Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 4 Enfield
Část 3.
Večer se k nám Fici nakonec přece jen připojil. Sestoupil ze svého království zbraní a připojil se k nám, obyčejným smrtelníkům, dole na zahradě, kde probíhala taková obyčejná malá grilovačka. Půlka vepře, čtvrtka krávy, sud piva a bedna tvrdého. Češi jsou prý posedlí grilováním. Stejně mu nic jiného nezbývalo, protože se na nás přijel podívat náš chlebodárce. A tentokrát i se svojí ženou. Mladého, kterému teď bylo osm, nechali u babičky. Dobře udělali.
Adam k nám většinou jezdil sám. Vždycky to byl svátek. Hlavně pro sousedy. V naší ulici se objevila luxusní limuzína velikosti říčního parníku, která se jen tak tak vytočila v zatáčce u našeho domu. Řidič vystoupil a trvalo mu dobrých patnáct minut, než auto obešel, aby otevřel zadní dveře svému pánovi. Vysokému poďobanému blondýnovi se šrajtoflí tak tlustou, že by ji neprošetřil ani náš nový sedmatřicetimilimetrový kanón. Poté jsem ho dotlačil do našeho obýváku, kde jsem ho usadil do koženého křesla se sklenkou Jacka Danielse v ruce. A pak nás čekal další průšvih. Naposledy to byla právě Kambodža, odkud jsem se též málem nevrátil živý.
Ale dnes tomu tak nebylo. Blonďák přijel na grilovačku. Dokonce ho přivezl relativně nenápadný Mercedes. A dokonce i s Lucií.
Linda si s Luckou padla do náruče. Dlouho se neviděly. Lucie, jako manželka nejbohatšího Čecha, trpěla jistými povinnostmi, týkajícími se především její dobročinné organizace. Všichni bohatí musí mít dobročinnou organizaci, aby si snad nikdo nemyslel, že ty šílené peníze používají jen pro sebe. Však i já měl dobročinnou organizaci. A to můj oficiální majetek čítal jen několik málo miliard.
To, že Adam přijel pouze na přátelskou garden party, jsem si původně myslel. Přišlo mi to divné. Netušil jsem, proč by ztrácel svůj drahocenný čas tak povrchní zábavou jako je grilování, ale napadlo mě, že i ředitel Zeměkoule si potřebuje čas od času vydechnout. Tak proč ne zrovna se svými starými přáteli. Nemohl za námi jezdit jen kvůli práci, ze které se nakonec vždycky vyklubala život ohrožující záležitost.
To byla totiž Adamova dobročinná organizace. Po Staré faře a po události na Nízké, byl temnotou úplně posedlý. Financoval organizaci, zabývající se nevysvětlitelnými událostmi a v případě, že si žádaly zásah, tam posílal nás. V prvních letech to byl vlastně jediný zdroj našich příjmů. Nejen, že nám věnoval náš dům, ale také nám platil za okultní vyšetřování různých případů. Za Černobyl a za Kambodžu navíc velice štědře.
Nakonec to byla úplně běžná grilovačka. Pár steaků, klobásky, nějaká zelenina a pečivo. Na soudek piva samozřejmě došlo a nezapomněli jsme ho proložit sem tam panáčkem Jägermeistera. Nic velkého. Vlastně to byl bezvadný večer. I po západu slunce bylo venku docela příjemně a když jsem zapálil oheň v krbu, celý večer dostal tu správnou atmosféru. Vzpomínali jsme na naše společné zážitky a dobrodružství. Kapitoly první Světlé stránky, "Lovec stínů", "Vodáci" a "Študáci" budiž toho příkladem.
A pak Adam odkudsi vytáhl notebook a já poznal, že opravdu nepřijel jen za zábavou.
Z displeje noťasu na nás zářila fotografie jakéhosi panelového sídliště.
"Co je to?" ptal se Fici. "Chánov?"
Fotografie byla pořízena z výšky. Možná z letadla. Bylo na ní několik paneláků ne nepodobných těm, které se daly najít prakticky v každém našem městě.
"To je Enfield," odpověděl Adam.
"Co je Enfield?" chtěl jsem vědět já.
"Předměstí Londýna."
"Tohle že je Londýn?" podivil jsem se. Při slově Londýn jsem si představoval historické centrum jednoho z největších evropských měst, umně skloubené s moderní architekturou. Tohle jako Londýn nevypadalo.
Adam překlikl na další fotografii. Byla na ní budova impozantních rozměrů. Snad třicet pater vysoká a stejně tak široká betonová kostka s okny. Tato fotografie byla také pořízena z letadla, bylo na ní vidět, že střed budovy je prázdný. Dolů vidět nebylo, neboť budova byla focená z úhlu, ale předpokládal jsem, že uvnitř budovy by mohl být park.
"Tohle je Enfield Sun City Tower. Tak zní oficiální název. Jestli vám budova přijde rozměrná, věřte, že pod zemí je toho ještě mnohem víc."
Při slově podzemí se mi rozsvítily oči. Já miluju podzemí. Hlavně to krásnohorské.
Adam pokračoval: "V šedesátých letech minulého století zažíval Londýn překotný rozvoj. Objevila se potřeba někde ubytovat tisíce lidí, kteří se do Londýna stěhovali za prací. Enfield bylo tou dobou malé městečko ležící asi 7 mil severně od Londýna. Panelové sídliště na jeho severním okraji vyrostlo prakticky přes noc. Tisíce dělníků měly kde bydlet.
Jenomže s počtem lidí roste i kriminalita. Enfield se stal první britskou No-Go zónou. Ve městě bujela prostituce, obchod s drogami a násilí. Všem to bylo jedno, dokud se hranice velkého Londýna nepřiblížila Enfieldu. Najednou si ho vedení města začalo všímat. Teď se snaží o revitalizaci. Většina lidí byla vystěhována. Policie už zase do Enfieldu jezdí. S poklesem počtu obyvatel poklesla i kriminalita. Některé budovy již byly zbourány, jiné na to teprve čekají. Avšak Sun City Tower je výjimka. Jako centrum Enfieldu je budova nadstandardně vybavená. Není to jen obytný dům. Krom nákupní galerie ve spodních patrech se pod budovou nachází širší občanská vybavenost. Je tam všechno. Divadlo, kino, plavecký bazén, sportovní hala, lázně..."
"Lázně? Podzemní lázně?" divil jsem se.
"Co je na tom tak divného?"
"Já nevím. V podzemních lázních jsem ještě nebyl."
"Broučku," ozvala se Linda. "Pokud vím, nikdy jsi v žádných lázních nebyl."
"Jak to že ne? A co ty lázně dneska?" narážel jsem na polední koupání pod proudem teplé vody."
"Vy tu máte lázně?" zajímala se Lucie.
Hodil jsem hlavou k jezírku. Lucii se na tváři objevil úsměv.
"Nechoď tam," varovala ji Linda. "Je to děsně ledový."
"Studená voda mi nevadí. A koupačka by bodla," řekla Lucka a rozeběhla se k jezírku.
"Nelez do tý vody. Urve ti to kotníky," volala za ní Lin.
Neutrhlo. Ba naopak. Lucka vstoupila po kotníky do vody, poté se na nás s úsměvem otočila, shodila ze sebe šaty a ponořila se do zatím ještě mělkých vod jezírka.
S Lin jsme se na sebe podívali.
"Co je?" ptal se Adam.
"Já nevím," řekl jsem. "Ještě dopoledne byla ta voda ledová jako uprostřed Atlantiku. Netrpí tvoje drahá polovička neuropatií?"
Adam mě chvíli sledoval a pak také poodešel k jezírku, do kterého strčil pravou ruku. Usmál se, shodil ze sebe hadry a vlezl za Luckou.
I já s Lin jsme odešli k jezírku. Shodil jsem z jedné nohy pantofli a zkusil teplotu vody. Byla krásně teplá.
"Jak je to možné?" chtěla vědět Linda.
"Já nevím. Asi jsem se sekl v odhadu. Pramen musí ohřívat jezírko rychleji, než jsem myslel. A nebo…"
Vlezl jsem do vody a spěchal k prameni. Bál jsem se, aby z pramene netekla horká voda a někdo nepřišel k úrazu. Nebylo to tak. Pramen byl o něco teplejší než v poledne, ale nic, co by někomu ublížilo.
Položil jsem se do vody v hadrech. Já netvrdím, že jsem nic nevypil. Náladička byla. Fici s Markétou se přidali. Potom někdo přitáhl z lednice šampaňské a jahody, zrovna byl jejich čas, takže byly čerstvé. Po šampáňu to holky vzdaly a uklidily se na noc do domu. My pařili dál.