Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 4 Enfield
Část 16.
Každopádně jsme se ráno probudili v jedné posteli. Oblečení. Clarissa na sobě měla svou noční košilku, já a Lin spodní prádlo. Takže nevím, co jste si mysleli. Já spal uprostřed. Z každé strany na mě byla nalepená jedna překrásná žena. Obě byly vzhůru, obě se usmívaly.
„Dobré ráno,“ řekl jsem rozespale.
„Dobré ráno,“ zněla dvojhlasná odpověď.
„Co podnikneme dneska?“ chtěla vědět Lin.
„Mám plán, ale nejdřív bych něco snědl. Po včerejšku mi nějak vyhládlo.“
„Tak to budeme muset k vám. Tady už není ani suchý chleba,“ řekla Clarissa.
A tak jsme šli. Přesunuli jsme se do našeho bytu a holky hned zamířily do kuchyně. Příprava snídaně dnes byla na nich. Já se přesunul do obýváku, kde jsem našel Ficiho. Zase leštil zbraně a nehezky se na mě mračil.
„Kde jste byli?“ vyštěkl náhle.
„U Clarissy.“
„A užili jste si to?“
„Spali jsme. Nic nebylo.“
„Nebylo? Vole, celou noc jste byli v prdeli. Co kdyby se něco stalo,“ vyjel na mě.
„Co jako?“
„Co jako? Jsme v baráku s démonem. Včera nás málem dostala horda zombíků a ty se ptáš?“
Asi byl vážně naštvaný.
„Příště nech aspoň vzkaz. Kdyby se něco stalo, ani bych nevěděl, kde vás hledat.“
V tom měl pravdu. Tohle jsem přehnal.
„Promiň,“ omluvil jsem se.
„A příště sebou beru Markétu. A další černá kráska, kterou tu potkáme, je moje. Jasný?“
„Jasný. Ale v tom případě s sebou Markétu radši neber.“
Fici mě chvíli sledoval, ale pak se dal do smíchu.
„Jak se ti to vůbec povedlo?“ chtěl vědět.
„Co jako?“
“Jak se ti povedlo přesvědčit Lindu, aby sis do postele vzal i Clark?”
“Jak víš, že s námi byla v posteli?”
Fici se zatvářil stylem jako “kámo, nehraj to na mě”.
“Vždyť říkám, že nic nebylo. A byl to Lindin nápad. Ty holky se nějak moc skamarádily. Jsou jak dvě ségry. Až mám někdy pocit, že jim překážím.”
“A ty jsi Clarissin mladší brácha. Taky to nevypadá, že byste si vysloveně vadili.”
Posadil jsem se vedle Ficiho na pohovku.
“Vzpomínáš na Veasnu?” zeptal jsem se.
“Jistě. Na ni nejde zapomenout.”
“Taky sis nejdřív myslel, že mezi námi něco je. A bylo. Jenomže něco úplně jiného, než je normálně mezi chlapem a ženskou. S Clarissou je to úplně stejné.”
“Takže nic nebylo?”
“Blázníš? Vždyť tam byla Linda. A i kdyby nebyla, nešel jsem pro ni do pekla, abych ji teď zahnul.”
“Ty máš teda kliku. Taky bych chtěl jednou zažít to souznění srdcí, nebo jak tomu říkáš.”
“Spříznění duší. A to bys furt všude nesměl leštit kvéry, ty vole.”
“Kreténe. Kdybych furt neleštil kvéry, už bys byl dávno mrtvej,” vyjel na mě, ale nemyslel to vážně.
Ani já to nemyslel vážně. Takhle jsme do sebe ryli často. Vlastně už od školy. Udržovalo to naši duševní pohodu. Byla to známka nehynoucího přátelství.
“Snídaně!” ozvalo se z kuchyně.
To byl docela fofr. Holky si asi na přípravě snídaně daly záležet.
“Tak jaký je dnešní plán?” chtěla vědět Lin, jen co jsme dojedli.
“Projdeme se po baráku. Pekelná brána není jedinou podmínkou přítomnosti démona. Někdo ho mohl vyvolat. Projdeme barák a poptáme se.”
“To bude trvat týden,” řekla Clark.
“Nebude. Navštívíme jenom ty, kteří se přistěhovali před rokem, nebo o kousek dýl.”
Clark jen pokývala hlavou. Došlo jí to. Ten, kdo se přistěhoval zhruba ve stejnou dobu, kdy v domě začalo strašit, by s tím mohl mít něco společného.
“Vím asi o čtyřech. Tři v béčku, jeden v déčku.”
“Tak začneme béčkem. Jdeme?”
“Musím se převléknout,” ohlásila Lin.
Nechápavě jsem rozhodil rukama. Nahá u stolu neseděla. Klidně mohla jít takhle.
“Takhle mezi lidi nejdu. Clark, pomůžeš mi s výběrem?”
“Jaj mamo. To zas bude na hodinu. Počkám venku v parku. Fici, jdeš se mnou?”
“Ještě musím něco dodělat.”
Naznačil jsem rukou leštění hadrem. V odpověď mi přišel zvednutý prostředník.
Sjel jsme výtahem do přízemí. Když jsem říkal, že výtah stál hned naproti vchodu, nelhal jsem. Jen jsem zapomněl dodat, že výtah stál v hale zabírající celou šíři bloku. Vedle výtahu se skvěl dlouhý betonový pult recepce, jako v nějakém hotelu. Kdysi byl nejspíš obložený nějakým leštěným nerostem nebo dřevem, jako celá hala. Teď tu však byl jen holý beton.
Myslím, že původním záměrem stavitelů opravdu bylo, aby budova fungovala trochu jako hotel. Návštěvník měl přijít, ohlásit se na recepci, zapsat se a pak by si pro něj někdo přišel, neboť aby se labyrintem chodeb dopracoval k navštívenému, bylo celkem nemožné. A obyvatel domu si zase nemusel dělat starosti s klíči. Klidně je mohl nechat na recepci, kde se o ně postarali do jeho návratu. Nic takového se tu nejspíš nikdy nedělo. Požár v podzemí a následná destrukce tomu zabránily.
A však na mě v hale čekal uvítací výbor. Jen co se otevřely dveře výtahu, někdo vykřikl: „To je von!“
To byl Malej ze včera. Zhrzený nakládačkou a dechberoucí cestou domů, jak ho pán Bůh stvořil, si dnes přivedl přátele za samurajovou cestou pomsty.
Hezky jsem si je prohlédl. Celkem i s Malým jich bylo sedm. Samé neznámé tváře. Velkej tu nebyl. Jak jsem včera říkal, že je asi poloretardovanej, mýlil jsem se. Tím, že se dnešního dýchánku neúčastnil, projevil více inteligence než ostatní dohromady.
„Na něj!“ zavelel Malej.
První se rozhýbal Dvoumetr s bejsbolovou pálkou. Mačeta zasvištěla a polovina pálky třeskla o betonovou zem. V prázdné hale to bylo docela hlasité. Mačeta zasvištěla podruhé a dvoumetr se odporoučel se zbytkem pálky za její useknutou částí. Prostě jsem mu dal plochou částí mačety takovou facku, že okamžitě usnul.
Zbytek komanda pomsty se okamžitě zastavil. Až na jednoho. Ten měl v ruce katanu. Nebyla pravá. Takové u nás v tržnici prodávali Vietnamci. Také jsem měl jednu takovou doma. Zpracování nebylo nic moc, ale pořád to byl masivní kousek docela kvalitní oceli.
„Ukliď to a můžeš jít. Neukliď to a půjdeš za kámošem,“ kývl jsem na zem k Dvoumetrovi.
Katana uchopil katanu obouruč a zvedl ji vysoko nad hlavu. Asi se díval na stejné filmy jako já. Pak zaútočil.
Přesekl jsem katanu na tři části a plochou stranou mačety uklidil frajera hned vedle jeho kámoše.
Malej na nic nečekal a utekl. Kámoši ho chtěli následovat, ale já je zastavil.
„Hej! Tenhle bordel mi tu snad necháte.“
Malej na to nijak nereagoval. Ostatní projevili znak solidarity a své bezvědomé kamarády odtáhli s sebou.
Na nějaké pořvávání, aby se už nikdy nevraceli, nedošlo. To muselo ze situace vyplynout samo. Jenom Malej to napoprvé nepochopil. Napodruhé už snad dá pokoj.
Další dvojitý zářez. A já myslel, že jsem sem přijel bojovat s démony a ne s místními grázly.
Co na plat. Hodil jsem to za hlavu a vyšel ven do překrásného rána. Nebe nad hlavou bylo krásně modré. Zdálo se, že i vzduch se přes noc, kdy neprobíhaly demoliční práce, trochu vyčistil. Do parku zatím nesvítilo přímé slunce, takže v něm bylo ještě trochu chladno, ale vskutku letní obloha slibovala překrásný den.
Vybral jsem si jednu lavičku před prvním vchodem do bloku B, ve kterém měla začít naše dnešní pouť. Byl nedaleko vchodu do parku, takže kdyby se parta Malýho snad chtěla vrátit, hned bych o nich věděl. Pohodlně jsem se usadil, tak pohodlně, jak jen to s mačetou na zádech jde, a vychutnával si svěží letní ráno.
Holky ani Fici stále nepřicházeli. Už jsem se začínal trochu nudit, když v tom se v otočných dveřích do parku objevila další místní figurka.
Tohle byla jiná liga. Ten týpek měl styl. Vypadal na nějaký blízkovýchodní typ. Na nohou měl čisté bílé tenisky. To musel být majstrštyk udržet v tomhle šedém městě svou obuv čistě bílou. Bílé kalhoty a bílé tílko. Na tom bílou péřovou bundu, ta ho dělala mohutnějším, a bílý baret. Takový ten s kšiltem, který vypadá, že je překrytý vrchní částí pokrývky. Na krku měl tolik zlatých řetězů, že kdyby to bylo skutečně zlato, muselo by mu to urvat hlavu.
Prošel dveřmi, na okamžik se zastavil, rozhlédl a pak rozevlátým krokem vyrazil přímo ke mně.
“Kde je Momo,” vyštěkl, jen co se zastavil na metr daleko.
Já už byl v pohotovosti s rukou pod košilí, ale tenhle po mně nešel. Ten hledal Moma.
“Kdo je Momo?” zajímalo mě.
“Ten s těma dývýdýčkama.”
“Neznám žádného Moma,” řekl jsem po pravdě.
“Tak až ho potkáš, vyřiď mu, že tyhle dývýdýčka jsou úplně na hovno!” strhl z ramene malý bílý batůžek a mrštil ho po mně.
“Buď dostanu funkční placky, nebo chci vrátit prachy,” zahrozil prstem, otočil se na patě a stejně rozevlátě jako přišel, zase odešel.
Zůstal jsem tam sedět s pusou dokořán. Co to jako mělo být? Já žádného Moma neznám.
Opatrně jsem batůžek otevřel. Žádné kilo Semtexu, ani nic podobného v něm nebylo. Jen asi desítka DVD.
Jedno jsem vyndal a prohlédl. Bylo v tom podlouhlém obalu, který měl rozměry jako originální obaly na DVD, jen je o něco tenčí. Za igelitem byl barevný přebal, ze kterého na mě koukal Kevin Costner a nějaký Indián. Dole bylo napsáno, že se jedná o sedmioscarový film, včetně Oscara za ten nejlepší. To byl Kevin ještě hvězda. Pak natočil Pošťáka a Vodní svět a od té doby ho nechtějí ani do reklamy na tuňáka.
Otevřel jsem obal a prohlédl si disk. Nějaké drážky na něm vidět byly. Naneštěstí můj démonický zrak nebyl laserový, tak jsem nedokázal posoudit, zda je disk funkční. Na lícové straně pak byl vytištěný další Kevinův obrázek. Už na první pohled bylo zřejmé, že disk není originální. Ale ten, kdo ho vyráběl, si na něm dal pěkně záležet. U nás ve městě byl jeden týpek, který po vás hodil pirátské DVD koupené za osm korun v akci bez obalu a bez jakéhokoliv popisku a klidně si za to řekl kilo. Tohle byla jiná liga. Tenhle disk vyráběl profesionální filmový pirát. Už jen proto, že používal drahé disky s potisknutelnou přední vrstvou a nešlo ani tak o samotné disky, jako o inkoust do speciální tiskárny pro potisk DVD a CD nosičů. Prostě to něco stálo.
Vzpomněl jsem si na Clarissin DVD přehrávač. Jestli budu mít kliku a disk bude hrát, mohl bych si dnes užít hezký romantický večer se dvěma krásnými dívkami a Kevinem Costnerem. Jedna lahvička sektu nám ještě zbyla, tak proč ne.
Z úvah nad krásným večerem s krásnými ženami po boku mě vytrhl jejich příchod. Jejich a Ficiho. A skutečnost, že po hodině vybírání těch správných šatů pro dnešní den přišla Lin v tom samém, co měla na sobě včera. Tedy v džínových šortkách, bílém tílku a světle modré košili.
“Co to máš?” zeptala se s pohledem upřeným na můj nový bílý batůžek.
“Dárek,” odpověděl jsem tajemně.
“Kdes ho vzal?”
“Tady.”
“Od koho?”
“Já nevím.”
“Jak, nevíš?”
“Přišel sem nějakej týpek, mrsknul po mně batoh, řekl, že ty disky stojí za hovno, a zase zmizel.”
“Jak vypadal?” ptala se Clark.
“Celej v bílým. Metrák zlata na krku, kdyby bylo pravý.”
“To byl Kebab.”
“Kebab? Kdo je Kebab?”
“Momův nejlepší zákazník.”
“Kdo je Momo?”
“To brzy poznáš. Dvanácté patro,” řekla Clark a rozešla se k prvnímu vchodu bloku B.