeně počkal, až se palba přenese dál. Devíti milimetrové projektily pleskaly o bohaté polstrování gauče a některé prošly i skrz. Ale Ficiho žádný nezasáhl. Jakmile palba začala trhat stěnu a nábytek po jeho levé ruce, palbu opětoval. Místnost, kromě hluku automatických zbraní, zaplnily cáry černého nylonu, bílých chuchvalců kevlaru a rudé krve. Benga ve svých standardních policejních neprůstřelných vestách neměla proti palbě z P90 nejmenší šanci přežít.

I Linda se kryla. Ne nadarmo jsem do ní vtloukal svůj speciální nindža výcvik, hned po tom, co jsme se vrátili z pekla. Skulila se z manželského lože, na kterém spala s Clarissou, a schovala se pod něj, jakmile zazněl první výstřel. Ona byla v bezpečí. Clarissa ne.

Clarissa žádný výcvik neměla. Přestřelka netrvala ani dvě vteřiny. I tak si ji jedna jediná kulka z policejního automatu našla.

Střelba z automatu trhala povlečení manželského lože v místech, kde ještě před vteřinou ležela Linda. Pomalu se přesouvala po posteli ke Clarisse, která jen vyděšeně zírala, aniž by chápala, co se to vlastně děje. Kdyby s námi byla déle, kdyby měla alespoň základní výcvik, možná by dokázala zareagovat a sjet z postele dříve, než-li si ji osudová střela našla. Takhle neměla šanci. Její jedinou nadějí na přežití byl Fici.

Fici rozstřílel celé komando na hadry. Vzal to hezky zprava od dveří, po toho posledního, který ničil postel. Zdálo se, že to vyšlo. Že poslední kulka rozervala matraci postele těsně vedle Clark.

Nebylo to tak. Poslední vypálená střela ji zasáhla přímo do srdce. Clarissa Ann Field, má spřízněná duše, kterou jsem tolik miloval, byla okamžitě mrtvá.

Já u toho nebyl. Zrovna jsem opouštěl starostův dům, když mi to Linda řekla myšlenkou. Démona, kterého starosta vyvolal, jsem poslal zpět do hinduistického pekla. Samotného starostu, to oteklé zkorumpované prase, jak ho trefně nazvala slečna Wilsonová, jsem nechal žít. Já lidi nezabíjím. Navíc jsem jich ten den už pár "na kontě" měl. Rozhodl jsem se, že svou pomstu nechám na lidech, kterým starosta Enfieldu dlužil nemalé peníze.

Ale jakmile jsem se dozvěděl o Clarissině smrti, všechno se změnilo. Spálil jsem celý dům i se starostou uvnitř. Spálil jsem ho pekelným ohněm. Ani popel po něm nezůstal. Jen spečený zesklovatělý kráter, podobný tomu, jaký jsem vyrobil nahoře nad Panským rybníkem, když jsem do základů vypálil Hell Camp.

A pak jsem se vrátil domů. Do Krásné Hory. Do města plného tajemství. Do smutku a beznaděje. Do myšlenek na pomstu, která byla vykonána.

Celé dny jsem jen posedával se sklenkou whiskey u jezírka a myslel na Clarissu. Lindě už to začínalo lézt na nervy. Ona věděla, že jsem ji miloval. A věděla, že úplně jinak, než ji. Jestli znáte člověka, se kterým vám je prostě dobře. Jestli znáte člověka, kterého máte prostě rádi, aniž byste potřebovali jeho fyzický kontakt... Myslím, že se tomu říká nejlepší kámoš. Clarissa byla moje nejlepší kámoška. Už chápete, co jsem ztratil?

Prostě se mi nechtělo dělat vůbec nic. A rozhodně vůbec nic nebezpečného. Jenomže včera tu byl Adam. Přivezl nám další prácičku. Tak on tomu říkal. Prácička. Jakoby o nic nešlo. Jakoby při tom nemohl kdokoliv z nás umřít.

Jednalo se o slavný dům v Amityville. Adamova tajná okultní společnost se rozhodla, že jednou provždy vyřeší záhadu toho domu. Vyvrátí, nebo potvrdí jeho ďábelskost.

Odmítl jsem.

Z Enfieldu jsme se vrátili již před třemi měsíci. Nebyla to první zakázka, kterou jsem odmítl, ale bylo to poprvé, kdy jsem odmítl Adama. Našeho chlebodárce. Jen díky němu jsem měl všechno tohle. Dům, peníze, naši výstroj a výzbroj. A vlastně i práci. Teprve díky vyšetřování v Černobylu se z nás stal uznávaný démonologický tým. Ukrajinci z toho tenkrát byli úplně na větvi, když jsem se vrátil z celonočního dýchánku pod sarkofágem živý. Naložili nás do Žigula a odvezli na nejbližší letiště se slovy, ať už se nikdy nevracíme. To jsem jim slíbit mohl. Černobyl se mi zas tak moc nelíbil.

Nebe zahřmělo a do mé sklenky pleskla velká kapka deště. Whiskey s vodou jsem neměl rád. V Americe to tak někdo pije. Ale v Americe whiskey nerozumí. Kecám. V Tennessee, mém domovském státě, se vyrábí ta nejlepší whiskey na světě.

Jenomže v Tennessee bývá i na podzim docela hezky. Raději jsem se přesunul pod pergolu, nechtěl jsem zmoknout. Ještě než slejvák propukl naplno, připojila se ke mně Linda s Ficim. Posadili se do křesel u mého stolu. Každý z jedné strany. Věděl jsem, co mě čeká. Další kolo přemlouvání.

Jakmile se spustil déšť, citelně se ochladilo. Otočil jsem se ke krbu a Ohnivým kruhem zapálil dřevo v něm připravené. Musel jsem to dělat opatrně. Ohnivý kruh by dokázal během pár vteřin roztavit celý krb. Poté jsem do sebe hodil svou whiskey a vypravil se k baru pro další kolo. Pro jistotu jsem sebou ke stolu vzal celou láhev a dvě čisté sklenky. Rozlil jsem zlatavou tekutinu a pohodlně se ve svém křesle usadil, čekaje, s čím přijdou tentokrát.

"Neměl bys odmítat Adamovu nabídku," řekla po chvíli Linda.

To byla pravda. Neměl. Adam byl jedním z nejbohatších lidí na světě. Do Billa Gatese mu sice ještě pár miliard dolarů chybělo, ale ani tak nebyl zvyklý, že by mu někdo nevyhověl. Navíc jsem mu dost dlužil.

Pohlédl jsem z Lindy na Ficiho. Měl na sobě jen obyčejné tepláky a mikinu s kapucí. Nic vojenského. Dokonce ani boty. Vypadal, jako by si šel zaběhat.

"Mohli bychom letět do Ameriky tryskáčem," řekl. "Vyřídíme tu věc v Amityville a pak se necháme hodit tryskáčem až na Beavercreek. Letos tam přiletíme ve velkém stylu," usmál se.

Nevím, jak si to představoval. Beavercreek žádné letiště neměl. Leda by to s námi pilot zapíchl doprostřed pole. Ale v jednom měl pravdu. Do Ameriky jsem musel.

Byla to tradice. Jako majitel ranče jsem se každoročně účastnil slavnosti dožínek. Konala se každý rok po sklizni kukuřice, ze které se vyráběl Jack Daniels. Byla to událost, na které nesměl chybět nikdo, kdo v Tennessee něco znamenal. A byla to ode mě slušnost. Neboť jak se říká, pěkně jsem s tím vyjebal.

Krátce po převzetí dědictví jsem založil Beavercreek Community Foundation a její správu vložil do rukou indiánů Washoe. Přesněji řečeno lidu kmene Čerokézů z rodu Washoe, z nějž pocházeli i moji předci. O víc jsem se nestaral. Mým jediným úkolem bylo jednou ročně přijet, vesele se usmívat na přítomné a sem tam si potřást rukou s někým významným. Za to jsem dostal bednu Jacka a k podepsání pár dokumentů, díky nimž mi na účtu přistálo pár milionů. Už jen z úcty ke svému lidu jsem do Ameriky musel. A Fici měl pravdu. Když už tam pojedu, proč se nestavit v Amityville? Když nic nezjistíme, dobře. Když ano, vyrobím svůj další pověstný zesklovatělý kráter a bude po problémech. V Americe ještě žádný nemám. Navíc si zase jednou zablbnu s Ohnivým kruhem.

Najednou mi to zlepšilo náladu. Asi to na mě bylo vidět, neboť Linda se na mě začala usmívat. Zjistil jsem, že se také usmívám.

Vstal jsem a přešel k dubové skříni v rohu. Nebyla to obyčejná skříň. Jako dubová jen vypadala. Ve skutečnosti to byl trezor na zbraně. Naši zbrojnici jsme měli na půdě. Ficiho království jsem ji říkal. Ale Fici tvrdil, že by bylo vhodné mít výzbroj rozmístěnou na více místech pro případ, že by na nás někdo zaútočil a my se nemohli dostat na půdu.

Nedokázal jsem si představit, jak na nás někdo útočí. Náš dům a celý pozemek kolem něj byl nedobytnou pevností, chráněnou pekelnou magií Knihy mrtvých. Ani Locutovi se nepodařilo projít přes má ochranná kouzla. Tak kdo by mohl.

I tak jsem s Ficim souhlasil a nechal ho rozmístit pár zbraní po domě i po zahradě. Díky tomu jsme teď měli zbraně narvané po celém baráku. A jeden nenápadný trezor pod pergolou.

Vytáhl jsem z trezoru neprůstřelnou kombinézu, vestu a boty. Všechno jsem si to oblékl a do závěsu na zádech vrazil svou mačetu, která normálně, když jsem byl doma, klidně odpočívala v obýváku ve stojanu na krbu, avšak po návratu z Enfieldu jsem se bez ní prostě nehnul.

"Jednou si to vrazíš do zad," ušklíbl se Fici.

"Co myslíš? Tohle?" opět jsem vytáhl mačetu a ukázal Ficimu její černěnou čepel, kterou zdobil tenkou zlatou linkou vyvedený nápis v latině, který hlásal, že soudit může jenom Bůh.

Jen přikývl.

"To se nikdy nestane," řekl jsem, protočil mačetu a vrazil ji zpět do závěsu. A poté jsem vkročil do deště.

"Kam jako jdeš?" chtěla vědět Linda.

Rozhodil jsem ruce, neboť jsem ji přes zesilující šum deště nerozuměl.

"Ptám se, kam jdeš!" zvýšila hlas.

"Jdu zkontrolovat Zahradu stínu!" křikl jsem, abych byl slyšet.

"Tu už jsi přeci kontroloval!"

Ano, před týdnem.

"Vždycky ji kontroluji před odjezdem!" křikl jsem hlasitěji. Stále jsem se vzdaloval. Couval jsem. Ještě pár kroků a skončím v jezírku.

"Takže už ses rozhodl?!"

"Jo! Zavolej Adama! Ať připraví letadlo!"

Zavolej Adama, ať připraví letadlo. Takhle přesně začala naše výprava do Černobylu. Jestli se nemýlím, tenkrát nás odletělo sedm, vrátili se tři. Majora a jeho komanda psychopatů mi moc líto nebylo. Vždyť v jedné fázi jsem přemýšlel, že je pozabíjím sám. Hlavně Chcípáka. Ten si svou přezdívku zasloužil. A v Kambodži na to dojel. Ale to už bylo dávno. Co asi tak dělá Vaesna? Bílá čarodějka?

Tohle nebyl dobrý nápad. Vzpomínka na Vaesnu mi jen připomněla Clarissu. Vaesna byla také mou spřízněnou duší. Jenomže ji se mi zachránit podařilo. Před dvěma lety jsem ji nechal v Kambodži s hromadou Adamových peněz, které měly vylepšit život vesničanů, do té doby sužovaných Chcípákovou guerillovou bandou. Ta už nebyla. Ani Chcípák už nebyl a já tu neměl dál co pohledávat. Vrátil jsem se domů s myšlenkou, že Vaesnu již nikdy nespatřím. A pak jsem potkal Clarissu. Stejně skvělou a úžasnou ženu, jako byla Vaesna. Jak je vůbec možné, že někdo, jako já, potká v životě dvě tak skvělé ženské? Vlastně tři. Té nejmilovanější a nejúžasnější jsem před chvílí zamával a pak seskočil do Zahrady stínů.

Vždy, než jsme někam odjeli, jsem kontroloval Zahradu stínů. Musel jsem se ujistit, že se stíny nedostanou ven a kdokoliv jiný dovnitř. Stíny byly velice nebezpečné. Některé z nich, vlastně téměř všechny, byly vázány k místu, kde zemřely. Tedy zahradě. Ale měl jsem i pár stínů, které pocházely odjinud. Ty by mohly ze zahrady uniknout. A vraždit. A pak tu byl ještě jeden speciální stín. Netušil jsem, co všechno ona dokáže.

Postupoval jsem zahradou a kontroloval veškerou magii, která ji chránila, když v tom se před mým obličejem něco mihlo. Něco bílého a velice rychlého. Jen tak tak jsem ucukl hlavou, aby mě to nezasáhlo. V ten samý okamžik jsem tasil mačetu a nastavil ji před sebe jako štít. Pomohlo to. Stín tety Jess kousek poodlétl a vznášel se asi tři metry přede mnou.

Ta bílá šmouha byla její bělostná paže zakončená dlouhými ostrými nehty, které po mě sekly a neuhnout, urvaly by mi půlku obličeje. Taková byla Jess. Nikdy si nenechala ujít příležitost mě napadnout. Možná jsem neměl tolik přemýšlet o Vaesně a Clarisse, ale raději se více soustředit na svůj momentální úkol. Málem mě dostala.

Byla překrásná. Vznášela se asi půl metru nad zemí a bílé šaty na ní povlávaly, jakoby se vznášely v jemném vánku. Její pleť byla bělostná, stejně jako její vlasy. Oči měla modré a zářivé. Nadpozemsky překrásné. Skoro jako Linda. Ty oči dokázaly uhranout.

Jess byla zvláštním stínem. Všechny ostatní stíny vypadaly přesně tak, jak vypadaly jejich lidské schránky v okamžiku skonu. Jess měla být slepá a podélně rozpůlená od pasu nahoru přes hlavu. Tedy něco, co byste nechtěli vidět ani v kině, natož naživo. Ale Jess byla krásná.

Když žila, byla tou nejmocnější čarodějnicí, jakou kdy Země nosila. Když zemřela, byla nejmocnějším stínem.

"Nejezdi domů," řekla náhle.

Úplně jsem zkoprněl. Tohle se ještě nikdy nestalo. Jako stín na mě vždy jen útočila. Nikdy nemluvila. Ale to bylo asi tím, že dvě malé do školky jsem z ní udělal já. Jo. A pak jsem její tělo spálil Ohnivým kruhem. Ale to už byla nejspíš úplně mrtvá. Aspoň doufám.

"Čeká tam na tebe. Nejezdi domů."

"Kdo na mě čeká? Kde?" chtěl jsem vědět.

Ale Jess už nic neřekla. Pomalu se rozplývala, až zmizela úplně.

Co tím chtěla jako říct? Jak nejezdi domů? Já jsem doma.

Dokončil jsem obhlídku zahrady a s hlavou plnou myšlenek se vrátil k Lindě. Domů. K nám domů.

Část 2.