Historie Knihy mrtvých

Krajinou se stále valily dozvuky mohutné exploze. Trosky kamenného zdiva, cihel, prken a trámů, ze kterých trčely prastaré rezavé hřeby, pršely z nebe. Město pod námi bylo v plamenech. Domy, které stály hřbitovu nejblíž, byly v troskách. V troskách ve kterých zahynuly bídnou smrtí desítky lidí. A za všechno mohla jen jedna malá v kůži vázaná knížka, která právě ležela u mých nohou.

Sehnul jsem se a zvedl jí, ale jako by mou rukou projel elektrický proud. Zase jsem ji zahodil, ale nemohl od ní odtrhnout oči. Jako by mě měla ve své moci. Nechtěl jsem tu knihu, ale zároveň jsem ji tu nemohl nechat. Byla zlá. Připravená pohltit svého majitele a proměnit jeho konání ve zkázu.

Znovu jsem ji zvedl. Ten elektrizující pocit už nebyl tak silný. Rychle jsem ji strčil do zadní kapsy kalhot. Jarda s Ficim si ničeho nevšimli. Byli upoutáni apokalypsou pod námi.

Proplétali jsme se tou změtí hořící suti. Všude kolem byla spousta lidí, kteří se snažili vyprostit své blízké z trosek domů. Nikdo si nás nevšímal. Byli jsme špinaví a potrhaní. Další oběti mohutného výbuchu, jenž srovnal tuto čtvrť se zemí. Mezi místní jsme dokonale zapadli.

Před mým domem jsme se rozloučili. Každý teď chtěl být sám. Obzvláště já, ke kterému promlouvala ďábelská kniha z jeho levé zadní kapsy.

"Přečti si mě. Čti ze mě. Musíš to přečíst nahlas."

Doma jsem knihu otevřel. Bylo to poprvé co jsem s ní byl sám.

Kniha byla napsaná krví, jakýmsi zvláštním klínovým písmem, kterému jsem nerozuměl. Ale byl jsem si jistý, že kdybych chtěl, dokázal bych ho přečíst.

Co jsem však poznal naprosto bezpečně, byl nápis přes celou první stránku, vyvedený modrým vybledlým inkoustem.

"Lies das Buch niemals laut vor."

Němčinu jsem nikdy neměl rád. Ve škole jsem se učil anglicky, němčina pro mě bylo téměř sprosté slovo. Ale má sestra se učila německy a někde tu po ní musel být starý Česko-německý slovník. Našel jsem ho a po chvíli pátrání mi konečně došel význam německého textu.

"Nikdy nečti z té knihy nahlas."

Ze své skříně jsem vytáhl krabici od bot a vysypal na zem její obsah. Několik zapalovačů, zápalky, časopis Leo a dvě Startky bez filtru, takzvané nouzovky.

Z knihovny jsem vyndal obrázkovou Bibli pro děti a hodil ji do krabice. Na ní zlou knihu a navrch kapesní vydání Nového zákona, které kdysi matce vnutil nějaký pošahaný Jehovista, nebo co to bylo. Těžko říct, těhle pomatenců se po revoluci vyrojily mraky. Kdo se v nich měl vyznat.

Krabici jsem pomaloval dalšími kříži černou tlustou fixou a hodil do skříně, kterou jsem zamkl. Teprve potom hlas ustal.

Ale ne tak úplně. Když už kniha neměla dost síly, mluvit ke mě v bdělém stavu, promlouvala ke mě ve snech. Ukazovala mi výjevy ze své historie a já konečně zjistil, co je kniha zač a proč skončila právě u mě.

638 n.l. nedaleko Edessy, dnešní Turecko

Kapitán Sadar, velitel elitní vojenské jednotky, právě procházel vyraženou branou pevnosti Elender, ležící asi padesát kilometrů jižně od Edessy, kterou teprve před několika dny dobyla nezastavitelná armáda muslimského Chalífa Mustafy Ibn Al-Rašída, jenž využil rozkol mezi západní a východořímskou říší, aby kousek po kousku obsadil její ohromné území.

Chalífa Ibn Al-Rašíd byl moudrý a laskavý panovník, proto ve své neskonalé dobrosrdečnosti nařídil, aby byly ušetřeny životy všech nevěřících psů, pokud konvertují k učení Mohameda, proroka jediného pravého boha, všemohoucí Alláha. K Islámu. Ten den tekly ulicemi Edessy potoky nevěřící krve.

Kapitán Sadar procházel nádvořím pevnosti, pokryté chladnoucími těly obránců. Dobrosrdečnost mu byla na rozdíl od jeho vládce cizí, proto se začátkem útoku vydal rozkaz všechny lidi v pevnosti zabít.

Nemohl si dovolit nechat žádné svědky, protože už při příchodu do Edessy zaslechl zvěsti, že v pevnosti se nachází nesmírné bohatství. Především zlato a drahé kamení. Kořist by mu umožnila zakoupit od chalífa část nově dobytého území, ve kterém by se mohl stát vládcem svého vlastního království.

S touto myšlenkou dorazil k hlavnímu sálu pevnosti, kde na něj čekala dvacítka jeho nejvěrnějších.

Zrovna se chystal vydat rozkaz k útoku, když se dveře do sálu otevřely. Kapitán Sadar a jeho věrní vstoupili.

Uprostřed kruhového sálu se z kamenné podlahy zvedal rudý oheň, na jehož plamenech se vznášela velká prastará kniha v kožené vazbě.

Před ohněm na zemi seděly tři postavy v černých kápích a na malých stolcích před sebou, na listy papíru, opisovaly podivné symboly z knihy v plamenech. Na pravé straně další postava v černé kápi lisovala kusy těl, jejichž krev byla používaná jako inkoust. Vedle lisu se válela hromada rozmačkaných částí lidských těl.

Nalevo pak další zahalená postava dokončovala vazbu první z opsaných knih. Kůži na vazbu si brala z lidského těla před sebou. Ještě pár stehů a kniha bude hotová.

Kapitán Sadar, zvyklý na prolitou krev, se otřásl. Něco tak barbarského ještě nikdy neviděl. A navíc mu tu jaksi chybělo ono slibované bohatství.

"Ty," ozval se syčivý hlas z druhé strany sálu od postavy v černé kápi, která seděla na trůnu z kostí.

"Ty, barbare. Jak se opovažuješ proniknout do mého chrámu se svými pohanskými psy!

Postava v kápi povstala ze svého trůnu. Dva a půl metru vysoká s širokými rameny a tváří skrytou temnotou.

Ale kapitán Sadar byl nejlepším z nejlepších chalífových velitelů. Jen tak se ničeho nezalekl. Jemu a jeho lidem nikdo do pohanských psů nadávat nebude. A navíc tady není žádné zlato.

Pozvedl svůj zahnutý meč.

"Alláhu akbar!" zakřičel povel k útoku. Dvacítka jeho věrných zaútočila a během několika chvil pobila všech pět můžu, věnujících se bohulibé činnosti. Tedy vytváření knih.

Postava na trůnu z kostí se nepohnula. Jen v místě očí se rozzářily dva rudé body před tím, než se rozplynula v černý dým.

"Ďábel! Je to ďábel!" vykřikl Sadar. "Zničte to doupě zla!"

Kapitánovi muži uposlechli rozkazu svého pána. Vynesli z chrámu jedinou dokončenou knihu a všechny rozepsané listy a zdi chrámu strhli na stále žhnoucí rudý oheň, v jehož plamenech se otáčela podivná kniha. Rozepsané listy s dokončenou knihou potom spálili na nádvoří.

Jenomže ta zatracená kniha, jediná dokončená, vázaná v lidské kůži, shořet nechtěla. Kapitán Sadar se tedy rozhodl, že ji vezme s sebou do Edessy. Cítil, že tak ďábelskou knihu nemůže jen tak nechat. Cítil neskutečné zlo, které za knihou stálo. Ale to nebyl jeho problém. On svůj úkol splnil. A s knihou, ať si láme hlavu někdo jiný.

Imám, svatý muž, rádce a věrný přítel chalífův, si s knihou hlavu nelámal. Ihned poznal zlo v knize se skrývající. Poradil chalífovi vystavit mešitu v srdci Edessy a do jejích základů pohřbít knihu ve zlaté truhle pokryté verši z Koránu.

Kniha si denního světla moc neužila. Bylo to poprvé, co na dlouhá staletí zmizela. Ale ještě před tím se na ty, kteří se s knihou dostali do kontaktu, přeneslo něco z její moci.

Kapitán Sadar se svého snu nedočkal. Za shromažďování válečné kořistí patřící chalífovi, byl odměněn stětím hlavy. Jeho tělo bylo spáleno a jeho jméno navždy vymazáno ze všech historických záznamů.

Za to chalífa Mustafa Ibn Al-Rašíd i přes ztrátu jednoho ze svých nejlepších velitelů, pokračoval vítězným tažením východořímskou říší, aby jeden z jeho potomků nakonec dobyl samotnou Konstantinopoli a položil tak základy dnešního Turecka. Kniha byla prostě nevyzpytatelná.

1094 n.l. Auvergne, severní Francie

Rytíř Jean d'Auvergne nebyl zrovna vzorem ctnosti, jak si dnes středověké rytíře představují mladé zasněné slečny. Téměř veškeré rodinné jmění prohrál v kostkách a dalších hazardních hrách, provozovaných v krčmě U Černé ruky dole v Auvergne, malé vesnici ležící ve stínu Jeanova hradu. Ale rytíř d'Auvergne po penězích netesknil. Jako šlechtic měl zaručené určité příjmy plynoucí z jeho postavení. To však platilo jen do minulé středy. Minulou středu se rytíř Jean d'Auvergne opil v krčmě U Černé ruky a svůj hrad prohrál v kartách. Trochu ho to ráno překvapilo, ale podpis na směnce byl vážně jeho. Aby nepřišel o rodinné sídlo, půjčil si nemalou částku od místního obchodníka Ehuda Simmela. Ale bylo to jako vytloukat klín klínem. Dnes se tomu říká dluhová past.

A pak přišel učiněný zázrak. Papež Urban ll. vyhlásil výpravu o znovu ovládnutí Svaté země a navrch přihodil automatické odpuštění všech hříchů všem zúčastněným, což bylo dobré. A král Filip ll. se zaručil za všechen majetek šlechty po dobu výpravy, což bylo ještě lepší.

Jean byl nadšen. Nejen, že nepřijde o svůj hrad, jenž nechal jeho předek vystavět už v devátém století, ale bude mít dost času a možností, sehnat dostatek jmění na jeho vykoupení. Tak jako mnozí rytíři i Jean d'Auvergne slyšel nepřeberné historky o Svaté zemi a jejím nezměrném bohatství. Válečné kořisti, která čeká jenom na něj.

Nečekal na nic a se svým věrným sluhou vyrazil vstříc Svaté zemi. Ještě o tom nevěděl, ale právě se stal účastníkem 1. křížové výpravy.

Po dlouhé a strastiplné cestě se nakonec dostal do Konstantinopole, kde se na koncilu svolaném císařem Alexisem, seznámil s Godefroyem z Bouillonu, budoucím vládcem Eddeského království. Godefroy d'Bouillon si mladého šlechtice rychle oblíbil. Ačkoliv neměl rytíř d'Auvergne žádné finanční nadání, byl skvělý válečník, proto se brzy dopracoval až do nejužšího velení d'Bouillonovi armády a přímo se podílel na obsazení Edessy, která se po 262 letech vrátila do rukou křesťanů. Toho dne tekly ulicemi Edessy znovu potoky krve, jen jejím majitelům nikdo nedal na výběr, aby se nechal pokřtít a rovnou je nechal povraždit.

Po dobytí Edessy vydal její nový pán rozkaz zničit všechny muslimské symboly ve městě a tímto úkolem pověřil svého chráněnce, mladého rytíře d'Auvergne. Ten na nic nečekal a začal tím nejvýznamnějším. Mešitou al Edessa, nejstarší muslimskou mešitou, postavenou roku 638 na příkaz dobyvatele Edessy chalífa Mustafy Ibn Al-Rašída.

Rytíř d'Auvergne osobně řídil veškeré demoliční práce mešity, která měla být rozebrána do základu. A tak se stal svědkem nálezu překrásně zdobené zlaté truhly, jenž skrývala ohyzdnou v kůži vázanou knihu.

Rytíř si samozřejmě nález přivlastnil a jako zázrakem se ze skvělého válečníka proměnil v ještě skvělejšího obchodníka. Ještě téhož roku se vyplatil ze služby u krále Godefroye a vrátil se zpět do Francie. Vyplatil všechny své závazky a neuvěřitelně rozšířil své jmění, skládající se především ze zlata, zbylého z jedné muslimské truhly. Nechal přestavět svůj hrad z 9.století na honosné rodinné sídlo s nádhernou soukromou kaplí, do které nechal přemístit těla svých předků. Svůj život zasvětil pomoci chudým vesničanům, jejichž obec nesla jeho jméno. Nakonec se oženil a zplodil syna. Ale svého jediného potomka si moc neužil. Tři roky po jeho narození beze stopy zmizel. Nikdy nikomu neprozradil tajemství svého úspěchu. Nikdy nikomu neřekl o tajemné knize, která se stala jeho rádcem, která mu ve snech zjevovala, jak rozšířit své bohatství. Která nyní odpočívala ve svaté kapli v hrobce jeho prapraděda, zakladatele hradu. Která dozajista stála za jeho zmizením.

Kniha mrtvých byla nevyzpytatelná. A kletba, kterou uvrhla na Jeana d'Auvergne, se nesla jeho rodem až do roku 1798.

Všem pánům d'Auvergne bylo souzeno zplodit syna a všem do jednoho bylo souzeno do jeho pěti let beze stopy zmizet. Tuto kletbu se podařilo ukončit až Louisovi d'Auvergne, Jeanovu potomku, který zemřel bezdětný během francouzské revoluce, oběšen na konopném provaze na hradní bráně, rodinou d'Auvergne vždy ochraňovanými, nyní ovšem uvědomělými občany vesnice Auvergne v severní Francii. Historií dál protékaly potoky krve. A Kniha mrtvých dál nerušeně odpočívadla v d'Auvergneově hrobce.

1941 Manson d'Auvergne, severní Francie

Obergruppenführer SS Joachim Dressler se procházel po rozlehlém hlavním sále hradu a přemýšlel. Jako plukovník SS v okupované Francii se neměl vůbec špatně. Velel speciální jednotce pro vyhledávání artefaktů, podléhající osobně samotnému reichsführerovi SS Heinrichu Himmlerovi.

Jeho jednotka byla pověřena vyhledáváním artefaktů na okupovaných územích pro Himmlerovu okultní společnost Thule.

Dressler již pročesal celý protektorát Böhmen und Mähren a přinesl Himmlerovi pár zajímavých kousků. Ten nejlepší nalezl ve starobylé Praze. Mělo se jednat o samotný Shem Hameforash, který podle legendy oživoval mrtvé. Co je na tom pravdy Joachim nevěděl. Všechny nalezené artefakty byly převáženy na tajné místo ve východním Německu, kde byly, jak mu řekl sám Himmler, postoupeny dalšímu bádání.

Ale teď byl plukovník Dressler a jeho jednotka tady. Na severu Francie ve starobylém hradu, který mohl skrývat nejedno tajemství. Jenže jeho lidé pročesávali hrad už třetí den. A zatím nic nenašli.

Ale plukovník měl na tyhle věci čuch. Znal legendu o prokletí rodu d'Auvergne a jeho instinkt ho ještě nikdy nezklamal.

Zbývalo poslední neprozkoumané místo. Rodinná kaple. Plukovník Dressler sice byl nacista, ale vychovaný v přísně katolické rodině. Otevřít kapli a znesvětit její hroby mu bylo proti vůli. Ale zároveň byl kariérista, toužící po postupu a přízni svého nadřízeného. A ta věc, co se tam skrývá a on si byl jistý, že se tam něco skrývá, ho mohla vystřelit do nejvýše postavených míst v nacistické hierarchii.

Nakonec se rozhodl. Vydal příkaz otevřít kapli a prozkoumat hrobky. A tam ji našel.

Pod kamennou deskou, v hrobce Fredericka d'Auvergne, ležela vysušená mrtvola zakladatele hradu, oděná do nejlepší zbroje své doby. Na prsou měla položený velký nádherně zdobený štít a pod štítem malou ošklivou knihu.

Plukovník uchopil knihu a ihned pocítil její velkou moc. Konečky prstů mu projela její síla, jakoby se dotkl obnažených elektrických drátů.

Na nic nečekal a ještě téhož dne se vydal do Berlína, aby knihu osobně předal samotnému Himmlerovi.

Jenomže Heinrich toho dne neměl zrovna moc dobrou náladu. Včera se vrátil z inspekce tábora v Osvětimi, kde byl svědkem popravy Židů. Ten zážitek se mu vůbec nelíbil. Bylo třeba vymyslet jiný způsob poprav než kulku do hlavy. A teď ještě tenhle plukovník Dressler. Jeho zaručená věc, ten zázračný Shem, se ukázal jako bezcenná židovská tretka. A teď se přihnal do Berlína s další ohavnou tretkou.

Himmler se knihy ani nedotkl a nechal ji odeslat rovnou do tajného výzkumného zařízení ve východním Německu. Plukovníka potom nechal odeslat ještě mnohem dále na východ. K branám Moskvy, kde prožil dlouhou, krutou, ruskou zimu, aby při ruské protiofenzivě v únoru 1942 padl do zajetí a jako důstojník SS byl bez soudu popraven rozdrcením pod pásy sovětského tanku T34.

Kniha postoupila o krůček dál na své staletí trvající cestě.

Březen 1945, Breitenbergský les, východní Německo, nedaleko Československých hranic

S vojínem Kingem něco prudce škublo a odhodilo na záda. Ta rána byla tak prudká, že mu málem urazila hlavu. Chvíli byl úplně mimo, dokud se k němu nepřiplazil desátník Cage, zdravotník jednotky a nesundal mu helmu. Zběžně ho prohlédl, oznámil mu, že bude v pořádku a plazil se za dalším raněným vojákem.

Vojín King si prohlédl svou helmu. Na čele našel hlubokou plochou prohloubeninu. Kdyby ta střepina z granátu nedopadla na plocho, nebo kdyby helmu neměl, jeho mozek by byl na kaši. V duchu se pokřižoval.

"Vojíne Kingu!" ozval se hlas seržanta Farella. "Tady nejste na nedělním pikniku. Nasaďte si tu helmu a připravte se k útoku!"

Vojín King si nasadil helmu a pevně dotáhl řemínek pod bradou. Někteří kluci z jednotky si na helmy pořád stěžovali, ale vojín King se právě rozhodl, že helmu z hlavy do konce války nesundá.

Zkontroloval svou samonabíjecí karabinu M1 a vrátil se na své místo na mírné terénní vyvýšenině, ze které ještě před chvílí pálil po Němcích.

Vedle něj se objevil vojín Joe Hirsch. Hirsch se seznámil s Kingem už v přijímači a jak už to tak bývá, brzy se z nich stali nerozluční přátelé.

"To byla rána, brácho," pronesl Joey, když zaujal pozici vedle Kinga. "Myslel jsem, že je po tobě."

"Jo. Asi jsem měl kliku. A tohle," King si poklepal na helmu.

"Nepřijde ti do divný?" pokračoval Joey v rozhovoru. Vždycky před útokem měl potřebu si s někým popovídat. "Že zrovna tady v tom proklatým lese je víc Němců než u Dunkirku?"

"Co ty víš o Dunkirku. Tam si ani nemoh bejt."

"Jasně že ne. Bylo mi 14, vole."

A navíc se Američané zapojili do války mnohem později. Ale v jednom měl Joey pravdu. Němců bylo v okolí opravdu mnoho. A ne ledajakých. Jednalo se totiž o elitní jednotky Waffen SS. Možná poslední, které ještě Němcům zbývaly.

Bylo to podivné, neboť zbývající německé jednotky se stahovaly k obraně Berlína. Alespoň to si myslel Hitler. Ve skutečnosti byla celá slavná a neporazitelná německá armáda v totálním rozkladu. Kdo mohl, snažil se dostat co nejdále na západ. Lepší padnout do zajetí Američanům než Rusům. A pro jednotky SS to platilo dvojnásob. Po genocidě, kterou spáchali v Sovětském svazu, s nimi neměli Rusové žádné slitování. V lepším případě mohli počítat s kulkou do týla. V tom horším s dlouhou a strastiplnou cestou na Sibiř, ze které nebylo návratu.

Ale tady to bylo jiné. Kingova jednotka šla na křídle 26. armádního sboru generála Pattona, který se měl podle dohody spojenců zastavit u českého města jménem Plzeň. Neočekávali žádný výrazný odpor. Ve skutečnosti, když narazili na Němce a ti zjistili, že narazili na Američany, vzdávali se a velice ochotně putovali do amerického zajetí. Ale v tomhle lese ne.

Když první průzkumný oddíl narazil na předsunutou hlídku Němců, strhla se obrovská přestřelka, která vrcholila právě dnes, po třech dnech prudkých bojů. O kapitulaci německých jednotek nemohla být ani řeč. Bylo jasné, že Němci v tomto lese něco skrývají. A nechtějí to dát lacino.

"Hele Richarde," vytrhl Joey vojína Kinga ze zamyšlení. "Co když tady schovávaj samotnýho führera?"

"Myslíš jako samotnýho velkýho národního socialistu Adolfa?"

"No jo, proč by to tady jinak tak urputně bránili. Německo mele z posledního. Všichni se nám po cestě vzdávaj a tady bojujou jak u Stalingradu. Musí v tom bejt něco velkýho."

"Myslíš, jako že si vůdce odskočil do místní hájenky na prodloužený víkend? Na jeleny?"

"Ne. Na Yankees, vole."

"Vy dva!" zavrčel seržant. "Držte huby a připravte se k útoku."

King s Hirshem zanechali svých úvah a ještě jednou zkontrolovali své zbraně a připravili si ruční granáty. Ta chvíle před útokem byla vždycky nejhorší, ale pak už to šlo jaksi samo. Přesně jak je to učili v přijímači.

Zazněl povel k útoku. Na křídlech jednotky se rozštěkaly kulomety M1919 Browning. Krycí palba. Jednotka vyrazila vpřed. Na dohled německého opevnění použila granáty. Potom se s nasazenými bodáky vrhla do nepřátelských zákopů. Byly prázdné. Veškerá příprava byla k ničemu.

King se svalil do opuštěného zákopu a těžce oddychoval. I tak si zapálil cigaretu. Pravá americká výroba. S tím, co prý kouřili Rusové, naprosto nesrovnatelné. Němci už delší dobu nekouřili nic.

Seržant vyslal vpřed průzkumný oddíl a nechal své může přepočítat munici. Bojovali v tomhle lese už třetí den a zásobování vázlo. Většina munice mířila na hrot útoku. S několika fázovým německým opevněním na křídle nikdo nepočítal a složitý nepřehledný terén zásobovačům moc nepomáhal.

Průzkum se vrátil za necelou hodinu. Nesl zprávy, kterých se seržant obával. Němci měli v lese další opevnění. Kulomety, granátomety, miny. A dokonce jednu osmaosmdesátku. Protiletadlový kanon, který se Němcům tak osvědčil v bojích s ruskými tanky. Jak se jim ho sem podařilo dostat skrze hustý les, nikdo nechápal.

Americká děla se skrze les nedostala. Jejich letadla byla v tomto případě nepoužitelná. Neměli žádnou podporu. Byli v tom sami. Útok na takto bráněné opevnění se zdál jako sebevražda. Jenomže rozkaz je rozkaz. A tady navíc šlo o něco velkého.

"Bude to masakr kámo," řekl Hirsch, když se k nim donesl rozkaz k přípravě na další útok. Seděl s Kingem v německém zákopu a kouřil jednu cigaretu za druhou.

"Je to zvláštní. Můj děda je Němec. Z Mnichova. Sice odjel do Ameriky, ale v srdci zůstal vždycky Němcem, jak sám říkával. A když se táta přihlásil jako dobrovolník do první války, děda s ním prý dlouho nepromluvil. Nechápal jak může jet bojovat do Evropy proti vlastním lidem. Jenomže táta už se narodil v Americe, nepovažoval se za Němce, ale za Američana a věřil, že dělá správnou věc. Děda se s tátou usmířil teprve po tom co se k moci v Německu dostali nacisté. Vždycky říkal, že Hitler bude zhouba všech Němců. A měl pravdu. Když jsem odjížděl do přijímače, rozloučil se se mnou slovy, že nejedu bojovat proti Němcům, ale osvobodit Německo od nacismu.

Vzpomínám na horké letní večery u nás v Alabamě. Sedávali jsme s tátou, dědou a mými bratry na verandě našeho domu a děda nám vyprávěl o starém Německu a začátcích v Americe a táta zase o bitvách v Evropě jichž se zúčastnil. A oba dva s námi vždy mluvili jenom německy."

Na to vojín Hirch vstal a zamířil k seržantovi.

"Vy jste se zbláznil vojíne. Když vás Němci chytí, na místě vás zastřelí jako zvědy."

"Seržo," odpověděl na to vojín Hirsch. "Když to nezkusíme, postřílí půlku jednotky dřív, než se dostaneme na dohled jejich zákopů. Je to naše šance pane."

Seržant se rozmýšlel jen chvíli.

"Tak dobře vojíne, připravte se. 10 minut."

King s Hirschem sebrali uniformy dvoum čerstvě zabitým Němcům. Výhoda uniforem SS byla v tom, že na černé nebyla vidět krev. Alespoň ne tolik.

"Co když se mě někdo na něco zeptá? Neumím Německy ani pozdravit."

"Klídek kámo," řekl Hirchs a odřízl z jedné mrtvoly kus zkrvaveného hadru, který omotal Kingovi kolem krku. "Mluvit budu já. Ty dělej, že tě trefili do krku a mluvit nemůžeš."

Hirsch táhl Kinga, který předstíral zranění, lesem. Člen SS nikdy nenechá svého druha bez pomoci.

První předsunutá německá hlídka byla skvěle maskovaná. Všimli si jí, až když šlápli jednomu esesákovi na hlavu.

"Halt!"

"Nicht schiessen! Nicht schiessen!"

To byla jediná německá slova, kterým King rozuměl. Víc v boji proti nacistům nepotřeboval.

Hirschova němčina byla neuvěřitelná. Esesmani z hlídky nepojali žádné podezření. S takovou němčinou měl Hirsch sedět na velitelství u vysílačky a ne běhat v uniformě nepřítele po lese.

Esesák se na něco zeptal i Kinga, ale ten jen zachrčel a nechal mluvit Hirsche. Nakonec mohli s jedním z esesmanů pokračovat dál.

Když se dostali přes německé pozice do týlu a kousek se vzdálili mezi stany a bedny s municí přikryté plachtami, Hirsch se otočil na svého strážce s prosbou zda by mu mohl připálit. Strážce sáhl do náprsní kapsy pro zapalovač. Na to se zarazil, protože cigarety teď byly v Německu nedostatkovým zbožím. A to byla jeho poslední myšlenka. Hirsch místo cigarety vytáhl dlouhý ostrý nůž a Němcovi s ním probodl krk. Jeho tělo ukryli pod plachtu k bednám s municí.

"Měl rozkaz dovést nás přímo k veliteli," vysvětloval Kingovi. Tím by byli prozrazeni.

Poté se jali prohledat bedny pod plachtami, až našli co chtěli. Bedny s municí do granátometu. King vytáhl s brašny balíček nejmodernější plastické trhaviny, původně vyvinuté v rámci programu Manhattan a časovanou roznětku, kterou nastavil na 5 minut. Za chvíli tu bude náramně horko.

Výbuch munice byl obrovský. Seržant další pobídku nepotřeboval a vydal rozkaz k útoku.

Němci byli v šoku. Naprosto zmatení, pobíhali sem a tam. Jejich velitel si myslel, že Američané zaútočili z druhé strany, což byl vzhledem k neprůchodnosti terénu nesmysl. Jenomže King s Hirschem tuto myšlenku podporovali svou zběsilou palbou z ukořistěných samopalů MP40, zvaných Schmaisser.

Německé jednotky opouštěly své obranné pozice, aby se postavily nové hrozbě.

Seržantovu postupu tak nebyl kladen téměř žádný odpor. Zfanatizovaní esesáci pobíhali okolo a vyřvávali.

Za vůdce!

Za Hitlera!

Za Německo!

A s úsměvem na rtech umírali pod americkou kulometnou palbou.

Za necelou hodinku bylo hotovo.

King s Hirsem byli hrdinové, kteří si užívali svých 15 minut slávy. A konečně našli to, co Němci tak urputně bránili. Masivní ocelová vrata, zasazená do skalnatého úbočí, tyčícího se vysoko nad okolní les. Strmou horu, kvůli které nebyl útok z druhé strany možný. Ale na to Němci naštěstí zapomněli.

King si prohlížel těžká ocelová vrata.

"Co pak za nima asi může být, že je tak urputně bránili," přemýšlel nahlas.

"Jak jsem říkal," odpověděl na to Hirsch, "je tam Adolf, schovává se před Rusama."

"Blbost pánové," přidal se do rozhovoru seržant.

"Adolf je s Göringem v Orlím hnízdě. Zatímco Hitler pronáší plamenné projevy o velikosti německého národa, Göring popijí víno a počítá umělecké předměty, které za ta léta nakradl. Čeká až mu naše 506. výsadková přijde umejt nohy, ale to se bude teprve divit, pánové."

"No jasně!" vykřikl Hirsch.

"Rusové už dlouho pátrají po Jantarové komnatě. A tady to je ideální místo, kam ji mohli skopčáci skrýt. Až se tatíček Stalin dozví, že ji máme my, tak se z toho zvencne."

"Jantarová komnata? A jak by ji sem asi dostali. Muselo jí bejt pěknejch pár nákladních vagónů. Vidíš, že by sem snad vedli ňáký koleje?"

"Němci maj přece taky auta, jako my. Mohli to sem dovézt náklaďákama seržo."

"Pánové, pánové," uklidnil situaci vojín King.

"Co kdyby sme se prostě podívali. Seržante, neměl byste ještě kilo, nebo tři tý prima trhaviny, co jste nám dal ráno?"

Seržant se jen usmál.

Lesem se rozlehla obrovská hlasitá rána. Půl metru tlustá, ocelová vrata se rozletěla lesem, jako by to byl list papíru. Jen po nich zbyla uhledná cesta pozurážených kmenů, končící daleko za obranou linií.

Vojín King byl samozřejmě dobře schován mimo linii výbuchu, ale v uších mu zvonilo víc, než při zásahu střepinou.

Když se prach usadil, naskytl se mu pohled do pět metrů vysokého a asi dvacet metrů dlouhého tunelu vyřezeného v tvrdé skále hory. Uvnitř stály za sebou dva těžké nákladní vozy.

"Já to říkal," nedal se odbýt vojín Hirsch, "komnata je tady."

Tunel pokračoval dál, jen byl mnohem menší, zakončený pravoúhlou odbočkou a střílnou, ze které se smrtonosně leskla velká černá hlaveň těžkého kulometu.

Tenhle typ opevnění všichni dobře znali. Nebylo snadné dobýt chodbu do které se vešli sotva dva muži vedle sebe, krytou palbou kulometu. Ale i na to existoval předepsaný postup.

Dva granáty, bazukou trefit střílnu, potom dva kouřové a doufat, že obránci budou dezorientovaní dostatečně dlouho, než se někomu podaří doběhnout ke střílně a hodit obráncům dovnitř další dva granáty.

Jenomže německý kulomet se ani jednou během útoku neozval. Ani druhý a třetí ne. Obránci zřejmě nebyli doma.

Americký postup zastavily až další ocelové dveře.

"Další trhavina seržo?" zeptal se Hirsch.

"Co takhle nejdřív zaklepat," odpověděl seržant a zabral za otevírací mechanismus.

Tentokrát jen čtvrt metrů silné, ocelové dveře se lehounce a bezhlučně otevřely. Odhalily rozlehlou místnost osvětlenou poblikávajícími žárovkami visícími z drátů, které byly rozvěšeny na skobách zaražených v hrubě otesané skále. Někde z hloubi jeskyně zněl pravidelný hukot naftového generátoru.

Místnost připomínala jeskyni, napůl přírodní, napůl rozšířenou lidskou rukou. Rozdělena na jednotlivé kóje stlučené z bíle natřených prken. Některé dveře kojí byly otevřené.

Vojín King do jedné nahlédl. Na stěnách viděl rudé cákance krve. Některé poměrně čerstvé, jiné spíše hnědé, dávno zaschlé. Ostatní kóje nevypadali jinak.

Nikoho živého zatím nenašli.

V zadní části se jeskyně větvila do tří chodeb. Seržant rozdělil jednotku na tři týmy. King s Hirschem a dalšími dvěma, dostali na starost průzkum pravé chodby. Ta se asi po padesáti metrech znovu větvila na dvě další. King s Hirschem šli opět vpravo.

Chodba ústila do dalšího podzemního sálu. Ne tak velkého, jako byl ten první, ale i tak dost velkého, aby nedohlédli na druhou stranu. Obzvláště, když byl osvětlen jen matnou září několika svící.

Vojín King se zastavil ve dveřích. Na sobě měl už dávno svou americkou uniformu, ale v ruce stále svíral Schmeisser. Do stísněných podzemních chodeb se hodil mnohem více než jeho dlouhá Em jednička. Ještě jednou zkontroloval zbraň a odjistil.

V mihotavých plamenech svící si všiml žárovek rozvedených po stěnách. Jejich vlákna jen slaboulince žhnula, jako by nedokázala prorazit temnotu kolem. Tak proto byl prostor osvětlen svícemi.

Uprostřed jeskyně, na kamenném oltáři, spatřil ve světle dalších svící dva předměty. Malou v kůži vázanou knihu a dlouhý nůž s úzkou, krví pokrytou čepelí a kostěnou rukojetí.

"Tak co pak to tu máme," vojín Hirsch se nahrnul k oltáři a začal zkoumat oba předměty.

"Starobylá kniha a neméně starobylý nůž. Dvanácté, možná třinácté století. Ruční práce, veliká vzácnost. Ty knihu, já nůž," rozdělil po zhodnocení oba předměty.

Vojáci všech armád světa si rádi přivlastňovali drahé věci svých padlých nepřátel. A ani Američané netvořili výjimku.

King s rozdělením věcí souhlasil. Knihy měl rád. Po zbraních, ať už byly jakkoliv vzácné, po náročné službě v armádě, netoužil.

Náhle spíše vycítil, než zahlédl pohyb. Ze stěny vlevo od něj se odlepila postava v roztrhané uniformě SS. Měla nepřirozeně dlouhé kostnanté paže a znetvořenou hlavu a ústa plná velkých, pilu připomínajících zubů.

Vojínův výcvik ani tentokrát nezklamal. Zvedl Schmeisser a nasypal do znetvořené postavy celý zásobník. Netvor se skácel na zem, ale pořád sebou škubal. King bleskově vyměnil dlouhý zásobník a poslal dvě přesně mířené kulky do netvorova čela. Poté přemířil na vojína Hirsche. Ani jeho výcvik nezklamal. Vrhl se k zemi. V ten okamžik už prostor, kde před chvílí stál, prorážely devítimilimetrové kulky Kingova Schmeisseru.

Hirsch se ještě v pádu otočil a pálil stejným směrem jako jeho přítel. Další dvě znetvořené postavy v esesáckých uniformách se roztančily v přívalu olověného krupobití. Po dopadu na zem si obě vysloužily přídavek v podobě rány jistoty.

"Do prdele, co to bylo!" ulevil si Hirsch, když bylo po všem.

"To nevím," odpověděl King, "ale lidé určitě ne."

Z chodby se ozvaly hlasy. Střelba ze samopalu musela být slyšet v celém podzemním labyrintu. Jejich spolubojovníci jim běželi na pomoc.

Hirsch zastrčil starodávný nůž do rukávu a King schoval knihu za svoji vojenskou bundu. V ten okamžik vtrhl do sálu seržant se čtyřmi dalšími muži.

"Co se to tu k čertu děje!" vykřikl ještě v běhu.

King ukázal hlavní samopalu na jednu z mrtvol.

"A do hajzlu, další," řekl seržant.

"Jak to myslíte, další?" zeptal se Hirsch.

"Pojďte se mnou, něco vám ukážu."

Seržant zavedl muže do levé chodby, vedoucí do dalšího podzemního sálu. V tomto chyběl kamenný oltář a světlo žárovek bez problémů svítilo. I když, jakoby lehce potemnělo, když King vstoupil dovnitř.

U zdi jeskyně se vršila hromada zkrvavených mrtvol ve vězeňských mundůrech i uniformách SS. Na druhé straně byla ke zdi přikována dvě znetvořená těla podobná těm, jaké zlikvidovali v pravém sále. Jenomže tahle byla stále živá.

"No do prdele, seržante. Co to k čertu je?"

"To nevím Hirschi. Vypadá to, že kluci z SS tu dělali nějaké pokusy s lidmi. A že se jim to vymklo z rukou. Ale to už naštěstí není naše věc."

Nakonec seržant zavelel.

"Kingu, Hirschi, stáhneme se. Zajistíme obranný perimetr kolem bunkru. O tuhle sračku ať se postarají hoši z OSS."

Po krátkém odpočinku se rota J 306. pěšího pluku, 26. armádního sboru, pod velením generála Patton, opět pohnula směrem na východ, aby se o měsíc později nadobro zastavila na linii dohodnuté mezi spojenci na konferenci v Jaltě.

Rota J, která kryla pravé křídlo Pattonovi armády, neměla to štěstí a neužila si slavnostní přehlídku na počest Amerických osvoboditelů v Plzni. Zastavila se v obci Bezděkov asi 30 kilometrů jižně od Plzně. Jenomže v Bezděkově to také nebylo vůbec špatné.

Rota J se utábořila nedaleko obce. Na louce patřící jistému Peterkovi. Sedlákovi, jenž obhospodařoval rozlehlá pole v okolí Bezděkova. Sedlák Peterka vítal Američany s otevřenou náručí a kdykoliv mohl, projevoval své díky za osvobození od těch spropadenejch nácků.

V té době ještě nikdo s jistotou nevěděl, co se bude dít dál. Sovětská vojska likvidovala obranu Berlína a zdálo se, že konec války je na spadnutí.

A pak to konečně přišlo.

8. květen 1945

A s ním bezpodmínečná kapitulace všech německých vojsk. Válka v Evropě skončila.

Americká vojska se připravovala na stažení z Československa, které mělo připadnout do Sovětské sféry vlivu.

Někteří vojáci počítali s přesunem na pacifické bojiště, neboť válka proti Japoncům pokračovala dál.

Ale než se evropské spojenecké velení rozhoupalo, shodili Američané dvě atomové bomby na Japonce, kteří též bezpodmínečně kapitulovali.

2. světová válka skončila.

Američané se připravovali na návrat domů.

Ne však vojín King.

Naprosto a zcela bezvýhradně zamilován do dcery sedláka Peterky Jany, zasažen projektilem opětované lásky, se rozhodl v osvobozeném Československu zůstat.

Vojín King neměl žádnou rodinu. Byl sirotkem z Tennessee. Své rodiče nikdy nepoznal. V Americe ho nic nedrželo. Tady teď byla jeho nová rodina.

Sedlák Peterka své dceři vystrojil velikou svatební hostinu, které se zúčastnila celá rota J a při slavnostním přípitku přísahal, že z amerického vojáka udělá pravého českého sedláka. A tak se také stalo.

A protože to teď už bývalý vojín King myslel se zapojením do české společnosti vážně, rozhodl se přijmou své počeštěné příjmení. A tak se z Richarda Kinga, vojína americké armády, stal Richardem Králem, českým sedákem.

Richard neměl nikdy před svou ženou žádné tajemství. Jen o tom, co viděl v Breitenbergském lese, ji nikdy neřekl. A o knížce, kterou si přivezl z Německa už vůbec ne. Ta teď ležela na půdě jejich domu v dřevěné truhle vyložené stránkami ze svatého písma. Teprve pak přestal Richard slýchávat její vtíravý hlas.

V roce 1957 se na manžele Královi konečně usmálo štěstí a narodil se jim jejich jediný potomek. Syn, podle tradice pojmenovaný po otci, Richard. O necelé čtyři roky později, Richard Král starší, který jako vojín americké pěchoty pod velením generála George Pattona prošel hrůzami válečné Evropy z Normandie až do Bezděkova v Čechách, beze stopy zmizel.

Léto 1989, Krásná Hora, Československo

Toho léta roku 1989 nebyl snad jediný den, kdyby zem nesvlažila alespoň jedna malá přeháňka.

Ale po přeháňce se vždy ukázalo sluníčko, které vysušilo mokrou trávu v parku před naším domem a my si zase mohli nerušeně hrát.

Jenomže tahle přeháňka trvala už pátý den.

Slabý, ale vytrvalý déšť, nepřetržitě smáčel okolní přírodu. Všude bylo mokro. Dokonce i před domem pod převislým jilmem, jehož dlouhé husté větve sahaly až na zem a proto pod ním obvykle bývalo sucho. Ale teď ne.

Naštěstí jsme znali ještě jedno suché místo, kde se dalo v létě schovat před deštěm. Altán na zahradě našeho domu.

Náš dům, tedy dům ve kterém jsme tenkrát bydleli, byla veliká dvoupatrová stavba s vysokými stropy a různými temnými zákoutími, která měla svá tajemství. V přízemí domu se nacházela turistická ubytovna, ve které jsem nikdy žádné turisty neviděl. Naproti ubytovně byl jediný byt, kde žila paní Soukalová.

Paní Soukalové bylo asi 167 let. Na místě nejspíš bydlela ještě dřív, než byl dům postaven. Jako jediná nájemnice z přízemí měla vždy dokonalý přehled o příchozích. Přilepená na kukátko bytových dveří, vždy připravená vyprovodit nezvané návštěvníky, kteří by se snad chtěli ve vchodu domu schovat. Tedy nás, dětí.

Že by se snad nezvaný host dostal dál do domu bylo nepravděpodobné, protože hned za vchodem do bytu paní Soukalové přetínaly průjezd další prosklené dveře z jejichž vnější strany byla koule. Jenom my děti jsme věděli, že s koulí se dá otočit a dveře otevřít, což se hodilo, protože klíče od domu většinou zůstaly zapomenuty doma na věšáku vedle dveří.

Za prosklenými dveřmi byla další vrata, vedoucí na dvůr našeho domu. Dvorek byl vydlážděný hrubě otesanými kameny. Po jeho obvodu byly dřevníky s laťovými ploty. Každý nájemník měl svou vlastní kóji. Uprostřed mezi dřevníky se přímilo strmé kamenné schodiště vedoucí na velkou zahradu. V levém rohu se nacházel vchod do podzemí.

Krásná Hora. Krásná a podkopaná.

Bývalé hornické město, pod kterým se táhla nejedna opuštěná štola. A nejeden dům skrýval vchod do rozsáhlého podzemí. Včetně našeho.

V prvním patře našeho domu byly tři byty. Napravo od schodiště bydlel pan Poláček. Postarší pán v důchodu, vždy milý a hodný správce domu.

Na levo pak bydleli manželé Skoumalovi. Další pár v důchodu.

Posledními nájemníky prvního patra byli Novotní. Manželský pár se dvěma dcerami. Do té mladší, Lindy, jsem byl snad odjakživa zamilován.

Dále za odbočkou už jen dveře, které vedly do temného, půdu připomínajícího průchodu, vedoucího na obrovskou, vysokou zdí obehnanou, zahradu.

Na té zahradě měl každý nájemník vyčleněný svůj vlastní prostor, svou malou zahrádku. Většina nájemníků se o svou zahrádku více či méně starala. Tu nejkrásnější měl Lindin otec. Byla obehnána nízkým živým plotem. Dokonale sestřižený trávník, květinové záhonky, udírna z červených cihel a houpací lavička na kterou jsem měl vždycky zálusk. Ale pan Novotný měl nejspíš dar šestého smyslu. Okna jejich bytu na zahradu nevedla, ale jakmile jsem se jen přiblížil k průchodu v živém plotu, v prvním patře domu se otevřelo okno z chodby a v něm pan Novotný, vyřvávající něco ve smyslu, ať táhnu na svou zahradu. Do průchodu v živém plotu později přibyla malá dřevěná branka s velkým visacím zámkem a já táhnul na svoji zahradu.

Vedlo na ni další příkré kamenné schodiště. Byla až vzadu u zdi. Zarostlá vysokou trávou a plevelem s jednou, napůl shnilou lavičkou. Uprostřed stála stará hrušeň. Když měla dobrý rok, byla obsypaná hruškami a my si jich dopřávali co hrdlo ráčí. Další moje máma zavařila a já se pak v zimě nemohl nabažit slaďoučkého hruškového kompotu. Ale letos to na úrodu nevypadalo. Letošní zimu si budu muset na kompot nechat zajít chuť.

S mámou a starší sestrou jsme bydleli ve druhém patře. Na patře byli čtyři byty, jeden navíc v místě, kde byl v prvním patře průchod na zahradu.

Okna našeho bytu vedla na náměstí. Oficiálně se to jmenovalo Náměstí vítězství. Ale ve skutečnosti to byl krásně udržovaný park nedaleko centra Krásné hory, obklopený starobylými domy. Uprostřed parku stál pomník na památku padlým hrdinům druhé světové války. Pomník obkružovala štěrkem vysypaná cesta, protínající celý park. A čtyři betonované lavičky. Místní už nebavilo neustálé hledání původních dřevěných laviček po celém parku.

V parku rostlo mnoho zeleně. Především vzrostlých kaštanů a lip a mnoha dalších stromů a keřů. V každém domě okolo parku bydlela nějaká rodina s dětmi. Když bylo hezké počasí, děti se scházeli v parku a hráli nepřeberné množství her, jako byla hra na schovávanou, krvavé koleno, nebo Honzo vstávej. A nebo různé míčové hry z nichž nejoblíbenější byla vybíjená, která se hrála na silnici vedoucí kolem celého parku. Těch několika aut, která v té době parkem projela, se nebylo třeba bát.

Ale teď byl park úplně prázdný. Na promáčených lavičkách se nedalo sedět. Po mokrých větvích stromů se nedalo lézt. A i když bylo léto, vzduch byl chladný a vlhký a proto bylo lepší zůstat doma.

Jen já a Linda jsme se rozhodli nesedět doma na zadku a raději jsme zvolili altán v zahradě.

Altán byl velký dřevěný a dalo se do něj dostat rovnou z průchodu z prvního patra. Uvnitř byl stůl a pár židlí a lavic a z domu do něj nebylo vidět.

Seděl jsem na lavičce a četl otrhaný komiks od Káji Saudka Lips Tullian, který jsem tu náhodou našel.

Hlavní hrdina, obávaný náčelník lupičů, zrovna přísahal strašlivou pomstu krvavému Sahrbergovi, který právě unesl jeho milovanou snoubenku, když v tom mě něco napadlo.

"Proč nám tvůj táta nedovolí se ani jednou zhoupnout?"

Linda, která už nějakou dobu hřebínkem usilovně rvala vlásky jedné z panenek, které si s sebou přinesla, ve snaze vytvořit ji na hlavičce účes, se na mě podívala, jako bych se dočista zbláznil.

"Na naší zahrádku nikdo nesmí," odpověděla po chvíli. "Dokonce ani já, když u toho táta není."

Na chvíli se odmlčela a pak smutně dodala.

"Někdy mám pocit, že tu svoji zahrádku má radši, než mě a mámu dohromady."

Nevěděl jsem co na to říct a tak jsem se znovu začetl do komiksu, zatím co Linda dál likvidovala panenčiny vlasy.

"Richarde! Domu, večeře!" rozlehlo se zahradou volání mé matky.

"To je máma," řekl jsem očividné, "musím jít."

Linda se zvedla z lavičky a posbírala panenky a hřebínky.

"Jdu taky. Sama tady nebudu."

Jen dořekla, zahradou se rozlehlo volání její matky k večeři.

Takhle to chodilo u všech. Jen volání znělo většinou do parku a po něm následovalo škemrání ostatních děti, zda by mohl dotyčný zůstat venku o něco déle. Hra se prostě musela dohrát.

Otevřel jsem dveře průchodu a vstoupil, Linda šla za mnou. Nesnášel jsem ten průchod. Nebylo v něm žádné osvětlení. Jediná možnost jak nezůstat v absolutní tmě, bylo otevřít dveře dokořán a proběhnout asi deset metrů dlouhým průchodem dříve, než se dveře samy zavřely.

Vždycky jsem se bál, že se dveře zabouchnou dříve a já zůstanu ve tmě.

Neušli jsme ani tři kroky, když se dveře za námi s prásknutím zabouchly. Moje noční můra se právě stala skutečností.

Linda za mnou vyjekla, až jsem nadskočil.

"Ríšo, kde jsi?" ozval se její přiškrcený hlas.

Zatnul jsem zuby. Tohle oslovení jsem nesnášel.

"Tady," řekl jsem a natáhl ruku k jejímu hlasu. Pevně jsem sevřel její dlaň a s druhou rukou před sebou pomalu tápal směrem k druhým dveřím.

Ušli jsme sotva pět kroků, když se za námi něco ozvalo. Znělo to jako dech a šoupavé kroky. Zastavili jsme. Zadržel jsem dech. Linda sevřela mou ruku ještě pevněji. Poslouchal jsem, ale nic jsem neslyšel. Náhle Linda opět vyjekla s takovou silou, až mi písklo v uších.

"Něco na mě sáhlo!" zakřičela a znovu vyjekla. "Někdo tady je!"

Rozhlížel jsem se kolem, ale tma byla neproniknutelná. Náhle do mě někdo strčil a já upadl na zem. Lindina ruka se vytrhla z mé.

Linda zase začala vřískat. Na jednu stranu mi to rvalo uši, ale na druhou stranu jsem měl dobrou představu o tom kde je. Popadl jsem ji za předloktí a táhl směrem, kde jsem tušil dveře. Za námi se tmou rozlehl hlasitý, ďábelský smích. Na opatrnost nebylo kdy. Rozběhl jsem se a táhl Lindu za sebou. Po pár krocích jsem narazil hlavou do dveří. Ve tmě se objevily malé kroužící hvězdičky. Nahmatal jsem kliku a vpadl do osvětlené chodby. Ďábelský smích ustal, jakmile do průchodu proniklo světlo.

Opřel jsem se o stěnu chodby a ztěžka oddechoval. Venku byl stále ten samý, zamračený den, ale po pěti dnech konečně ustal déšť a z potrhaných mraků sem tam pronikaly sluneční paprsky.

Linda se vedle mě rozplakala.

"Co to bylo?" zeptala se mezi vzlyky.

"To já nevím," odpověděl jsem. "Nic jsem neviděl."

"Ale ne," řekla Linda a její vzlykot nabral znovu na síle. "Moje taška."

To myslíš vážně? Řekl jsem si v duchu. Lindina taška s panenkami ležela asi v polovině průchodu. Prosebně se na mě podívala. Zhluboka jsem se nadechl. Co bych pro ni neudělal.

Ďábelský smích ustal, jakmile jsem otevřel dveře. Možná, že té věci uvnitř světlo vadí.

Otevřel jsem dveře dokořán a opřel o ně Lindu.

"Za nic na světě se ty dveře nesmí zavřít," řekl jsem jí. Jenom vystrašeně přikývla.

Šel jsem na to jako ve škole při tělocviku. Rozběhl jsem se, třemi skoky překonal vzdálenost k tašce, smykem zastavil, sebral tašku a pádil zpět k Lindě. Ta za mnou přibouchla dveře.

Vítězoslavně jsem se usmál s taškou s panenkami v ruce. Linda mě objala. Už neplakala. Dokonce se na jejich rtech objevil náznak úsměvu.

"Už musím jít," vytáhla z pod trika klíč na provázku.

"Díky Richarde," řekla a dala mi pusu na tvář.

Zůstal jsem stát na chodbě jako zkoprnělý. Ale když se za Lindou zavřely dveře jejich bytu, nasadil jsem svůj nejrychlejší sprint do druhého patra, abych byl co nejdříve v bezpečí našeho bytu.

Měl jsem v plánu zahrabat se pod peřinu a nevylézt nejméně do konce léta. Jenže můj plán nevyšel. Měli jsme návštěvu.

Starý pán Poláček seděl u kuchyňského stolu s hrnkem kafe před sebou a tou starou knihou, co zbyla po mém otci v ruce.

Pan Poláček, správce našeho domu, u nás doma prováděl drobné opravy, jako byl ucpaný odpad, nebo prasklá hadice od pračky. Těchto věcí se ujal poté, co můj otec zmizel.

"Ta kniha tady zbyla po manželovi," pokračovala má matka v rozhovoru, když mi dala jídlo na stůl. Rád jsem poslouchal rozhovory dospělých. Matčin přátel, když k nám přišli na návštěvu.

"Přivezl si ji s sebou z Bezděkova. Prý ji našel na půdě jejich domu, zamčenou v dřevěné truhle. Nejspíš patřila jeho otci, který prý za podivných okolností zmizel, když byly manželovi pouhé 4 roky. Jeho máma o knížce nikdy neslyšela, ale Richard si ji stejně nechal."

Můj otec se s matkou seznámil, když sloužil v Krásnohorské posádce jako vojín základní služby. Netrvalo dlouho a narodila se má sestra. Protože nezdědil po otci touhu být sedlákem, našel si v Krásné Hoře dobrou práci a už zde zůstal. Z Bezděkova, který byl jeho rodištěm, ale na který neměl dobré vzpomínky, si přivezl jen pár osobních věcí a podivnou prastarou knihu.

O pět let později jsem se narodil já. To bylo v roce 1981. Když mi byly necelé čtyři roky, můj otec záhadně zmizel. Má matka si myslela, že prostě utekl. Nevím proč. Podle ní spolu měli dobrý vztah. Máma tvrdila, že emigroval do Ameriky, za rodinou svého dědy. Tomu jsem dlouho věřil i já, než mi kniha ukázala pravdu a já zjistil, že děda v Americe žádnou rodinu neměl. Prostě beze stopy zmizel.

Taky beze stopy zmizím až dospěju? Napadlo mě.

"Sbírám staré knihy," ujal se pan Poláček slova, "a tahle vypadá velice staře. A velice zajímavě. Možná má velkou cenu."

"Cha," zasmála se má matka. "Tahle ohavnost?"

"Některé staré knihy můžou mít hodnotu i 20 tisíc," nedal se pan Poláček. "Mám přítele, který se tím zabývá. Mohl bych mu ji ukázat?"

"Jistě," odpověděla má matka.

"Klidně si ji nechte, pochybuji, že za tenhle hnus by někdo dal korunu."

"To nemůžete vědět. Až něco zjistím, ozvu se," s těmi slovy se rozloučil.

Od toho dne se život v našem domě změnil.

S kdysi tak přátelským a věčně usměvavým panem Poláčkem najednou nedokázali vycházet ani dospělí, natož pak děti. Ze správce domu se stal zlý, útočný a pro nás děti i nebezpečný člověk. Vyhýbali jsme se mu jak jen to šlo. Naštěstí teď moc ven nechodil. Většinu času trávil ve svém bytě, nebo dole v podzemí. Zahlédli jsme ho párkrát, jak vstupuje do sklepení se síťovou taškou ve které měl cosi zabalené v novinách. Ven pak vycházel s prázdnou síťovkou.

Jednou jsme si s Lindou hráli před domem, když se z domu vyhrnul pan Poláček a zamířil směrem do centra s prázdnou síťovkou v ruce. A mě zase jednou něco napadlo.

"Budeme ho sledovat," řekl jsem Lindě.

"Co? Zbláznil ses? Vždyť ani nevíme kam chodí," vyvalila na mě oči."

"Nikdy není pryč moc dlouho. Takže daleko to nebude. Budeme jako indiáni. Já budu Vinnetou a ty můžeš bejt Old Shatterhand. Jen zjistíme kam chodí. Ani si nás nevšimne."

"Old Shatterhand není indián," řekla na to Linda.

"No jo. Tak ty budeš Vinnetou a já budu Tashunka Sapa. Ten byl taky dobrej."

"A nemohla bych být radši Rybana? Víš, jako holka," podívala se na mě jako na idiota.

"Jasně. Rybana, Vinnetou," ukázal jsem nejdřív na Lindu a pak na sebe. A pak jsme vyrazili.

Z našeho parku jsme sami nikdy nechodili. Ani nebylo proč. Byli tu všichni naši kamarádi a spousta místa pro naše hry. Nejdál, kam jsem šel sám byla škola, která ale byla na opačné straně než centrum a na cestě k ní nejezdila auta. A potom potraviny u Kamenné studny, kam mě máma občas pro něco poslala. Ale ty byly jenom pár desítek metrů od průjezdu do parku. Dál už jsem chodil jenom s mámou.

Ale pan Poláček pokračoval ulicí dál. Širokou ulicí, která nakonec ústila na velkém náměstí plném obchodů, jako bylo Papírnictví, Oděvy a má oblíbená Kniha. Ale i ulice vedoucí k náměstí byla poseta různými obchůdky. Jako první byla má neoblíbená Rybárna. Ryby jsem nesnášel. Potom Trafika a Maso a uzeniny. A právě tam pan Poláček zamířil.

Plížili jsme se s Lindou podél domů jako pravý indiáni, až jsme se proplížili pod výlohu masny.

Právě včas, abychom zahlédli řezníka, jak balí do starých novin různé zbytky masa, vnitřností a kostí. Zbytků, které uložil do síťovky pana Poláčka, který zaplatil a jal se k odchodu.

Běželi jsme s Lindou dál ulicí a skryli se až ve vchodu do Samoobsluhy. Sem jsem chodil nakupovat s mámou. Měli zde nepřeberné množství potravin a hlavně sladkostí. Slyšel jsem, že v Praze prý jsou obchody, které mají i několik pater. Ale nevěřil jsem tomu. Nedokázal jsem si představit, co všechno by tam museli prodávat. Vždyť tady měli úplně všechno.

"Tak už víme co nosí do sklepa," řekl jsem Lindě, když nám pan Poláček zmizel z dohledu.

"Jo, ale komu?" odpověděla.

"Třeba tam má psy, nebo tak něco."

"Pejsky? Ve sklepě? Proč by měl mít někdo pejsky ve sklepě. Vždyť by si s nimi ani nemohl hrát."

"No já nevím," odpověděl jsem po chvíli přemýšlení. "Ale něco tam dole krmí. A lidi to nebudou. Ty syrový maso nejedí."

"Táta jednou jedl syrový maso. Myslím, že tomu říkal maďarák, nebo tak nějak."

"Aha. To jsem ještě nikdy neslyšel. Ale víš ty co? Když už jsme tady," ukázal jsem palcem za nás do samoobsluhy a vylovil ze zadní kapsy kalhot nějaké drobné, "něco si koupíme."

Má kapsa skrývala 7 korun a 65 haléřů. Malé jmění. Koupil jsem nám za ně dva sójové suky, které jsem měl tak rád, dvě žvýkačky Pedro a láhev žluté limonády. Ještě mi koruna a 15 haléřů zbyla. A až vrátím láhev, budu mít o korunu víc.

Vrátili jsme se zpět do našeho parku, ve kterém nestály pouze mohutné kaštany a lípy. Uprostřed trávníku stála osamocená jabloň. Asi to nebyla práva jabloň, ale já nevěděl jak se strom jmenuje. Rostly na něm zakrslá a děsně kyselá jablíčka, která se nedala jíst. Ale byl to jediný strom v parku, na který jsem zatím dokázal vylézt. Posloužil jsem jako stolička a pomohl tak na strom Lindě. Já pomoc nepotřeboval. Strom měl ve své dolní polovině hustě propletené větve, ve kterých se dalo celkem pohodlně a bezpečně usadit. Vytáhl jsem naší svačinku a pustil se do sójového suku, který byl tvrdý jako beton. Při jeho konzumaci bylo důležité brát ohledy na zdraví svého chrupu, ale já to tak měl rád.

"Měli by sme zjistit, co je v tom sklepě," řekl jsem, když se mi podařilo zpracovat sousto betonového suku a zapít jej hltem žluté limonády.

"Zbláznil ses?" vyhrkla Linda a trochu se polila limonádou, kterou jsem ji právě podal.

"Tam dolů nikdo nesmí. Táta říkal, že to vede až dolů do podzemí, do starého opuštěného dolu. Prý je to tam nebezpečné. A navíc jsou ty dveře pořád zamčené. Takže smůla," vyplázla na mě jazyk.

Chvíli jsem ji mlčky pozoroval. Věděla, že jsem do ní tajně zamilovaný. A já věděl, že to ví. A že bych jí to měl říct, ale bál jsem se, co by na to odpověděla. Tak jsem zase raději mlčel. Budoucí lovec stínů, zabiják zombií, vystrašený z malé holky.

Mezi tím se v parku objevili další děti. A dohodli se, že budou hrát na schovávanou. Nikým nezpozorováni jsme slezli ze stromu a přidali se do hloučku dětí. Pan Poláček byl pro tuto chvíli zapomenut.

Prázdniny se pomalu chýlily ke konci.

Pana Poláčka bylo venku vidět podstatně méně. A když už, vůbec si nás nevšímal. Přestali jsme z něj mít strach a zase jsme využívali všech možností naší zahrady. Jen jsme na ni raději chodili přes dvůr. Do průchodu by mě nikdo nedostal.

Jednoho srpnového odpoledne, když venku v parku nikdo nebyl, jsem si vzal klíče od našeho dřevníku a jal se uvést v život můj dlouhodobý plán. Chtěl jsem odstrojit své kolo, na kterém mě sestra naučila jezdit. Sundat nosič, světla a blatníky, aby se víc podobal BMX, které měla Linda.

Nevím co dělal Lindin otec a ani mě to nezajímalo, ale rozhodně ho za to platili lépe než moji matku. Protože kromě fungl nové Škody 125, která stála před domem, koupil Lindě i fungl nové BMX, které stálo zaparkované v jejich dřevníku. Mělo krásnou modrou metalízu a drapáky do terénu. Vždycky jsem o takovém kole snil. Ale prý bylo moc drahé. Sestra říkala, že by na něj nestačily ani dvě máminy výplaty. A navíc by se pro něj muselo zajet do Tuzexu. A ten nejbližší prý byl až v Praze. Nevěděl jsem co je to Tuzex, ani jaká je mámina výplata, ale věřil jsem jí.

Odstrojování mého kola mi moc dobře nešlo. Vztekle jsem mrštil desítkou klíčem o zem a pro inspiraci se šel skrz laťkové dveře podívat na Lindino BMX. Lindin otec měl svůj dřevník perfektně uklizený. Vše srovnané v regálech. Podlaha čistá. Uprostřed na stojánku Lindino kolo.

Obdivoval jsem jeho krásnou modrou metalízu, když v tom mě někdo popadl za rameno.

"Co tam čumíš!"

Nadskočil jsem. Myslel jsem, že mě nachytal pan Novotný. Neměl rád, když jsem kolem jeho dřevníku očumoval. Ale byla to jen Linda.

"Proč máš vlastně takový kolo, když na něm vůbec nejezdíš," zeptal jsem se jí.

"Proč bych neměla? Když mi ho táta koupil," odpověděla lehce povýšeným tónem.

"Ještě nedosáhnu na šlapky," řekla poté trochu omluvněji.

"Pojď, něco ti ukážu," chytl jsem ji za ruku a táhl k našemu dřevníku .

Na rozdíl od Lindina, byl náš dřevník plný harampádí. Dřevník jsme tomu říkali, i když už dávno nesloužil k uskladnění dřeva nebo uhlí, protože v domě byl zaveden plyn a mi topili pohodlnými plynovými kamny. Místo toho jsme zde odkládali nepotřebné věci. Bez ladu a skladu zde ležela hromada věcí. O některých z nich jsem ani nevěděl k čemu původně sloužili. Uprostřed toho leželo na podlaze mé napůl odstrojené kolo.

"Až s tím skončím, budu mít taky BMX," řekl jsem vítězoslavně.

"Pche," odfrkla si Linda, "z tohohle nebude BMX ani za tisíc let."

Chtěl jsem ji odpovědět nějakou jízlivou poznámkou, když v tom se dvorkem rozlehlo rachocení klíče, otáčejícího se ve starém rezavém zámku. Opatrně jsme s Lindou vykoukli z dřevníku. Ve dveřích od sklepa stál pan Poláček s prázdnou síťovkou v ruce. Ani se nerozhlédl a opustil dvůr. Nevšiml si nás. Zato já si něčeho všiml.

"Zapomněl zamknout," zašeptal jsem Lindě do ucha, jakoby nás snad mohl někdo slyšet.

"Co?"

"Zapomněl zamknout," zopakoval jsem, "teď se tam můžeme podívat."

"Ani náhodou, tam dolů já nejdu," odmítla Linda kategoricky.

"Srabe," zhodnotil jsem její postoj.

Tvrdě se na mě podívala a vydala se ke dveřím do sklepa. Že ji přemluvím tak snadno, jsem nečekal.

Hned za dveřmi jsem otočil starým vypínačem. Pod stropem se rozsvítilo pár slabých žárovek a odhalilo strmé kamenné schodiště, vedoucí asi dvě patra pod zem. Ve světle žárovek jsme si připadali v bezpečí a bez potíží jsme seběhli schody, pokračující dlouhou, rovnou, klenutou chodbou. Po jedné straně chodby byly asi tak každých pět metrů dveře. Každý nájemník domu zde měl přidělenu jednu sklepní kóji, ale co jsme věděli, kromě pana Poláčka je nikdo nevyužíval.

Na konci chodby pak zela černá díra. Vchod do podzemí. Na stěně jsem nahmatal další otočný vypínač a odhalil další příkré schodiště vedoucí hluboko, přehluboko dolů.

"Tam nejdu," řekla pevně Linda.

"Co? Když už jsme tady tak to přece nevzdáme," odpověděl jsem já.

Linda jen protočila své zelené oči a vstoupila na schody.

Šli jsme po nich dlouho. Musely vést nejméně dalších deset pater pod zem. Jak jsme sestupovali, byla stále větší zima a mi na sobě měli jenom krátké kalhoty a trička. Ale nakonec jsme dolů došli. Ocitli jsme se v kruhovém, asi deset metrů širokém sále, vytesaném ve skále, který byl osvětlen pouze světlem pronikajícím ze schodiště. Ze sálu vedlo pět východů. Čtyři z nich byly utopeny v absolutní tmě. Ale ten pátý byl osvětlen svícemi, umístěnými asi každých deset metrů ve výklenku, vytesaném ve skále. Vydali jsme se jím. Ústil do velké podzemní katedrály, spoře osvětlené svícemi. Její strop byl tak vysoko, že ve tmě nebyl vidět. Po pravé straně zurčela voda. Malá podzemní říčka, která se ztrácela v dalším temném tunelu.

A pak jsme si všimli jich. Byly tři. Všechny nahé. Dvě měly nemožné, dlouhé, kostnaté, pokroucené končetiny. Znetvořené protáhle obličeje. Právě si pochutnávaly na něčem, co bylo původně zabaleno ve starých novinách.

Třetí visela připoutaná za ruce řetězy, vsazenými do kamenné stěny. Nebyla tak znetvořená jako ostatní. Vlastně stále vypadala více jako člověk. Jako starý člověk. Přesněji řečeno, jako velice stará žena. Vypadala trochu jako paní Soukalová z přízemí. Měla zavřené oči a bez hnutí visela v řetězech. Ale náhle se zachvěly její odporné nozdry. Něco větřila. Nás.

Otevřela oči a začala se zmítat v řetězech. To upoutalo pozornost ostatních. Nejprve vzhlédly k ní. Ale pak sami zavětřily a otočili se k nám.

To mi bohatě stačilo. Popadl jsem konsternovanou Lindu a rozběhl se svícemi osvětleným tunelem zpátky.

Za námi se rozlehl nelidský křik. Nezastavoval jsem. Neohlížel se. Běžel jsem po schodech a táhl za sebou Lindu. Nemohl jsem popadnout dech a píchalo mě v boku, ale běžel jsem pořád dál. Ani jsem si neuvědomil, že nelidský řev zůstal dole v kruhovém sále. Překonal jsem dlouhou chodbu a poslední příkré schody. Proběhl jsem dveřmi od sklepa, potom dveřmi na dvůr. Prosklenými dveřmi a nakonec těmi vchodovými. Zastavil jsem se až pod větvemi jilmu, které mě schovali. Lindu, která nemohla popadnout dech stejně jako já, jsem měl samozřejmě sebou. Běžela celou cestu a ani jednou se neozvala, že nemůže, nebo že si potřebuje jen na minutku oddechnout. Běžela jako o život a byla moc statečná. Ale když se trochu vydýchala propukla v pláč.

"Co to bylo?" zeptala se mezi jednotlivými vzlyky.

Ale já ji neodpověděl. Nevěděl jsem.

Sledoval jsem vchod našeho domu, ale ten zůstával stále zavřený. Když se po nějaké době otevřel, zatajil jsem dech. Ale byla to jen paní Skoumalová s nákupní taškou v ruce. Potom přišla moje matka z práce. Chtěl jsem na ni zakřičet, ať do domu nechodí, že jsou uvnitř zrůdy, ale byl jsem jako zcepenělý. Po chvíli se ve druhém patře otevřela okna našeho obýváku a já zahlédl spokojenou matku. Nic ji nebylo.

Po nějaké době se znovu otevřely vchodové dveře a z nich vyšel pan Novotný. Nesl nějaké věci ze zahrádky do auta. Nasedl a odjel. Ale to přece musel přejít přes dvůr. A nezdálo se, že by nějak utrpěl.

Nakonec se před domem objevila moje sestra. Šla odněkud domu. Vzal jsem Lindu za ruku a rozběhl se k ní. Společně jsme vstoupili do domu. Prošli jsme do prvního patra, kde se od nás oddělila Linda. Potom jsme šli domů. Vůbec nic se nestalo.

Když jsem se doma trochu uklidnil, odvážil jsem se vyjít na chodbu, odkud bylo vidět na dvůr. Pan Novotný už se vrátil a právě uklízel nějaké zahradní náčiní do svého dřevníku. Dveře do sklepa byly zavřené. Všechno se zdálo být jako před tím. Všechno bylo v pořádku a já začal pochybovat, že to, co jsem viděl v podzemí, se skutečně stalo.

A pak se v našem parku strhlo boží dopuštění. Někoho z uvědomělých občanů našeho domu napadlo, že už pár dní neviděl paní Soukalovou z přízemí. A to bylo opravdu divné. Celé dny postávala ve dveřích našeho domu a sledovala naše hry, nebo se bavila s ostatními nájemníky. Ale teď už ji nikdo nejméně tři dny neviděl. Přivolaná hlídka Veřejné bezpečnosti vyrazila dveře bytu paní Soukalové v obavách, že by stará paní mohla mít nějaké zdravotní potíže a potřebuje neodkladnou péči. Ale paní Soukalovou v bytě nenašli. Paní Soukalová nikdy nikam nejezdila, ani nikdo nechodil za ní. Prý neměla žádné příbuzné. A nebylo ji 167 let jak jsme si mysleli. Jenom 107. Ale byt byl prázdný. Všechny věci na svých místech. Paní Soukalová nikam nejela. Prostě zmizela. A co hůř. Nebyla tohoto léta první. Asi dva týdny před ní zmizel pan Vašíček, který bydlel sám ve starém domě naproti našemu. A týden před tím paní Malá, která bydlela s manželem na druhém konci parku. Asi jsem věděl, kde teď jsou. Takže to v tom podzemí nebyl sen.

Ležel jsem ve své posteli a nemohl usnout. Venku už byla tma, ale do mého pokoje pronikalo něco málo ze světla lamp před domem.

Neměl jsem v pokoji žádné hodiny, ale odhadoval jsem, že by mohlo být něco po půlnoci. Nesnášel jsem, když jsem nemohl usnout. Byla to nuda.

Najednou přísun světla do mého pokoje zakolísal. Přesně jako když venku vítr rozhýbal větve stromů částečně kryjících lampy před domem. Jenomže venku bylo úplně bezvětří.

Vyhlédl jsem oknem a strnul hrůzou. Za oknem stál pan Poláček. To bylo divné, protože jsme bydleli v druhém patře. Ale ještě divnější byly jeho oči, které plály temnou rudou září. Vyskočil jsem z postele a přeběhl do pokoje své sestry. Skočil jsem do její postele a schoval se pod peřinu, což jí probudilo.

"Co jsem ti říkala," řekla rozespale.

Zakázala mi spát v její posteli, když jsem nastoupil do první třídy se slovy, že teď už jsem dost velkej na to, abych spal sám.

"Tak se podívej z okna," řekl jsem vyděšený hlasem.

Sestra se místo toho otočila na druhý bok a přetáhla si peřinu přes hlavu.

"Jestli tu chceš zůstat, tak alespoň mlč. A spi."

Místo ní jsem se z okna podíval sám. Pan Poláček se přesunul k oknu sestřina pokoje a stále mě pozoroval temně rudýma zářivýma očima. Nezmizel dokud nezačalo svítat. Teprve potom jsem usnul.

Další noc se to opakovalo. A další zase. Už jsem si na pana Poláčka, vznášejícího se za mým oknem, pomalu začínal zvykat.

S Lindou jsme se teď moc nevídali.

Bála se chodit ven, stejně jako já. Ale dny ubíhaly a mi museli jít po dvou krásných prázdninových měsících zase do školy. Loudali jsme se s Lindou za hlavní skupinou dětí z našeho parku, zahájit nový školní rok.

"V noci za mnou chodí pan Poláček. Vznáší se před oknem a červeně mu svítí oči," řekla mi, když jsme byli dostatečně daleko od ostatních.

"Vážně? To je zajímavý," řekl jsem já, "protože za mnou chodí taky."

Linda se na mě podívala.

"Nekecáš?"

"Ne.'

"Ale jak může být na dvou místech najednou?"

"No," zamyslel jsem se. "Třeba není. Třeba je to jenom nějakej přelud. Halucinace, kterou nám vysílá do hlavy. Přece není možný, aby se ti venku za oknem někdo celou noc vznášel a nikdo další si ho nevšiml. Možná by stačilo ho prostě ignorovat a zmizí."

A tak jsem to zkusil. Když se pan Poláček zjevil před mým oknem, zamával jsem mu, otočil se na bok a spal. Další den už se neukázal.

Když jsem o tom řekl Lindě, zkusila to taky. Fungovalo to, pan Poláček se přestal zjevovat i jí.

Ale další podivnosti v domě přetrvali.

Do průchodu na zahradu jsme se stále neodvažovali. V mém patře v noci neustále povrzávaly dveře na půdu a z dvířek do komína v Lindině pokoji se v noci ozýval nesrozumitelný šepot desítek lidí. A mnohé další strašidelné věci, které se odehrávali pouze ve tmě. Ale my byli v noci doma. V bezpečí. A protože nic z toho co se dělo na nás neútočilo fyzicky, kromě ducha v průchodu kterému jsme se vyhýbali, brzy jsme si zvykli.

A pak přišel zlom. Ne jen Sametová revoluce, která se nás osmiletých dětí zas tak moc nedotýkala, ale především naše stěhování.

Stěhování do velkého domu s ještě větší terasovitou zahradou, nedaleko naší školy.

Vánoce roku 1989 už jsem prožíval tam.

Do našeho parku na Náměstí vítězství jsem samozřejmě pořád jezdil. V zimě se sáňkami a potom na svém odstrojeném kole, za které mi máma hrozně vynadala. Měl jsem tam spoustu kamarádů. Ale jezdil jsem hlavně za Lindou.

Jenomže Linda už se se mnou nebavila tak jako dřív. Já teď žil v jiném domě. Daleko od všech hrůz, duchů a podivných děsivých míst. V mém novém bydlišti se nic z toho nedělo. Zlo zůstalo tam kde se zrodilo. V Lindině domě. Ona před ním nemohla utéct tak jako já.

Obzvláště, když ty podivné věci neskončili, ani když pan Poláček zemřel.

Jeho dcera ho našla dalšího léta mrtvého na podlaze jeho bytu. Prý zemřel z přirozených příčin. Byl velice starý.

Jeho rodina veškerý jeho majetek rozprodala. Včetně rozsáhlé sbírky starých knih, kterou prodala za korunu za kus, do nově vzniklého antikvariátu nedaleko v centru.

Myslím, že amatéři by neměli obchodovat s něčím čemu nerozumí. Obzvláště se starými knihami, za které rodina zesnulého utržila 1263 korun a jejíž reálná hodnota v té době byla nejméně půl milionu. Jenže o tom neměl ani kupující, ani prodávající, ani páru.

Jenomže v té době se snažil podnikat kde kdo.

A tak majitel antikvariátu prodával někdy velice vzácné výtisky za pár korun. Přesně tak prodal o šest let později Knihu mrtvých Johnniemu, který se tenkrát začal zajímat o okultismus. Kruh se pomalu uzavíral.

Linda se mnou nakonec přestala mluvit úplně. A já přestal do parku jezdit.

A pomalu na celý dům hrůzy na Náměstí vítězství úplně zapomněl.

Čas letěl a já šel na střední, kde jsem si našel novou partu. Fotra, Mlaďase, Chobota, Soulože a Ficiho. Starou dobrou partu pivařů. A taky jsem se začal přátelit z Johnniem, ze kterého se stal můj nejlepší kamarád.

Na Lindu, pana Poláčka a dům hrůzy jsem úplně zapomněl. Na Knihu mrtvých, kterou jsem viděl naposledy v osmi letech v rukou pana Poláčka jsem si nevzpomněl, ani když mi ji tenkrát na hřbitově Johnnie poprvé ukázal.

Čas dětství už dávno skončil. Místo něj nastal čas mého největšího dobrodružství, na jehož konci se Kniha mrtvých vrátila do rukou svého právoplatného majitele. Mě.

Ano byla to má kniha. Mé dědictví. Stvořena ďábelskými mnichy před staletími na dálném východě. Putující Evropou za křižáckých válek. Vytržena z rukou nacistů mým dědem. Přivezena do Krásné Hory mým otcem. Měnící majitele, které více či méně ovlivnila, aby se nakonec vrátila ke mě.

Měla svůj plán. Proto mi ukázala svou historii. Proto, abych se nikdy neoženil, aby se mi nenarodil syn a já do jeho pěti let beze stopy nezmizel.

Měla svůj plán a já nevěděl jaký. Ale bylo jisté, že jeho odhalení je jen otázkou času.

Po tom co mi kniha ve snech zjevila svou historii, se odmlčela úplně. Už jsem neslyšel její hlas, ani se mi nevsouvala do snů.

Čekala na svou příležitost a mě nezbývalo než čekat s ní.

Po tom co se mi vrátili všechny vzpomínky na mé dětství, jsem jednoho letního večera skočil na kolo a jel se podívat na náměstí Vítězství. Vypadalo skoro stejně, jak jsem si ho pamatoval. Jen některé stromy chyběly a silnice obkružující park byla plná parkujících aut. Oproti čtyřem autům před deseti lety, znatelný rozdíl. Bylo vidět, že lidé se teď mají dobře.

Náš dům vypadal stále stejně. V některých oknech se svítilo. V těch co kdysi patřila nám, byla tma. Věděl jsem, že byt má dávno nové nájemníky. Nastěhovali se hned po nás. Asi nebyli doma.

A pak jsem uviděl ji. V prvním patře vlevo. Seděla v okně a četla si knihu. Už to dávno nebyla ta malá holčička, kterou jsem si pamatoval.

Z Lindy se za těch deset let stala nádherná mladá slečna. Stál jsem dole a civěl na ni. A vzpomínal na všechny city, které jsem k ní kdysi choval.

Konečně vzhlédla od knihy a podívala se na mě. Mávnul jsem na ni, aby šla dolů.

Zmizela ve svém pokoji.

Čekal jsem.

Čekal jsem, až vyjde ze dveří a podívá se na mě svýma úžasně zelenýma očima. Čekal jsem, že pohodlí hlavou, tak jak to vždycky dělávala, aby ze svého zorného pole dostala kadeře svých dlouhých světlých vlasů. Čekal jsem, že se na mě usměje svými mladými dokonalými rty.

Čekal jsem dokud se nezačalo stmívat. Linda stále nepřicházela.

A když se rozsvítily pouliční lampy, ucítil jsem ještě něco. Něco, co jsem necítil už hodně dlouho.

Čiré zlo vyzařující ze zdí starého domu. Ten dům si mě pamatoval. Věděl, že znám jeho tajemství a bral mě jako vetřelce. Už dávno knihu nepotřeboval. Zlo v něm si teď žilo vlastním životem.

Linda dolů nepřišla a mě posedla myšlenka, že to bylo naposledy, co jsem jí v životě viděl.

Prokletá kniha. Připravila mě o nejlepší přátelé. A teď i o Lindu.

Ach dědo. Proč jsi tu knížku tenkrát neodevzdal svému seržantovi. Mohla si teď krásně řádit někde v Americe.

Naskočil jsem na kolo a vyrazil domu, pevně rozhodnut, jednou provždy zničit Knihu mrtvých.