Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 4 Enfield
Část 18.
Dalším, koho jsme měli dnes v bloku B navštívit, byla jistá slečna Wilsonová. Slečna Wilsonová bydlela v desátém patře druhého vchodu bloku B, hned vedle výtahu. Díky tomu k ní byla cesta celkem jednoduchá, kdybychom šli z parku. Jenomže my šli od Kemala, který bydlel kdo ví kde, a tak nám cesta zabrala asi půl hodiny. Byl jsem si jist, že nemít s sebou Clark z baráku bychom se nikdy nevymotali.
Wilson bylo typické anglické příjmení. I tak mohl jeho majitel, díky rozsáhlé koloniální minulosti Britského impéria, pocházet prakticky z jakéhokoliv koutu světa. Jaké bylo mé překvapení, když se po Clarissině jemném zaklepání otevřely dveře a v nich stála první osoba bílé pleti, kterou jsem v Novém Enfieldu potkal.
Slečna Wilsonová byla vetchá stařenka s úplně bílými vlasy. Bytem se sotva vlekla. Nechápal jsem, jak se může dostat do desátého patra, ale bylo mi vysvětleno, že slečna Wilsonová byt vůbec neopouští. Jednou týdně ji navštěvuje jakýsi Timmy ze starého Enfieldu, který jí nosí týdenní nákup. Pochopil jsem, že Timmymu je kolem dvanácti let. Pokud chodil do Kostky týden co týden sám, byl to hrdina.
Slečna Wilsonová nás usadila ve svém obývacím pokoji a nabídla nám čaj a sušenky. Vše již měla nachystané, jako by naší návštěvu čekala. A pak začal rozhovor. Vyptávali jsme se slečny na všelijaké otázky ohledně domu a pokoušeli jsme se odvést její pozornost, abychom si mohli prohlédnout zbytek bytu. Zatím jsme z něj viděli jen obývák a koupelnu, to když si Lin musela odskočit. Kuchyně byla propojena s obývákem, ta byla v pohodě. Jenomže do obýváku vedly ještě dvoje prosklené dveře, za kterými byla na můj vkus příliš velká tma. Mohlo se tam skrývat cokoliv. Znervózňovalo mě to. Neustále jsem dveře po očku sledoval a všiml jsem si, že Fici dělá to samé.
A pak se slečna Wilsonová rozpovídala a my se dozvěděli, proč skončila zrovna tady. Vyprávěla nám o svém skvělém životě ve starém Enfieldu. Byla učitelkou prvního stupně základní školy a bydlela v malém kamenném domku na předměstí. Žila v něm celý život, dokud se nezalíbil tomu zasranému starostovi. Přesně takhle to řekla. Domek nebyl její, patřil městu, a i když v něm žila celý život, před rokem a kousek byla vystěhována. A jako náhradní bydlení dostala tenhle kutloch v desátém patře bez výtahu.
Byla naštvaná a já se jí nedivil.
„A za všechno může ten oteklý čmoud, to tlusté prase,“ uzavřela slečna Wilsonová.
„Cože?“ podivil jsem se. Slečna Wilsonová měla velice vytříbený slovník.
„Takhle tady někteří označují potomky Indů,“ vysvětlovala Clark. „Indie byla největší britskou kolonií. V Anglii žije spousta potomků Indů. Jeden z nich je teď starostou Enfieldu. Říká se o něm, že je zkorumpovaný. A asi je to i pravda. Sama s ním nemám dobré zkušenosti.“
„Aha,“ řekl jsem jen. „Tak to by nám asi stačilo. Myslím, že můžeme jít,“ dodal jsem ještě, aniž bych spustil z oka tmavé prosklené dveře.
„Byla jsem tu v době požáru,“ řekla náhle slečna Wilsonová. Zarazil jsem se. To byla zásadní informace.
„Myslíte v šedesátém devátém? Byla jste tady v domě?“
„Byla jsem dole v Kulturním centru. Tak tomu tehdy říkali. Byla jsem u toho, když vypukl ten požár.“
Už jsem vstával z křesla, ale po tomhle výroku jsem se zase posadil. Všichni jsme se navzájem sledovali. Čekali jsme, co bude dál. A dočkali se. Slečna Wilsonová měla výbornou paměť.
Enfield, England, 1969
"Eleno, tak si pospěš! Vždyť zmeškáme začátek!"
Vyhlédla jsem oknem ven. Mí přátelé už na mě čekali, ale já nemohla najít ten světle zelený svetřík, který jsem na sobě měla minulou sobotu při odpolední procházce s Benem.
Ben byl můj snoubenec, ale tajný. O našem zasnoubení zatím nikdo nevěděl. Všechno mělo svůj čas.
Bylo mi třicet šest let a učila jsem děti na prvním stupni enfieldské základní školy. Svou práci jsem milovala. Na muže mi nezbýval čas. Proto mi všichni říkali stará panna. Ale já nebyla pannou už dvacet let. Jimmy z Westfieldu se o to postaral.
Ale to bylo dávno. Teď tu byl Ben a byl tak galantní a pozorný. To on mi poradil, abych si s sebou vzala něco teplého. Říkal, že šest pater pod zemí bude určitě chladno.
Měli jsme v plánu navštívit tu novou supermoderní budovu, která se jmenovala Sun City Tower. V jejím podzemí bylo umístěno Kulturní centrum, v jehož kině se dnes měl promítat film z přistání na Měsíci.
Byla to veliká událost. Samozřejmě jsme už nějaké záběry z přistání Apolla 11 viděli. Živé vysílání si nenechal nikdo ujít. Já však doma televizor neměla. Přistání jsem sledovala u Doreen Kelseyové, mé kolegyně ze školy, stejně jako dalších snad padesát lidí. Skoro nic jsem z toho neměla a na vině nebyl jen mizerný televizní signál.
A pak jsme se dozvěděli, že Američané nám posílají film z přistání a že jedna kopie má přijít i do kina v nové budově Sun City Tower. To jsme si nemohli nechat ujít.
Doreen s Loren a Avou byly stejně natěšené jako já. V Sun City Tower ještě žádná z nás nebyla. Odvézt nás tam měl Lorenin manžel. S Benem jsem se měla setkat až na místě.
Konečně jsem našla svůj oblíbený zelený svetřík. Byl úhledně složený na dně skříně, což bylo divné. Nikdy jsem ho neskládala, ale vždy věšela do skříně na ramínko, aby se nepomačkal. Přehodila jsem si svetřík přes ruku, neboť venku bylo neuvěřitelné vedro, a vydala se vstříc Novému Enfieldu, jenž v té době nesl honosné jméno Sun City.
Autem jsme byli v Sun City za chvilku. Lorenin manžel nás vysadil před budovou a zase odjel. Vůbec nám to nevadilo. Měli jsme vlastního průvodce.
Sun City Tower byla tak vysoká, že ji bylo možné spatřit i z některých míst v Enfieldu. Ale stát pod ní bylo něco úplně jiného. Celá budova bíle zářila a její okna se třpytila v odpoledním slunci. Kolem se procházeli usměvaví lidé, nebo jen tak polehávali na trávníku rozlehlého parku obklopujícího celou budovu. Někteří staromilci v Enfieldu proti výstavbě Sun City dlouho protestovali. Nevěděla jsem proč. Vždyť to byl malý ráj na zemi.
Ben na nás čekal před otočnými dveřmi galerie. Ben byl členem údržbové čety budovy. Dokonale ji znal a s ní i každého, kdo v ní pracoval. Tvrdil, že je to ta nejmoderněji vybavená budova v celé Anglii. Navíc důmyslně postavená s ohledem na co nejlepší využití prostoru. Veškeré technické zázemí bylo umístěno na střechách jednotlivých bloků. Tak prý zbyla spousta prostoru v podzemí, kde mohlo být umístěno Kulturní centrum.
Ta budova byla jednoduše úžasná. Již v galerii na vás dýchla atmosféra luxusu. Podlahy i stěny byly vyložené mramorem, na stropech se leskly křišťálové lustry. Všude voněla káva, čaj, ovoce a zákusky. Po galerii se promenádovala spousta šťastných lidí. A spousta jich mířila i do vnitřního parku, stejně jako my. Každý se toho dne chtěl dostat do kina.
Ben nás vedl přes celý park do bloku C. Tvrdil, že z jeho výtahu je to do kina nejblíž. Musel to vědět. Pracoval tady.
Vstupní hala bloku C byla stejně okázalá a luxusní jako galerie. Byla vybavena stolky a křesílky pro návštěvníky a také malou kavárničkou. Vedle výtahu stál dlouhý recepční pult obložený tmavým lesklým dřevem a za ním dva recepční ve světle modrých uniformách.
„Ahoj, Bene,” pozdravil jeden z nich.
„Ahoj, Jacku, docela blázinec, co?” odpověděl na pozdrav Ben.
„To jo. Dnes je slavný den, veliká událost. Všichni by chtěli do kina.”
„Kolik lidí už dole je?”
„Já nevím. Tak patnáct set.”
„Ale to je více než dvojnásobek kapacity kina.”
„Já vím, ale co mám dělat? Tuhle přijde kamarád z fotbalu, tuhle z hospody u Sama, řekni někomu ne. Zrovna před chvílí tu byla moje tchýně, můj tchán, moje žena a s ní i naše vlastní a moje tři nevlastní děti. No můžeš je poslat do háje? No nemůžeš.”
„No nemůžeš, to je jasný,” nikterak neodporoval Ben.
„Dokonce tu byl takový nával, že jsme museli do výtahu postavit Billa jako liftboye, aby ty davy držel na uzdě.”
„No nekecej,” zasmál se Ben. „Bill dělá liftboye? No to musím vidět.”
„Hele, Bene,” přitočil se Jack spiklenecky k Benovi a ztišil hlas. „Až budete dole, vezměte to přes technickou místnost k bazénu a pak jižním koridorem rovnou do promítárny. Je tam Nick. Pustí vás na balkon. Jenom pro důležité lidi. Rozumíš?”
„No jasně. A díky.”
Probojovali jsme se skrze zástup lidí k výtahu a čekali, až se jeho dveře otevřou. Jakmile k tomu došlo, zevnitř na nás kdosi vyštěkl.
„Jenom nahoru! A jenom pro obyvatele domu!”
„Ale no tak, Bille. Přeci bys tu nenechal jen tak stát mezi dveřmi svého nejlepšího přítele.”
„Ben? Tak ty už taky?” podivil se Bill. „Tak si nastupte.”
Vlezli jsme do výtahu a za námi se nahrnulo asi dvacet lidí. Bill vytáhl speciální klíček od výtahu ze zdířky, založil si ruce v bok a prohlásil:
„Jenom pro obyvatele domu. A jenom nahoru. Jestli si zase nevystoupíte, výtah se nepohne ani o píď.”
Lidé si zase s remcáním vystoupili. Bill byl neoblomný.
Jakmile se dveře výtahu uzavřely, Bill opět vložil klíček do zámku, otočil jím a na panelu ovládání stiskl tlačítko s označením -1.
"Minus jedna?" podivila jsem se. "Myslela jsem, že Kulturní centrum je šest pater hluboko."
Bill se zasmál.
"Není to tak úplně pravda," vysvětloval. "První dvě patra zabírá galerie, ale ta jsou ještě nadzemní. Další dvě patra, která jsou už pod zemí, patří Centrálnímu příjmu. Teprve o další dvě patra níže je Kulturní centrum. Ani v galerii, ani v Centrálním příjmu tento výtah nestaví. Proto má jeho jediná další stanice označení -1."
To dávalo smysl. Billovi a Benovi určitě. Mně, Doreen, Loren a Avě to bylo úplně jedno. Důležité bylo, že se do kina dostaneme.
Ten pocit mě opustil ihned po otevření dveří výtahu. Široká a dobře osvětlená chodba za ním byla plná lidí, kteří do sebe strkali a překřikovali se. Každý se chtěl dostat do přeplněného sálu kina.
Ale Ben nás vedl na druhou stranu, od všech těch lidí.
"Kam to jdeme?" chtěla vědět Doreen, jen co jsme se vzdálili od největšího davu lidí.
"Tudy bychom se do kina nikdy nedostali. Znám tajnou zkratku. Uvidíte," odpověděl Ben tajemně.
Šli jsme dlouhou rovnou chodbou. Cestou jsme minuli další výtah, ze kterého vystupovali lidé, kteří šli proti nám. Pak odbočka o devadesát stupňů a další identická chodba.
"Bene, kde to jsme? A kam to jdeme?" chtěla jsem vědět. Zdálo se, že Ben nás vede úplně na opačnou stranu, než bylo kino.
"Hlavním vchodem bychom se do sálu nikdy nedostali, ale pod blokem A je technická místnost, ze které se dá dostat servisními tunely prakticky do jakékoliv části Kulturního centra. O těch chodbách ví jenom údržbáři. Nikdo tam nebude."
"Pod blokem A?"
"Ano. Tahle chodba se nazývá hlavní. Téměř přesně kopíruje galerii nad námi. Vede pod všemi bloky. Právě jsme pod blokem B a za další odbočkou je áčko, tam je vchod."
Pod blokem A nebyla živá duše. Všichni, kdo toho dne chtěli navštívit kino, sjeli do podzemí výtahem v bloku C nebo B. Bylo to nejblíž. Ben nás zavedl k jedněm úplně obyčejným dveřím, které odemkl univerzálním údržbářským klíčem a zavedl nás do technické místnosti. Byla obrovská a hlučná.
"Tady je veškeré zařízení pro chod bazénu a lázní. Také vzduchotechnika," vysvětloval Ben zvýšeným hlasem.
"Vzduchotechnika?"
"Ano. Podzemní prostory musí být ventilované. Jinak by se tu nedalo dýchat."
Ben nám ukazoval jednotlivá zařízení.
"Tady. Tohle zařízení sem vhání čerstvý vzduch rovnou ze střechy budovy A. V případě požáru se automaticky přepne na zpětný chod. Místo, aby sem foukal vzduch živící plameny, zařízení odsud odsává kouř. Lidé tak mají větší šanci uniknout."
Pokračovali jsme dál do útrob podzemí úzkými chodbami a schodišti, jejichž rozmístění zdánlivě nedávalo žádný smysl. Ale Ben se tu vyznal dokonale a neochvějně nás vedl k našemu cíli.
„A tady je zlatý hřeb večera,“ řekl, než otevřel další dveře. Místnost za nimi byla osvětlená pouze nazelenalou září nouzových světel. I tak bylo na první pohled zřejmé, že jsme u bazénu. Jeho hladina byla naprosto dokonale hladká, bez jediné vlnky.
„Bazén měl být oficiálně pro veřejnost otevřen dnes, ale kvůli akci v kině bylo jeho otevření posunuto na zítra.“
Poklekla jsem u okraje bazénu a strčila do vody ruku. Po hladině se rozeběhla spousta drobných vlnek. Čekala jsem ledovou vodu, ale byla krásně teplá.
„Voda v bazénu je ohřívána společně s vodou v lázních. Do těch se jde tudy,“ Ben ukázal na prosklené dveře za námi. „Převlékárny a hlavní vchod k bazénu pod blokem D jsou naproti. A tamto je stanoviště plavčíka,“ ukázal na prosklenou stěnu na vzdálenějším konci a rovnou k ní zamířil.
Prošli jsme místností plavčíka, pak nějakou šatnou a dalšími dveřmi do dalšího temného labyrintu úzkých chodeb. Byla jsem si jistá, že kdybych tu zůstala sama, nikdy bych se nedostala ven. Ale Ben nás vedl s neochvějnou jistotou.
Nakonec jsme se ocitli v nějaké dobře osvětlené místnosti. Konečně.
„Koho pak nám to sem čerti nesou,“ přivítal nás příjemný mladý hlas. Zatím jsem nevěděla, komu patří. Mé oči si po cestě temnými chodbami teprve přivykaly světlu.
„Nicku, kamaráde! Nejde o mě, ale o slečny. Elenu už znáš a to jsou její přítelkyně Doreen, Loren a Ava,“ představil nás Ben.
„Těší mě, dámy. Já jsem Nicolas a dnes budu vaším promítačem,“ uklonil se. Gentleman každým coulem.
Konečně jsem se rozkoukala. Byla to nevelká místnost s policemi plnými filmových kotoučů a dvěma velkými, supermoderními promítačkami, do které vedly troje dveře. Jedněmi jsme přišli, druhé vedly před promítárny na schodiště, ze kterého se dalo dostat do hlavní chodby s výtahy, a třetí byly na konci krátkého schodiště, promítačova soukromého vstupu na balkon.
„Jak to dole vypadá?“ chtěl vědět Ben.
„Podívej se sám,“ Nick ukázal na jedno z oken pro promítačku.
Ben k němu přistoupil a podíval se do sálu.
„Páni,“ vydechl úžasem.
Také jsem se podívala. Sál byl narvaný k prasknutí. Všechna sedadla byla obsazena. Některá i více lidmi najednou. Rodiče drželi na klíně své potomky, chlapci své dívky. I uličky byly plné. Lidé seděli na zemi, hustě natěsnáni na sobě. Přesto se do sálu snažili dostat další.
„Ještě že Calvina napadlo uzavřít balkon pro veřejnost. Jinak byste měli smůlu,“ řekl vážně Nick.
„Kdo je Calvin?“ zajímalo mě.
„To je náš šéf. Myslím, že tu bude taky. A pěkně s celou rodinou.“
„Jasně že tu je,“ odvětil Nick. „Ale nebojte, na balkoně je ještě místa dost. Prosím, tudy,“ znovu se uklonil Nick a ukázal ke krátkému schodišti.
I balkon byl téměř plný. Byli tu všichni Benovi kolegové, kteří toho dne neměli službu, a jejich blízcí. A však i pro nás čtyři se místo našlo.
Jen jsme se usadili, sál potemněl. Všeobecný hlomoz rázem utichl. Na plátně se objevilo veliké barevné logo NASA, za nímž následoval velkolepý start nejsilnější rakety, jakou kdy člověk stvořil, rakety Saturn 5, která měla donést na oběžnou dráhu Země kosmickou loď Apollo 11 s dnes už legendární trojčlennou posádkou astronautů.
Tohle byla jiná podívaná než u Doreen Kelseyové v jejím obýváku. Na plátně se střídaly záběry astronautů, techniky a představitelů NASA se záběry rakety Saturn 5, lodi Apollo, lunárního modulu a testovacího modulu, při jehož havárii málem zemřel Neil Armstrong. Byla to velkolepá podívaná.
Velkolepá podívaná, vrcholící ještě velkolepějším záběrem Neila Armstronga, sestupujícího po žebříku lunárního modulu na povrch Měsíce.
„Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro…“
Neil Armstrong svou legendární větu nedokončil. Plátno pokryly tmavé skvrny, které velmi rychle vybledly do jasně zářícího bílého světla.
V sále pod námi propukla vřava. Pískot a nespokojené volání zněly ze všech stran. Nebylo divu. Film se přepálil v tom nejnešťastnějším okamžiku. Jenomže to nebylo možné.
O filmech a promítačkách jsem toho náhodou věděla opravdu hodně. Můj otec byl posedlý filmem a vším kolem něj. Hořlavý filmový materiál se přestal vyrábět roku 1952. Moderní filmové promítačky byly navíc vybavené účinným systémem chlazení, aby se předešlo poškození filmového pásu vlivem vysokých teplot vznikajících použitím výkonných filmových lamp. Přepálení filmového pásu bylo prakticky nemožné.
„Dojdu zjistit, co se děje,“ řekl Ben a už se zvedal, ale já ho zastavila.
„Počkej, Bene. Podívej.“
Na plátně se objevily tmavé skvrny. Nejprve u podlahy, téměř neviditelné. Ale rychle se to šířilo. Tmavá skvrna se rozrůstala a černala. Tohle nemělo s promítačkou nic společného. Za tohle mohl…
Plátno náhle vzplálo. Plameny vyšlehly až ke stropu s dřevěným obložením. Další na řadě byla opona. Její hořící cáry se snášely k podlaze pokryté hustým kobercem, který též ochotně vzplál. V nejmodernější budově v celé Anglii si s hořlavostí materiálu zřejmě nikdo hlavu nelámal.
Lidi zachvátila panika. Každý se cpal k východu, ve kterém vznikl přetlak. Lidé ze sálu chtěli ven. Lidé venku, kteří neměli sebemenší potuchy o tom, co se v sále děje, chtěli dovnitř. Nakonec to pochopili, ale bylo příliš pozdě. Ti, kteří byli nejblíže výtahům, měli štěstí, podařilo se jim dostat ven. Většina lidí ze sálu však v podzemí zůstala.
Ben mě chytl za ruku a táhl k nejbližšímu východu. Tedy ven balkónovým vchodem a dolů do hlavní chodby k výtahu. Bylo to marné. Všude byla spousta lidí. Panika byla nezvladatelná. Lidé v touze zachránit se šlapali po jiných lidech. Do chodby se valil hustý černý dým ze sálu. V chodbě se nedalo dýchat.
Ben se snažil jak nejlépe dovedl, ale přes masu lidí se proniknout nedalo. To byl okamžik, kdy jsem z dohledu ztratila své přítelkyně. Už nikdy jsem je neviděla.
Mé jediné štěstí byl Ben. Pevně mě držel za ruku, abych se mu také neztratila. Odvedl mě zpátky na balkon a pak do promítací místnosti. Nebyli jsme sami. Několik Benových kolegů mělo stejný nápad.
„Kam to jdeme?“ chtěla jsem vědět.
„Vrátíme se k bazénu. Potom projdeme šatnami do bloku D. Tam tolik lidí nebude. Vyjedeme nahoru výtahem. Je to nejkratší cesta.“
A tak jsme šli. Proplétali jsme se bludištěm chodeb, jen mnohem rychleji než cestou sem.
U bazénu to vypadalo stále stejně. Jeho hladina byla zase klidná a hladká, osvětlená jen nouzovými světly.
Proběhli jsme šatnou k východu, ale jakmile Ben otevřel dveře, věděli jsme, že je něco zatraceně špatně.
Hlavní chodba pod blokem D byla plná kouře. Bylo ho tolik, že nebylo vidět ani na centimetr. Byl hustý a tak štiplavý, že jsem se okamžitě rozkašlala.
„Zpátky!“ zavelel Ben a zase za námi zavřel.
“Jsme v pasti,” řekl Ben.
“Můžeme projít do chodby pod blokem A,” oponoval jeden z jeho kolegů.
“To nejde. Copak to nechápeš? Automatika selhala. Ventilační systém se nepřepnul na odsávání. Chodba pod áčkem bude vypadat úplně stejně. K výtahu se nikdy nedostaneme!”
“Fajn. Pak nemá cenu chodit do áčka. Zkusíme to tady.”
“Johny, neblbni. To nezvládneš.”
“Není to dál než šedesát stop. Zvládneme to na jedno nadechnutí.”
Ben už ho dál nepřemlouval. Nemělo to smysl. Johny byl rozhodnutý a s ním i desítka dalších lidí. Měli Bena poslechnout. Johny ani nikdo jiný se z podzemí živí nedostali.
S Benem jsme se vrátili k bazénu. Sem kouř nepronikl. Ventilační systém sem stále vháněl vzduch, který v celé hale s bazénem vytvářel přetlak. Bylo to jediné bezpečné místo.
Posadili jsme se na jednu z laviček rozmístěných podél stěn bazénu. Já plakala, Ben mě utěšoval. Přemýšlel, jak z toho ven.
“Počkáš tady na mě,” rozhodl se nakonec.
“Kam chceš jít?”
“Zkusím se dostat do technické místnosti a přepnout vzduchotechniku manuálně.”
“Půjdu s tebou.”
“Ne. Není to bezpečné. Nevíme, kam všude kouř pronikl. Tohle je teď nejbezpečnější místo. Počkáš tady na mě.”
“Ne, Bene. Nenechávej mě tu samotnou.”
Ale Ben už se rozhodl. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla.
Obrátit chod vzduchotechniky se mu nepodařilo. Trvalo tři dny, než to napadlo někoho jiného. Veškeré systémy budovy se daly ovládat manuálně z velína v bloku A.
Po aktivaci reverzního tahu se hlavní chodba vyčistila od kouře a do Kulturního centra konečně pronikli hasiči. Vodou z bazénu se jim podařilo uhasit požár kina, který tam celou dobu zuřil, přiživován čerstvým vzduchem, proudícím do podzemí ventilačním systémem.
Požár si vyžádal 576 duší. Většina z nich byla ušlapána nebo udušena před výtahovými šachtami.