Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 4 Enfield
Část 26.
Sestupovali jsme budovou tak, abychom se vyhnuli všem obydleným bytům. Zatím jsme zůstávali v budově C, ale já chtěl po Clark, aby nás nasměrovala do béčka nebo déčka. Prostě do vchodu, který by byl nejblíže vstupu do vnitřního parku. Do Centrálního skladu se jinak než přes park a galerii dostat nedalo. Jenomže všude byla spousta policajtů. Bylo mi jasné, že s evakuací budovy budou chtít skončit do setmění. Jen blázen by se tu pohyboval po tmě. Každý, kdo do Kostky vešel, to instinktivně cítil.
Ani my tu nechtěli zůstat po setmění. Ne v parku nebo na chodbách. Jenomže poldové ne a ne odejít. Sledovali jsme je ze třetího patra budovy D, z jednoho z neobydlených bytů, který byl blízko schodiště. Odsud jsme to mohli do galerie zvládnout během dvou minut.
Slunce zapadalo. Vnitřní park tonul ve stínech. V otočných dveřích galerie stáli dva policajti ze speciální protiteroristické jednotky. Po zuby ozbrojení, v neprůstřelných a taktických vestách. Vlastně byli oblečení podobně jako my. Jen ne v zelené, ale v černé. Většina členů záchranných složek už budovu opustila. Zbytek se k tomu chystal. Ale speciálové nevypadali, že chtějí odejít. Možná je tu nechají i přes noc. Kvůli nám. Šumák věděl, že jsme se vrátili do budovy a vyjít nás neviděl. Možná se rozhodl obětovat pár policajtů, abychom mu neunikli.
Jenže my museli. Nejen, že jsem je cítil, já je i slyšel. Nemrtvé. Rozlézali se po celé budově. Že je prázdná, si nemohli nevšimnout. Stejně jako oba démoni. Obsazovali budovu a hledali nás. Jakmile slunce zapadne, vrhnou se na nás a my nebudeme mít šanci. Do Centrálního příjmu se prostě nedostaneme. Museli jsme jednat hned.
“Hele, mám nápad,” řekl jsem. “Potřebuju vymyslet nějaký důvěryhodný název speciální policejní jednotky. Něco, z čeho bude jasné, že se jedná o tajnou jednotku.”
“K čemu nám to bude?” chtěl vědět Fici.
“Podívej se na nás a na ně,” ukázal jsem na dvojici speciálů u vchodu. “Skoro stejné hadry. My máme lepší zbraně. Můžeme se vydávat za členy nějakého tajného speciálního komanda. Když tam naběhneme dostatečně rázně, nebudou vědět, co si o nás myslet. Projdeme.”
“Za pokus to stojí,” řekl po chvíli uvažování Fici. “Co takhle Rapid Deployment Unit, to zní dobře, ne?”
“Jako že Útvar rychlého nasazení? Jako naše URNA? To nemyslíš vážně, že ne?”
“Proč ne? Je to dobrý.”
“Co takhle SSOPHCL,” řekla Lin.
“Co je to?”
“Special Secret Operations of the Police Headquarters of the City of London. Speciální tajné operace policejního ředitelství města Londýn. Zní to dost důstojně a má to dlouhou zkratku. A gumy zkratky milují.”
“Vidíš to,” řekl jsem Ficimu. “Tohle tvrdím celou dobu, že gumy jsou posedlé zkratkami. A tahle zní navíc dost dobře.”
“Hlavně aby sis ji pamatoval,” odfrkl Fici. Navážení do gum ho vždycky trochu namíchlo.
“Tak jdeme na to. Jen to bude chtít ještě drobné úpravy.”
Vytáhl jsem z jedné z tašek, které jsme s sebou vláčeli, zelený šátek a uvázal ho Lindě na hlavu jako pirátce. Musel jsem nějak zakrýt její světlou hřívu zářící do všech stran. Jinak by nám historku s tajnou jednotkou nikdo neuvěřil. Poté jsem ji maskovacími barvami začernil obličej. Použil jsem černou a zelenou, které rozbily její jemné rysy. Teď vypadala mnohem drsněji. To samé jsem provedl s Clark. Jen černou jsem vyměnil za bílou, která byla spíš béžová. Když se zvolí správná barevná kombinace a vzor, člověk dokáže splynout s okolím tak, že ho netrénované oko nepozná ani na metr. Jen se to musí umět. Teď holky vypadaly jako drsné, bojem zocelené vojandy, které se minulý týden vrátily z Iráku a zase by se tam chtěly vrátit.
Fici žádné barvičky nepotřeboval. On se jako guma narodil. Drsně vypadal i bez toho, proto jen namatlal černou a zelenou na můj obličej a mohli jsme vyrazit.
„Jak že to bylo?“ ujistil jsem se ještě.
„Special secret operations of the police headquarters of the city of London. SSOPHCL,“ zopakovala Lin.
„Es es ou pí ejdž cí el,“ zopakoval jsem. Tohle až při kontrole textu proženu umělou inteligencí, OpenAI zkrachuje.
Suverénně jsem vyšel ze vchodu bloku D, jako kdyby mi to tu patřilo, a mašíroval v čele svého týmu k východu z parku.
„Stát!“ zazněl rozkaz, hned jak nás speciálové spatřili. Na hlavy nám mířili dvě L85A2 vybavené bull-pup systémem, tedy měly závěr umístěn za spouští, podobně jako naše P90.
„Jsme z SSOPHCL,“ řekl jsem razantně. „Uvolněte nám cestu.“
Speciálové se na sebe podívali.
„Co je SSOPHCL?“ zeptal se nakonec jeden z nich.
„Special secret operations of the police headquarters of the city of London,“ řekl jsem. Byl zázrak, že jsem si to pamatoval.
„To neznám.“
„Proto je tam to slovo tajné. A teď nás nech projít,“ zvýšil jsem autoritativně hlas. Tomu gumy rozumí, i když jsou od policie.
Speciálové se na sebe znovu podívali, aniž by na nás přestávali mířit. Byli to profíci. Ten druhý pokrčil rameny a sklonil zbraň. Kolega, který s námi mluvil, ho po chvíli napodobil. Proč taky ne. Naše výstroj a zbraně mluvily za své. Kdybychom nebyli od speciální jednotky, tak kdo bychom byli?
Vyšlo to, řekl jsem si v duchu nevěřícně a vykročil ke schodům. Bohužel, jak jsem se k nim blížil a byl stále lépe vidět ze schodiště za otočnými dveřmi, všiml jsem si, že těsně pod jeho vrcholem stojí starosta Sumak s nějakými papaláši ve fešáckých policejních uniformách.
Asi jsem se se starostou v jeho pracovně objímal moc dlouho. I přes barevný bordel na obličeji mě okamžitě poznal.
„To je on!“ zaslechl jsem tlumeně přes otočné dveře. „Střílejte!“
Speciálové zdvihali své zbraně. Už jsem byl u nich. Prvnímu jsem vykopl zbraň z ruky, druhému ji přesekl mačetou. První se točil zpět s nožem v ruce. Mačetou jsem mu ji vyrazil z ruky a plochou stranou mu dal facku. Druhou chytl o zeď. Druhý nevěřícně sledoval svou přeseklou zbraň. Uspal jsem ho kopačkou na hlavu.
Po schodišti se k nám hnalo celé komando. Napadlo mě zablokovat otočné dveře mačetou, ale oni by je rozstříleli. I se mnou.
„Běžte!“ zakřičel jsem na svůj tým a ukázal ke druhému vchodu bloku A. Jakmile komando proběhlo dveřmi, zahájilo palbu. V běhu jsem palbu opětoval. Stačilo to, aby se hoši z komanda museli krýt, a my se mohli schovat ve vchodu.
Nevypadalo to s námi dobře. Komando bylo desetičlenné. Bylo v přesile a my se mohli ubránit pouze stažením hlouběji do budovy. Západ slunce se rychle blížil.
„Chtějí nás zabít,“ řekl Fici, aniž by přestal jistit prostor před vchodem skrze mířidla P90. „Musíme se bránit.“
„Co navrhuješ?“
„Ještě pořád platí, že nezabíjíme lidi?“
Ano, platí. Ale když vás chtějí zabít, některá pravidla musí jít stranou.
„Co chceš dělat?“
„Až uslyšíš signál, běž. Sejdeme se v cukrárně.“
„Jaký signál?“
„To poznáš.“
Fici vyběhl ze vchodu. Parkem se rozlehla střelba. Slyšel jsem jen zbraně komanda. Ficiho zbraň byla odhlučněná, ale já nepochyboval, že se velice činí. Teď byl ve svém živlu. Žádná magie, žádná nesmrtelná monstra. Jen smrtelní lidé a zbraně.
Palba slábla. Členů komanda ubývalo. Pak se parkem rozlehla dvojitá detonace. Ficiho granáty. To byl náš signál.
Vyběhl jsem z vchodu se zbraní připravenou ke střelbě. Holky jsem měl v patách. Byly vyděšené. Tohle byla regulérní válka. Žádné hraní na vojáčky.
Po cestě k východu z parku jsme narazili na několik mrtvých členů komanda. Oni používali standardní policejní neprůstřelné vesty. To byla chyba. P90 nebyla jen zbraň. Byl to speciálně vyvinutý střelecký systém, s požadavkem na průbojnost proti lehce obrněným cílům. P90 byla vyvinuta právě proto, aby dokázala prostřelit standardní neprůstřelnou vestu. Členové komanda neměli šanci.
Otočné dveře oddělující galerii od parku byly v troskách. To byly ty výbuchy granátů.
Prošli jsme zničenými dveřmi do galerie. Mrtvých přibývalo. Na schodech se válela dvojice zkrvavených těl, rozervaných výbuchy obranných granátů. Starosta Sumak ani žádný z fešáckých policistů tu nebyli. Samozřejmě utekli při prvním výstřelu.
Seběhli jsme schodiště a zabočili vpravo k cukrárně. Tedy k bývalé cukrárně. K té, kterou jsme do budovy prvního dne vešli.
Venku již byla téměř tma. Měl jsem obavy, aby po nás někdo nestřílel skrze hlavní otočné dveře, ale venku nikdo nebyl. Když začala bitva, veškeré záchranné složky a policie byly pryč. Zbývalo tu jen policejní komando, které čekalo na nás a mělo za úkol nás zlikvidovat. Fici se postaral, že to dopadlo úplně opačně. Myslím, že jako bývalý voják, člen speciálních sil, čekal na takovouhle akci celý život.
Dveře cukrárny byly dokořán. Fici na nás čekal. Krčil se za pultem a jistil prostor.
„Jsi v pohodě?“ musel jsem se zeptat.
„Ani škrábnutí, co vy?“
„Procházka růžovým sadem. Nikdo živý nezůstal.“
„Fajn. Teď je to zase tvoje,“ řekl a ukázal rukou na dveře vedoucí do centrálního skladu.
Věděl jsem, co tím myslí. Teď jsme museli vstoupit do útrob budovy a do podzemí, které bylo stále plné nemrtvých, včetně dvou démonů. To byla zase moje parketa.