Seděl jsem doma a špičkou svého loveckého nože rýpal do Necronomiconu.

Venku byl krásný letní den, ale já neměl kam jít. A hlavně s kým.

Většina mých kamarádů byla mrtvá. A mohla za to tahle prokletá kniha.

A ti co zbyli?

Ficimu hned po zkouškách přišel povolávací rozkaz. Fici byl o rok starší než já, takže mě nástup na vojnu čekal až příští rok.

Slyšel jsem, že prý se dá uhrát modrá knížka na odpor ke zbraním.

Rozhlédl jsem se po svém pokoji.

Sbírka nožů, mačeta, samurajský meč, sice od Vietnamců, ale i tak poctivý kousek oceli.

Na parapetu otevřeného okna, americká vzduchovka s optikou, se kterou nebyl problém ustřelit hlavičku zápalky na 40 metrů.

A pod postelí, zabalený v hadrech, perfektně vyčištěný Avtomat Kalašnikova vzor 47.

Když jsme se po anihilaci hřbitova rozdělili před mým domem, Jarda nechal Kalacha u mě v úschově. Nechtěl se s ním táhnout přes celé město, které bylo na nohou. Dvoumetrový habán s útočnou puškou na rameni, by nemohl být nenápadný ani v Afghánistánu.

Jenomže Jarda si svou zbraň nikdy nevyzvedl. Prodal svou hospodu U Vojáka a bez rozloučení odjel. Nedivil jsem se mu.

A ještě o jednoho člověka mě kniha připravila.

Vzpomněl jsem si na včerejší večer, kdy jsem zavítal do parku před náš starý dům a v okně v prvním patře uviděl sedět Lindu. Tak krásnou, s jejími dlouhými, světlými, zvlněnými vlasy a nádhernýma, zelenýma a bohužel i smutnýma očima. V krátkých letních šatech, ztrácející se mému zraku v houstnoucím šeru zapadajícího slunce.

"Nechal jsi mě tu. Nechal jsi mě v tomhle domě hrůzy. Malou, samotnou. Vyděšenou k smrti. Proč?"

"Ale za to já přece nemohl. Bylo mi teprve osm. Odstěhovat se nebylo moje rozhodnutí. Nemohl jsem to ovlivnit."

V hlavě se mi odehrával rozhovor, který se nestal.

Vzteky jsem zabodl nůž do knihy. Ale ta se zase zachovala trochu jinak. Jako by byla z ocele, zlomil jsem o ní špičku svého oblíbeného nože.

Popadl jsem knihu a chtěl ji vyhodit z okna, když v tom se rozletěly dveře mého pokoje a dovnitř vtrhla má matka, tak jak to měla ve zvyku.

"Máš tady návštěvu!" zařvala a zase odešla.

"Matko! Nemůžeš sem takhle vždycky vtrhnout. Co kdybych honil."

"A koho bys honil?" ozval se ze dveří dívčí hlas.

Otočil jsem se od okna a zase jednou zůstal civět úplně zkoprnělý.

Myslel jsem, že na mě čeká někdo venku na chodbě, ne že bude stát ve dveřích mého pokoje. Jenomže tuhle dívku máma dobře znala. Proto ji pustila dál.

Linda vešla do mého pokoje s lehkým úsměvem na rtech a rozhlížela se kolem.

Na pravé straně ode dveří jsem měl na skobách, zatlučených do zdi, rozvěšenou sbírku kšiltovek. Na levé visel vlastnoručně podepsaný plakát skupiny Chaozz, pro který jsem si došel až do jejich šatny, když tenkrát vystupovali v Krásné Hoře. Tenkrát mě chtěl Bass proplesknout za mojí drzost, ale pak se objevil Johnnie a celou věc urovnal, jako by byli s Bassem největší kámoši. Bylo to v dobách, kdy už využíval sílu mé knihy.

Pod plakátem skříňka a na ní sbírka mých chladných zbraní. Naproti v levém rohu postel. Potom okno a za ním šatní skříň. U pravé stěny stolek se starou černobílou televizí a videem, které přetáčelo, až když kazeta dojela na konec. A police se spoustou knih, převážně hororů. Ale byli tam i nějaké dobrodružné knížky a pár komiksů se Spidermanem. Uprostřed pokoje pak stolek s křeslem u kterého jsem dnes celý den cíleně, i když neúspěšně, likvidoval Necronomicon.

Linda si prohlédla mé království a potom zamířila k oknu, kde zvedla mou vzduchovku. Nic neřekla. Jen pozvedla obočí.

"Střežím bezletovou zónu," odpověděl jsem na nevyřčenou otázku.

Linda se podívala oknem do zahrady. Zvenku sice byl slyšet zpěv ptáků a v dálce jich pár přelétalo, ale nad naší zahradou žádný.

"A co je tohle?" zeptala se a zvedla ze stolku Necronomicon, který jsem tam odhodil, když přišla.

Opět jsem ztuhl. Čekal jsem, že z knihy vystřelí blesky a spálí Lindu na popel, nebo že se v tu chvíli změní v oživlou mrtvolu a sežere mě.

Ale nestalo se vůbec nic. Kniha byla mrtvá. Sice ne úplně, ale od chvíle, co mi ukázala svou historii, alespoň nikomu neškodila.

Linda knihu otevřela a listovala jejími krví psanými stránkami.

"To je zajímavé," řekla po chvíli. "Takové písmo jsem ještě nikdy neviděla. To by snad nerozluštil ani Jean-François Champollion."

"Kdo je Jean-François Champollion," zeptal jsem se.

"Rozluštil hieroglyfy pomocí Rosettské desky."

"Co je Rosettská deska?"

"Chodil ty jsi vůbec do školy?"

Na chvíli jsem se zamyslel. Ale jediné co mě napadlo při slově škola, byl hostinec U Koulíčků.

Linda nalistovala zpět na první stránku a přečetla německý nápis.

"Lies das buch niemals laut vor. Nikdy nečti tu knihu nahlas."

Takže Linda byla nejen krásná, ale také velice chytrá. Znala historii, uměla německy. Ale hostinec U Koulíčků určitě neznala.

"Znáš hostinec U Koulíčků?"

"Cože?"

"Ale nic. Pojď, něco ti ukážu."

Vzal jsem si od ní knihu, položil ji na stůl a uchopil nůž se zlomenou špičkou.

"A teď bacha. Ta knížka má vlastní hlavu. Nikdy nevím co udělá."

Zajel jsem ostřím do kožené vazby. Z řezu se vyřinula tmavá krev. Linda vyděšeně vyjekla a o krok ustoupila. Krev se začala rychle srážet, až zaschla v tvrdý hnědý strup. Ten se rychle vstřebával, až z něj zbyla jenom bílá jizva, která rychle tmavla, až zmizela úplně. Kniha zase vypadala jako dřív. Celý proces netrval ani dvě minuty.

"Hele. To se mi ještě nestalo," řekl jsem zvesela.

"Co, co to bylo?" vykoktala ze sebe Linda.

"Představím vás. Necronomicone, tohle je moje bejvalá kámoška Linda. Lindo, Necronomicon Ex-Mortis."

"Kniha mrtvých," dodala za mě.

Já říkal, že je chytrá.

"Tak bývalá kámoška," řekla a posadila se na mou postel.

Otočil jsem se k ní i s křeslem a zadíval se do jejích smaragdových očí.

"Nemůžu za to, že jsme se odstěhovali. Bylo mi osm. Nemohl jsem to ovlivnit. Promiň."

Konečně jsem dostal šanci jí to říct. Bylo to osvobozující. Jako by mi ze srdce spadl kámen.

"Já vím. Už jsi mi to říkal včera. Nemusíš se omlouvat."

"Včera jsme spolu vůbec nemluvili. Zalezla jsi do pokoje a já myslel, že za mnou přijdeš dolů. Čekal jsem na tebe dokavaď nebyla tma. Pak jsem odjel."

"Ale..."

"To ta kniha. Hraje si s námi. Má velkou moc."

"Co je to za knihu. Co o ní vůbec víš?"

"Všechno. Můj děda, voják americké pěchoty, ji našel na konci války v jednom supertajném německém bunkru. Můj táta si ji s sebou přivezl do Krásné Hory. Pamatuješ jak jsme se poprvé setkali s duchem v průchodu? Když jsem potom přišel domů, byl u nás pan Poláček. A držel v ruce tuhle knihu. Myslím, že v ten okamžik co se jí dotkl, se kniha probudila. Když zemřel, jeho rodina ji prodala spolu s ostatními knihami do toho nového antikvariátu, co hned po revoluci otevřeli tam dole v Havlíčkově ulici. Tam ji o pár let později koupil můj kámoš Johnnie. Johnnieho ta kniha úplně ovládla. Úplně zmagořil a snažil se vyvolat peklo na zemi. Zombie apokalypsu. Ovládl celej ten hřbitov za městem. Když jsme ho pak s kámošema anihilovali, v troskách jsem našel tuhle knihu. Vrátila se domů. To je asi tak příběh Necronomiconu v kostce."

Když jsem dovyprávěl, Lindiny oči na mě zíraly, ještě větší a zelenější, než obvykle.

"Co že jste udělali?" zeptala se nevěřícně. "To vy jste vyhodili do vzduchu hřbitov Svaté trojice?"

Heleme se, tak hřbitov Svaté trojice. Takovejch let jsem na něj chodil a netušil, jak se jmenuje.

"To ne my, to Johnnie," ohradil jsem se dotčeně. "To byl jeho nitrák, co tam bouchlo."

"Jeho nitrák? Zemřelo při tom 48 lidí."

"Kdyby jsme to neudělali, tak si k těm čtyřiceti osmi přičti dalších šest miliard."

"Ale..." Linda se zatvářila dost skepticky. "Neříkej, že by měl nějakej puberťák, takovou moc."

"Ty to pořád nechápeš. Nešlo o Johnnieho, ale o Necronomicon," poklepal jsem kotníky prstů na knihu. Zněla jako by byla dutá. Taky novinka.

"Ta kniha pochází přímo z pekla a myslím, že jejím jediným cílem je přivést peklo na zemi. Ale ne vždycky se jí podaří, co by chtěla. Jako se starým Poláčkem. Musel z knihy číst. A vyvolal démona, který teď sužuje váš dům. Ale něco asi nevyšlo jak mělo, protože ten démon je k domu vázán. Pokud vím, nikde jinde se nic divného neděje."

'Jasně, to co se děje u nás mi úplně stačí," řekla Linda tvrdě.

Myslím, že mi ještě tak úplně neodpustila.

"Co se stalo na tom hřbitově?" zeptala se po chvíli mlčení.

"Já... Nechci o tom mluvit."

"Bylo to hodně zlé?"

"Jo, ale už je to za mnou. Tenkrát jsem neměl tušení, co se vůbec děje. Teď už mám trochu lepší představu. Možná ti o tom někdy budu vyprávět, ale nejdřív se postaráme o ten váš horror house a pak i o samotnou knihu. Dáme démonům na prdel."

Linda se konečně usmála.

"Jsi takovej démonobijec."

"Spíš démonolog. Mám je z čeho studovat," znovu jsem poklepal na Necronomicon. Tentokrát se neozval žádný zvuk. Jako kdybych klepal na vzduch. Ta kniha se vážně chovala nepředvídatelně.

Schoval jsem knihu do krabice od bot a šel doprovodit Lindu domů. Cestou jsme si vyprávěli, co jsme těch deset let, kdy jsme se neviděli, dělali. Vlastně osm, do parku jsem přestal chodit, až když jsem šel na druhý stupeň základky.

O mě toho už nebylo mnoho co říct. O svém působení na střední, kterou jsem dokončil jen tak tak, protože mě zajímala spíš pařba, holky, chlast a potom zombie, jsem se raději moc nezmiňoval.

Ale Linda, to bylo něco jiného. Maturovala s vyznamenáním. Měla talent na cizí jazyky a zajímala se o historii. Byla to studnice vědomostí. Vedle ní jsem si připadal jako nějakej buran ze základky.

"Chodíš s někým?" zeptal jsem se, abych přerušil trapnou chvíli ticha, která nastala, když domluvila.

"Ne, a ty?"

"Už ne. Taky byla trochu zapletená do té záležitosti se hřbitovem. Bylo to na ní moc. Dala mi kopačky. To je všechno."

"To je mi líto."

"Mě ne. Řekla, že nemůže chodit s někým, kdo se zabývá takovými věcmi. Jako bych za to mohl. Já si Necronomicon nevybral. Já s tím nezačal. Ale dokončím to. To slibuju. A začnu s tím vaším domem hrůzy."

Stáli jsme před Lindiným domem. Bylo hrozné vedro, sluníčko na nás pražilo a já cítil jak mám kšiltovku nasáklou potem. Zatoužil jsem po koupačce.

"Ještě máš to modrý BMX?" zeptal jsem se.

"Jo pořád, proč se ptáš?"

"A už dosáhneš na šlapky?"

"No dovol."

Ačkoliv už Linda nebyla žádná malá holčička, to teda každopádně ne, pořád byla o hlavu menší než já.

"Tak šup," řekl jsem, když přivezla kolo před dům a ukázal na rám.

"To myslíš vážně?"

"Jednou jsem takhle vozil jednoho kámoše celý léto. No co, byl chudej, vlastní kolo neměl."

Linda se tvářila trochu nedůvěřivě, ale nakonec nasedla. Jako každé správné BMX mělo i to její měkké polstrování rámu, takže se jí sedělo celkem pohodlně.

Po pár kilometrech jsme opustili město a hnali se po polní cestě k Panskému rybníku.

Jeho hráz stála ve skalnatém údolí řeky Vratislavice, obklopená nádhernou přírodou. Nebyly u něj žádné pláže. Pouze několik plochých míst na skále, ze kterých byl snadný přístup do vody, skryté před zraky okolí, které využívaly mladé krásnohorské páry ke koupání takzvaně na ostro.

Našli jsme si jedno prázdné místečko.

"Nemám plavky," řekla Linda, když jsme na místo dorazili.

"Já taky ne," usmál jsem se na ní, svlékl se do naha a skočil do vody. Byla studená, ale po horku jaké dnes panovalo, velmi osvěžující.

Udělal jsem pár temp a otočil se ke břehu. Linda tam stála ve svých krátkých, průsvitných šatech a její vlasy zářily ve svitu letního slunce.

"Tak pojď," mávl jsem na ni. "Nebudu se dívat. Slibuju."

A protože jsem gentleman, svůj slib jsem dodržel.

Za chvilku se od břehu ozvalo šplouchání a potom se mých zad dotkla Lindina něžná ruka.

"Už můžeš," řekla a já se otočil.

Vlasy měla mokré a z nosu ji odkapávala voda. Usmívala se a její zelené oči doslova zářily. Šlapali jsme vodu a hleděli si vzájemně do očí a já poprvé po dvou letech, poprvé od doby kdy se do mého života znovu připletl Necronomicon, pocítil něco jako štěstí.

Cestou zpátky od rybníku jsem Lindě vyprávěl o svých mrtvých kamarádech. O Souložovi, vždycky vysmátém, který nepromarnil žádnou příležitost někomu něco provést. O Chobotovi, našem bodyguardovi. O Fotrovi, alias pivním otci a jeho věčném stínu, Mlaďasovi. O Ficim a Jardovi, kteří jako jediní přežili řádění mého nejlepšího kamaráda. A samozřejmě o Johnniem, který se vypařil spolu se hřbitovem Svaté trojice.

"Byl jsi se na místě hřbitova ještě někdy podívat?" zeptala se, když jsem skončil své vyprávění.

"Jen jednou, nebylo tam moc k vidění, jen obrovská díra v zemi. Ale jestli chceš, můžeme se tam podívat. Není to daleko a já znám zkratku."

A bylo to tak. Tenhle kraj jsem znal jako svoje boty.

Na místě lesa, obklopujícího hřbitov, byla jen holá pláň, posetá kmeny výbuchem poražených stromů. Na druhé straně od nás jsme viděli několik těžkých strojů, které odklízely zničený les a za nimi trosky prvních domů. Stroje teď stály tiché a opuštěné. Schylovalo se k večeru a jejich obsluha už byla doma u svých rodin. Uprostřed toho zel v zemi obrovský kráter. To jediné co zbylo ze hřbitova Svaté trojice a jeskyně, skrývající se pod ním. Kráter pomalu plnila voda z malé podzemní říčky, která protékala jeskyní a jejíž odtok byl po výbuchu částečně zatarasen sutí.

"Slyšel jsem, že prý to nechají zaplnit a vznikne tady takový menší jezero. Možná v něm budou i ryby, ale koupat bych se v něm asi nechtěl."

"Brrr..." otřásla se Linda, při myšlence, co všechno by se mohlo skrývat na dně.

"Ta jeskyně tady byla dost podobná té pod vaším domem. Myslím, že ta podzemní říčka by mohla být dokonce ta samá."

"Myslíš, že by v tom mohla být nějaká spojitost?"

"Myslím, že Johnnie nemusel pod hřbitovem začínat od píky. Možná, že už tam na něj čekali naší přátelé z vaší jeskyně, kteří tam prošli skrze tunel podzemní řeky. Že si to tak kniha naplánovala."

"Mluvíš o ní, jako kdyby měla vlastní rozum."

"Ale ona ho možná má. Jejím obsahem jsou zaklínadla, která dokáží přivolat různé démony ze samotného pekla, ale ona sama slouží jen jako brána. Netvrdím, že nás ovlivňuje samotná kniha, ale to co je ukryto za ní. Za tou bránou."

"To zní děsivě. A tohle místo je taky děsivé. Chci jít domů."

"Jasně. Do domu kde straší. Mnohem lepší."

"Ani nevíš o čem mluvíš. To co jsi tam zažil ty je jenom takový slabý čajíček, proti tomu co se tam děje teď."

"Vážně? To mi musíš ukázat."

Před Lindiným domem jsme se rozloučili.

"Děkuji ti Richarde. Děkuji za krásné odpoledne. Už dlouho jsem se necítila tak, tak..."

"Šťastná?" dokončil jsem myšlenku.

"Ano šťastná. A v bezpečí."

Objal jsem ji levou rukou a pravou odhrnul pramen vlasů z jejích očí.

"Už se nemusíš bát. Teď už vím, jak se se vším vypořádat."

Sundal jsem si z krku řetízek se stříbrným křížkem, který jsem nosil od té doby, co jsem věděl, že křesťanské symboly na Necronomicon platí a připnul jí ho na krk. Byli jsme u sebe tak blízko. Zkusil jsem ji políbit.

Ale ona uhnula. A vlepila mi facku. Sice slabou, ale facku. A při tom se usmívala.

"Co blbneš?" řekla. "Copak nevíš, že táta má oči všude?"

Jo, to jsem dobře věděl.

"Proboha!" vykřikl jsem s předstíranou hrůzou. "Už ti bylo osmnáct!"

"Ale pořád jsem tatínkova malá holčička. Přijď zítra večer, naši nebudou doma," mrkla na mě.

Dostal jsem erekci. Jak jsem byl nalepený na její ploché bříško, musela to cítit.

"Na to zapomeň kašpare. Deset let jsem tě nenáviděla. Snad si nemyslíš, že s tebou skočím do postele po jednom odpoledni."

Zmatenější už jsem nemohl být. Tohle ženský umí.

"Zítra večer, před stmíváním. Něco ti ukážu," znovu se usmála a zmizela ve dveřích.

Prej kašpar. Ale že se přede mnou svlékla u rybníka, ji nevadilo.

Druhý den jsem byl jako na trní. Vůbec jsem netušil, co se na mě večer chystá, ale nemohl jsem se dočkat.

Přijď zítra večer před stmíváním. Před stmíváním? Co je to za časový údaj? Zní to jako nějakej romantickej blábol pro zastydlý puberťačky.

Před stmíváním, mohlo znamenat cokoliv, takže jsem se už kolem páté motal po parku a viděl i odjíždět Lindiny rodiče. Později jsem se dozvěděl, že odtáhli na pařbu k nějakému strejcovi na Moravu, co má sklep plnej chlastu a dřív jak v neděli se nevrátí. Linda to samozřejmě řekla úplně jinak, protože Linda je na rozdíl ode mě mladá, inteligentní, vzdělaná dívka. A krásná.

Už jsem to čekání nevydržel a zaběhl do nedaleké hospody pro cigára. Hostinský po mě chtěl občanku, teď už se smělo kouřit až od osmnácti. Před hospodou jsem si blaženě potáhl Startky bez filtru. Prostě jsem na ní zrovna dostal chuť. Už jsem nekouřil tolik co dřív, jen u piva, nebo ve stresu, jaký jsem měl právě teď. Linda mě nikdy kouřit neviděla. A sama nekouřila. To se pozná podle nehtů na rukou a zubů, ty Lindiny byly bílé jako sníh. Asi by ze mě nebyla nadšená, kdybych k ní vtrhl s parfémem Old Spice-Popelník edition, a tak jsem se vrátil do hospody a koupil balíček Wrigley's spearmint a nápad je tu. Nebo to byla jiná reklama?

Nastřelený nikotinem jsem se konečně vrátil do parku. Linda seděla v okně stejně jako předevčírem, jen neměla v ruce knihu. Vyhlížela mě. Když mě zahlédla, zamávala a zmizela ve svém pokoji.

Zahalil mne stín obav. Zmizela stejně jako minule. Co když tu budu čekat až do noci a ona dolů nepřijde. Mé obavy však byly liché. Domovní dveře se otevřely a já ji spatřil. Měla na sobě krátké upnuté džínové šortky a volné módní triko, které končilo těsně nad pupkem a odhalovalo její dokonalé ploché bříško. Dlouhé husté vlasy měla smotané do ledabylého drdolu, ze kterého splývaly prameny neposlušných vlasů. Její oči smaragdově zářily. Její úžasné rudé rty se na mě usmívaly. Zase jsem jednou ztratil řeč. Byla naprosto dokonalá.

Přivítali jsme se objetím a ona mi dala pusu na tvář, stejně jako tenkrát, když jsem zachránil její tašku s panenkami.

"Jdeš přesně," mrkla na mě.

Já mrkl na na Lindiny hodinky. Měla takové malé zlaté digitálky. Bylo na nich 19:17. Takovej čas schůzky by si snad nedojednal ani pan Casio se všema svejma digitálkama, který kdy vyrobil. Ale to jsem jí neřekl.

Chytla mě za ruku a vedla chodbou přes prosklené dveře a dalšími na dvůr rovnou ke dveřím od sklepení. Neřekla při tom ani slovo.

Najednou mě napadla hrozná myšlenka. Co když už démon Lindu dostal a ona mě teď odtáhne do podzemí, kde shniju přikován ke skále jako paní Soukalová. Ale potom můj pohled sklouzl na Lindin oblý zadeček ve vypasovaných šortkách a já za ní poslušně hopsal dál.

"Pamatuješ, co jsme tu našli?" zeptala se mě a položila ruku na kliku dveří.

Jakpak by ne. Po kurzu historie, který mi připravil Necronomicon, pro mě byly všechny vzpomínky jako živé.

Linda stiskla kliku a otevřela dveře, které ani nebyly zamčené.

Za dveřmi číslo jedna čekalo překvapení. Luxusní cihlová zeď.

"To je dost nepraktické ne?" ukázal jsem rukou na zeď. "Jak teď chodíte pro brambory?" schválně jsem nasadil výraz idiota.

Linda vyprskla smíchy. Podařilo se mi ji rozesmát na první dobrou. Byl jsem kabrňák.

"To postavil táta," řekla, když se trochu uklidnila. "Jen tak, z ničeho nic. Prostě jednoho dne přijel s vozíkem za autem, plným cihel. Jak je začal nosit na dvůr, přidávali se k němu další sousedé. Společně pak postavili tohle. Prý je trojitá a ještě vylitá betonem, neprorazil by ji ani tank."

Poplácal jsem zeď a uznale kývl. Linda pokračovala.

"Nikdy jsem neslyšela, že by kdokoliv ze sousedů něco viděl, nebo slyšel, tak jako my dva. Ale určitě to zlo cítí. Vědí, že něco v tomhle domě není v pořádku a snaží se tomu zabránit dostat se na povrch. Pojď, ukážu ti další"

Linda mě odvedla na zahradu po příkrém schodišti mezi dřevníky. Vypadalo to tu přesně tak, jak jsem si pamatoval. Jen naše bývalá zahrádka i na tu dálku vypadala daleko kultivovaněji. Linda mě zavedla skrze altán k průchodu do domu.

"Tohle je taky tátova práce," ukázala na kovanou petlici s masivním visacím zámkem na dveřích průchodu.

"Z druhé strany je stejný. A to není všechno. Automatické zhasínání na chodbě je nastavené na třikrát delší čas než před tím. Chatrné dveře na půdu byly vyměněny za nové, které jsou snad z 5 centimetrů tlustých prken, zajištěné rovnou dvěma takovými zámky. Na půdu nikdo nesmí i kdyby mu za deště na hlavu tekl vodopád. Prý je to nebezpečné, protože tam není osvětlení. Za tmy se jen málokdo vrací domů. Než se pohybovat po domě ve tmě, je lepší raději přespat venku na lavičce. Byt pana Poláčka už vystřídalo 6 nájemníků. Jeden byl nalezen mrtvý. Dva prý skončili v blázinci a tři utekli z domu hned první noc po nastěhování. A teď to nejlepší."

Linda mě odvedla na okraj altánu a ukázala k naší staré hrušni, která stála opřená o zeď zahrady a za níž právě zapadalo slunce. Tenký srpek velkého zlatého kotouče právě prosvěcoval větve stromu. Naposledy zazářil a zmizel za zahradní zdí. Na zahradu padlo šero. Tak tomuhle se nejspíš říká stmívání.

A potom jsem ho spatřil. Vysoký nejméně tři metry. Zahalený v černé kápi pod kterou nebyl žádný obličej. Své bílé kostnaté ruce natahoval přímo k nám. Pod kápí se rozsvítily dva rudé body v místě očí. Zamrkal jsem abych si pročistil oči, ale přízrak zmizel tak náhle, jako se objevil. Podíval jsem se na Lindu jestli ho viděla také.

"Musíme jít," chytla mě za ruku a táhla ke schodům. "V noci tu není bezpečno."

Seběhli jsme po schodech ze zahrady a pak vyběhli do prvního patra. Linda nás pustila do bytu a potom pečlivě zamkla všech šest zámků. Na zdi vedle dveří jsem si všiml šesti, na udržovacím proudu připojených, přenosných halogenových svítidel. Česky baterek. Ficiho Halotron 3000 to sice nebyl, ale zase jich bylo šest. Kdo má doma šest baterek?

"Dáme si skleničku?" zeptala se, když mě usadila do křesla ve svém pokoji. "Když vydržíme do půlnoci, možná ještě něco uvidíš."

"Skleničku? Jasně, proč ne," odpověděl jsem, chlast jsem nikdy neodmítl.

Linda odběhla do kuchyně a přinesla dvě skleničky a láhev vína, kterou mi podala spolu s otvírákem. Chvíli jsem zápasil s korkovým špuntem, zatímco Linda se mi potichu posmívala. Lahváč jsem dokázal otevřít úplně čímkoliv, ale na láhev vína jsem byl krátký. Z láhve se mi podařilo vydolovat jenom půlku špuntu. Zbytek zůstal uvnitř.

"Ukaž," vzala si ode mne láhev a zkušeně vytáhla zbytek korkové zátky.

"Kde ses to naučila?"

"Na tom přece nic není, troubo," odpověděla se svým sladkým úsměvem a nalila nám.

"Co to bylo, tam venku," zeptal jsem se, když jsme si přiťukli.

"Objevuje se každý večer při západu slunce. Ostatní dělají, jako by ho nikdy neviděli, ale já vím, že viděli. Na zahradu před stmíváním nikdo nechodí. Myslím, že je to ten démon o kterém jsi mluvil. Ten, co uvízl v našem domě a teď hledá cestu ven."

"A proč právě na zahradě?"

"Nemyslím si, že se pohybuje jen po zahradě. Myslím, že se pohybuje po celém domě. Ale jenom ve tmě. A ve tmě po domě nikdo nechodí. Jednou jsem se dívala z chodby na zahradu, jestli ho ještě uvidím. Ale bála jsem se mít zhasnuto a přes osvícené sklo samozřejmě nebylo nic vidět. Otevřít okno jsem si netroufla. Byla jsem přilepená na skle, když v tom světlo na chodbě zhaslo. Bylo to jako by se zhmotnil přímo z Poláčkových dveří a šel rovnou po mě. Hrozně jsem ječela a utíkala k vypínači. A pak se otevřely dveře našeho bytu a táta rozsvítil. Hrozně mi tenkrát vynadal. Od té doby nesmím po setmění ani na krok. V létě to ještě ujde, ale v zimě, když už je tma v pět, je to docela problém. Proto to dlouhé osvětlení chodby. Proto ta sada svítilen u dveří."

"Takže si to shrneme," řekl jsem a začal rázovat po pokoji, jako pan Svátek v Marečku, podejte mi pero, když byl zkoušen. Všiml jsem si otevřeným oknem, že venku už je úplná tma. Linda zapálila pár svíci. Perfektní hororová atmosféra. Nebo romantická? Jenomže o romantice já nic nevěděl.

"Máme tady démona, který je uvězněn uvnitř domu. A zahrady, která k němu patří, přirozeně. Démon nesnáší světlo, zjevuje se pouze ve tmě. Je jedno jestli ve dne, nebo v noci. Prostě musí být tma."

Podíval jsem se na Lindu a vyčetl z jejího výrazu něco jako "Tobě to teda pálí kámo," ale pokračoval jsem dál.

"Nikdy jsi ho neviděla uvnitř bytu?"

"Ne."

"Ne. Takže zřejmě ještě nemá dost síly aby mohl vstoupit bez pozvání. A už vůbec, aby dům opustil. Ale dá se předpokládat, že se to změní. V knize mrtvých jsem četl, že..."

"Ty jsi četl z Knihy mrtvých?" vyjela na mě výhružně, až jsem se jí lekl.

"Jo, studoval jsem ji celou noc. Ta knížka se nesmí číst nahlas. Když si ji čteš jenom pro sebe, nic se nestane. A ani to není vůbec jednoduchý. Pokaždé, když ji otevřu, záložky co jsem si do ní dal, jsou úplně jinde. Nemůžeš si dělat zápisky, protože tím by se tvořila kopie. Studovat něco takovýho je vážně horor."

"Obzvláště pro někoho, kdo studiu moc nehoví," rýpla si do mě Linda.

"Ha ha. Možná jsem nebyl premiant třídy jako ty, študentko, ale ubránil jsem zemi před armádou mrtvých. Nemrtvých. Prostě těch mrtvejch šmejdů, co mrtví nebyli. Tečka."

Linda se na mě zase usmívala. Věděl jsem, že si mě jen dobírá. Ve skutečnosti se mi líbilo, jak je nekonvenční. Věděl jsem, že kdybych si dobíral já ji, také by ji to nevadilo.

"Takže," pokračoval jsem. "A nepřerušuj mě. Jak jsi sama poznamenala, nejsem žádnej Einstein. Ztratím nit a jsme v čoudu."

Linda se na mě potutelně usmívala. Seděla na posteli naproti mě a pohrávala si s jedním neposlušným pramenem vlasů. V takových podmínkách, by se nedokázal soustředit ani Garry Kasparov. Ale já pokračoval.

"Démoni se živí strachem a negativními emocemi, bolestí a smrtí. Proto ty zrůdy tenkrát v podzemí. Muselo v nich být spousta strachu a bolesti. Jenomže vaše společnost je jaksi unikátní. Nehádáte se, držíte spolu. Táhnete za jeden provaz, jak by řekl Blažek."

"Kdo je Blažek?" zase mě přerušila.

"Tělocvikář z naší školy. Johnnie ho taky zabil."

"Sakra," řekla Linda a bylo to poprvé, co jsem ji slyšel zaklít. "Ten Johnnie byl jako terminátor."

"Ty znáš terminátora?"

"Myslíš, že nemáme televizi?"

"Blé," vyplázl jsem na ni jazyk. Oplatila mi to.

"Vyprávěj mi o něm."

"Vlastně proč ne," pokrčil jsem rameny a udělal si pohodlí. Tohle bude na dýl.

Krásná Hora, 1997

Byla sobota těsně před půlnocí a předměstí Krásné Hory bylo jako obvykle tiché ve svém spánku. Jen na cestě ke starému lesnímu hřbitovu se dělo něco neobvyklého.

Byla to jednoduchá polní cesta z betonových panelů, jimiž byla vyztužena při stavbě městské vodárny. Z jedné její strany ji obklopovalo pole, z té druhé zahrádkářská kolonie, která byla nyní stejně tichá a prázdná. Asi po kilometru se ztrácela v hustém lese, nad nímž se jako přízrak na temném nebi rýsovala věž malého hřbitovního kostela, jenž zde byl ukryt již stovky let. Nakonec minula ten starý hřbitov, na němž stále poblikávalo moře malých světýlek a vedla dále aby se nakonec setkala se stavbou mnohem novější, jenž zásobovala pitnou vodou celé město.

Nic by nenarušovalo to posvátné ticho poslední srpnové soboty, nebýt mě a mého nejlepšího kámoše, pomalu se ubírajících směrem ke hřbitovu.

Dopil jsem láhev čehosi a hodil ji do jedné zahrádky, kde se o cosi rozbila. Poté jsem se zády otočil ke kamarádovi, který bez váhání rozepnul batoh, jenž jsem měl na zádech a vyndal z něj dvě lahve piva.

"Právě jsi vyhodil tři koruny," řekl mi.

Otočil jsem se zpět.

"Tak si pro ně můžeš dojít až půjdem zpátky. Dávej," natáhl jsem ruku pro pivní láhev a strčil ji do podpaží.

"Tohle znáš?"

Chvilku jsem kroutil lahví v podpaží a poté ji podala zpět bez zátky.

Kámoš zakroutil nechápavě hlavou. Jen jsem se pousmál. Svým uměním otevřít lahev piva téměř čímkoli, jsem byl proslulý.

"A teď ti milí Jene ukážu můj nejoblíbenější způsob," vzal jsem si druhou láhev, z pod opasku vytáhl svou mačetu, bez které jsem si cestu na hřbitov nedokázal představit a jedním máchnutím urazil zátku.

Po okolí se rozletěla sprška napěněného piva a zároveň se ozval i hlasitý smích. Piva byla otevřená a mi mohli pokračovat ve svém původním rozhovoru.

"Ty to máš jednoduchý, když máš přezdívku podle jména. A vůbec, když máš takovýhle jméno. Richard Král má spoustu možností."

"Jaký třeba?"

"Třeba King Richard, nebo Lion Heart."

"Jako, že by mi třeba říkali Lione? To jsi asi upad, ne?"

"No tak si říkáš Dick. Americká zkrácenina Richarda, taky dobrý a souvisí to. Ale co já. Jan Procházka. Jak mám z tohohle vykoumat nějakou kloudnou přezdívku."

"Tak si dej přezdívku podle něčeho jinýho, ty gumo."

"A podle čeho asi, chytráku! Nechci žádnou píčovinu, ale aby to taky něco znamenalo."

"Jo vole, ale třeba Doktor J.P., to je dost divný. Copak ty si nějakej doktor?"

"Ale to by pak bylo jako zkratka chápeš. DJ Pee."

"A co když se tě někdo zeptá, co to znamená. Tak mu řekneš DJ Procházka. Ty krávo, to už i doktor Alban je lepší!" smál jsem se, až se za břicho popadal.

"Debile. To by se psalo asi jako D.J.P. ty gumo."

Zrovna jsem upíjel ze své láhve, ale když jsem tuhle blbost uslyšel, neudržel jsem se a smíchy vyprskl spršku piva před sebe.

"Já sem guma a ty si trubka ty gumo. Jak se tě někdo zeptá, tak mu řekneš Doktor Jan Procházka, to je jak z nějakýho trapnýho dvacet let starýho českýho seriálu. Nehledě na to, že asi tak za 25 vteřin by ti stejně všichni říkali DJ Píča."

Na chvíli jsem se odmlčel a čekal za svůj projev vlnu kritiky, které se mi ovšem nedostalo, neboť Jan Procházka byl mými slovy naprosto zdrcen.

"To máš stejný, jako když sem si chtěl říkat Mistr Dee. Napiš si to ve zkratce a za chvíli ti bude každej říkat Mrd. Pak mě napadlo říkat si jednoduše Dee King, ale to je moc dlouhý, tak ti stejně nikdo říkat nebude. Tak sem prostě jenom Dee nebo Dick, to je nejlepší."

Žádnou odpověď už jsem nedostal, ale věděl jsem, že Honzu celá věc za chvíli přejde a začne se bavit jako před tím.

Pomalu jsme se blížili ke hřbitovu, když jsem dopil pivo a prázdnou láhev hodil proti jednomu z prvních stromů lesa, ke kterému jsme se během rozhovoru přiblížili. Láhev se oproti mému očekávání odrazila od stromu a vcelku dopadla do trávy.

"Tak tuhle si možná vezmu," pronesl Honza jakoby znuděným hlasem. Oba jsme se dali do smíchu.

Otočil jsem se k Honzovi zády, aby mi vyndal další láhev z batohu a přitom si zapaloval cigaretu.

"Teď bych si dal panáka," napadlo mě. "Třeba Johnnieho. Víš, že první tvrdej chlast, co sem kdy měl, byl Johnnie Walker a ..."

Větu už jsem nedokončil. Místo toho jsem se zprudka otočil zpět k Honzovi a bylo štěstí, že Honza právě dopnul sponu na batohu, jinak by jeho obsah určitě vyletěl ven. Nadechl jsem se, jako by chtěl spěšně říct svůj nápad, jenže to nebyl můj styl. Uklidnil jsem se a pak pronesl tónem, jako bych se sám sobě divil.

"Že mě to nenapadlo dřív."

"A co jako?"

"Tvý debilní jméno. Hoď si ho do angličtiny. Co ti vyjde?"

"Co?"

"Johnnie Walker! Debile."

"Mám si říkat Johnnie Walker? A není to náhodou taky tak trochu trapný?"

"Trapný by to bylo, kdyby ses tak nejmenoval gumo. A taky ti nikdo nebude říkat celým. Jak jsem říkal. Nakonec se to stejně zkrátí a všichni ti budou říkat maximálně Johnnie. A vůbec nejlepší bude zkráceně a jednoduše Jay. A když se tě někdo zeptá, proč si říkáš Jay nebo Johnnie tak mu můžeš říct, že se tak prostě jmenuješ."

Honzovi se na tváři objevil úsměv. Můj nápad se mu líbil.

"Když ty si Dee a já sem Jay, tak to dáme dohromady a mužem si říkat Dýdžejs nebo třeba Duo Dýdžejs."

"Ty si fakt magor co? Co furt máš s těma dýdžejema? Jen se podívej na svoje hadry ty lamo. Tobě by tak maximálně mohli říkat DJ Socka," rozesmál jsem se, až pivo létalo všude kolem.

"Kreténe!" reagoval na to Jay. "Já vím, že to jsou ty nejhorší hadry co mám. Ale já je mám prostě rád."

Tohle jsem chápal. Také jsem nedal dopustit na své oblíbené široké džíny, i když se pomalu rozpadaly.

Konečně jsme dorazili k malému hřbitovu, jenž tu ve stínu lesa klidně spočíval snad odjakživa. Byl to malý hřbitov čtvercového půdorysu, v jehož jednom rohu stál přiměřeně malý kostelík s hodinami a zvonem, který se právě chystal oznámit půlnoc. Již delší dobu zde nebyl nikdo pohřben, neboť jeho funkci převzal novější a větší městský hřbitov, jenž by mohl být pro náš záměr mnohem vhodnější. Jenže právě odlehlost a skrytost v temnotě lesa, spolu s mihotem stovek svíček, jež zde byly s pravidelností zapalovány k uctění památky zesnulých, dávali tomuto místu nezaměnitelnou atmosféru, kterou jsme potřebovali pro svou podivnou zábavu.

Minuli jsme velkou hřbitovní bránu, která se napojovala na hlavní hřbitovní cestu, která protínala hřbitov přibližně v jeho spodní třetině a prošli malou vedlejší brankou, jenž se se skřípěním otevřela. Poté jsme se vydali vpravo po cestě, jež vedla přímo k bráně hřbitovního kostela a minuli několik betonových skruží, které zde bez užitku trčeli ze země. Vždycky jsme si dělali srandu, že na nás od tamtud něco vyskočí, ale protože jsme měli hřbitov prozkoumaný i za dne, věděli jsme, že vlastně vůbec nikam nevedou.

Posadili jsme se na široký kamenný práh kostelní brány a čekali.

Zkontroloval jsem přesný čas na svých super odolných digitálních hodinkách s mnoha nadstandardními funkcemi o nichž jsem vždy snil a které jsem s velkým překvapením dostal loni k Vánocům. Blížila se půlnoc a já věděl, že kostelní hodiny v celém městě jsou záměrně seřízeny s určitými rozestupy tak, aby nikdy nezvonily současně a v souvislosti s tím mě napadla myšlenka, zda bychom měli svou hodinu mrtvých počítat podle skutečného času, nebo až s ohlášením kostelními zvony. Se svou myšlenkou jsem se však Johnniemu nesvěřil, neboť zvony nad našimi hlavami se právě s duněním rozezněly.

Oba jsme si vychutnávali těch dvanáct stejně znějících tónů a i po jejich odeznění stále s napětím čekali, že se stane něco neuvěřitelného. Ale jako vždy k ničemu nedošlo. Žádné hroby se nepočaly otevírat, nikde se neobjevili oživlí mrtví.

Vyndal jsem z batohu dvě láhve piva a dalším ze svých speciálních způsobů, jen za použití podrážky tenisek, je otevřel. Jednu z láhví jsem podal Jayovi a poté jsme si přiťukli. Řádně jsem se napil, ale Johnnie jen držel svou láhev v ruce a jako by nepřítomně hleděl kamsi před sebe.

"Co je brácho?" zeptal jsem se.

"Ale," odvětil Johnnie, "chodíme sem už jakou dobu a pořád se nic neděje. Pokaždý to samý. Přijdeme, zachlastáme, myslíme si jak jsme odvážný, když jsme šli o půlnoci na hřbitov, nic se nestane a tak skončíme u vás na zahradě, sťatý jak svině vole. To už mě neba."

"Co tě neba vole? To by si vážně chtěl, aby tady začaly vyskakovat ze země mrtvoly jak v Noci oživlejch mrtvol? A nechtěl by ses rovnou ráno probudit a zjistit, že celý město je zombifikovaný jak v Úsvitu mrtvejch? Zavřít se s brokovnicí do Kaufu a čekat až tě stejně sežerou?"

"No a? Aspoň by byla nějaká sranda."

"Sranda?"

"Jo sranda vole. Máš mačetu, tak by si ji konečně použil."

Na to jsem nic neřekl. S mačetou jsem uměl zacházet celkem slušně, ale po oživlých mrtvolách jsem stejně netoužil.

"Škola začíná teprve v úterý, ale matka by mě tam vyhnala snad nejradši už minulej tejden. Když by nastal úsvit mrtvých, tak by snad dala na chvíli pokoj. A kdybych měl snad trochu štěstí, tak by jí třeba cestou do toho vašeho oblíbenýho Kaufu taky kously. Jé konečně chvilka klidu."

"A co by si dělal pak, zabijáku zombý," zajímalo mě.

"Otevřel bych si stánek s cukrovou vatou. Co asi. Nejspíš bych vypad někam na venkov, protože víš, jak to s takovejma zamořenejma městma dopadá."

To jsem věděl. S Johnniem jsme měli shodné záliby, hlavně horory v jakémkoliv vydání.

"A nebo naopak. Pomocí magie bych ovládl zombie a s jejich pomocí pak celej svět."

"Nevěděl jsem, že máš tyhle sklony."

"Jaký sklony?"

"No takový jako, že teď chci ovládnout celý svět a vytvoříme čtvrtou, pátou, šestou říši, no znáš tyhle lidi a jak to všechno končí."

"Ale né," Jay se zasmál, "jen jsem chtěl nějakou změnu. Už mě nebaví, jak mě furt někdo buzeruje. A nejvíc mě nebaví moje drahá matka. Pořád mě jenom komanduje. Vopruzuje se školou už měsíc před koncem prázdnin a když chce člověk vyrazit do blbýho X-clubu, tak aby jí přemlouval tři tejdny dopředu. Ale proč ti to tady vůbec vyprávím, vždyť to dobře znáš."

Neznal jsem. Moje matka byla celkem fajn. A pokud jsem měl školu v pohodě, nechávala mi volný prostor.

"A to nemáš jenom s matkou vole," pokračoval Jay. "To máš ať přijdeš kamkoliv. Do školy, do X-clubu, nebo třeba jenom do blbýho kina. Všude se najde nějakej magor, kterej ti okamžitě zkazí náladu."

"No jo, ale takovejch kazičů nálad máš všude hafo vole. To bys je chtěl všechny střílet? To přece nejde. S tím nic nenaděláš."

"A co když je způsob. Co když je způsob, jak dosáhnout všech svejch cílů."

Jay vytáhl z náprsní kapsy své bundy malou, velice staře vyhlížející knihu v kožené vazbě. Nic hnusnějšího jsem v životě neviděl.

"To je zajímavej matroš, z čeho to je? Vypadá to jako nějaká kůže. Takovou kůži jsem ještě nikdy neviděl. Vypadá to skoro jako..."

Zarazil jsem se.

"Ty vole, vypadá to jako Necronomicon z Evil Dead! Akorát menší. A kde si k tomu vůbec přišel?"

"Narazil sem na to v jednom antikvariátu. V tom novým, dole ve městě. Majitel říkal, že je to pozůstalost po nějakým dědkovi. Prý nakoupil přes dvanáct set knížek po koruně za kus. Nechal mi to levně. Chtěl sem se podívat jestli i v dřívějších dobách psali horory a podobně a tohle sem tam našel. To, že je podobná Necronomiconu, bylo první, co mě napadlo. Vevnitř se píšou docela zajímavý věci."

Knihu jsem otevřel, ale protože byla noc a světla svíček jen nevalně osvětlovala okolní prostor, v knize jsem číst nemohl. A navíc se mi zdálo, že je psaná nějakými klikyháky. Netušil jsem, jak je mohl Johnnie přečíst.

"Třeba o tom, jak vyvolat peklo na zemi," pokračoval Johnnie, "nebo jak někoho proklít. Nebo jak prostě a jednoduše ovládat lidi, jak dosáhnout svých cílů."

Ta kniha se mi vůbec nelíbila.

"Zbav se jí," vrazil jsem knihu Johnniemu do ruky a zvedl se k odchodu.

Ale Johnniem se knihy nezbavil.

"Dělej ty vole, mizíme. Matka se vrací z práce."

"Co je vole, máš strach ze svojí matky?"

Bylo 1. Září, nedělní odpoledne, poslední den prázdnin. Johnnie dobře věděl, že pokud se mu nepodaří opustit dům dříve, nežli jeho matka dorazí domů, nemusel by odejít už vůbec. Nestih to.

"Kam myslíš, že jdeš?" vyjela na Johnnieho matka místo pozdravu.

"Jdeme s Dickem ven."

"S kým?"

"No s Richardem."

"Víš, že zítra začíná škola?"

"Jasně, že to vím. Už se tam hrozně těším," odvětil s ironií v hlase.

"A věci do té školy připravené máš?"

Nechápavě jsem se na ni podíval. Jaký věci? Vždyť zítra je teprve první den. Maximálně hodinu a pak hurá do hospody.

"Jasně, že mám. Tak mužů jít?"

Jayova matka jen mávla rukou a my vypadli dřív, než si to rozmyslí.

"A ne, že budete někde chlastat!" křičela ještě za námi.

Zaběhli jsme do večerky, která byla hned vedle Johnnieho domu a koupili tam cigára a láhev vodky. Byla to ta nejlevnější, co tam měli. Líh zředěný s vodou. Prostě hnus, ale na nic lepšího jsme neměli.

Seděli jsme na prolézačce v malém parku kousek od Jayova domu a sledovali provoz na hlavním tahu skrz naše město. Prostě zábava jak bejk.

"Víš, jak jsem ti na hřbitově říkal o té knížce a o tom jak to zařídit, aby se vždycky stalo přesně co chceš?" zeptal se mě z nenadání Johhnie.

"Neříkal jsem ti o tom náhodou něco?"

"Jó, ale..."

"A neříkal sem ti, ať se tý divný knížky zbavíš?"

"No jo, ale poslouchej!" Johnnie zvýšil hlas, abych ho nechal mluvit.

Z pod trička vytáhl onu podivnou knihu, která v denním světle vypadala ještě mnohem starší a podivnější. Nalistoval nějakou stranu a prstem na ní poklepal.

"Přesně jak je to tady kamaráde. Je to jako návod k čínský hračce."

"Návod k čínský hračce, vole?" neubránil jsem se smíchu. "Kde si na tohle zas přišel?"

"Debile. Poslouchej. V noci se mi zdál dost zajímavej sen. Byl jsem na hřbitově a úplně se mi před očima odehrával ten náš rozhovor, co jsme tam naposled vedli, když najednou ty si jako zmizel a místo tebe se objevila taková tajemná postava v černý kápi. Černej plášť, černá kapuce, kostnaté ruce vylézající z rukávů. Místo očí dva rudě zářící body. Poradil mi jak na to."

"Na co?"

Johnnie nervózně poklepal na svoji knihu.

"O čem tady celou dobu asi mluvíme ty trubko. Řekl mi, jak dosáhnout svých cílů. Jak dokázat, aby mě pořád někdo nebuzeroval. Jak dostat to co chci. Prostě jak si vyplnit všechna svoje přání."

"Ty vole Johnnie, tak to je super. Tak to si přej prachy, ať máme na ňákou lepší kořalku, než je tohle. A nebo ať nám ten tvůj frajer rudookej rovnou pošle flašku ňáký whisky."

"Ty magore, to si děláš kozy!"

"Jaký kozy? To nefunguje jako v pohádce? Něco si přeješ a máš to?"

"Děláš si prdel?"

"Ne, jenom to ňák nechápu.

"Tak já ti to teda vysvětlím na nějakým příkladu," Jay se rozhlédl kolem sebe, aby si vybral vhodný cíl.

"Tam, vidíš toho lajnaře?" ukázal směrem k silnici, kde zrovna projížděl frajer na kolečkových bruslích. Vypadal dost sebejistě a vůbec si nevšímal okolo projíždějících aut, která ho jen těsně míjela.

"Dejme tomu, že se mi nelíbí. Nemám ho rád prostě. Tak si řeknu. Ať se mu zamotaj nohy machýrkovi a sekne sebou o zem. Jo a pak by se ti támhleten náklaďák mohl projet po hlavě. Chápeš, jak to myslím? Kdyby to fungovalo tak..."

Jay už větu nedořekl. Lajnař zakopl o vlastní nohy a natáhl se pod projíždějící kamion, který mu přejel hlavu, ze které nezbylo vůbec nic. Zvedl se mi žaludek. Byl to ještě větší hnus než ta láhev levné vodky.

Druhého dne ráno jsem se blížil ke škole ponořen do myšlenek o událostech minulého dne. Nechtělo se mi věřit, že by mohl být Jay obdařen nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Ostatně i sám Jay si myslel, že to byla náhoda. Ten kluk na bruslích si o průser přímo říkal. Ale proč se to odehrálo tak doslovně? A co ta debilní knížka? Co když je to vážně Necronomicon. Ale to by potom znamenalo...

Na další myšlenky už nebyl čas. Dorazil jsem ke škole a nutně jsem se potřeboval přivítat s kamarády, které jsem dva měsíce neviděl.

"Tak Fici povídej, co jsi dělal o prázdninách. Obrázek mi malovat nemusíš."

"Co sem dělal? Lovil děvky, hulil trávu, pěstoval trávu, hulil trávu, lovil děvky, vždyť to znáš."

"Jo to známe," vložil se do rozhovoru Soulož. "Za pětikilo si vyhulil starostu a pak si od něj ještě ulovil filcky."

"Ty drž hubu, ty magore vychrtlej," Fici se snažil ubránit Souložovu útoku. "Podívej se na sebe, ty hovado mrňavý. Tebe by se ani ty filcky nedotkly."

"Ale jó, jedna Filcka by po něm určitě šla." narážel jsem na učitelku češtiny, která si svou přezdívku Filcka plně zasluhovala.

"A teď mi tak došlo. Proč by ho měl vlastně hulit zrovna starostovi?"

"Protože to je jedinej, kdo z nich v tý vidlácký prdeli dá dohromady pětikilo. Že jo Fici?"

"Hlavně, že ty bydlíš v obrovským velkoměstě, blbečku."

Soulož chtěl ještě něco dodat, ale naštěstí ho přerušilo zvonění ohlašující, že je již nejvyšší čas obsadit svá místa v lavicích.

"Čus," ozvalo se za mými zády. Lekl jsem se, ale byl to jen Johhnie.

"Co podniknete, až tady ta šaškárna skončí?" zeptal se.

"Čéče ani sem se Fotra neptal. Asi jako vždycky, ke Koulíčkům."

"Kam tady taky jinam, tak to se tam sejdem. Naše třída tam razí taky."

"Jo, to je fajn, tak potom."

S těmito slovy jsme se rozešli do svých tříd. Bylo 2.září 1997 a další školní rok právě začínal.

Hostinec u Koulíčků měl jednu výbornou i hroznou vlastnost zároveň. Ležel totiž přes ulici hned naproti školní tělocvičně. Dostat se do něj bylo otázkou několika vteřin. Horší bylo, že byl často kontrolován sborem učitelů, což dnes, první školní den, nikomu nevadilo. Pan Koulíček, vážený majitel tohoto zařízení brzy pochopil, že nejen výherní automaty mu můžou výrazně zvýšit tržbu. Proto nechal do salonku instalovat kulečníkový stůl a elektronické šipky, což bylo přesně to, co mládež navštěvující jeho hostinec s nadšením uvítala. Nic už nebránilo v tom, aby zábava mohla začít.

Kdo toho dne prošel okolo hospody u Koulíčků, měl rozhodně co poslouchat. Zábava byla v plném proudu a hostinský Koulíček si mnul ruce nad dnešním výdělkem. Nechtěl však mít potíže, neboť zde naléval alkohol asi dvacítce nezletilců a proto se rozhodl celou akci pro dnešek ukončit. Začal kasírovat přítomné chlapce a pomalu se dostával až k Jayovi, který byl sice opilý, ale ne tolik, aby si neuvědomoval, že má dnes na lístku mnohem více čárek, než kolik mohl zaplatit. Se svým problémem se svěřil i mě. Jenomže já na tom nebyl o mnoho lépe. Tato situace se zdála být naprosto bezvýchodná, neboť bylo všeobecně známo, že zůstat dlužen Koulíčkovi se nevyplácí. Opět se však stalo něco, co by nikdo neočekával. Když se Koulíček dostal k Johnniemu, popadl se za hrudník a svalil se na zem. Přivolaná záchranná služba ho o pár minut později odvezla do nemocnice s těžkým infarktem. Když potom přišla servírka, aby zkasírovala zbytek, nebylo už skoro co. Johnnie a po jeho vzoru i ostatní si upravili své lístky tak, aby každý ušetřil. A protože servírka nemohla vědět, co už bylo zaplaceno u Koulíčka, všechno bez problému prošlo.

O několik dní později, když jsme po škole vyrazili do hospody u Koulíčků, jsme se dozvěděli, že hostinský a majitel hospody František Koulíček dvě hodiny po převozu do nemocnice zemřel. Náhoda? Začínal jsem pochybovat.

Pokaždé, když jsem teď přišel k Johnniemu domů, jsem jen zíral. Pryč byly ty doby, kdy měl Jay strach ze své matky. Pryč byly doby, kdy neměl ani korunu, protože teď dostával od rodičů peněz kolik potřeboval. Pryč byly dny domácího vězení a nezřídka se stávalo, že se Jay vracel domů v pozdních nočních hodinách, aniž by se jeho chování setkávalo s větším odporem. A když si nakonec přinesl do pokoje obrovský bronzový popelník, který začal ihned plnit nedopalky, matka si vzala prášek na hlavu a raději si šla lehnout.

A nejen to.

Z Jaye se nyní stal nejlepší společník na veškeré akce, jako byly diskotéky a vůbec všechny akce, kde se motala spousta krásných dívek. Holky, které by se dříve s takovými umaštěnci, jako jsme byli my dva vůbec nebavily, se teď točily kolem Johnnieho, jako by to byl Brad Pitt.

Tohle se ostatním klukům nelíbilo. Ale nenašel se nikdo, kdo by se Johnniemu postavil na odpor. Byla to ukázka nové Jayovi síly, kterou jsem vůbec nechápal. Ale nevadilo mi to. S Johnniem jsem zažíval nejlepší dny svého života. Tak proč si je kazit několika malými detaily. Až do onoho večera.

Johhnie někde schrastil další počítač. Nejspíš mu ho věnoval některý ze spolužáků, který si náhle uvědomil, že už ho vlastně ani nepotřebuje. Chtěl ho propojit s tím svým, abychom si mohli zahrát Dukea 3D proti sobě. Myslím, že něčemu takovému se říkalo LAN párty. Ale jistě jsem to nevěděl. Na compy jsem byl lama.

Propojovací proces mě vůbec nezajímal. Seděl jsem v křesle a popíjel Johnnieho lahváče a hulil u toho jednu Startku bez filtru za druhou. V pokoji bylo tolik dýmu, že jsem na Johnnieho skoro neviděl.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se z ničeho nic Johhnie.

"O čem?"

"O mě. O tom co se teď kolem mě děje."

"Já nevím. Vlastně nevím, co myslíš."

"Využíváš mě. Využíváš mojí sílu. Přiživuješ se na mých nových schopnostech. Kamarádíš se mnou jenom proto, že se kolem mě motaj holky a máš chlast zadarmo."

"Vo čem to žvaníš, ty vole? Známe se dva roky. Hned od prvního dne, co jsem tě potkal, jsem věděl, že budeš můj nejlepší kámoš. Tak jaký využívání?"

Johnnie neodpověděl. Místo toho dým v pokojíčku nabral odstín rudé. Vypadalo to jako nějaká pekelná mlha. A pak se v té mlze objevily dva rudé zářící body. Byly to Johnnieho oči. A zároveň nebyly. Jakoby zářily z pod černé kapě, ze které se ke mně natahovaly bílé kostnaté pařáty. A pak už nevím.

Kráčel jsem po školní chodbě a jako vždy měl velice naspěch, abych si stihl napsat domácí úkol. Zrovna jsem procházel hlavní chodbou, když v tom jsem narazil na Johnnieho. Už z dálky na mě mával.

Johnnie byl sice můj nejlepší kamarád. Ale proč mi tedy nechtěl říct, co se v sobotu stalo? Poslední, na co jsem si pamatoval, byla rudá záře. Taková blbost, řekl bych si jindy. Jenomže já měl totální okno. Nepamatoval jsem si celé odpoledne.

"Nazdar Dicku, tak jak?"

"Nazdar," odpověděl jsem stroze a pokračoval dál směrem ke své třídě.

"Co je?"

"Chvátám Johnnie," naznačil jsem rukama, že musím napsat domácí úkol.

Od té doby jsem se s Jayem moc nestýkal. Následné události mám z doslechu. Od Jayových spolužáků a vůbec od každého ze školy, protože nějakou dobu se o ničem jiném nemluvilo.

Všechno prý začalo ještě ten den konfliktem s učitelkou Filckou. Prý to vypadalo, jako by se dočista zbláznila. Obvinila Jaye hned při první hodině Češtiny z toho, že ji sprostě před celou třídou nadával. Ale podle lidí, kteří u toho byli, ji prý dočista hráblo. Filcka křičela na Jaye, který seděl v lavici a neřekl ani slovo. Ale ona mu odpovídala, jako by spolu konverzovali. Tedy konverzovali. Filcka na něj řvala, co si to dovoluje, držela se na prsou, rozhazovala rukama a nakonec ho odvedla do ředitelny. Co se dělo tam, nikdo neví. Ale když se Jay vrátil do třídy, byl prý rudý vzteky. Takhle naštvaného ho prý ještě nikdy nikdo neviděl.

Co však bylo důležitější. Druhého dne ráno si pro Jaye přijela do školy policie. A jak jsme se později dozvěděli, obvinila ho z brutální vraždy ředitelovi ženy.

Prý v noci pronikl do jejich domu, uřízl ji hlavu kuchyňským nožem a odnesl ji s sebou. O tom, že to byl on nebylo nejmenších pochyb, neboť ředitel, jediný očitý svědek hrůzné události přísahal, že u toho celou dobu byl. Nevysvětlitelným způsobem paralyzován, sledoval celou brutální vraždu své ženy. O tom kdo ji spáchal, neměl nejmenších pochyb.

Jay byl druhý den zpátky. Jay podle policie vraždu spáchat nemohl. Ředitelova výpověď byla irelevantní, neboť Jay měl spoustu svědků, že byl po celou noc úplně někde jinde. Přesněji plný X-club svědků.

Od toho dne se ředitel všem vyhýbal. Johnniemu obzvlášť.

Do školy chodil jako první a opouštěl ji jako poslední. S nikým, kromě sekretářky, se nestýkal. Celý den byl zavřený ve své kanceláři ve druhém patře. Odříznut od okolního světa, truchlil pro ztracenou lásku.

Až do onoho dne.

Seděl jsem nehnutě ve své lavici a ani nedutal, i když kolem mě bylo náramně veselo. Právě totiž probíhala hodina Občanské nauky. Byla to hodina, při které se dalo užít spousty legrace. Učitel tohoto předmětu byl takový tip, který se s výkladem zaměřil vždy na jednoho žáka a o to co se děje kolem, se vůbec nezajímal. Ostatní si tak mohli dělat co chtěli, jen ten jeden chudák měl smůlu.

Žáci, kteří se nemuseli zabývat výkladem si vždy našli nějakou zábavu. Tentokrát však originální. Každý obětoval část své svačiny. Tyto části pak zabalili do několika vrstev igelitových sáčků, až vznikla jedna velká koule plná jídla. Touto koulí pak po sobě házeli a čekali, až se koule roztrhne a toho, na koho míří,zasype sprška jídla.

Právě jsem žmoulal pod lavicí jídlový náboj a zbytek třídy se bavil tím, jak se od sebe snažím odpoutat učitelovu pozornost. Nebylo to nic snadného, neboť kdybych ho začal jednoduše ignorovat, bral by to jako hrubý kázeňský přestupek.

Náhle vstal někdo z řady u oken a zakřičel.

"Ty krávo, támhle někdo skočil z vokna!"

Celá třída včetně učitele se nahrnula k oknům a někdo poznal ředitele. Učitel vyběhl ze třídy zavolat záchranku a potom běžel ven. Na chodbě se srazil s dalšími dvěma učiteli. Když pak společně dorazili k řediteli, byl už mrtvý. Dopadl na studený beton nebyl smrtelný, ale sklo z okna mu prořízlo krční tepnu. Než mu mohl kdokoliv pomoci, vykrvácel.

Bylo jasné, že dnes už se v této škole vyučovat nebude. Žáci byli propuštěni a před školou se vytvořily hloučky, ve kterých se okamžitě rozrostly debaty o původu ředitelovi smrti. Žáci se rozdělili na dva hlavní tábory. Jedni tvrdili, že těsně před tím, než spáchal sebevraždu, měl telefonát od vraha své ženy, jenž ho přinutil vyskočit z okna. Teorie druhého tábora byla taková, že vrah byl schován v kanceláři a ředitele oknem vyhodil. Jen Johnnie z vazby čerstvě propuštěný, který díky svému zatčení získal ještě vetší popularitu než kdykoliv předtím, vyřkl teorii, která i těm nejotrlejším vyrazila dech. Podle ní proskočil ředitel oknem proto, že na svém stole objevil balík se ztracenou hlavou jeho manželky. A co na tom bylo nejhorší? Johnnieho teorie se nakonec ukázala být správná.

Ležel jsem ve své posteli. Mohlo být něco kolem jedenácté večer, ale já nemohl usnout. V hlavě se mi honily myšlenky na spoustu věcí, jenž se za posledních deset měsíců odehráli. Vše vlastně začalo mou a Jayovou poslední cestou na hřbitov. Od té doby se něco změnilo, něco s Jayem. Ano ta kniha. Bylo to tou knihou. Byla stará, vázaná v kůži. Naprosto odporná. A jak se vlastně jmenovala? Ne, neměla název. Vypadala jako Necronomicon z Evil Dead. Jenom menší. Ale co to vlastně znamená? Má jí ještě Jay vůbec? Co je vlastně s Jayem? Po té ředitelově sebevraždě se stáhl, úplně uzavřel do sebe. Vlastně ne, tak to vůbec nebylo.

Toho podzimního dne kdy ředitel spáchal sebevraždu, ještě nikdo nevěděl, že to nebylo poslední záhadné úmrtí toho ročního období. Všichni byli moc šokováni tou událostí, než aby si uvědomili, že zde chybí ještě někdo. Byla to soudružka učitelka Filcka, která se toho dne nedostavila do práce. Jenže toho dne nedorazil do svého zaměstnání ani její manžel a ani její syn do školy nepřišel.

A jak už to bývá, tato malá, za to však vážená rodina, začala být záhy ve svém okolí postrádána. Když potom policie, na popud příbuzných a přátel tolik postrádané rodiny, vyrazila dveře pěkného rodinného domku na předměstí, další záhada Krásnohorské střední školy byla na světě.

To, co tenkrát spatřili policisté jako první a požární experti nikdy nedokázali vysvětlit, přivolalo na toto malé městečko takovou mediální pozornost, jakou zde ještě nikdo nezažil.

Celý vnitřek domu zachvátil, jakoby v jedné vteřině, obrovský požár. Zničil vše. Tavil kov, tavil sklo, tavil kosti. Vnitřek domu byl zničen nepředstavitelným žárem. Zvenčí však nebylo poznat nic. Obvodové zdi, okna i střecha, byli dokonale zachovány. Všichni obyvatelé toho domu byli spáleni na prach.

To byla záhada, která začala přitahovat pozornost světa. Kromě médií se sem sjela i spousta různých záhadologů, kteří se pomalu začali prokousávat k jádru věci. Už bylo jasné, že to celé se netýká jen záhady Spáleného domu, jak tomu začali říkat média. Bylo jasné, že podstata celé záhady se skrývá kdesi na Krásnohorské střední škole. Někde mezi jejími žáky.

Tou dobou se Jay stáhl do sebe. Najednou přestal vyhledávat společnost dalších. Už nechtěl stát v jejich čele. Přestal na sebe strhávat veškerou pozornost a uchýlil se do ústraní.

Jayovo chování bylo podivné, ale já byl rád, že už se se mnou Jay nechce stýkat. Poslední dobou šel z Johnnieho strach.

Záhada kolem Spáleného domu neměla jako každá správná záhada rozluštění a rozruch kolem ní začal pomalu utichat. Události se začali vracet do původních kolejí. Zdálo se, že je všemu konec.

Až do teď. Až do teď, kdy jsem ležel ve své posteli a prostě nemohl usnout. Z mé úvahy mě vytrhlo až malé zazvonění čehosi o sklo okna pokoje. Napřímil jsem všechny své smysly, abych zjistil, co to bylo. Náhle se ozval zvuk podobný tomu předchozímu a já konečně pochopil, co to je. Někdo házel na okno kamínky, aby upoutal mou pozornost. Vstal jsem z postele, abych zjistil oč jde. Otevřel okno a obličej mi ovanul vlahý červnový větřík. Kouknul jsem dolů a jaké bylo mé překvapení. Pod oknem stál Johnnie. Usmíval se a mával na mě, abych za ním sešel dolů. Toho jsem se bál. Věděl jsem, že jakmile se dostatečně oteplí, abychom mohli v pohodě vyrazit na hřbitov, Jay si pro mě přijde. Ten den byl právě tady.

"Pojď dolů," volal Jay do okna, ale já nechtěl.

"Dicku pojď, uděláme si malý výlet. Jako za starých časů."

"Ne Johnnie. Já nechci na hřbitov," bránil jsem se. Opravdu jsem si myslel, že to není dobrý nápad.

Jenže Jay už ztrácel trpělivost. A pak náhle. Ta rudá záře v jeho očích. Sevřelo se mi hrdlo a tělem projel mráz. Jay už nestál dole pod oknem. Jako by mávnutím kouzelného proutku, byl na stejné úrovni jako já. Na úrovni mého okna v prvním patře. Prostě se tam jen tak vznášel.

"Chci tě u toho mít!" zakřičel. Popadl mě za ruce a vytáhl z okna. Padali jsme spolu na zem. A pak. Při dopadu jsem se probudil. Jenže ne doma ve své posteli.

Najednou jsem stál před hřbitovní bránou a přemýšlel, mám-li vejít či nikoliv. Rozum mi dával protichůdné informace. Na jedné straně říkal, že vše je jen pouhý nesmysl, nadpřirozené věci přece neexistují. Na druhé straně mi říkal, ať okamžitě vezmu nohy na ramena. Ale ať jsem se snažil vzdorovat jakkoliv, má touha dozvědět se pravdu nakonec zvítězila. Musel jsem vstoupit.

Ozářen matným světlem desítek svíček z okolních hrobů, jsem vzpomínal, kolik času jsme zde s Jayem strávili, kolik toho namluvili a vypili.

"Nazdar Dee, už sem myslel, že nepřijdeš."

Rázem jsem byl vytržen ze svých vzpomínek. Naproti mně, mezi hroby, stál Jay a v ruce držel dvě lahev piva. Jednu mi podal a řekl, abych si jí rozdělal sám, že to umí stejně líp.

"Víš, proč sem si tě sem dnes pozval, Dicku?"

"Snad, že si se poslední dobou tak trochu nudil, když si se přestal bavit úplně se všema."

"Vidím, že tě humor neopustil."

"Měl by snad?"

"Né, to já jen tak."

Pozorně jsem sledoval Jaye a snažil se z jeho tváře vyčíst o co mu vlastně jde. Tma mi to však neumožnovala, a tak jsem trpělivě čekal, co mi chce Jay říct.

"Víš Dicku, posledních několik měsíců jsem se poctivě připravoval na jednu velkou věc. Proto mi už nezbývalo mnoho času na kamarády. Vždyť to znáš, když tě něco chytne."

"Jasně, to znám. A co chytlo tebe?"

"Vzpomínáš, když jsme zde spolu sedávali a přemýšleli jaký by to bylo, kdyby tu byla země mrtvých, jak bychom jí ovládali a tak?"

"No jó, vzpomínám. A mi bychom tomu šéfovali a všichni by se museli přidat. Když ne za živa, tak po smrti."

"Tak se podrž Dicku," Jay mrknul na hodiny na věži.

"Ještě čtyři minuty a sen se stane skutečností."

"Cože?" nevěřil jsem vlastním uším. "Ty vážně uvažuješ o zemi mrtvých? A jak to jako uděláš?"

"Pamatuješ na tu malou knížku?"

"Tu jak vypadala, že je vázaná v lidský kůži?"

"Ona tak nevypadala, Dee."

"No a kde ji máš?"

"Neměj strach. Je v bezpečí. Schovaná. Teď už ji číst nepotřebuju. Všechno je už podle ní zařízený a navíc. Někdo by ji mohl zneužít. Říkal jsem ti přece. Píšou se v ní různý věci."

"Jaký třeba?"

"To už je teď jedno Dee. Za chviličku nastane úplně nová doba a pak už to bude všechno jedno. Záleží na tobě Dee a víš jak se to říká. Přidej se nebo zemři."

"No a jak to mám teda udělat? Se přidat."

"Víš Dicku, když to tenkrát všechno začalo s tou knížkou, tak to byla docela prdel. Najednou se všechno změnilo, lidi mě museli poslouchat, skvělej život. Ale pak jsem to asi trochu přehnal. Ty všichni novináři a řešiči záhad. I pro mě bylo těžký se s nima vypořádat. A pak jsem si vzpomněl na naše úvahy o zemi mrtvých a o tom, jak bychom jí vládli. A pak jsem v Necronomiconu narazil na odpověď. Vlastně to jde udělat přesně tak, jak jsme tenkrát předpokládali. Má to jenom jeden háček."

"V Necronomiconu? Vážně si myslíš, že ta knížka je Necronomicon?"

"Ne Dicku. Já si to nemyslím. Já to vím."

Jay o krok postoupil a při tom přejel něčím kovovým po náhrobku. Poznal jsem to. Byl to nůž, který si kdysi nechal vyrobit Jayův otec na zakázku. Byl to obrovský lovecký nůž, ostrý jako břitva. Zbystřil jsem. Vždy, když jsme vyráželi na hřbitov, měl jsem u sebe svou mačetu, ale Jay měl u sebe nůž poprvé.

Jay pozvedl svůj nůž a se zalíbením si prohlížel odlesky svíček v jeho dokonale naleštěném povrchu.

"Háček je v tom Dicku, že živý nemůže vládnout mrtvým. Až povstane armáda mrtvých, bude to nejničivější síla na zemi. Všichni, kteří zemřou její rukou, se budou muset přidat na její stranu. Nakonec zde zbude jen jediná obrovská armáda mrtvých. Musíš uznat Dicku, že tý velet živej nemůžeš."

Konečně mi to došlo. Když nemohl Jay vládnout jako živý, musel zemřít a po mě chtěl to samé. Jenže mě se dnes nechtělo umírat a ani jsem si nepřál smrt svého kdysi nejlepšího kamaráda. A už nezbývalo moc času, půlnoc se nezadržitelně blížila. Všechno se muselo stát o půlnoci.

"Johnnie, nedělej to."

"Co? Tak ty se ke mně nepřidáš?"

"Je to blbost Johnnie. Celý je to nesmysl. Nedělej to!"

"Tvoje chyba Dicku. Když se nepřidáš pak mi budeš sloužit."

Na kostelní věži počaly zvony odbíjet půlnoc. Viděl jsem, že zde již slova nepomohou a rozhodl se jednat. Rozběhl jsem se proti Jayovi s cílem ho překvapit a odzbrojit. To se mi však nepovedlo. Do zabijáka zombií jsem měl tenkrát ještě daleko. Jay obratně vykryl můj výpad a poté mě nečekanou silou odhodil zpět. Narazil jsem hlavou o kostelní bránu a sesunul se k zemi. Ještě než jsem úplně ztratil vědomí, jsem zahlédl, jak Jay pozvedl svůj ohromný nůž a skrze se jím probodl. Okamžitě se skácel k zemi. Jay byl mrtvý.

----------

Když jsem dovyprávěl, Linda na mě valila své nádherné zelené oči. Nevím, co čekala, ale tohle asi ne.

"Takže Johnnie byl démon?" zeptala se nakonec.

"Nebyl démon. Byl to jenom obyčejnej kluk, ale démon ho ovládal, aniž by o tom Johnnie věděl. Využíval Johnnieho, aby získal energii, která by mu pomohla dostat se na zem. A o to samé se snaží démon v tomhle domě. Na hřbitově mu to nevyšlo, protože jsme ho zničili. Tady by to vyjít mohlo. Zatím nemá dostatek negativních emocí, aby rozvinul svou sílu. Ale to se brzo změní. Proto tu straší tolik let. Jeho zdroj negativních emocí umřel se starým Poláčkem. Ale jednou se dočká a opustí dům. Už nebude ničím vázán. A tohle je ten plán Necronomiconu, jak dostat peklo na zemi."

Právě jsem rozluštil záhadu. Byl jsem fakt dobrej. Jako Columbo. Otočil jsem do sebe celou sklenici vína a podíval se vítězně z okna.

"A kurva," zaklel jsem.

"Co je?" Linda vyskočila a nahrnula se k oknu.

"A do prdele," řekla, když viděla to co já. A to sprostě nikdy nemluvila. Holt démon v domě člověka změní. A před domem obzvlášť.

Asi jsem se trochu přepočítal. Nebo mu dal sílu můj návrat do domu hrůzy. Ale proč? Já byl v pohodě a happy. Od chvíle co k nám přišla Linda, ve mě žádné negativní emoce nebyly. Každopádně náš démon stál dole ve stínu kaštanů a sledoval nás. Ale něco na něm nebylo v pořádku. Byl mnohem menší a jako by skrz něj byl vidět kmen stromu, pod kterým stál. Nebyla to první sklenka vína, co jsem do sebe před chvílí obrátil. Od té doby co zemřel Fotr, už jsem tolik netrénoval. Dvě sklenky vína mi docela stačily. Měl jsem dobrou náladu a nehodlal jsem si ji nechat zkazit nějakým přiblblým poloprůhledným démonem.

"Naser si!" ukázal jsem démonovi zdvižený prostředník a zabouchl okno. To jsem asi neměl.

V tu samou chvíli se ozvala rána z chodby. Něco narazilo do dveří bytu. Linda se strašně lekla a nalepila se na mě. Ale já měl rozjařenou náladu.

"Mě jen tak ňákej démon nerozhodí," řekl jsem výhružným tónem a odstrčil Lindu.

"Ty počkej tady."

Šel jsem do chodby a rozsvítil. Ale světlo žárovek jako by je něco požíralo. Něco opět vrazilo do dveří, až se ze zárubní snesl obláček prachu. A znovu a znovu. Dveře začaly vibrovat a vydávat při tom nesnesitelný zvuk. Šest zámku zatím drželo. Dobře pane Novotný.

Náhle veškerý hluk ustal. Už jsem si sám sebou nebyl tolik jistý. Chtělo by to další sklenku. Pomalu jsem se podíval kukátkem ven, kde byla naprostá tma. Sakra. Mělo by být vidět alespoň světlo z oken. A pak mi to došlo. Kukátko něco zakrývalo. Nebo někdo. Tma v kukátku se trochu vyjasnila a já spatřil hrozivou znetvořenou tvář. Pořezanou a popálenou s dlouhými špičatými zuby. Pravá tvář démona.

Otočil jsem se na Lindu, kterou jsem vytušil za sebou.

"Už se nedivím, že ten svůj ksicht skrývá pod kápí. Tohle by mu i Freddy Krueger záviděl."

Do dveří to znovu narazilo. Tentokrát mnohem silněji. Zdálo se mi, že se zárubně trochu pohnuly směrem dovnitř. Dveře zase začaly vibrovat. Ať byl pan Novotný jakkoliv zručný a jeho dveře pevné, na démona neměl.

Ozvala se další rána a Linda vyjekla. Zvykl jsem si, už mě to vůbec nerozhodilo.

Vytáhl jsem z kapsy fix a namaloval na dveře několik symbolů z Knihy mrtvých. Veškeré zvuky ustaly.

Otočil jsem se k Lindě, která mi padla do náručí a plakala. Utěšoval jsem ji.

"Neplač holčičko. Už je po všem. Se mnou jsi v bezpečí."

Odvedl jsem Lindu zpátky do pokoje. Napila se vína. Pomalu se uklidnila. Já se také napil. Rozhlížel jsem se po další láhvi.

"Jak jsi ho zastavil?" položila otázku, kterou jsem čekal.

Odvedl jsem ji zpátky do chodby. Z kapsy jsem vylovil malou baterku a rozsvítil. Na dveřích se objevily symboly, které jsem tam napsal.

"Je to barva, která je vidět jenom v tomhle ÚV světle," vysvětloval jsem. "Je to ochranné kouzlo. Lidé ho nevidí, ale on ano. Nepustí ho dál."

"Proč jsi mi o tom neřekl?"

"Nevěděl jsem jestli to bude fungovat, Necronomicon jsem začal studovat teprve včera. Nevěděl jsem, jestli si to pamatuju správně. Zapamatovat si Knihu mrtvých není žádná sranda, když mění svoje stránky jak se jí zachce. Když si nemůžeš dělat poznámky."

"Naučil jsi se nazpaměť celou Knihu mrtvých?" Linda ke mě vzhlédla s obdivem.

"Nejsem zas tak špatnej student, když mi o něco jde," poprvé jsem na ni mrknul já.

Odvedl jsem Lindu zpátky do pokoje a svými symboly jsem popsal všechna oka v jejich bytě.

Potom jsem se vrátil. Linda seděla na posteli s hlavou svěšenou. Klekl jsem si před ní a vzal její ruce do svých.

"Nevím jestli to zvládnu Dicku."

"Proč jsi mi tak řekla?" zeptal jsem se.

"Jmenuješ se tak přece. Richard Dee King. Dick. Démonolog, zabiják zombií, lovec stínů."

"To všechno jsem já?" divil jsem se. "Jaks na něco takového přišla?"

Setkaní s démonem vždycky něco přináší, ať už dobrého nebo zlého. Linda možná nahlédla do budoucnosti.

Linda se svezla z postele za mnou a objala mě.

"Zůstaneš se mnou až do rána?" zeptala se. "Domů stejně nemůžeš. Démon tam někde číhá."

Domů? Lindo neblázni. Domů by mě teď neodtáhl ani bagr.

"To víš, že s tebou zůstanu," řekl jsem místo toho. "Nikdy tě neopustím. Budu tě chránit i kdyby se otevřelo samotné peklo. To přísahám."

"Jako Richard Král? Nebo jako Richard Dee King."

"Jako oboje. Jako Král tě budu milovat a jako King ochraňovat."

"Otoč se," řekla mi.

Už zase se bude svlékat?

"Už můžeš."

Otočil jsem se zpět a spatřil princeznu. Nebo vílu? Čarodějku?

Stála přede mnou v krátké saténové noční košilce. Její perfektně tvarovaná, pevná prsa, se tyčila proti mě. Zase jsem ztvrdnul, ale okamžitě mě vyvedla z omylu.

"Můžeš spát se mnou. Ale žádný prasárny. To až po svatbě."

"Co že? Po svatbě? Kde jsou klíče od těch šesti zámků?"

"Blboune," plácla mě přes prsty dožadující se klíčů.

"Přece nebudeš spát takhle."

Potom mi stáhla mé oblíbené, lehce ošoupané džíny, které jsem nosil už od základky. No co, měl jsem je rád.

Normálně bych řekl, že ráno nás zastihlo v objetí. Kdyby nebylo těsně po dvanácté a venkem se nerozléhalo svolávání matek hrajících si dětí k obědu.

Tedy abych byl přesný. Poledne mě zastihlo v objetí Lindina plyšového medvídka. Linda v pokoji nebyla. Oblékl jsem se a zkontroloval značky na oknech. Další překvápko. ÚV světlo jsem vůbec nepotřeboval. Viděl jsem je jasně i bez něj. Zářily, jako by byly malované světlem. Zdálo se, že jsem získal svou první schopnost. Richard Dee King, zabiják zombií. Muž jenž vidí skrze čas i prostor, pogratulovat jsem si, když v tom se rozrazily dveře a do pokoje vtrhla Linda.

"Mám to!" vykřikla vítězoslavně a já se tak lekl, že mi na koberci podjely nohy a já se před ní natáhl, jak široký tak dlouhý. Hm. Pěknej zabiják.

Linda mi se smíchem pomohla vstát.

"Promiň. Zapomněla jsem, že ještě spíš."

"Ale já nespím," odpověděl jsem rozmrzele.

"Stejně promiň," řekla to tak roztomile, že se mi rozbušilo srdce. Jestli jsem si kdy předtím myslel, že jsem zamilovaný. Nebyl jsem. Až teď.

"Tak co tam máš?" zeptal jsem se, vida její nadšení.

V ruce držela tlustou knihu v tvrdých deskách, otevřenou kdesi uprostřed. Ohnul jsem se, abych si z desek mohl přečíst její název. Bylo to dost náročné, ohnout se po ránu tak dolů. Linda byla malinká. Jestli spolu někdy budeme mít děti, basket hrát určitě nebudou. Děti? Richarde. Prober se.

Na deskách knihy stálo, Historie Krásné Hory. Moc originální název to sice nebyl, ale zase mluvil za vše.

Linda se posadila do křesla a položila si knihu na klín. Měla na sobě jenom spodní prádlo. Bílé, krajkové, ze kterého sem tam prosvítala její opálená kůže. Mrcha. To musí dělat schválně.

Včera večer mi stáhla kalhoty, jenom proto, že nechtěla, abych ji vlezl do postele ve svých umaštěných džínách. Potom jsme usnuli v objetí. Linda byla po setkání s démonem příliš vyčerpaná. Vůbec k ničemu nedošlo.

Sedl jsem si na postel, naproti ní. Přehodila si nohu přes nohu jako Sharon Stone v Základním instinktu.

Ženský. Na tohle snad musej mít nějaký speciální školení.

Okousával jsem ji pohledem a úplně mi u toho vyschlo v ústech.

Luskla prsty. Poprvé, co vstoupila do pokoje, jsem se jí podíval do očí.

"Soustřeď se," řekla s přísným výrazem středoškolské profesorky. Ale její oči zase tak zvláštně jiskřily. Hrála si se mnou.

"Takže," pokračovala, když si byla jistá mou pozorností.

"Štola svatého Jiří," přečetla nadpis. "Štola svatého Jiří, je nejznámější a dosud jediné veřejnosti přístupné havířské dílo ve městě. Prohlídka 846 metrů dlouhé chodby, začíná v muzeu Havířů Krásné Hory a pokračuje pod středověkým centrem, kde se stáčí na západ pod náměstím Vítězství, kde se nachází ve své největší hloubce pod povrchem, 36 metrů. Prohlídková trasa je zakončena výstupem z 28 metrů hluboké šachty o 190 metrů dále na náměstí Jana Žižky. Samotná štola pokračuje dále, ale kvůli nestabilitě je pro veřejnost uzavřená."

Linda se na mě podívala zase tím přísným pohledem.

"Vnímáš mě?"

"Jistě," odtrhl jsem oči od její podprsenky a odpověděl.

"Tak co jsem říkala?"

"Štola svatého Jiří," opakoval jsem poslušně. "846 metrů dlouhá. Vede pod zdejším parkem v hloubce 36 metrů. Začíná v Muzeu havířů a končí na Žižkově náměstí."

"Výborně," řekla jen a pokračovala dál.

"Ze štoly vede spousta odboček a chodeb. Většina z nich je však také nestabilních, nebo zatopených vodou a proto veřejnosti nepřístupných."

Zaklapla knihu. Přednáška skončila.

O tomhle jsme se bavili už včera, před tím, než nás napadl démon.

Rituál na vypuzení démona se podle všeho musel uskutečnit na místě, kdy byl vyvolán. Jako nejpravděpodobnější místo se nabízel strašidelný byt pana Poláčka, nebo a to bylo pravděpodobnější a horší, jeskyně pod domem. Jenomže jediný nám známý vchod do podzemí, byl zazděn, že by ho ani tank neprorazil. A Linda právě objevila řešení.

"Výborně paní profesorko," řekl jsem, když domluvila. "A co máš v plánu teď?"

Linda přimhouřila oči a odhodila knihu na stůl.

Vypadala jako šelma, jako kočka, která se chystá zaútočit na myš. A já byl ta myš. Vážně jsem si myslel, že po mě skočí. Ale nakonec jen vstala a řekla, že je čas na oběd.

Zase jsem byl zmatený. Ta holka zřejmě vůbec neví co chce. To já bych asi věděl. Jenomže já jsem já. Když na to tak přijde, znali jsme se jenom den. A je jedno, že jsme za ten den stihli nahou koupačku a spali spolu v posteli. Prostě asi jenom potřebuje čas. Ale já mám času spoust, dopřeju jí ho.

K obědu byl smažák a hranolky. Oběd v Alcronu to sice nebyl, ale i tak to bylo to nejlepší jídlo, které jsem v životě jedl.

Po obědě se Linda konečně oblékla. Byl jsem tomu rád. V tom spodním prádle mě neskutečně rajcovala Udržet se v klidu, bylo dost náročné.

Měla na sobě těsné džíny, zvýrazňující její krásné nohy, lehkou, letní, průsvitnou, jak jinak, košilku a přes ruku přehozený světle zelený svetřík, který se perfektně hodil k jejím očím. Vlasy měla stejně jako včera smotané do hustého ležérního drdolu. Nevěděl jsem jak se tohle češe, ale moc se mi tak líbila. Mě hodila starou, vytahanou, béžovo hnědou mikinu, asi jejího otce. Prohlížel jsem si ten starej ošklivej hadr, kterej bych si nevzal ani na kopání brambor.

"Jen si to vezmi, dole je chladno."

Jo, dole je chladno. S tím už jsem měl zkušenosti.

Ale ještě před odchodem jsem musel něco zařídit. Pobíhal jsem s neviditelnou fixou po domě a po zahradě a maloval značky z Knihy mrtvých. Nebylo jich potřeba mnoho. Fungovalo to jako nějaká matematická rovnice. Nejprve ochranné značky a k nim další, vymezující prostor, nebo směr, kterým mělo kouzlo působit. Na matiku jsem byl levej, ale tohle mi docela šlo. Když jsem skončil, dům i zahrada se stala pro démona vězením. Chtěl jsem ho zde zadržet, než vymyslím co dál.

Muzeum krásnohorských havířů nebylo daleko. Lindin dům stál na okraji historického jádra města, takže žádná z úctyhodných památek města nebyla daleko.

Paní v pokladně nám řekla, že další prohlídka bude probíhat v angličtině, protože ostatní návštěvníci jsou cizinci. Lindě to nevadilo. Jazykové schopnosti měla dokonalé. A mě taky ne. Jazykovědec jako Linda jsem nebyl, ale anglicky jsem rozuměl celkem dobře. Až budu psát životopis, do jazykových znalostí napíšu - Čeština, Angličtina a Pekelština. Hezký.

Vyfasovali jsme bílé pláště a helmy se svítilnami. Docela mě zajímalo, jak se chce Linda se svým účesem do helmy narvat. Ale ona jen z drdolu vytáhla jakousi jehlici a hříva ji spadla na ramena. V bílém plášti, pod kterým měla schované vlasy a helmě, vypadala jako inženýr z jaderné elektrárny Černobyl. Dotáhl jsem ji řemínek pod bradou. Sám jsem si otočil čepici kšiltem dozadu a helmu si na ni frajersky narazil.

Stál jsem tam a čekal na ostatní, jako kdybych lezl do podzemí nejmíň šestkrát denně.

"Hele," Linda ukázala na něco na zemi. Jak jsem sklonil hlavu, helma mi z ní spadla. Linda ji chytila v letu a narazila mi ji zpátky na řepu. Utáhla řemínek pod bradou, poklepal na ni a okomentoval jedním slovem. "Frajere."

Trochu jsem zrudnul a mohli jsme vyrazit.

Po točitém schodišti jsme sestoupil do sklepení muzea, kde byl vchod do podzemí.

Po základní bezpečnostní instruktáži, jsme vstoupili do štoly svatého Jiří.

Štola byla místy tak úzká a nízká, že mnozí z návštěvníků měli problém se těmi místy protáhnout a já se hned při první příležitosti přesvědčil o důležitosti helmy. Nemít ji, hlava by mi krvácela jako fontána pre Zuzanu. Paní průvodkyně to okomentoval slovy, že lidé ve středověku byli mnohem menší, než jsou dnes. Jen drobná Linda neměla s průchodem štolou žádný problém. Představil jsem si ji s kahanem v jedné a krumpáčem ve druhé ruce a musel se rozesmát.

V jednom neobvykle širokém místě nás průvodkyně zastavila, aby pokračovala ve výkladu.

"My, dnešní lidé, si nedokážeme představit útrapy, jakým museli tehdejší havíři čelit. Museli pracovat v šestnácti hodinových směnách s vybavením, které měli pronajaté od majitele dolu a za které jim byl z jejich mzdy strháván tučný poplatek. Ale i tak byli havíři velice bohatí a Krásná Hora byla v době svého rozmachu nejbohatším městem Českého království. Ale jednu součást výstroje měl každý havíř svou vlastní a staral se o ní jak nejlépe dovedl. Byl to jeho kahan. A teď si ukážeme proč. Poprosím vás, aby jste vypnuli své svítilny."

Všichni jsme poslušně poslechli a ponořili se do absolutní tmy. Průvodkyně pokračovala ve výkladu.

"Nyní se nacházíme 36 metrů pod zemským povrchem v nejhlubším bodě šachty pod náměstím Vítězství."

Zbystřil jsem.

"Jak sami vidíte, nebo spíš nevidíte, v šachtě panuje absolutní tma."

Jen to průvodkyně dořekla, jednomu z návštěvníků zapípaly digitálky a prostor ozářilo jejich modré světlo V té tmě zářily opravdu hodně.

"Kdyby jste tuhle technologii nabídl tehdejším havířům, byl by z Vás velmi bohatý člověk," okomentovala to průvodkyně. "Nejen, že by si mohli posvítit na cestu, ale ještě by byli včas na večeři."

Všichni jsme se tomu vtipu zasmáli a hodinky oznamující celou, mezitím zhasly.

"Schválně si zkuste dát ruku před oči, tma je tak dokonalá, že neuvidíte vůbec nic."

Zvedl jsem ruku před oči a viděl ji. Bylo to, jako když vejdete z osvětlené místnosti do tmavé a čekáte, až si vaše oči přivyknou. Pomalu jsem rozeznával ostatní návštěvníky i stěny šachty. Jen všechno bylo jaksi černobílé. Jasně, v absolutní tmě barvy chyběly. Takže mám novou schopnost? Bude ze mě nakonec Superman? A nebo démon? V pekle určitě moc světla není. Démoni musí vidět ve tmě.

Přede mnou stála Linda a mávala si rukama před obličejem. Bylo to docela komické. Lehounce jsem jí cvrnkl do nosu. Začala se rukama ohánět ještě víc, jako by jí na nose přistála moucha.

"Bacha," naklonil jsem se k ní a zašeptal jí do ucha. "Nešermuj tolik těma rukama, stojíš blízko stěny, ublížíš si."

Rázem se zastavila a rozhlížela kolem, jako by mohla něco vidět. Průvodkyně pokračovala ve výkladu o těžkém životě havířů ve tmě a já spatřil ještě něco, světlo za ohybem chodby. Vydal jsem se tam a našel vchod do další štoly zatarasený prkennou stěnou, ze které zářily symboly podobné těm, které jsem namaloval po Lindině domě. Tyhle měly za úkol nepustit nikoho dovnitř, do štoly.

Vrátil jsem se zpět ke skupině právě, když naše průvodkyně dokončila výklad a řekla nám, že zase můžeme rozsvítit naše svítilny.

Linda cvakla vypínačem a posvítila mi přímo do očí. Přechod z nočního režimu do přímého světla mě úplně ochromil. Bylo to jako výbuch světla v hlavě. Nemohla za to. To já si stoupl přímo před ní, ona mě vidět nemohla, byla to moje chyba.

"Co zas blbneš?" chytla mě za ruku a oslepeného vedla šachtou dál, dokud jsem zase neviděl.

"Paní průvodkyně, co je tohle?" zeptal jsem se, když jsme míjeli zabedněnou chodbu, kterou jsem sice neviděl, ale symboly z ní vyzařující cítil.

"To je štola svaté Barbory, další z patronek horníků. Založena byla na konci patnáctého století. Její zlatonosná žíla byla velice bohatá, ale poté se havíři prokopali do koryta podzemní řeky vedoucí pod městem. Další kopání nebylo možné, neboť docházelo k pravidelným záplavám podstatné části štoly. Proto byla uzavřena a to trvá dodnes."

Poděkoval jsem průvodkyni za výklad a pokračovali jsme dál.

Prohlídka končila ve 28 metrů hluboké betonové šachtě, po jejímž obvodu vedlo schodiště na povrch. Vystoupat deset pater po schodech dalo některým návštěvníkům pořádně zabrat. Možná by nebylo na škodu směr prohlídky otočit. Když jsme byli na povrchu, průvodkyně nás odvedla městem zpět do muzea, kde jsme vrátili pláště a helmy. Pak už jsme byli volní.

Od Muzea havířů jsme zamířili k chrámu svatého Prokopa, patrona horníků, nejvýznamnější památce našeho města. Dlážděná cesta k chrámu byla lemována kavárnami a malebnými starobylými hospůdkami, z nichž spousta měla terasy, ze kterých byl nádherný výhled do údolí řeky Vratislavice, která protékala okrajovými částmi města a na část historického centra.

"Tak co si dáme?" zeptala se Linda, když jsme se posadili ke stolu na terase jedné z hospůdek.

"Já si dám pivo," řekl jsem.

"Pivo?" odpověděla Linda, jako by nevěděla co to je.

"Pivo jsem měl naposled v hospodě U Vojáka, před tím než jsme se vydali zničit Johnnieho."

"Fajn, tak teda pivo," souhlasila a když přišel číšník, objednala dvě Plzně. Když objednávala, vykouzlila na rtech takový úsměv, že to číšníka úplně rozhodlilo. Cestou k baru narazil do dvou stolů a rozbil tři sklenice. Hosté, převážně zahraniční turisté, si číšníka fotili, jako by snad v Japonsku číšníci nebyli.

"Co blbneš?" zeptal jsem se tentokrát já.

"Co je? Jenom jsem chtěla být milá," odpověděla. Ale já na ní viděl, že to udělala schválně a že ji uvádět mladé číšníky do rozpaků zřejmě baví.

Když se pak vracel číšník se dvěma plzeňskými, odváděl jsem od něj Lindinu pozornost.

"Na mě se dívej. Na mě," mával jsem před sebou rukama, jako bych vyslovoval nějaké zaklínadlo. Linda se smála. Číšník už tolik ne. Položil sklenice s pivem na stůl a vypadal, že se vrhne do údolí.

"Seš jako hydra," řekl jsem Lindě, když číšník odešel. Linda na mě vykouzlila ten samý úsměv, kterým před chvílí rozhodila číšníka.

"Jako Medúza. Kdo spatří tvůj úsměv, vybuchne jak Hirošima."

Při slově Hirošima se na nás pohoršeně otočilo pár japonských turistů.

"Ale na mě to neplatí holčičko. Já už viděl mnohem vražednější věci než je tvůj úsměv."

Ve skutečnosti jsem chtěl dojít pro číšníka a společně s ním se vrhnout do údolí.

"Tak povídej," řekla, když se napila a jazykem si olízla pěnový knír.

Na číšníka kašlu, do údolí skočím sám.

"Co mám povídat?"

"Vidíš ve tmě. Je to tak?"

Pokrčil jsem rameny.

"Stává se z tebe Superman, nebo co?"

"Lítat ještě neumím, ale až k tomu dojde, dám vědět. A když ne, počkáme do 30.dubna, pak můžeš povozit ty mě."

"Ty jeden..." dobře pochopila mou narážku na čarodějnice a chtěla mě plácnout, ale já uhnul. Poslední dobou jsem byl rychlej.

"Bylo to jako záběry z nočního vidění. Pomalu to nabíhalo. Nejdřív jsem viděl jenom nějaké obrysy. Ale nakonec to bylo jako ve dne. Jen černobíle."

"Černobíle? To možná proto, že ve tmě vlastně barvy neexistují."

"Jo, to jsem si myslel taky."

"A co ta štola svaté Barbory? Mohli bychom se skrze ní dostat až do naší jeskyně?"

"To by sme asi mohli. Jenomže já teď vidím i jiné věci, než jenom ve tmě. Ta prkenná stěna, zahrazující vstup do štoly, je začarovaná. Viděl jsem na ni podobné symboly, jaké jsem namaloval u vás doma. Žádný člověk tamtudy neprojde."

"A démon?"

"Démon asi jo. To kouzlo je proti lidem."

"Tak proč tamtudy neodejde?"

"To nevím. Ale myslím, že i směr jeho pohybu dolů je ohraničen zdmi pozemku vašeho domu. A vchod do šachty sice je pod parkem, ale ne pod domem. Nemůže se k němu dostat."

"Myslela jsem, že znáš celou Knihu mrtvých. Co pak v ní nejsou uvedeny všechny zákonitosti, které musí démoni dodržovat?"

"To není tak jednoduchý. Ty informace v hlavě jsou, ale není lehké jim porozumět. Uvolňují se jaksi postupně. Stejně jako moje schopnosti. Nevím, co všechno ještě dokážu. Jen, že toho bude časem víc."

Seděl jsem se sluncem sklánějícím se k obzoru za zády. Linda seděla naproti mě s lokty opřenými o stůl, s jednou rukou opřenou o čelo si clonila oči před zapadajícím sluncem. Chvíli jsme mlčeli, jen se navzájem dívali do očí. A mě zas jednou něco napadlo.

Že já radši nemlčel.

"Víš, že jsi podobná Jennifer Love Hewitt?"

"Co že?"

"Tý jak hrála v Tajemství loňského léta."

"Co že?" Linda se na židli napřímila. Její zelené oči teď ve světle slunce doslova zářily.

"Tak hele, ty Vanillo Icei s hadrama od charity. Já vím kdo je Jennifer Love Hewitt. A na rozdíl od ní mám mnohem lepší vlasy. A taky nemá zelený oči. A už vůbec ne tak perfektní kozy. Takže bacha s kým mě srovnáváš, vole."

Zůstal jsem čumět s hubou otevřenou. S těma vlasama a očima měla samozřejmě pravdu, ale z toho, co jsem zatím viděl, jsem soudil, že kozy mají perfektní obě.

"Co tak blbě čumíš," řekla, když jsem neodpovídal.

"Já," řekl jsem pomalu. Dával jsem si záležet na výběru slov. "Takhle jsem tě ještě nikdy mluvit neslyšel."

"Asi na mě máš špatnej vliv," řekla už mírněji. "Slyšet nás táta, zmlátil by nás oba," zase se usmála. Byla v pohodě, jenom ty dvě piva ji nějak rozvázala jazyk.

"Tvůj táta je dost vostrej co."

"Táta je v pohodě. Ví co chce a dokáže za tím jít. To ta firma, kterou začal budovat po revoluci, mu dává zabrat. Ale jinak je to ten nejlepší táta na světě."

Nevěděl jsem co na to říct a tak jsem raději mlčel.

"Promiň," řekla po chvíli ticha.

"Promiň za co?"

"Neměla jsem mluvit o tátovi, když ten tvůj zmizel."

"Můj táta nezmizel. Zabil ho Necronomicon," zase jsem se odmlčel.

"Slunce zapadá," řekla Linda, když se slunce za mými zády dotklo obzoru.

"Měli bychom jít."

Cestou domů kolem mě Linda poskakovala jako bílá parodie MC Hammera a zpívala při tom Ice ice baby. Na to jak si mě kvůli Vanillovi dobírala, znala text písničky docela dobře.

"Tak pojď rapere. Go, go," pobízela mě k rychlejší chůzi. Měla rozjařenou náladu.

"Příště půjdeme radši na limču!" volal jsem za ní.

"Neremcej Vanillo. A přidej!"

"Nejsem mu vůbec podobnej. Vždyť ani nejsem blonďák!"

"To on taky ne!"

Než jsme došli do parku, zpívali jsme Ice ice baby spolu. Turisté mířící k chrámu svatého Prokopa, aby ho viděli osvícený ve tmě, se za námi otáčeli, ale nám to bylo jedno. Byli jsme mladí, šťastní a zamilovaní. Teda zamilovaný jsem byl já. Lindou jsem si nebyl tak jistý.

"Ale ne," řekla Linda smutně, když jsme došli do parku.

"Co je?" zeptal jsem se.

Linda ukázala prstem na modrý Golf, parkující před domem.

"Naši jsou doma."

"Já myslel, že mají přijet až zítra."

"To je taková rodinná tradice. Táta se strejdou se vždycky opijou a pak se hrozně pohádají kvůli nějaké maličkosti. Táta se druhý den sbalí a odjede domů. Pár měsíců pak dělá, že se strejdou nemluví, aby za ním nakonec jel a všechno mohlo začít nanovo. Myslela jsem, že tentokrát jim ten mír vydrží alespoň do konce víkendu."

"Takže co bude teď?" zeptal jsem se.

"K nám domů nemůžeš, to je asi jasný."

"Tak pojď ty k nám."

"To asi nebude dobrý nápad, táta by zuřil."

"Jasně, tak tě alespoň doprovodím ke dveřím. To snad táta přežije."

Stáli jsme přede dveřmi Lindina bytu a pomalu se k sobě přibližovali. Teď už to konečně vyjde, říkal jsem si. Teď ji konečně políbím. Ale nebylo mi přáno. Dveře od bytu se otevřely a v nich nestál nikdo jiný, než pan Novotný, Lindin otec. Byl obrovský, musel měřit něco ke dvoum metrům, skoro se nevešel do dveří.

"Kde se flákáš?" vyštěkl na Lindu bez pozdravu.

"Dobrý večer, pane Novotný," pozdravil jsem uctivě s hlavou zakloněnou, abych mu viděl na obličej. On byl obr a Linda měla sotva sto šedesát cenťáků. Nechápal jsem kde se stala chyba.

"A kdo je tohle?" ukázal na mě.

"Tati," řekla potichu Linda. "To je přece mladý Král, se shora."

"Ááá, tak mladý pan Král. Jak se vede matce?"

Musel si mě pamatovat, mámu taky, bydleli jsme tu docela dlouho.

"Dobře pane Novotný," odpověděl jsem uctivě na otázku.

"Tak ji ode mě pozdravuj."

To byl konec rozhovoru. Pan Novotný vtáhl Lindu do bytu a zabouchl dveře. Potom se ozvalo šestero cvaknutí zámků. Stál jsem tam jak lama. Ani jsem jí nestihli říct ahoj.

Zaměřil jsem svůj zrak na kukátko. Kouká jím ven někdo, nebo ne? A není to jedno? Než by odemkl těch šest zámků, dávno bych byl v Mexiku. Vytáhl jsem z kapsy neviditelný fix a přidal na dveře pár dalších značek z Necronomiconu. Posílil jsem ochranné kouzlo tak, že by teď dveřmi neprošel ani celej wehrmacht. Potom jsem se prostě otočil a odešel. Venku už byla skoro tma, bylo na čase.

V parku jsem se posadil na lavičku. Nemohl jsem jen tak odejít. Nechtěl jsem nechat Lindu samotnou v domě hrůzy. Ale na lavičce jsem taky zůstat nemohl. Občas kolem projela benga. Taky bych mohl strávit noc na stanici a to se mi nechtělo. Vylezl jsem do koruny stromu s malými kyselými jablíčky. Myslím, že se jmenuje Marhaník granátový, rostoucí převážně ve středomoří, ale jak vidno, tady se mu dařilo taky dobře. To jsem věděl také od Lindy. Řekla mi to, když jsme si vyprávěli o našich společných zážitcích z dětství.

Uvelebil jsem se v propletených větvích, tak abych viděl na Lindin dům. Ve výhledu mi sice překážely větve a listy stromů, ale to pro mě nebylo podstatné. Já viděl skrze ně. Viděl jsem ochranná kouzla, která jsem po domě a zahradě namaloval. Zářila do tmy a přesně vymezovala dům a zahradu. Démonovo hřiště. Občas některý ze symbolů zazářil ještě o trochu více, to když se jej démon snažil překonat. Ale neměl šanci. Má kouzla byla dokonalá. Z tohohle se Locutus jen tak nedostane. Locutus? V mysli mi z čista jasna vytanulo démonovo jméno. Já říkal, že ty vědomosti přicházejí postupně. Locutus. Co je tohle za jméno pro démona. Kdyby se jmenoval Legion, Belphegor, nebo Mammon to bych ještě chápal, ale Locutus?

Ráno mě probudila bolavá záda, ale hlavně šimrání na obličeji. Pomalu jsem otevřel oči a nad sebou spatřil dvě zářivé zelené hvězdy.

"Vstávej ospalče," řekla Linda svým sametovým hlasem.

Usmívala se na mě. To šimrání byli její dlouhé vlasy, kterými mi přejížděla po obličeji. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem. Po noční sledovací akci jsem na stromě prostě usnul, proto ta bolavá záda. Spát ve větvích stromu není zrovna dobrý nápad. Nejsem Tarzan.

"Jak jsi mě tu našla?" zeptal jsem se. Strom měl husté listoví, do jeho koruny nebylo vidět.

"Prostě jsem věděla, že tu budeš."

"Vážně?"

"Jo vážně. Třeba nejsi jediný, kdo tady má zvláštní schopnosti. Třeba toho démona nemá zastavit Richard Dee King, zabiják zombií, ale já Linda..."

"...Sluníčková Novotná," skočil jsem jí do řeči. "Krotitelka Plzeňskýho Prazdroje," smál jsem se, zatímco mě Linda mlátila rukou po hlavě.

"Debile. Za tohle ti neřeknu tajemství."

"Jaký tajemství," přestal jsem se smát. Získala si mojí pozornost.

"Měla jsem pro tebe překvapení, ale za tohle si ho nechám pro sebe," bouchla mě pěstí do ramene. Zkroutil jsem se, jako že mě to hrozně bolí.

"A vůbec. Táhni domů, smrdíš."

"Co?" vyvalil jsem na ní oči.

"Jak dlouho už máš na sobě tyhle hadry? Tři dny?"

No, možná to bylo o pár dnů víc.

"Táta mi včera pěkně vynadal. Víš co mi řekl?"

Zakroutil jsem hlavou. Nevěděl jsem. Myšlenky jsem číst neuměl. Zatím.

"Prý proč se tahám s takovým somrákem. Jen se na sebe podívej. Tričko roztrhaný, kalhoty špinavý. Ta tátova stará mikina je to nejlepší co na sobě máš."

Tu tátovu mikinu jsem měl včera večer omotanou kolem pasu. Nepřišlo mi vhodné, vrátit mu jí společně s Lindou a tak jsem si jí nechal. V noci se docela hodila. A ten zbytek? Tričko muselo utrpět až na stromě, za to jsem nemohl. A kalhoty, ty jsem měl už od třinácti. Nohavice mi byli dlouhé, ale já si je zkrátit nenechal. Nosil jsem je nahrunuté na botách a připadal si jako velkej frajer. Jenomže tenkrát se to tak nosilo a postupně jsem do nich dorostl. Byly to moje oblíbený, lehce ošoupaný, široký džíny. Cítil jsem se v nich dobře, to pro mě bylo hlavní. A navíc, neměl jsem pro koho se hezky oblékat, tak co. I když to se teď možná změnilo.

Zatvářil jsem se děsně provinile, to na holky platí, Linda nebyla výjimkou, její tvář zjihla.

"Běž domů Richarde. Vykoupej se, převlékni se a pořádně se vyspi. A přijď zítra po obědě. Mám plán," mrkla na mě. Už to zase byla má krásná, usměvavá Linda.

"Tak jo," řekl jsem a seskočil ze stromu. Byly to nejméně tři metry, ale pro mě to bylo jako seskočit z posledního schodu.

"Hele Ríšo," ozvalo se ze stromu.

Provokatérka. Věděla, že tohle oslovení nesnáším.

"Na strom už vylezu v pohodě sama, ale dolu je to horší. Co kdybys mi pomohl?"

"Tak skoč, jako já," řekl jsem jí s úšklebkem. To měla za toho Ríšu.

"Zbláznil ses? Jsou to nejméně tři metry, každý není Spiderman."

"Odkud znáš Spidermana?"

"Nežiju v jeskyni, jestli sis ještě nevšiml."

"Pak víš, co takovej Spiderman dokáže. Skoč, chytím tě."

"Jestli strávím zbytek prázdnin se zasádrovanýma nohama, tak se vážně naštvu," řekla si potichu pro sebe, ale já jí stejně slyšel.

A pak skočila. Chytil jsem jí, jakoby vůbec nic nevážila a postavil před sebe na zem. Zase jsme k sobě byli tak blízko.

"Promiň, ale vážně smrdíš," řekla napůl omluvně a napůl výsměšně a odstrčila mě.

Sakra, tak zase nic.

Vrátil jsem jí otcovu mikinu, rozloučili jsme se a já zamířil k domovu. Vážně jsem smrděl a vážně jsem se potřeboval pořádně vyspat.

Druhého dne jsem vykoupán, oholen a ostříhán, nervózně přešlapoval před svou šatní skříní. Jasně, měl jsem více věcí než ty, které jsem obvykle nosil, ale ty další hezky odpočívali ve skříni, některé z nich úplně nové. To máma mi je kupovala a naléhala, abych se konečně začal oblékat jako člověk. Do dneška jsem jí zdárně ignoroval.

Nakonec jsem zvolil fungl nové, tmavě modré džíny značky Mustang. Nevím proč jsem je nenosil, sedli mi perfektně. K tomu jsem vybral tmavě modrou letní košili s krátkým rukávem a ze sbírky na zdi, tmavě modrou kšiltovku s malou decentní Pumou ve předu, na levé straně. Asi by to šlo i bez čepice, ale já nevylezl z domu bez kšiltovky od svých deseti let. Tohle jsem měnit nehodlal. Místo oblíbených otrhaných tenisek značky Reebok, jsem zvolil černé nízké Steely, alespoň něčím jsem tu modrou musel rozbít. Potom jsem na sebe nastříkal zlatý Denim a rozhlédl se, jestli není poblíž někdo se zapalovačem. Kdyby teď škrtl, vzplál bych jako sirka. Nebo jako zápalka, jak by mě opravil hostinský Koulíček, kdybych po něm sirky chtěl.

Prohlédl jsem se v zrcadle a musel uznat, že vypadám dobře. Byl čas jít.

Na chodbě jsem potkal matku.

"Hmm?" uznale pokývala hlavou, když si mě prohlédla. "Máš rande?"

"Mám naspěch, nevím kdy přijdu."

"A bude to ještě dneska, nebo alespoň tento týden?"

"Nepruď matko, je mi osmnáct."

"Ale pořád bydlíš u mě!" ještě za mnou volala. To tady dlouho nebylo.

Myslel jsem, že Linda na mě zase bude čekat venku, ale nikde jsem ji neviděl. A zvonit jsem na ní nechtěl. Co kdyby byl otec doma. Minule jsem na něj asi moc dobře nezapůsobil.

No tak Lindo, jsem tady, pojď ven, hypnotizoval jsem její okno. Zkoušel jsem, jestli teď nejsem třeba i telepat.

Linda vykoukla z okna a zamávala mi. Za chvíli byla dole. Že by to vážně fungovalo?

Objali jsme se a Linda si mě podržel na délku paží, aby si mě prohlédla.

"No ne," řekla po chvíli. "Pak že nemáš nic pořádného na sebe. Sluší ti to. A dokonce i voníš."

"Díky, tobě to taky moc sluší, jsi oblečená jako Kathy z Cool as ice."

Linda na sobě měla letní šaty nad kolena s motivem slunečnic, krátkou džísku do pasu a bílé sportovní adidasky. Vypadala vážně skvěle.

"To kvůli tobě, Vanillo. Ale co ty tvoje boty?"

Podíval jsem se na ně.

"Co je s nima?"

"Nic. Já jen, že takový nosil Hitler, ne?"

"Si blbá. Hlavně, že ty tvoje adidasky šil bejvalej nacista."

"Však tu tvoji přiblblou čapku taky. Takže jsme si kvit." usadila mě.

"Tak vyrazíme?" chytla mě za ruku a vyrazila směrem k centru.

"Kam mě vedeš?" zeptal jsem se.

"Uvidíš, zvědavče," odpověděla se svým obvyklým mrknutím.

"Zvědavče? Co je to zase za slovo?"

"Co, zvědavec? Zvědavý člověk. Co se ti na tom nezdá?"

"Ale nic," na chvíli jsem se odmlčel a pak dodal, "a co třeba Locutus."

"Locutus?" na chvíli se zamyslela. "Myslím, že je to z latiny. Myslím, že to znamená Ten kdo mluví. Proč?"

"To je jméno našeho démona," odpověděl jsem a pak mi něco došlo.

"Ty umíš latinsky?"

"Jo, ale není to zrovna můj hlavní jazyk."

"Takže," začal jsem vypočítávat. "Angličtina, Němčina, Francouzština, Španělština a Latina. Zapomněl jsem na něco?"

"Ještě jsi zapomněl na Italštinu, Portugalštinu, Ruštinu a Ukrajinštinu. A taky mluvím trochu Japonsky a chystám se na Kantonštinu."

"Co je Kantonština?"

"Čínština truhlíku."

"Aha. To se bude jednou hodit."

Zase jsme šli chvíli mlčky a vychutnávali si krásný letní den. V noci trochu sprchlo a ochladilo se, takže už nebylo takové vedro. Ještě, že nepršelo tu noc, co jsem spal na stromě.

"Ty jsi našeho démona slyšel někdy mluvit?" zeptala se mě po chvíli ticha.

"Našeho démona?" zeptal jsem se já.

"No, víš jak to myslím. Je uvězněný v našem domě, takže je to náš démon."

"Jo, náš vlastní malinkatej démonek. Ne, nikdy jsem ho mluvit neslyšel. Ale víš jak to s těmahle věcma je. Myslím, že démoni toho všeobecně moc nenamluví. Stačilo by, aby tenhle náš řekl ahoj a už by z něj byl Ten kdo mluví."

"A jak jsi vlastně přišel na jeho jméno?"

"Jména všech démonů jsou zapsaná v Knize mrtvých. Bez znalosti jmen nejdou vyvolat. A mě se jeho jméno odhalilo zrovna včera. Říkal jsem ti, že ty informace co mám v hlavě, vyplouvají na povrch postupně."

Ještě chvilku jsme diskutovali o démonech, když jsme dorazili k cíli naší cesty. Nebylo to daleko.

"Městská knihovna?" přečetl jsem nápis vedle dveří.

"Lindo, to nemyslíš vážně," řekl jsem vystrašeně. "To je jako vodit našeho démona do kostela."

"Co blázníš? Je to jenom knihovna."

"Tohle mělo bejt to slíbený překvápko?"

"Ne ty troubo. Tohle je náš dnešní úkol. Překvapení bude potom. Věř mi."

"Úkol? Nesnáším úkoly. Ani ve škole jsem je nedělal," tvářil jsem se nešťastně.

"To zvládneš," řekla a dala mi pusu na pusu. To ještě nikdy neudělala.

V knihovně jsem nebyl asi tak od třetí třídy. Nešlo o knihy, ty jsem měl rád, doma jsem jich měl spoustu. Ale to prostředí. Museli jste být potichu, jinak na vás ostatní syčeli a někteří se vás snažili zavraždit pohledem. Navíc se tu každej tvářil, jako kdyby přečetl všechny ty knihy a s nimi sežral všechnu moudrost světa. Prostě jsem tohle prostředí neměl rád.

Linda chvíli mluvila s knihovníci, potom společně hledali něco v kartotéce, zatímco já jsem zavítal do oddělení hororů. Jak jinak.

Do oka mi padla kniha od Cliva Barkera Cabal-Noční rasa. Byla o psychicky labilním týpkovi, který pronikl do města mrtvých pod hřbitovem. Docela mi to něco připomínalo.

"Zase horory?" objevila se mezi regály Linda. "To ti nestačí, že jsi jednoho součástí?"

"Hele," ukázal jsem Lindě Barkerovu knihu. "Tenhle příběh je trochu podobnej tomu mému. Určitě nejsme jediní, kdo se kdy setkal s nadpřirozenem. Někteří možná vepsali své zážitky do svých knížek. Něco z toho by nám mohlo pomoct."

"To je možné, ale teď máme jinou práci. Musíme postupovat systematicky. Tak pojď."

Linda mě zavedla do oddělení historie.

"Pamatuješ na ten kruhový sál s pěti východy?"

Přikývl jsem.

"Jeden východ vedl do našeho sklepa, jeden do jeskyně s podzemní řekou. Takže zbývají další tři. A je docela slušná šance, že jeden z nich vede až na povrch. A ten mi hledáme. Kruhový sál určitě vytvořili havíři, musí o něm být nějaký záznam. Když ho najdeme, najdeme i cestu dolů."

"Ale neříkali jsme, že je tu možnost, že démon byl vyvolán v Poláčkově bytě? Pak by tohle bylo zbytečný," řekl jsem jí, ale sám jsem tušil, že tomu tak není. Jen se mi nechtělo do studia.

"Myslím, že sám tušíš, že tomu tak není," řekla, jakoby mi četla myšlenky. "Poláčkův byt samozřejmě prověříme, ale nakonec budeme muset do podzemí. A na to potřebujeme znát cestu. Tak pojď pomoz mi."

Linda se rozběhla k pojízdným schůdkům, které stály u stěny pokryté policemi s knihami až ke stropu. Společně jsme dotlačili schůdky na místo, které Linda ukázala. Zatímco já schůdky jistil, Linda po nich vyběhla až nahoru. Bylo v ní tolik energie. Jak mohla něco studovat, byla ve svém živlu.

Znuděně jsem se rozhlížel po knihovně a čekal, až Linda najde vybrané knihy. A pak jsem se podíval nahoru za ní.

"Lindo," řekl jsem s údivem. "Ty máš i kytičkovaný kalhotky."

Linda se otočila od polic s knihami. Hned vedle kalhotek, jen o trochu výš, se objevily dva zelené reflektory.

"Jak to, že mi čumíš pod šaty, ty vole," zašeptala, ale nebyla v tom žádná zášť. Dokonce se i trochu usmívala.

"Chytej," hodila mi dolů objemnou bichli a pak slezla dolů s dalšími knihami.

"Řekni mi, co pro mě máš za překvapení," řekl jsem, když jsme se s knihami posadili ke stolu.

"Myslíš, že bych měla?"

"Jasně. Miluju překvápko."

"Jenomže já nevím, jestli se pak dovedeš soustředit na práci."

"Čestný pionýrský. Přísahám," pozvedl jsem ruku s prsty do tvaru písmene vé. Přesně jako Venda Havel.

"No," napínala mě dál. "Řekněme, že dneska ti možná ukážu mnohem víc než jenom kalhotky."

"Co, cože?" vykoktal jsem.

"Naši nejsou doma. Po tom fiasku na Moravě se táta rozhodl, že je čas vzít si konečně po pěti letech dovolenou. Ráno odjeli a neměli by se vrátit nejméně týden. Celý byt máme jenom pro sebe."

Zase na mě mrkla. A mě zase vyschlo v ústech. Potřeboval jsem se napít.

Proč mi to překvápko neřekla dřív. Měl bych motivaci. Teď jsem se začetl do knihy s názvem Významné doly českých zemí a dělal si poznámky na kus papíru. Studoval jsem jako nikdy v historii. Ani jsem si nevšiml jak ten čas letí. Knihovna se za chvíli zavírala, strávili jsme v ní celé odpoledne.

Linda si některé z knih vypůjčila domů, tu velkou o historii dolů jsme tam nechali, kdo by se s ní tahal.

Hodili jsme knihy k Lindě domů a potom šli na večeři do jedné z mnoha romantických hospůdek, kterých bylo v této části města mnoho.

Linda si zase objednala pivo. Asi ji zachutnalo, jen ho pila trochu pomaleji, aby nedopadla jako včera. K jídlu jsme si dali kuřecí kapsu plněnou broskví a sýrem, stará osvědčená klasika.

"Tak jaký je plán," zeptal jsem se, když číšník odnesl prázdné talíře.

"To se ptáš mě? To ty jsi tady démonolog, zabiják zombií, ty máš mít plán."

"Ještě jsi zapomněla na lovce stínů."

"Jé, to jsem tomu dala. Omlouvám se, ó velký lovče."

Zase si mě dobírala.

"Uděláme to takhle. Budeme tým. Já v něm budu lovec a ty budeš mozek. Budem jako CIA, ty budeš analytik a já terénní agent. Ty zjistíš potřebné informace a vyšleš agenta aby se o problém postaral."

"Takže mi budeme mít vlastní agenturu? A jak se bude jmenovat? Lovci démonů s.r.o?"

"Eseróčko bych z toho nedělal. Radši akciovku. Hodí to víc škváry."

"Škváry? To jako peněz? Kam na tyhle výrazy chodíš?"

"Do knihovny. Akorát do jiný, než ty."

"Já myslela, že to máš ze školy. Vysoká gangsterská."

"Jenom střední zlato, jenom střední."

"Tak dobře," řekla Linda po chvíli ticha.

Chvíli ticha, kdy jsme si jen vzájemně hleděli do očí. Ty její zářily, lehounce se usmívala. Myslel jsem na to jak je nádherná a chytrá a zajímalo by mě co si myslí ona. Neměl jsem tušení. S tou telepatií to byl asi omyl.

"Nejprve prohlédneme byt po panu Poláčkovi. Mohli bychom mít štěstí a nemuseli do podzemí."

"A jak to uděláme?"

"To by jsi měl vědět ty. Já o likvidaci démonů nemám ani páru."

"Likvidace démona je samozřejmě můj úkol. Myslím, jak se do bytu dostaneme?"

"To je snadné. Správce domu má klíče od všech prázdných bytů."

"A to nám je jen tak půjčí?"

"Jen tak asi ne, ale nebude o tom vědět, když dnes ráno odjel na dovolenou."

"Tvůj táta je správcem domu?"

"Jasně, kdo jinej. Rada nájemníků ho zvolila hned po tom, co starý Poláček umřel. Ty klíče má na chodbě ve stolku. Takže žádný problém. A teď je řada na tobě. Kdy to uděláme?"

Na chvíli jsem se zamyslel.

"Richarde, ty přemýšlíš," řekla s předstíraným úžasem. "To jsem u tebe ještě nikdy neviděla."

"Co?," vytrhla mě ze zamyšlení. "Si blbá," řekl jsem, když mi to konečně došlo.

Zaplatili jsme a vydali se na cestu k domovu. Venku mě Linda zastavila a otočila k sobě. Vzala mé ruce do svých. Zase jsme se dívali vzájemně do očí a já v těch jejích něco viděl. Něco, co tam dřív nebylo.

"Myslím, že už si tě tolik dobírat nebudu," řekla, aniž by ze mě spustila oči.

"Vážně? A co to tak najednou změnilo?"

"To ty. Vím, že jsi do mě byl zamilovaný už jako malý kluk. A já k tobě taky něco cítila. Jenomže jsem ti nic neřekla. Byla jsem malá mrcha."

To seš furt, pomyslel jsem si.

"Ale teď, těch posledních pár dní co jsme spolu..." odmlčela se.

Už vím co jsem viděl v jejích očích. Přitáhl jsem si ji blíž obejmul a políbil.

"Miluju tě," zašeptal jsem ji do ucha.

"Miluji tě," zašeptala ona do toho mého.

"Nikdy tě neopustím," pokračoval jsem se svým vyznáním. "Nikdy nedopustím aby se ti něco stalo. Vždycky tady budu abych tě ochránil."

Znovu jsme se líbali. Kolemjdoucí si nás prohlíželi. Někteří s úsměvem a jiní s opovržením. Bylo nám to jedno.

"Tak," řekl jsem, když jsme se od sebe odlepili. "Teď se vrátíme do toho vašeho domu hrůzy a skoncujeme s tím tvým démonem."

"Je to náš démon lásko," řekla mi a zamířila domů.

Nijak jsme nespěchali, do západu slunce zbývala nejméně hodina. Cestou jsme blbli, honili se, líbali a smáli, prostě všechno to, co zamilovaní náctiletí cestou domů dělávají.

Ale když jsme došli před dům hrůzy, něco se změnilo. S domem nebylo něco v pořádku. Teda s domem nebylo něco v pořádku už deset let, ale vždycky to z něj bylo cítit jenom v noci. Až do teď. Náš démon byl stále silnější. Lindě jsem o tom neřekl, nechtěl jsem jí kazit náladu.

Když jsme vyšli do prvního patra, někdo vypl zvuk. A to doslova. Bylo to, jako by někdo stiskl tlačítko mute na dálkovém ovladači televize. A pak se stalo ještě něco. Venku se během vteřiny setmělo. Okny do chodby pronikal jen stříbrný svit měsíce.

"Co se to děje!" křičela na mě Linda, ale já vůbec nic neslyšel. Tu otázku jsem si přečetl z pohybu jejich rtů.

"Já nevím!" křičel jsem na ni i když jsem věděl, že mě také neslyší. "Najdi klíče od bytu!"

I ona odezírala z mých úst. Okamžitě začala prohledávat kapsy své džísky. Najednou však vytřeštila oči a ukázala někam za mě. Otočil jsem se a viděl démona, zhmotňujícího se ze dveří bytu pana Poláčka. Když proces dokončil, byl ještě vyšší, než když jsem ho spatřil poprvé na zahradě. Kapuce jeho černé kápě se skoro dotýkala vysokého stropu. Z míst kde měl být obličej, zářily dva rudé body.

"Tyyy," zasyčel jeho hlas. Natáhl svou dlouhou ruku směrem k nám a ukázal na mě svým kostnatým prstem.

Čekal jsem, jestli z něj ještě něco nevypadne, ale nic dalšího už neřekl. Tak proto se jmenuje Ten co mluví? Místo toho se rozpohyboval k nám. Nešel, plul těsně nad zemí. Bylo načase vyzkoušet mé teoretické znalosti v praxi.

Namaloval jsem prstem do vzduchu další ze symbolů z Knihy mrtvých. Nic nebylo vidět, dokavaď démon do symbolu nevrazil. Znak zlatě zajiskřil a démon se rozprskl do husté černé mlhy, která obtekla symbol a začala se shlukovat někde za mnou. Otočil jsem se. Linda byla pryč. Démon taky. Zmizeli oba. Otočil jsem se kolem své osy a pak ještě jednou. Chodba byla prázdná. Linda byla pryč, ale já ji cítil. Cítil jsem, že je někde blízko.

Popadl mě záchvat šíleného vzteku. Ani ne před hodinou jsme si vyznali lásku a já bych ji měl zase ztratit? Tak to ani náhodou.

"Nasrááááát!" zakřičel jsem bezhlesně do okolního ticha a rozběhl se proti Poláčkovým dveřím, skrz které na mě jasně zářily dva zelené body.

Vykopl jsem je ze zárubní takovou silou, že proletěly skrze chodbu bytu a zastavily se až o protější dveře. Došel jsem k nim a odhodil je stranou. Potom jsem pomalu otevřel dveře do obýváku. Byla v něm ještě větší tma než v chodbě, ale mě to nevadilo. Viděl jsem téměř dokonale. Naproti mě stál démon. Jeho oči v mém černobílém vidění bíle zářily do tmy. A pod nimi ještě jedny. Byly zelené. Jediné dva barevné body v tomto černobílém světě. Věděl jsem jistě, že dole v šachtě ještě zelené nebyly. Dva majáky, které mi pomohly Lindu najít.

Démon stál za gaučem a pod krkem držel Lindu, jejíž nohy se špičkami opíraly o vratké opěradlo gauče pod ní.

"Odejdi z mého domu," zasyčel démon.

"Pusť ji," řekl jsem klidným, chladným hlasem. Zase jsem se slyšel.

Démon přitáhl Lindu víš. Její nohy se teď zmítaly ve vzduchu. Její vyděšené oči těkaly po místnosti. Hledaly mě, ale ve tmě mě nemohla vidět.

Nakreslil jsem do vzduchu další symbol a mávnutím ruky ho poslal proti démonovi. Další teorie ověřena v praxi, se symboly namalovanými do vzduchu se dalo hýbat. Démon zavířil do černé mlhy, která se rozletěla po místnosti. Nevěděl, že to byl jenom klamný symbol. Kdybych zasáhl Lindu symbolem z Knihy mrtvých, roztrhalo by ji to na kusy. Ale démon další zásah neriskoval, zmlhovatěl dřív než do něj narazil. Démoni jsou zbabělci.

Linda dopadla z výšky na gauč. Přiběhl jsem k ní. Byla živá, ale v bezvědomí.

Démon se znovu zhmotnil uprostřed obýváku. Stále děsivý, jen jeho výška teď byla podstatně menší. Neměl ani dva metry.

"Ty teď zemřeš," znovu zasyčel.

Na diskutování jsem neměl náladu. Vyskočil jsem a praštil démona do hlavy. Ale lidská ruka démonovi ublížit nemůže. Má pěst jen proletěla černou mlhou. Obráceně to však neplatilo. Démon mě popadl a hodil přes celou místnost. Narazil jsem zády do zdi až opadala omítka a svezl se na zem. Klečel jsem na všech čtyřech a s nenávistí sledoval démona. Jiného by náraz o zeď zabil, ale já se teď zrovna cítil neporazitelný.

Když to nepůjde pěstmi, tak to půjde slovy. Zase jednou jsem si něco uvědomil. Právě včas.

Zprvu jsem si myslel, že démon nás přenesl časem do noci. Neboť pouze v noci nám mohl ublížit. Jenomže cestování v čase nebylo možné. Ani pro démony, to jsem z knihy věděl. Nejspíš jenom použil zaklínadlo, které v domě nasimulovalo noc. Iluze byla tak dokonalá, že mu i umožnila vyjít ven. Proto už neměl ani dva metry. Udržet zdání noci ho muselo stát velkou spoustu energie.

Bylo to poprvé, co jsem vyřkl něco z Knihy mrtvých. Ta slova tady neuvedu. I když to byla jen relativně neškodná magie rušící tu démonovu, pro neznalé by mohla být velice nebezpečná.

Pokoj zalilo sluneční světlo právě končícího dne. Démon zavířil a s řevem zmizel. Celá událost netrvala ani pět minut. Do západu slunce ještě zbývá spousta času.

Hodil jsem si bezvládnou Lindu na rameno a cestou sebral dveře od bytu, které jsem vrátil do zárubní a dalším jednoduchým kouzlem je přinutil držet na místě. To kouzlení už mi začínalo docela jít. Už jsem k malování symbolů ani nepotřeboval fixu. Stačilo dveřím pošeptat pár jednoduchých formulí a démon už se skrze ně nikdy nedostane.

Potom jsem odnesl Lindu do jejího bytu. Stále byla v bezvědomí, ale já cítil, že do rána bude v pořádku. Vysvlékl jsem ji do spodního prádla. Neměla jen kytičkované kalhotky, ale i podprsenku. Malé žluté slunečnice, stejně jako na jejích šatech. Tomu říkám perfektní sladění.

Uložil jsem jí do postele a prstem na čelo namaloval symbol zapomnění. Doufal jsem, že jsem to nepřehnal. Chtěl jsem jen, aby zapomněla na setkání s démonem. Naše vzájemné vyznání lásky si musela pamatovat.

Potom jsem si sedl do křesla vedle postele a začetl se do knih z knihovny. Nebyl jsem vůbec unavený, právě naopak. Jakoby sílu, kterou démon ztratil, já získal. Ale k ránu jsem nakonec s knihou v ruce v křesle usnul.

Probudil jsem se druhého dne dopoledne. Lindu jsem v bytě nenašel, jen na stolku vedle postele papírek se vzkazem, že šla do knihovny a jestli chci, můžu za ní přijít. Nechtěl jsem. Z noci prospané v křesle jsem byl tak rozlámaný, že mi trvalo dlouho než jsem se vůbec rozhýbal. Později jsem se dozvěděl, že mě Linda po probuzení chtěla dostat do postele, ale já spal jako dřevo. A přenést mě bylo nad její síly, tak mě prostě nechala kde jsem.

Když jsem se dal dohromady, rozhodl jsem se, že za Lindou do knihovny přece jen půjdu. Asi se mi po ní stýskalo, nebo co. S pár holkama jsem před Lindou chodil, ale tohle jsem k žádné necítil.

Zrovna jsem si zavazoval boty, když v zámku zarachotil klíč. Linda byla doma. Jakmile mě spatřila, oči se jí rozzářily, zavýskla a vrhla se mi do náruče. Zdálo se, že zapomínací kouzlo fungovalo a že včerejší setkání s démonem ji nezpůsobilo žádnou újmu.

"Tak co jsi zjistila študentko," zeptal jsem se, když jsme se přivítali.

"Co se stalo včera večer?" zeptala se místo odpovědi.

O tomhle už jsem také přemýšlel. Věděl jsem, že se mě na to zeptá. Mohl jsem si vymyslet nějakou krycí historku, ale nechtěl jsem ji lhát. Alespoň ne úplně.

A tak jsem jí vyprávěl o našem setkání s démonem. Jen o tom jak ji chtěl démon zabít jsem se nezmínil.

"Ale proč si nic z toho nepamatuji?"

"Setkání s démonem na lidi působí pokaždé jinak. Na tebe včera ztrátou paměti, to není tak zlý," lhal jsem. Trochu jsem se za to styděl.

"To teď pokaždé, když potkám démona, ztratím paměť?"

Jen jsem pokrčil rameny. Doufal jsem, že už se nikdy s žádným nepotká. Koukala na mě trochu nedůvěřivě. Myslím, že paměťové kouzlo zas tak skvěle nefungovalo. Něco si nejspíš pamatovala, ale nedala to na sobě znát. Byla to statečná dívka.

"A jak to, že ty si všechno pamatuješ? Nebo se ti stalo něco jiného?"

"Zlato, na mě si nějakej trapnej démon z pekla nepřijde. Já jsem lovec stínu. To já mu dal na prdel, ne on mě."

"Pche," odfrkla si. "Lovec stínů. Spíš pěknej frajírek."

"Tak frajírek říkáš," popadl jsem ji do náruče a odnesl do pokoje, kde jsem ji hodil na postel. A potom jsme se vášnivě líbali. Během toho se mi podařilo vysvléknout ji z jejich světle zelených letních šatů, pod kterými měla světle zelené spodní prádlo. Opět dokonale sladěná. Vypadala jako Rákosníček. Ale to jsem jí neřekl. Stejně ji to moc slušelo. Myslím, že by vypadala skvěle i v pytli od brambor.

Milostná předehra nabrala na obrátkách, ale když jsem jí rukou zaútočil na kalhotky, odstrčila mě.

"Takže Poláčkův byt je tímto pasé," řekla, jako by celou tu líbačku na nic jiného nemyslela.

"Poláčkův byt byl jenom brána, kterou se dostával do domu, proto v něm nikdo dlouho nevydržel. Ale tou už teď taky neprojde. A navíc, po tom včerejším divadélku, ztratil spoustu energie. Chvíli potrvá, než ji znovu získá a než najde jiný průchod. Do té doby musíme najít cestu dolů."

Lindě se zase na tváři objevil její hollywoodský úsměv.

"Chvíli počkej," řekla a odběhla.

Za chvilku byla zpátky i se zápisníkem, který odhodila při příchodu v chodbě. Vlétla zpátky do postele, až jsem na matraci nadskočil.

"Takže," nalistovala poslední popsané stránky. "Podle mého výzkumu, který jsem dnes ráno dokončila, existuje štola, která má vchod někde v údolí říčky Dolanky a ústí do podzemního kruhového sálu, který vznikl vytěžením největšího zlatého ložiska pod městem. Naše cesta do podzemí.

"Hmm. Ale jak víš, že tam ta štola ještě je?"

Linda nalistovala pár stránek v zápisníku zpět.

"Podle záznamů dochovaných z 16. století, probíhala ražba štoly bez nejmenších komplikací. Chodba byla stabilní a nikdy v ní nedošlo k závalu. Nikdy se v ní neobjevila podzemní voda a to dokonce ani při povodních roku 1578, kdy musela být většina prací v ostatních dolech kvůli vodě zastavena. Havíři sledovali zlatou žílu, až narazili na zlatou sloj, kterou dokonale vytěžili. Aby si zkrátili cestu na povrch, vyrazili ve skále šikmou chodbu. Po vytěžení zlaté sloje, která nakonec získala tvar kruhového sálu, provedli ještě několik průzkumných ražeb, ale poté co jedna z nich prorazila do podzemní jeskyně s řekou, byly z bezpečnostních důvodů veškeré práce zastaveny a štola uzavřena. Už chápeš? Ten kruhový sál je práce středověkých havířů, stejně jako chodba vedoucí do našeho sklepa. Bylo pro ně výhodnější vyrazit novou chodbu k povrchu, než se tahat s rudou kilometry zpátky štolou. Ale když pak narazili na podzemní řeku, museli těžbu zastavit. Stejně jako ve štole svaté Barbory musela být značná část důlního díla při jarním tání pod vodou. Jenže teď je léto a podzemní řeka je částečně zatarasena závalem v kráteru, co zůstal po hřbitovu svaté Trojice. To znamená, že v dole teď bude sucho. To je naše cesta."

Po celou přednášku jsem ležel na zádech a koukal do stropu, ale teď jsem se otočil na bok, abych viděl na Lindu.

"Takže výlet do podzemí?" řekl jsem.

"Výlet do podzemí," řekla ona s úsměvem.

Jenže, když mě viděla, usmívat se přestala. Já se totiž neusmíval vůbec.

"Lindo, asi by jsi to měla nechat na mě. Bude to dost nebezpečný. Lovit démony je moje práce. Měla by jsi zůstat tady."

"Tak to ne, kamaráde," ohradila se nekompromisně. "V tomhle jsme spolu. Spolu jsme byli, když na nás démon zaútočil poprvé. Spolu jsme byli, když mě včera málem uškrtil. A spolu budem, až ho zničíme."

"Ty si ten včerejšek pamatuješ?"

"Pamatuji si, že jsem se hrozně bála, ale jen do té doby, než jsi vtrhnul do bytu, pak jsem věděla, že mě v tom nikdy nenecháš."

Nenechal bych, to byla pravda.

"No dobře," řekl jsem po chvíli. "Ale budeme se na to muset připravit. Především to bude chtít nějaký pořádný boty a hadry. A taky helmy by se do podzemí hodily. Máš na sebe něco pořádnýho krom těhle věcí od Rákosníčka?"

"Co že? Ty jeden..." skočila na mě obkročmo a uvěznila mi ruce vedle hlavy. "Za tohle budeš pykat. Ja ti dám věci od Rákosníčka."

Začala mě lechtat, ale já ji ze sebe shodil a klekl si na ni jako před chvílí ona na mě.

"Na to nemáte mladá slečno. A navíc. Neřekl jsem, že by se mi ta zelená nelíbila. Naopak. Hodí se ti k očím."

Znovu jsem ji políbil. Pustil jsem jí ruce. Objala mě kolem krku a zase jsme se vášnivě líbali. Strhal jsem ze sebe košili a zase zaútočil na její kalhotky. Tentokrát se vůbec nebránila. Místo toho se pokusila rozepnout mé kalhoty. Moc jí to nešlo, proto jsem z ní seskočil a kalhoty si sám stáhl. Zase jsem chtěl skočit zpátky na ni, když v obýváku zazvonil telefon. Linda vyběhla z postele jako blesk.

"To budou naši," odběhla do obýváku.

Se zavytím jsem se skácel na postel. Je tohle vůbec možný? Taková smůla. Ale ještě jsem neztrácel naději. Doufal jsem, že telefonát vyřídí rychle a budeme pokračovat.

Když se vrátila do pokoje, věděl jsem, že z pokračování nic nebude.

"To byl táta," řekla sklesle. "Volal, že se domů vrátí už v pátek. Jestli zjistí kam se chystám, nepustí mě ven do konce prázdnin."

"Sakra," zaklel jsem a posadil se. Linda si sedla vedle mě.

"Slibuji, že až to skončí, tak budu celá jen tvoje. Ale teď by jsme asi měli pohnout."

Měla pravdu. Moc času nezbývalo. A navíc jsem musel provést nezbytné přípravy.

"Tak dobře," řekl jsem nakonec. "Já teď musím domů. Zařídit pár věcí. Sejdeme se zítra ráno u mě. Hlavně nezapomeň na pořádný boty."

Ještě jednou jsme se políbili a já odešel. Nerad, ale odešel. Ach jo. Copak tohle přerušování nikdy neskončí?

Linda přišla v devět, přesně jak jsme se dohodli. Už jsem na ni čekal před naším domem.

Měla na sobě vysoké kožené pohorky, pískové kapsáče a černé upnuté tílko. S hřívou světlých vlasů, stažených do hustého ohonu vypadala trochu jako Linda Hamilton v Soudném dni. Na zádech měla batoh a přes něj svítivě oranžovou bundu, která se zbytkem oblečení vůbec neladila. U Lindy docela nezvyk.

"Tak co neseš?" zeptal jsem se, když jsme se přivítali.

Linda shodila batoh na zem a vyndala z něj dvě oranžové přilby.

"To mám od kamaráda z klubu horolezců."

"Tak od kamaráda?"

"Jo, a co?"

"A jak dobrej je to kamarád?"

"Bóže," otočila oči v sloup. "Lovec stínů. Nebezpečnej a žárlivej. Šílená kombinace."

"Jenom jsem se zeptal. Co tam máš dál?"

Linda z batohu vytáhla obrovskou baterku.

"Hele to znám," řekl jsem radostně. "To je Halotron 3000."

Linda se na mě podívala.

"Jednou ti o tom budu vyprávět," řekl jsem na vysvětlenou.

Jako další z batohu vytáhla ponožky stočené do klubíčka.

"Na co ponožky?" zeptal jsem se.

"Není nic horšího než nohy v mokru."

"To jako, kdyby jsme někde museli projít vodou?"

"Jo, co je na tom?"

"A náhradní boty máš taky?"

Vztekle po mě ponožky hodila. Rozenej zalesák. Přece když mám brodit vodou, boty si sundám. I s ponožkama.

Dále vytáhla několik plastových trubiček s tekutinou uvnitř.

"Co to je?" zeptal jsem se se zájmem.

"Zalesák a neví?"

Zajímavé, to s tím zálesákem jsem nahlas neříkal.

"To je chemické světlo," podala mi jednu trubičku. "Zlomíš jí a ona svítí nejméně hodinu."

"Hezký, to se může hodit"

Dál už v batohu měla jen láhev s vodou a několik energetických tyčinek.

Klekl jsem si k ní a zeptal se.

"Myslíš že budeme dole tak dlouho, abysme tohle potřebovali?"

"To nevím, ale chci být připravená na všechno. A jakou výbavu máš ty?"

"Nic tak sofistikovanýho jako ty. To dá rozum. Ale možná se ti to bude líbit."

Nejprve jsem ji podal svoji koženou zateplenou bundu, do které jsem rozžhaveným hřebíkem vypálil několik symbolů.

"Jsou to jen ochranná kouzla, nic velkýho, ale mohla by tě ochránit."

"Mohla?" Linda si bundu vyzkoušela. Byla ji trochu velká, ale teď teprve vypadala drsně. Jako Lara Croft, jen ty dvě bouchačky ji chyběly.

"Nejsou to ty nejúčinnější kouzla na světě. Nechci aby ti ublížila, bezpečné kouzlo neexistuje."

Dále jsem ji podal svoji trubičku. Jen tahle byla větší, nebyla z plastu, ale poctivé oceli, potažené gumou.

"Co je to?"

Máchl jsem trubkou a z ní vyjely další dva ocelové segmenty.

"To je teleskopický obušek."

"Já myslela, že lidské zbraně na démony neúčinkují."

"Obyčejné ne," ukázal jsem ji drobné symboly vyryté po obvodu obušku. "Démona to nezastaví, ale určitě na chvíli zpomalí."

"A dál?"

"Dál už je to jenom pro velký kluky."

Sáhl jsem pravačkou za záda a ze závěsu otočeného rukojeti dolů, tak abych na ni bez problémů dosáhl, jsem vytáhl mačetu, jejíž stříbrný lesklý povrch byl pokryt zlatě zářícími symboly. Magie v nich byla tak silná, že tu záři viděla i Linda.

"Co je to?" zeptala se ohromená Linda a chtěla se mačety dotknout.

"Ne ne," odtáhl jsem mačetu z jejího dosahu.

"Tohle je jiná liga. Vidíš tenhle symbol? Ten je našeho démona. A tohle, to ho pošle rovnou zpátky do pekla. Jestli to klapne, ani nebudeme muset provádět rituál."

Zastrčil jsem mačetu zpátky do závěsu a ukázal Lindě svůj lovecký nůž, kterému jsem vrátil špičku a ozdobil ho podobně jako mačetu.

"Kluci a jejich hračky," usmála se.

Na své výbavě jsem včera pracoval až do noci. Rýt symboly z Knihy mrtvých do oceli, není žádná sranda. Vzpomněl jsem si i na AK-47 schované pod postelí. Na kulky by možná stačilo namalovat pár křesťanských křížů, aby s démonem pěkně zamávali, jenomže já žádné náboje neměl. Jarda všechny vystřílel při našem ústupu z jeskyně pod hřbitovem. A kde sehnat další jsem nevěděl. Ale co. Stejně jsem měl raději chladné zbraně.

Říčka Dolanka, bylo jen honosné přízvisko pro potůček, který se vléval do Vratislavice pod kopcem, asi kilometr od našeho domu.

Ale mi nešli k setkání dvou krásnohorských toků. Asi v polovině kopce jsme odbočili vpravo mezi rodinné domky, které po pár stech metrech vystřídaly zahrádky s malými rybníčky napájenými Dolankou. Po dalších pár stech metrech zahrádky skončily a my vstoupili do údolí říčky. Jednu stranu údolí tvořil lesem porostlý svah, zatímco druhou příkrá skalní stěna, pod kterou protékala Dolanka.

"Hele, tady to znám. Sem jsem chodil s kámošema. Stavěli jsme tady hráze z kamenů. Ve vzniklých jezírkách jsme se potom koupali. Ale nikdy to netrvalo dlouho. Vždycky na nás vyběhl někdo ze zahrádek, protože se mu snížil přítok do rybníčku a donutil nás hráz rozebrat. Stejně jsme se vrátili a postavili novou."

"A to bylo před, nebo po tom co ses odstěhoval?"

Jako bych v jejím hlase zaslechl stopu zášti.

"Kdybych se neodstěhoval, všechno by teď bylo jinak, nemyslíš? Možná by jsme spolu už dávno chodili a zase se rozešli, nebo bysme se dohromady nikdy nedali. Nebo bych se nezačal kamarádit s Johnniem a on by si nikdy nekoupil Necronomicon, který by se ke mně zpátky nikdy nedostal. Seděli bysme v domě hrůzy a klepali se strachy před démonem, který by pořád sílil a nenašel by se nikdo, kdo by ho teď mohl zastavit. Možná, že to tak prostě mělo být. Nemá cenu přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. Tahle cesta vede jenom dopředu, nikdy zpátky."

Tak tohle ode mně byla hluboká myšlenka.

"Promiň, nemyslela jsem to tak. Vím, že jsi to také neměl lehké."

"Lehký, nelehký. Mě to takhle vyhovuje. Víš co jsem dělal ještě minulý týden? Vůbec nic, jako celej svůj život. A víš co jsem dělal když jsi za mnou přišla? Rejpal jsem nožem do Necronomiconu a ubíjel se nad ztrátou svých kámošů. A pak jsi přišla a všechno se změnilo. Najednou jsem měl cíl a motivaci. Začal jsem studovat Necronomicon a za pár dní získal schopnosti o jakých se jiným ani nezdá. Poznal věci o kterých jiní ani netuší. Ale hlavně, získal jsem Tebe. Krásnou, chytrou, vtipnou. Když jsi mi řekla, že už do mě nebudeš rejt, bylo mi to trochu líto. Miluju, když do mě reješ. Vím, že to nemyslíš vážně. Vím, že jsi taková a líbí se mi to. Proto tě tolik miluji. Proto jsem ti slíbil, že tě budu vždycky chránit, že tě nikdy neopustím. A tenhle slib dodržím. I kdybych za tebou měl jít do samotného pekla."

Linda se mi vrhla do náruče a rozplakala se, ale nebyly to slzy smutku. Byla šťastná. Nic tak krásného jí prý nikdy nikdo neřekl. Ani já nevěděl, kde se to ve mě vzalo. Linda mě hodně změnila a stačilo ji na to pouhých pět dní. A byl jsem ji za to vděčný.

"Co je to támhle," řekla Linda a ukázala někam na skálu.

Pokračovali jsme údolím říčky, které by klidně mohlo být Ladami v Kingově románu To. Moc lidí sem asi nechodilo. Lesem ani nevedly žádné pěšiny, jak bylo v tomto kraji obvyklé. Jen řeku Kenduskeag jsme si představoval trochu větší, když jsem To četl.

"To bude ono," řekl jsem a obhlížel díru ve skále.

"Myslíš? A proč je tak vysoko?"

Vstup do štoly byl asi tři metry nad hladinou říčky.

"Protože tehdejší havíři nebyli žádný lamy. Kdyby vchod zbudovali u hladiny, první velká voda by jim zatopila celej důl. Takhle to nehrozilo. Určitě tu kdysi stálo i dřevěné lešení, nebo schody, po kterých nosili vytěženou rudu dolů."

"Hezký, ale jak se tam dostaneme my?"

"Myslím, že to nebude tak těžký. Půjdeš první, budu ti radit kam šlápnout a když budeš padat, tak tě chytnu."

Asi to ode mě neznělo moc přesvědčivě, alespoň podle výrazu v Lindině tváři. Ale nakonec vyběhla do vchodu štoly jako kamzík.

Ve vchodu jsem z batohu, který jsem samozřejmě celou cestu nesl já, vyndal obě přilby a jednu menší baterku, kterou jsem dal Lindě. Potom jsem se zaměřil na staré zrezivělé mříže, bránící v dalším postupu. Nejdřív jsem myslel, že na ně budu muset použít jedno ze svých kouzel, ale nakonec do nich stačilo kopnout a cesta do nitra země byla volná. Šel jsem první.

"Myslíš, že jsou tady krysy?" ozvalo se po pár metrech za mnou.

"Jo a pořádný. A taky pavouci a netopýři. Pavouci maj metr a netopýři lítaj pozpátku."

"Si blbej."

"Neboj, žádný krysy ani pavouci tu nejsou. Neměli by tady co žrát."

"A netopýři?"

Neodpověděl jsem. Těmi netopýry jsem si nebyl tolik jistý.

Jak jsme postupovali štolou, světla z venku rychle ubývalo. Ale já si toho ani nevšiml. Mé oči se postupně přepínaly do nočního režimu. Jen barvy se vytrácely.

"Richarde pozor, zapínám baterku."

Linda naštěstí nebyla Fici. Věděla, že kdyby mě teď oslnila, musela by mě táhnout oslepeného štolou nejméně půl hodiny. Stejně jako ve svatém Jiřím.

Zavřel jsem oči a řekl, že může. Když jsem byl připravený, dalo se oslnění zvládnout docela rychle.

Postupovali jsme dál. Štola se stáčela, stoupala a zase klesala, podle toho kudy kdysi vedla zlatá žíla. Teplota šla dolů, Linda si zapla koženou bundu.

Já měl na sobě podobné kapsáče, jako měla Linda, jen tyhle kdysi sloužily v britské armádě. A starou péřovku. Zimu jsem nesnášel.

Odhadoval jsem, že od ústí štoly ke kruhovému sálu to mohou být asi tři kilometry, ale vzdušnou čarou. S množstvím zatáček a stoupání a klesání to mohlo být klidně deset.

Navíc se v některých místech štola nebezpečně zužovala, nebo byla tak nízká, že jsme se museli plazit po čtyřech. Středověkým havířům jsem nezáviděl. Musela to být dřina.

V jednom širším místě, kde jsme se mohli posadit vedle sebe a natáhnout nohy, jsme zastavili. Podal jsem Lindě batoh a ona z něj vyndala láhev s vodou a energetické tyčinky. S vděčností jsem jednu přijal.

"Jak myslíš, že je to ještě daleko," zeptala se Linda.

"Nemám tušení, je tu takových zatáček, že jsem ztratil odhad. Ale nemyslím si, že nám zbývá ujít mnoho."

Linda si vzdychla a pak jsme pokračovali dál. Pohyb podzemím byl vyčerpávající.

Ale měl jsem pravdu. Po pár minutách jsme konečně došli do kruhového sálu.

Vypadal přesně jak jsme si ho pamatovali. Ze štoly vedoucí do jeskyně vycházela slabá záře. Vstoupili jsme do ní.

"To není možné," řekla Linda, když spatřila první zapálenou svíci.

"Myslím, že ty svíce jsou prokleté, svítí tu už nejméně deset let, od doby co je tady Poláček zapálil a začaroval."

Pokračovali jsme štolou dál a dostali se do jeskyně, ve které také stále hořelo několik svíček. Ale jinak toho moc vidět nebylo.

Řekl jsem Lindě, aby vypla baterku a přepnul se do nočního režimu. Jeskyně byla téměř prázdná. Daleko vpravo zurčil malý potůček, který teď zbýval z podzemní řeky. Na protější stěně byla stále v okovech připoutána paní Soukalová. Nehýbala se, ale cítil jsem, že je stále živá, nebo spíše nemrtvá. Každopádně, bez přísunu syrového masa, neměla vůbec žádnou sílu k pohybu. I kdyby nebyla přikovaná ke skále, nepředstavovala žádné nebezpečí.

"Vyndej mi z batohu Halotron," řekl jsem Lindě.

Zase jsem se přepl do normálního vidění a Halotron zapl. Svítil opravdu hodně. S tímhle by se snad dalo dosvítit až na dno Mariánského příkopu.

Došel jsem zhruba do středu jeskyně a postavil Halotron na zem, tak aby svítil na strop jeskyně. Jak se světlo odráželo od vlhkého stropu, krásně osvětlilo celou jeskyni.

"Hledáme oltář na kterém Poláček vyvolal démona. Muže to být klidně jenom hromada na sobě poskládaných kamenů. Prostě na tom bude poznat, že to stavěla lidská ruka.

Rozešli jsme se po jeskyni a hledali oltář, ale já stále jedním okem sledoval Lindu. Démon se zatím neobjevil. Šlo to dobře.

Zastavil jsem se u jedné hromádky kamenů a začal jsem jí zkoumat. Zdálo se mi, jako bych na kamenech viděl stopy krve. Krev byla k rituálu vyvolání démona nezbytná. Zrovna jsem chtěl přepnout na noční režim, když světlo z Halotronu zakolísalo, jako by nad ním někdo mával. Podíval jsem se jeho směrem. Nad Halotronem stála Linda a rukama mávala nad jeho světelným paprskem. Snažila se upoutat moji pozornost. Křičela, ale já jí neslyšel. Zvuk zmizel. Démon byl tady.

'Stojí přímo za tebou,' zazněl mi v hlavě Lindin hlas.

'Já vím, schovej se,' odeslal jsem jí myšlenkou svou odpověď.

Bylo to přesně tak. Už jsme spolu nemuseli mluvit, byli jsme dokonale propojení.

Rychle jsem se otočil a při tom z pouzdra vytáhl lovecký nůž. Z pokleku jsem vyskočil a zabodl třímetrovému démonovi nůž do ramene hned vedle lopatky a dolů do srdce. Člověk by byl na místě mrtvý, jenomže démon žádné srdce neměl. Bylo to tak rychlé, že démon neměl šanci zareagovat. Zvuk se vrátil. Démon vydal nelidský řev. Jeskyně se otřásala. Halotron praskl. Přepl jsem na noční vidění. Démon se snažil proměnit v černou mlhu. Nešlo mu to tak dobře. Kouzla vyrytá v mém noži mu v tom bránila, ale nakonec nůž z ramene vytáhl a ve víru černé mlhy zmizel. Ve tmě, asi padesát metrů ode mne, zářily dvě zelené hvězdy.

Vyndal jsem z batohu plastové trubičky a všechny naráz je zlomil. Se vztekem démona zhasla veškerá světla i svíce, které tu hořely nejméně deset let. Jeskyně tonula v naprosté tmě. Linda nemohla vůbec nic vidět. Ale chemické světlo fungovalo. Hodil jsem trubičky směrem k Lindě, aby něco viděla a myšlenkou jí řekl, aby šla ke mě. Stál jsem pořád u oltáře. Už jsem si byl jistý tím, že je to on a nechtěl jsem od něj odejít, abych ho nemusel znovu hledat.

Linda pomalu tápala v téměř naprosté tmě, šlo jí to pomalu, ale směr měla správný. A pak se démon vrátil. Zhmotnil se přímo za ní. Symboly na její bundě se zlatě rozzářily. Chtěl se jí zmocnit, ale má kouzla mu v tom bránila. Linda se zastavila, nemohla jít dál.

'No tak lásko,' poslal jsem jí svou myšlenku. 'Přece se nenecháš zastavit takovým chcípákem. Už nemá ani dva metry.'

Linda pochopila. Jediným švihnutím vysunula teleskopický obušek do plné délky, otočila se a plnou silou udeřila démona do hlavy. Démon znovu zařval a zavířil v černé mlze.

Linda se znovu vydala ke mně. Ale nemohla běžet. Neviděla na cestu. Terén byl příliš členitý.

Vyslovil jsem jedno zaklínadlo a vyslal ke stropu jeskyně plamen, který se stočil do ohnivého kruhu a osvítil celý prostor.

Linda se rozběhla v okamžiku, kdy se démon zformoval zpátky.

Vytáhl jsem ze závěsu mačetu, rozhodnutý se vším skončit, ale Lindu jsem měl přesně v ráně. Popošel jsem pár kroků vpravo a démon se posunul o pár kroků vlevo, aby byla Linda stále mezi námi. Byl to zbabělec. Nenáviděl jsem ho.

Jenomže on nevěděl o poutu, které jsme nově s Lindou měli.

'K zemi lásko,' vyslal jsem Lindě další myšlenku.

Poslechla okamžitě. Vrhla se k zemi. Klouzala po ostré skále. Muselo jí to hrozně bolet. A to zase bolelo mě. Ale prostor mezi mnou a démonem byl volný.

Vzpomněl jsem si na svoji první mačetu. Našel jsem ji dole v zahradě pod domem, když mi bylo deset. Ležela ve výklenku jedné z jeskyní, zabalená ve voskovaném plátně, pokrytá tlustou vrstvou vazelíny, která chránila před korozí její uhlíkovou ocel. Úplně jako by tam na mě čekala. A potom jsem se jí učil házet. Vůbec mi to nešlo. Ale když se jednalo o zbraně, projevil jsem značnou dávku trpělivosti. Uměl jsem házet nožem, skvěle jsem střílel ze vzduchovky. Uměl jsem to s tonfou i nunjaky. A teď jsem chtěl házet mačetou.

Házel jsem jí do dveří kůlny na zahradě a po nějaké době dokázal trefit střed terče ze vzdálenosti dvaceti metrů v deseti případech z deseti. Umění úplně k ničemu, zdálo by se.

Ale já toho využil tu noc, kdy jsme poprvé utíkali ze hřbitova a já hodem mačety zastavil zombíka, který nám zkřížil cestu. Stejně jako tehdy i dnes byla moje první myšlenka, že jsem se právě zbavil své jediné zbraně. Ale tenkrát jsem neminul a věděl jsem, že neminu ani dnes.

Mačetu jsem poslal lehce vpravo. Z démonova pohledu to muselo vypadat, že jsem jí hodil špatně a minu. Jenomže já jí poslal na plocho v takovém úhlu, aby její ostří podebralo prorážený vzduch a dokázalo změnit její směr. V polovině letu mačeta prudce zatočila. Démon neměl šanci uhnout. Zářící mačeta mu prorazila hruď.

Jeskyní se rozlehl démonův neuvěřitelný řev. Magie symbolů, vyrytých v mačetě, fungovala. Země se začala otřásat. Démon se snažil proměnit v mlhu, ale kouzla mu v tom bránila. Ale má kouzla asi nebyla dobrá, démon měl být dávno v pekle. A pak jsem v rachotu zemětřesení zaslechl démonův hlas. Stále dokola opakoval kletbu, která ho držela na zemi. Tak proto se jmenoval Ten co mluví. Uchopil jílec mačety kostnatýma rukama a snažil se jí vyrvat z hrudi. Mohlo se mu to podařit. Nezbývalo mnoho času.

Vrátil jsem se zpátky k oltáři. Rituál si vyžadoval krev, ale všech ostrých zbraní jsem se zbavil. Sakra. Tohle bude bolet. Prokousl jsem si levou dlaň. Oltář skropila má krev. Zbývalo vyřknout zaklínadlo.

Otřesy ještě zesílily. Pod démonem se propadla zem, ze které vyšlehly ohnivé jazyky a omotaly se kolem démonových rukou. Démonovi se podařilo vyrvat z hrudi mou mačetu a odhodit jí, ale už pro něj bylo pozdě, už se nemohl osvobodit. Plameny ho stahovaly do pekelné jámy a spolu s ním i všechny volné předměty z okolí.

Vzduchem se valily kameny, náš batoh, svítící trubičky, Linda...

Zachytila se o kamenný výstupek a její nohy vlály k jámě. Viděl jsem, jak její prsty povolují. Rozběhl jsem se a skočil. Zachytil jsem její lokty právě včas a špičkami bot se zahákl za výstupek, který Linda právě pustila. Držel jsem jí pevně, ale zakrvácená levačka mi po jejím předloktí klouzala. Příště se musím kousnout někam jinam. Bál jsem se, že jí neudržím.

'Pusť mě lásko,' zazněl mi v hlavě její hlas. 'Pusť mě a zachraň alespoň sebe.'

"Nééééé," zařval jsem do rachotu kolem.

'Ne, nikdy tě nepustím, nikdy tě neopustím. Slíbil jsem, že s tebou půjdu i do pekla.'

A pak jsem kousek za Lindou zahlédl zlatou záři.

Škubl jsem Lindinou levačkou a stáhl jí kousek pod sebe. Asi jsem jí tím vyhodil rameno, ale jiná možnost nebyla. Přitáhl jsem si jí blíž a svou levačkou zachytil pas její bundy. Prohodil jsem jí pod sebou a kotoulem se dostal daleko před ní. Dopadl jsem na zadek hned vedle své zářící mačety. Zvedl jsem ji a zabodl do skály před sebou až po rukojeť. S normální mačetou by něco takového nebylo možné, ale tahle mačeta nebyla normální. Zapřel jsem se o mačetu nohou. V tom okamžiku se Linda vrátila a vrazila mi do zad. Chytil jsem ji a zalehl. Schoval jsem ji pod sebou a kryl svým tělem před kameny strhávanými pekelnou jámou.

Démon neměl šanci. Plamenné jazyky se spojili s mým ohnivým kruhem a spolu s démonem ho stáhly do pekelné jámy. Démon se vrátil domů. Podlaha jeskyně se vrátila zpět na své místo. Otřesy ustaly. Jeskyni zahalila dokonalá tma. Bylo po všem.

Podíval jsem se na Lindu. Její zelené oči skoro vůbec nezářily. Vyděsilo mě to víc, než všichni démoni dohromady.

"Rameno," řekla slabým hlasem.

Trhnutím ruky jsem jí vrátil vykloubené rameno zpět do jamky. Zakřičela bolestí a z očí se jí vyhrnuly slzy.

Nebylo to dobré, musel jsem jí co nejdříve dostat ven.

Pomohl jsem jí vstát. Zdravou ruku jsem si přehodil kolem krku a vedl Lindu k východu. Chtěl jsem jít tou nejkratší cestou. Přes sklep Lindina domu. Byl jsem rozhodnutý použít veškerou magii co znám, abych prorazil betonovou zeď, postavenou ve vstupu do sklepa jejím otcem.

Jenomže chodba do kruhového sálu byla zavalená. Zřítila se během otřesů, tady žádná magie neměla šanci.

Vrátil jsem se zpět k mačetě a položil Lindu na zem, musel jsem vymyslet co dál.

"Je mi hrozná zima," řekla Linda a já si ji prohlédl.

Já vůl. Jak to, že jsem si toho nevšiml. Lindina bunda sice odolala útoku démona, ale byla úplně roztrhaná, před chladem jeskyně už ji ochránit nedokázala.

Opatrně jsem Lindu vysvlékl z roztrhané kožené bundy a oblékl jí svou péřovou.

Potom jsem ze skály vytrhl mačetu a vrátil jí do závěsu na zádech. V budoucnu se bude jistě hodit. Vzal jsem Lindu do náruče a zamířil k řece. Linda už nekomunikovala. Souboj s démonem ji připravil o veškerou sílu. Co nejdříve jsem ji musel dostat ven.

Po letním suchu a závalu v kráteru po hřbitově zbyl z podzemní řeky jen takový malý potůček. Ale i tak se našla místa, kde jsem se musel brodit po pás ledovou vodou. Lindu jsem držel vysoko, aby se nenamočila a tesknil po suchých ponožkách. Nohy mi mrzly, ale já šel dál a dál. Nohu před nohu, krok za krokem. Nemohl jsem si dovolit odpočinek, musel jsem jí dostat ven.

Vstup do štoly svaté Barbory jsem málem minul. Byla to jen taková malá díra ve stěně tunelu řeky. Dalo mi dost zabrat, Lindu tudy protáhnout, ale mě nemohlo zastavit vůbec nic.

Jen dřevěná stěna se symboly bránícími průchodu všem lidem.

"Kurva drát!" zařval jsem a vrátil se s Lindou kousek zpátky, kde jsem ji položil na chladnou skálu a přikryl ochranným kouzlem.

Vrátil jsem se k dřevěné stěně. To kouzlo tam musel namalovat pan Poláček, aby zabránil komukoliv dostat se do jeho jeskyně. Parchant starej. Dal si záležet. Použil jsem veškerou magii, kterou jsem znal a veškerou svou sílu. Dřevěná stěna se proměnila v třísky, které se vevalily do štoly svatého Jiří.

Klečel jsem na kolenou úplně vyčerpaný. Poláčkovo kouzlo mělo velkou sílu a mě stálo spoustu té mé, abych ho překonal. Ale já myslel jenom na Lindu, díky ní jsem byl nezastavitelný.

Postavil jsem se nejprve na jednu nohu a pak i na druhou. Vrátil jsem se pro stále bezvládnou Lindu a vstoupil do štoly svatého Jiří. K východu na Žižkově náměstí to bylo blíž, ale pochyboval jsem, že bych s Lindou dokázal zdolat schody deset pater hluboké šachty. Zamířil jsem k východu z muzea, do jehož sklepení jsem dorazil v okamžiku, kdy měla začít další prohlídka. Schoval jsem se do jednoho tmavého výklenku a počkal, až se výprava ztratí ve štole. Potom jsem Lindě sundal péřovku a helmu, která jí pravděpodobně nejednou zachránila život a vynesl ji na povrch. Paní v pokladně si nás nedůvěřivě prohlížela.

"Klaustrofobie!" zvolal jsem, aniž bych zastavil. Venku před muzeem jsem nakopl automat na nápoje, ze kterého vypadla plechovka Coca coly. Raději bych Pepsi, ale člověk si vždycky vybírat nemůže. Odnesl jsem Lindu do malého parčíku s několika lavičkami, který byl hned vedle muzea. Položil jsem jí na lavičku na polední slunce. Zdálo se to neuvěřitelné, ale pod zemí jsme strávili více než 24 hodin.

Sluníčko nádherně hřálo. Po zimě v podzemí na mě působilo jako lék. Na Lindu také. Začala mhouřit oči a konečně je otevřela, byla zpátky. Zastínil jsem jí a zvedl hlavu, aby se mohla napít coly.

"Já mám radši Pepsi," ušklíbla se nad nevalnou chutí Coca coly.

"Tak to máme alespoň něco společnýho," usmál jsem se.

Pomalu se na lavičce posadila a dopila zbytek coly. Zas tak špatná nebyla.

"Takže jsme vyhráli?" zeptala se po chvíli.

"Takže jsme vyhráli," potvrdil jsem.

Stále jsem klečel před ní a ona mě hladila po špinavých vlasech.

"Smrdíš," řekl jsem ji s úsměvem.

"Já vím," usmála se také.

Oba jsme byli špinavý, potrhaní a zkrvavení od mnoha šrámů, které jsme utrpěli od létajícího kamení. Cestou domů si nás lidé zvědavě prohlíželi, ale raději se nám klidili z cesty.

Vypadali jsme jako Kyle Reese a Sára Connorová, kteří právě porazili terminátora. Vzájemně jsme se podpírali a já měl navíc na zádech mačetu, jejíž symboly stále zlatě zářily. V závěsu to naštěstí nebylo vidět. U Lindy doma v chodbě jsme ze sebe shodili špinavé šaty a společně vlezli do sprchy. Konečně jsem měl před sebou Lindu nahou a bylo mi to úplně jedno.

Po sprše jsme nazí zalezli do Lindiny postele a v objetí okamžitě usnuli.

Probudil jsem se a venku byla tma. Mrkl jsem na Lindin budík. Pátek 1 hodina 26 minut. Spal jsem rovných dvanáct hodin, Otočil jsem se k Lindě a spatřil dvě zelené hvězdy. Usmívala se.

"Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptal jsem se.

"Jenom chviličku, dívala jsem se na tebe."

"Vážně? Co je na mě k vidění?"

"Úplně všechno lásko. Úplně všechno."

A pak mě políbila. A já jí. Líbali jsme se a potom se vášnivě milovali, dokavaď venku nebylo světlo. Bylo to poprvé, co nás nikdo nevyrušil a bylo to nádherné. Potom jsme zase usnuli.

Někdo se mnou zatřásl a dal mi facku. Nádherný způsob jak někoho vzbudit.

"Vstávej ty vole, naši se vrátili."

Linda odběhla zpět k oknu. Sledovala rodiče a odhadovala kolik nám zbývá času. Byla úplně nahá. Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Měla nádherné nohy, oblé boky a perfektní zadek. Naprosto ploché bříško a dokonalá, kulatá, pevná prsa. Její překrásnou tvář lemovala hříva světlých, hustých vlasů, trochu rozcuchaná, ale i to mělo své kouzlo.

"Wow," vydechl jsem a znovu se mi postavil.

"Jestli tě tu takhle najde táta," propálila mě pohledem dvou zelených hvězd, "tak si budeš přát, aby byl démon, protože ten by k tobě byl milosrdnější."

Dostrkala mě do chodby a vrazila mi do rukou mé špinavé, roztrhané hadry. Potom mě nahého vystrčila na chodbu a zabouchla za mnou dveře. Na schodech jsem slyšel Lindiny rodiče. Hezký, tím to teda vyřešila.

Jedinou možnost úniku představovali zamčené dveře do průchodu. Rozběhl jsem se k nim a vyslovil jedno malé kouzlo. Visací zámek cvakl, odskočil a dopadl na zem. Sebral jsem ho, otevřel dveře a zase je za sebou potichu zavřel. Právě včas.

"Lindo jsme doma!" ozval se z chodby hlas Lindiny matky.

"Ahoj mami, ahoj tati," zaslechl jsem Lindu, jak vítá rodiče. Nahá u toho určitě nebyla. Nechápal jsem jak se jí povedlo obléknout tak rychle.

Nakonec na chodbě bouchly dveře a nastalo ticho. Zůstal jsem sám. Zůstat kdysi sám v temném průchodu, šíleně bych se bál. Obzvláště potom, co na nás poprvé zaútočil démon. Ale dnes jsem byl úplně klidný. Náš démon to měl za sebou a já se tmy dávno nebál. Tma už pro mě neexistovala.

Prošel jsem průchodem a stejným kouzlem jako před chvílí jsem odstranil zámek ze dveří na zahradu. Došel jsem do altánu a konečně se oblékl. Posadil jsem se na lavičku a široce se usmál. Bylo po všem.

Vychutnával jsem si teplo a zpěv ptáků a slíbil si, že první co udělám, až přijdu domů, bude likvidace mé vzduchovky.

Můj pohled padl na něco pod protější lavicí. Sehnul jsem se a vytáhl otrhaný komiks Káji Saudka. Lips Tullian tady na mě čekal celých deset let. Natáhl jsem nohy na protější lavici a začetl se.

Nevím jak dlouho jsem se věnoval dobrodružstvím obávaného náčelníka lupičů, když se otevřely dveře průchodu a do altánu vešla Linda. Sedla si vedle mě na lavičku a z tašky, kterou si sebou přinesla, vytáhla panenku, které začala plastovým hřebínkem česat vlásky.

Usmál jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila.

"Tak co dneska podniknem," zeptal jsem se po chvíli.

"Nejdřív půjdeme k vám, musíš se převléknout. Vypadáš, jako kdyby ses zrovna vrátil z Vietnamu."

Hlasitě jsem se zasmál. Dobrej vtípek.

"A potom bychom mohli jít do kina, dneska dávají Novou noční můru."

"Vážně chceš jít na Freddyho?"

"Jasně, tenhle díl jsem ještě neviděla," usmála se. "A cestou domu bychom se mohli stavit v jednom starém domě dole ve městě, prý v něm straší."

Pozvedl jsem obočí.

"Budeme jako Ed a Lorraine Warrenovi, démonolog a jeho médium."

"Ty znáš Eda a Lorraine?" podivil jsem se.

"Jednou jsem o nich četla v knihovně."

"Ale ty přeci nemáš schopnosti média,"

'A ty zase démonologa,' zazněl mi v hlavě Lindin hlas a potom na mě vyplázla jazyk.

Nebyl jsem jediný, komu Kniha mrtvých propůjčila nadpřirozené schopnosti.

"A co uděláme s Knihou mrtvých?" zeptal jsem se.

"Ještě si ji necháme. Stejně se nedá zničit a takhle alespoň budeme moci zajistit, aby zase neztropila nějakou neplechu."

"Ne jen médium, ale hlavně mozek naší dvojky budeš," řekl jsem Lindě a políbil jí.

Kapitola 3.