Zóna

Emil Friedberg

Zóna

Dokonalé ticho.

Je v podzemí. Myslel by si to kde kdo. Jednou jsem v nějakém časopisu četl o dokonale odhlučněné místnosti. Nacházela se v centrále Microsoftu v Redmondu. Hodnota hluku v ní je -27 decibelů. Ano, je tišší než nejtišší zvuk, jaký může lidské ucho zaznamenat.

Její stěny jsou tvořeny speciálními klíny ze zvukotěsného materiálu, který pohlcuje veškeré okolní ruchy. Člověku uvnitř stačí jen několik málo minut, aby zaslechl proudit krev ve svých vlastních žilách. Po dalších několika minutách ztrácí orientaci, dochází k závratím a musí ven.

Takové ticho v podzemí není. Neslyšíte jen vlastní tep. Desítky metrů pod povrchem země slyšíte tisíce tun skály, která se na vás tlačí ze všech stran. Neustále se přibližují a stále hučí a hučí. Nakonec je ten zvuk nesnesitelný. Říká vám, že veškerá tíha celé Země vás za okamžik rozdrtí na prach. Tomu se říká klaustrofobie.

Jenomže hluboko pod zemí existuje ještě jedna věc. Mnohem děsivější než strach z těsných prostor.

Nějakou dobu sleduji zelenou záři své poslední svítící tyčinky. Sleduji, jak pomalu pohasíná. Možná už úplně zhasla. Nevím. Její zelený přísvit se mi vypálil do sítnice a já bych přísahal, že ho pořád vidím. Nebo je to jen zbožné přání. Hluboko pod zemí je totiž absolutní tma. A není nic děsivějšího, než se ztratit v podzemí bez světla. Přesně to se mi teď stalo.

A jak jsem se sem vlastně dostal? No, to bylo tak.

Bydlím v Krásné Hoře. Ve městě, které je od loňského léta světoznámé nejen kvůli svým památkám, ale především jako město, v němž vypukla Apokalypsa.

Vlna zkázy se šířila v kruhu z Krásné Hory a zanedlouho pohltila téměř celou republiku. Nebýt jednoho rodilého krásnohořana, který jediný ji mohl zastavit, pohtila by celý svět.

Byla to skutečná Apokalypsa. Mrtví lidé ožívali, po ulicích měst se proháněli démoni, každý, kdo opustil svůj domov, to měl spočítané. Dvě stě tisíc mrtvých. Více Čechů než Apokalypsa dokázali pozabíjet jen Němci ve Druhé světové válce.

My bydleli v malém domku na předměstí. Vlastně jen pár set metrů od místa, kde Apokalypsa začala. Vlna k nám dorazila nejdřív. Říkali tomu Vlna, neboť se šířila v kruhu od Svaté trojice asi šedesátkou. Ale zpomalovala. Šířila se necelé dva měsíce, za které pohltila téměř celou republiku. Oblast, kterou Vlna zasáhla, potom nazývali Zóna.

V Zóně byla věčná tma. Vlastně jen takové přítmí díky husté oblačnosti zakrývající Slunce. I to však umožňovalo démonům a nemrtvým pohybovat se venku ve dne. Jediná možnost, jak přežít, byla zabednit se doma a dělat, že tam vůbec nejste. To pro naši rodinu nebyl problém.

Můj táta byl domácí kutil. A prepper. Prepperství vzniklo v Americe, nejspíš hned druhý den po odpálení první sovětské atomové bomby.

Preppeři se na apokalypsu připravovali celý život. Můj táta měl vlastní studnu, i když byl dům napojen na městský vodovod a na střeše domu solární panely, neboť při apokalypse musí nutně dojít k přerušení dodávek vody a elektřiny. Pokud Slunce nesvítí, soláry jsou k ničemu. Jenomže naší zahradou protéká malá říčka s názvem Dolanka. A na ní měl můj otec nainstalovánu malou vodní elektrárnu. Nic moc, ale na provoz rádia a čerpadla ve studni to stačilo.

Každý prepper měl doma rádio a vysílačku. Poslední spojení se světem. Mému otci bohužel odešla nějaká elektronka na vysílači, proto mohl pouze přijímat, nikoliv vysílat. Děsně ho to štvalo, neboť z vysílačky poslouchal komunikaci nějaké malé komunity sídlící jen asi kilometr od našeho domu na kopci. Tak se také dozvěděl, že pomoc se blíží.

Malá americká jednotka, vybavená obrněnými vozy, která k nám mířila z Německa. To v něm vyvolalo tolik optimismu, že nám toho dne povolil dvojitou dávku potravin ze svých rozsáhlých zásob schovaných ve sklepě.

Amíci byli kousek od našeho domu rozmetáni něčím, čemu ti lidé z domu na kopci říkali Slizák. Pak se situace zhoršila. Démonů přibylo, hlavně těch malých, kteří létali všude kolem.

Jednoho dne se od Svaté trojice ozvala neuvěřitelná rána. Táta říkal, že to znělo skoro jako tenkrát, když kopec vybuchl. Tlaková vlna nám trochu rozhodila tašky na střeše, ale protože stál náš dům v údolí a byl krytý skalní stěnou, ustál to i tentokrát.

Potom Zóna zmizela. I když ne tak úplně.

Na kopci Svaté trojice Zóna zůstala. Nikomu to nevadilo. Tam nahoru nikdo nikdy nechodil ani předtím. Horší bylo, že od Trojice se táhla přes další kopec dál až k Panskému rybníku. To už problém byl. U Paňáku jsem to měl rád. Dobře jsem to tam znal, včetně záhadného kráteru v lese nad ním, který se tam zčistajasna objevil někdy před dvaceti lety. Kráter měl spečený, zesklovatělý povrch a byl místní záhadou. Někteří odborníci tvrdili, že vznikl po dopadu meteoritu. Jenomže něco takového by muselo zničit půlku města. Takové události by si nejspíš někdo všiml.

I kráter teď byl součástí Zóny, která končila hned za rybníkem. To bylo dobře. Dalších pár set metrů proti proudu se nacházela vodní nádrž zásobující celé město pitnou vodou. Kdyby byla její hráz součástí Zóny, kdo ví, co by se stalo.

Směrem k městu končila Zóna u Spáleného mlýna. To byl ten poslední obyvatelný mlýn, který jeho majitel přestavěl na luxusní penzion. Slyšel jsem, že teď z něj byla luxusní hrobka. Po příchodu Vlny v něm majitel i všichni jeho hosté našli smrt. Jejich těla prý zůstala na místě. Nedala se odnést. Do Zóny se nikdo neodvážil.

Já měl prázdniny. Nudil jsem se. Můj nejlepší kámoš odjel na letní tábor. Bylo mu šestnáct, stejně jako mně. Ale nejel tam jako táborový vedoucí, ale jako obyčejný táborník. V šestnácti. Chápete to?

Původně chtěl, abych jel na tábor s ním. Magor. Spát v chatce s nějakýma harantama, hrát debilní hry a poslouchat příkazy nějakého umaštěnce, který je stejně starý jako já. Tak to ani náhodou. A právě proto jsem se teď tak nudil.

Normálně bych se šel vykoupat k Panskému rybníku, ale to by teď byla sebevražda. Proto jsem se šel alespoň podívat na Zónu.

Jak jsem řekl, z naší strany Zóna začínala u Spáleného mlýna. Celá byla obehnána tři metry vysokým plotem, zakončeným ostnatým drátem, pokrytým cedulemi se striktním zákazem vstupu. I kdyby tam ten plot nebyl, hranici Zóny si nešlo splést, neboť ve výši mnoha set metrů ji přesně kopíroval příkrov hutných nazelenalých mračen, která Zónu zakrývala před slunečním svitem, a proto se po ní mohly temné síly prohánět i za dne.

Temné síly Zónu opustit nemohly. Ten plot tam nebyl kvůli nim, ale kvůli lidem. Pár odvážlivců se prý do Zóny vydalo. Už je nikdy nikdo nespatřil. Já se chtěl jen podívat k plotu. Jestli náhodou něco nezahlédnu. Démona nebo tak. Nebylo to pravděpodobné. I když příkrov mračen umožňoval démonům pohybovat se po Zóně ve dne, pořád byl den. Jejich moc nebyla příliš velká. Raději se drželi v ústraní. V noci to bylo jiné. Ale v noci by mě sem nikdo nedostal.

Motal jsem se kolem plotu a snažil se zahlédnout cokoliv nadpřirozeného. Ač jsem žil uprostřed Apokalypsy, žádného démona jsem nikdy neviděl.Otec nás z domu nepustil. Okna byla zabedněna. Jediný výhled ven byl ze světlíku na půdě, odkud se občas dalo zahlédnout hejno nejnižších démonů. To byli ti malí s netopýřími kožnatými křídly, kteří většinou kroužili nad domem na kopci nebo nad svatým Prokopem, takže z našeho domu se jevili jen jako hejno ptáků. Já chtěl vidět skutečného démona.

"Co tady děláš!" vystekl někdo za mnou, až jsem leknutím nadskočil.

Pokud vím, Zónu nikdo nehlídá. Její součástí je i chatová osada na východním břehu Panského rybníka, ale ten, kdo by v ní chtěl rabovat, by byl sebevrah. Takže o stráže nešlo. Navíc mi byl ten hlas nějak povědomý.

"Kreténe!" počastoval jsem nadávkou toho vtipálka, když jsem se otočil.

Jasně že jsem ten hlas znal. To byl Pospa s Čéčou, bývalí spolužáci ze základky. Zdálo se, že Apokalypsu také přežili ve zdraví. A že se vůbec nezměnili. Byli to pořád stejní kreténi jako tenkrát.

Oba na sobě měli gumáky, maskáče, pláštěnky, plastové helmy s čelovkami a na zádech zelené vojenské batohy. Vypadali jako účastníci padesátimílového pochodu smrti SAS na skotské Vysočině uprostřed února. Já na sobě měl jen kraťasy a tričko, na polovinu července oblečení adekvátní.

"Co je, hovada? Jdete na houby?" zeptal jsem se posměšně.

"Možná," odpověděl Čéča.

"Je sucho. Nerostou."

"I tak se po nich podíváme."

Jasně že mi nechtěli říct, kam se chystají. Ani nemuseli. Z jejich oblečení to bylo zřejmé.

"Chcete pod zem," řekl jsem.

Oba se na sebe podívali.

"Ale nemůžete to najít," dodal jsem ještě s úšklebkem.

"Ty víš, kde to je?" zeptal se nakonec Pospa.

Jasně že jsem věděl. Znal jsem to tady dost dobře. Levobřežní strana údolí Vratislavice byla prošpikovaná vchody do různých štol. Ale to nebylo v tomto kraji, který byl proslulý středověkou těžbou zlata, nic neobvyklého. Kluky však zajímala jen jedna jediná. Měli kliku. Její vchod ležel mimo Zónu. I tak bylo obtížné ho ve strmém skalnatém svahu najít.

"Ukážu vám, kde to je. Ale půjdu s vámi," nabídl jsem se. Vážně jsem se nudil.

Čéča se usmál a kývl na mě: "Nemůžeš s náma jít, v tomhle."

"Ale můžu, věř mi," oponoval jsem.

Jistě že jsem mohl. V té šachtě už jsem byl. Dalo se jí projít tak padesát metrů. Dál byla zatopená. Na to jsem jeskyňářskou výstroj nepotřeboval.

Kluci chvíli přemýšleli, pak po mně Pospa hodil malou baterku.

"Aspoň si vezmi tohle," souhlasil nakonec, i když z toho žádnou radost neměl.

Strčil jsem si baterku do kapsy a vedl je po cestě kousek zpět a přes malý kamenný mostek na levý břeh říčky. Tam jsme stoupali asi patnáct metrů do strmého úbočí. Mně se šlo v keckách a šortkách docela dobře. Klukům už tolik ne.

Vchod do šachty byl vytesán do skály na široké římse zarostlé vegetací. Z cesty nebyl vidět ani v zimě, natož teď v létě. Nebylo divu, že ho nemohli najít. Navíc ho kryla masivní železná mříž. Byla celá orezlá a nikdy předtím nebyla zamčená. O to více na ní teď zářil velký nový visací zámek a neméně velká a nová cedule oznamující přísný zákaz vstupu.

"To je divný, tohle tu nikdy nebylo," řekl jsem, když jsem potěžkával zámek v ruce.

Asi nejsem tak chytrej, jak jsem si myslel. Mělo mi dojít hned, že ten zámek tam není jen tak pro nic za nic.

Čéča si mříž prohlédl a nakonec smutně prohlásil: "Zdá se, že to je konec naší výpravy."

"Vole, nikdy jsi neviděl MacGyvera?" řekl jsem a rozhlížel se kolem.

Záhy jsem našel větev, která se musela utrhnout ze stromu při poslední bouři. Byla asi tři metry dlouhá a pět centimetrů tlustá.

Vrazil jsem větev pod mříž na straně pantů. Byly to jednoduché nezajištěné panty. Stačilo větví trochu zapáčit a mříž se se zlověstným skřípěním z pantů vysunula. Cesta pod zem byla volná.

Chvíli jsme tam jen tak stáli a sledovali se.

"Co je?" zeptal jsem se nakonec. "Je to vaše výprava, jděte první."

Pospa pokrčil rameny, zažehl čelovku na helmě a vstoupil do štoly. Čéča hned za ním. Já vytáhl z kapsy malou baterku, kterou mě Pospa obdaroval, a s povzdechem je následoval.

"Nemá to smysl!" hulákal jsem vzadu a poslouchal, jak se mi vlastní hlas vrací ozvěnou. "Klesá to asi padesát metrů, pak je zatáčka a za ní hluboká šachta. Celá je zatopená, dál se dostat nedá!"

Neměl jsem pravdu. Kluci mi trochu utekli, ale když jsem je za zatáčkou dohnal, do jednoho jsem vrazil.

Čéča zaječel. Chvíli mával rukama, než jsem ho zachytil a pomohl mu získat ztracenou rovnováhu. Záhy jsem zjistil, co u něj vyvolalo takové zděšení.

Pospa svítil do šachty a kroutil hlavou. Nakonec zlomil dvě svítící tyčinky a hodil je dolů. Padaly dlouho. Šachta byla hluboká snad dvacet metrů. A po vodě v ní nebylo ani památky.

"Tak zatopená, jo?" řekl významně Pospa.

"Byla, když jsem tu byl naposledy," odpověděl jsem udiveně. "Hladina sahala tak metr pod okraj. Možná voda odtekla po příchodu Vlny. Vzpomínám, že tenkrát se země lehce otřásla. Mohlo se dole něco utrhnout a uvolnit vodě cestu."

"Koukneme se tam," řekl Čéča a kývl k zrezivělému žebříku zapuštěnému do stěny šachty.

"Co jako myslíte, že tam dole najdete?" zeptal jsem se skepticky, protože ten žebřík se mi vůbec nelíbil.

"Zlato," opáčil znuděně Čéča.

"Zlato? Kde by se tam asi vzalo?" odpověděl jsem tentokrát výsměšně.

"Tak hele," řekl Pospa. "Protože jsi nám sem pomohl, řekneme ti to, a pak se můžeš rozhodnout, jestli půjdeš dál. Další ruce se budou hodit."

A Pospa vyprávěl. Vyprávěl o svém pradědovi, který byl během druhé světové války totálně nasazený. To znamenalo, že musel tvrdě dřít pro nácky. Kdysi vyprávěl svému pravnukovi o zlatém pokladu, který Němci nashromáždili při svém tažení východní Evropou. A také o tom, že se s ním vláčeli i tehdy, když prchali před Rudou armádou.

Ale do Německa ho nedovezli. Schovali ho v jedné hluboké štole, ve které měli tajnou základnu už od obsazení protektorátu. Ta štola vznikla někdy v patnáctém století, jako spousta dalších štol v okolí, při těžbě zlata. Avšak záhy byla opuštěná, protože se do ní valila spodní voda. Němci měli v pohotovosti dvě čerpadla, aby drželi vodu na uzdě. Do středověkého důlního díla ukryli svůj poklad a pak čerpadla jednoduše vypnuli. Tak zajistili, že se k pokladu nikdo nedostane. A že nikoho ani nenapadne, aby jej zde hledal.

Jenomže Pospův praděda byl jako mechanik přidělen právě do této podzemní základny. Měl na starost dvě čerpadla, která musela neustále běžet, aby se důl nezatopil. A prý ten poklad viděl na vlastní oči. Nebylo pochyb, že tam dole stále je.

Celé se mi to zdálo trochu přitažené za vlasy. Byla to zpráva typu "jedna paní povídala." Moc jsem tomu nevěřil, ale jak už jsem několikrát řekl, stejně jsem neměl nic lepšího na práci.

"Ty první," řekl Čéča a kývl hlavou k žebříku.

"Seš magor? Sto let starý žebřík z pravé nacistické oceli, který vykoval sám Adolf. Na to nevlezu," odmítl jsem rezolutně.

"Srabe," vysmál se mi Čéča a vytáhl z batohu kvalitní horolezecké lano, jehož jeden konec si uvázal kolem pasu. Zbytek mi podal. "Tak mě aspoň jisti," řekl a vstoupil na žebřík.

Čéča sestoupil na dno šachty bez problémů. Osmdesát let starý a dvacet metrů dlouhý ocelový žebřík pod jeho váhou ani jednou nezavrzal. Zdálo se, že starej Adolf byl dobrej kovář. Jako druhého jsem nechal jít Pospu. Dvojité ověření stability žebříku, než jsem na něj vlezl já, bylo prostě lepší. A pak jsem dolů slezl i já.

Dole byla zima. Najednou jsem klukům záviděl jejich maskáče a pořádné boty, neboť tady dole bylo vlhko.

Od žebříku vedla jen jediná štola. Místy byla nepříjemně nízká a já klukům záviděl i jejich helmy. Naštěstí jsem měl baterku a mohl si dávat pozor, abych si někde nerozrazil lebku.

Postupovali jsme štolou asi sto padesát nebo dvě stě metrů. Tady dole se vzdálenost špatně odhadovala. V jednom místě na nás ze stropu kapala voda, a já teď oboum bývalým spolužákům záviděl i pláštěnky. Co naplat, speleolog ze mě asi nebude. Napadlo mě, že ta voda pochází z řeky nad námi. Směr naší cesty by tomu nasvědčoval. Ve Vratislavici, jako každé léto, mnoho vody nebylo. Ale na pořádnou spršku ze stropu, která nás zalila, to stačit mohlo.

Brodili jsme se po kolena ledovou vodou a já začínal litovat. Ale po nějaké době začala štola stoupat a zase jsme byli v suchu. Až neuvěřitelném suchu, protože pod zemí bývá vlhko vždycky. Tady ne. Štola byla úplně vyprahlá, dokonce tu bylo i teplo. Vystoupali jsme o dobrých třicet metrů. Nevěděl jsem, jak je to možné. Museli bychom přeci být dávno nad povrchem. Ale možná ne. Do štoly jsme vstoupili v údolí Vratislavice. Teď jsme klidně mohli být v jednom ze strmých úbočí, tvořících údolí. Tedy hodně vysoko nad řekou, ale přitom stále pod zemí. Nevěděl jsem. Už dávno jsem ztratil orientaci. Motali jsme se štolou plnou odboček sem a tam. Naštěstí z ní nevedly žádné další cesty, takže se dala snadno najít cesta zpět.

Po nějaké době jsme vstoupili do rozlehlého podzemního prostoru a oněměli úžasem. Kluci měli pravdu. Byla tu spousta dřevěného nábytku – židle, stoly, skříně. Někdo je sem musel nanosit rozebrané a sestavit zde. Možná první nábytek z Ikey.

Všechno bylo staré a zašlé, ale díky suchému vzduchu zakonzervované a stále použitelné. Na stolech stály staré polní telefony, psací stroje, lampy, pořadače s různými dokumenty psanými německy, a dokonce… Na jednom stole stál přístroj, který vypadal jako psací stroj se dvěma klávesnicemi. Na jeho vrchní straně jsem viděl tři nastavitelná ozubená kola. Nebylo pochyb. Tohle byla Enigma, německý šifrovací stroj z Druhé světové války. Navíc v perfektním stavu. Tohle byl poklad sám o sobě.

"Omlouvám se," řekl jsem klukům, "měli jste pravdu."

"Jo. Až na ten poklad," potvrdil Čéča.

"Tak kudy?" zeptal se Pospa a ukázal na dvě chodby vedoucí ze sálu.

Mohli jsme si vybrat, ale myslím, že to bylo jedno. Obě chodby vypadaly naprosto stejně – stejně vysoké a stejně temné.

Čéča pokrčil rameny a ukázal na chodbu vpravo. Též jsem pokrčil rameny a šel za ním.

V těchto štolách už to bylo o něco složitější. Bylo to docela bludiště. Pospa maloval na stěny značky bílým sprejem, což nám mělo zajistit cestu zpět, ale když jsme se z jedné obzvláště úzké chodby dostali do další, která už označená byla, zjistili jsme, že jsme se vlastně úplně ztratili. Pospa měl na značky speciální systém. Každá značka určovala pořadí odbočky a směr návratu. Když jsme však po nich chtěli jít, zpátky nás nenavedli. Systém úplně selhal. Pomalu nastával čas podlehnout panice. Ale ještě ne. Ještě to něco chtělo.

Ty zvuky, které se náhle roznesly chodbami – kvílení, vrčení, vytí. Taky dětský pláč. Proč zrovna dětský pláč? Tiché podzemí bylo najednou tak děsivé. Něco tady s námi dole bylo a blížilo se to.

Minuli jsme jednu odbočku, když v tom Čéča prostě zmizel. Šel v čele a najednou tam nebyl. Něco ho strhlo stranou tak rychle a prudce, že jsme zaznamenali jen, jak jeho světlo prostě zmizelo. Jako by baterku sám vypnul. Ale tak to nebylo. Se zmizením světla se ozval i výkřik a hlasitý smích. Klaunský smích. Předtím jsme si mysleli, že ten dětský pláč může být jen zvuk zkreslený ozvěnou, který vydává nějaké zvíře, ale tohle byl skutečný smích, vydávaný snad člověkem.

Teď teprve mohla panika naplno začít. Pospa se rozeběhl štolou, nedbaje jakýchkoliv značek nebo směrů, které by nás odsud mohly dostat ven. Bylo to krajně amatérské. Takhle jsme bloudili čím dál víc. I tak jsem běžel za ním. Nechtěl jsem zůstat sám.

Nakonec jsme museli zvolnit. Docházel nám dech. Pospa se sunul štolou přede mnou a pořád něco mumlal. Právě mu zmizel nejlepší kamarád. Byl v šoku.

Světlo na jeho přilbě zakolísalo. To bylo zlé. Má miniaturní baterka to vzdala už dávno. Řídil jsem se jen Pospovou čelovkou, která se to rozhodla vzdát také.

Pospa spanikařil. Strhl ze zad batoh a místo záložní baterky z něj vyndal dvě svítící tyčinky. Zlomil je. Štolu osvětlila zelená zář chemického světla. V tu samou chvíli prostě zmizel. Něco ho strhlo dozadu tak prudce, že obě tyčinky upustil. Ty se ještě chvíli vznášely ve vzduchu, než dopadly na zem. Zůstal jsem sám. Sám v temnotě, pouze se dvěma svítícími tyčinkami.

Jak dlouho taková tyčinka vydrží svítit? Hodinu? Dvě?

Štola se ponořila do ticha, které snad bylo děsivější než všechny ty zvuky, které nás dosud provázely. Svítil jsem si na cestu chabým nazelenalým světlem, pevně rozhodnut najít cestu ven.

Nevím, jak dlouho jsem bloudil podzemím. Mé zelené svítící tyčinky to dávno vzdaly. Pohyboval jsem se štolou jen podle hmatu. Ruce jsem měl odřené od ostrých skal. Už jsem to chtěl vzdát. Najít si pohodlné místo na skále a prostě usnout. V tom jsem na své spocené tváři ucítil závan teplého vzduchu. Šátral jsem rukama kolem a našel otvor ve stěně. Vstup do další štoly.

Tahle byla úzká a nízká. Musel jsem se jí protahovat po čtyřech. Brzy jsem měl kolena odřená, stejně jako ruce. A hlavu. Po tváři mi stékala krev.

Ale já šel dál. Vzdát to teď bylo to poslední. Zdálo se mi, jako bych v dálce viděl světlo. Slabé, ale bylo tam. Mohl to být jen přelud, jako světlo tyčinky, které jsem viděl ještě dlouho po tom, co dohasla. I tak jsem se plazil dál. A zrychloval. Děsivé zvuky se vrátily. To, co odneslo Čéču s Pospou, šlo po mně.

Zrychlil jsem, nehledě na svá rozdrásaná kolena. To, co jsem viděl před sebou, bylo opravdu světlo. Nebylo denní, na to bylo příliš slabé. Jen pár odlesků na stěnách štoly. I tak skýtalo naději.

To, co po mně šlo, bylo velice blízko. Cítil jsem jeho dech. Jeho pařáty které se zarývaly do mých kotníků, stehen a zad. Co nevidět mě popadnou a strhnou zpět do štoly, jako to udělaly mým přátelům. Zmizím pod zemí navždy.

Síly mě opouštěly. Již jsem se jen plazil. Byl jsem tak blízko a věděl, že to nezvládnu. Bylo to jedno. Cožpak by ta věc, která mě honila, nemohla vyjít ze štoly ven? I kdybych se ven dostal, ona by dostala mě.

V tom mě něco popadlo za ruce a vyhodilo ze štoly ven. Přistál jsem na zádech v měkké trávě. Viděl jsem to něco, jenž vystřelilo ze štoly ven a rozložitá záda a ruku s mačetou, ozařované světlem ohně, který plápolal kousek za mnou.

Mačeta zasvištěla a to něco přeťala na dvě půlky, které se se žuchnutím dopadly na zem. Poté si ten muž přehodil mačetu do levé ruky. Pravou vztáhl k ústí štoly. Z jeho ruky vyšlehl rudý plamen. Prýštil do štoly jako vodopád. Stékal dolů jako napalm. Ve vlnách a nepřetržitě.

Asi po deseti vteřinách se daleko od nás v údolí objevil ten samý rudý plamen. S výbuchem vyšlehl vysoko ze skály. Došlo mi to. Rudý plamen prorazil celou podzemní soustavou a vyšlehl ven v místě, kudy jsme vešli. Bylo to něco neuvěřitelného. Byly to stovky metrů vzduchem, tisíce metrů štolami.

Stromy nad vstupem do štoly vzplály. Muž s mačetou přestal posílat pod zem rudý plamen. Poté si za zády přehodil mačetu zpět do pravé ruky, přitočil ji a zasunul do koženého pouzdra na zádech. Bylo to tak rychlé, že jsem nechápal, jaktože si nevrazil mačetu do zad. Poté se ke mně otočil.

"Za, zapálí to celý les," vykoktal jsem jen, stále vyděšený.

Muž ukázal prstem k nebi. Bylo zatažené hustými nazelenalými mraky, které světélkovaly. Do oka mi spadla kapka vody. A pak další. Začínalo pršet. Z pár kapek byl najednou hustý déšť, který počínající požár jistě uhasí.

Muž mě popadl za ruku a téměř odnesl k ohništi, krytému typickým bílým party stanem s dírou uprostřed pro odvod kouře. Nechal mě sedět na zemi a sám se posadil do rozkládacího křesílka. Takového toho kempingového, které si lidé kupují pod stan.

Nebyl sám. Ve druhém křesílku seděl druhý muž. Byl ještě mohutnější. Oba byli stejně oblečení. Měli na sobě zelené kombinézy a taktické vesty. Druhý muž na zádech mačetu neměl. To se poznalo z toho, jak uvolněně v křesle seděl. Zato měl na kolenou položenou automatickou P90. Airsoftáci? Napadlo mě.

Muž s mačetou sáhl vedle sebe a otevřel víko chladícího boxu, ze kterého vytáhl plechovku piva. Otevřel ji a zahleděl se na mě. Poté znovu sáhl do boxu, ze kterého vytáhl další plechovku, kterou mi hodil.

Chvíli jsem na plechovku nevěřícně zíral. Ještě před pár minutami jsem se loučil se životem a teď mám v ruce plechovku piva. Ale měl jsem brutální žízeň. Napil jsem se.

"Kolik vás tam bylo?" zeptal se muž s mačetou.

"Tři," dostal jsem ze sebe nakonec odpověď.

"Vlezli jste tam tím zamřížovaným vchodem v údolí."

To nebyla otázka. Pokývl jsem hlavou.

Proč myslíš, že tam ta mříž byla? Ten nový zámek a cedule se zákazem vstupu hlásající smrtelné nebezpečí.

Nevěděl jsem, co na to říct.

"Víš vůbec, kde teď jsi?"

Rozhlédl jsem se kolem a zavrtěl hlavou.

"Ta mříž tam byla proto, že ten podzemní systém vede přímo do Zóny. Cos tu vůbec dělal?"

Jsem v Zóně? Zděsil jsem se.

"Já. Chtěl jsem vidět démona," odpověděl jsem po pravdě. "To, co mě honilo, to byl démon?"

"Říkáme tomu Věc. Není to démon. Vytvořili je nacisti."

"Nacisti?"

"Nejen tady se snažili stvořit superčlověka, který by jim vyhrál válku," řekl druhý muž. "Nikde se jim to nepovedlo. Ale když přišla Vlna, jejich experimenty, které tu pod zemí nechali, ožily."

"Proto na ně platí pekelný oheň. Démonům by neublížil," dodal muž s mačetou.

"Pekelný oheň?" zeptal jsem se. "Vy už jste nějaké démony viděli?"

Muž s mačetou ukázal prstem za mě. Otočil jsem se a uskocil zpět. Těsně za hranicí party stanu stál démon. Měl černou kůži, z jejíž prasklin prosvítal oheň. Končetiny, které měly příliš mnoho kloubů. Temně rudé zářící oči. Byl děsivý. Jedním pařátem se dotýkal něčeho, co vypadalo jako silové pole ze Star Treku. Pod jeho dotykem zlatě jiskřilo.

"Neboj," řekl muž s mačetou, tentokrát mnohem smířlivěji, "pod stan se nedostane. Přes má kouzla neprojde."

"Kouzla? Neprojde?"

"Ne. Ale já jo."

Muž vstal, vytáhl z pouzdra mačetu, přistoupil k démonovi a vrazil mu ji do hrudi.

Démon neuvěřitelně zařval. Celý stan se otřásal. Muž vytáhl mačetu a z démonovy hrudi vytryskl oheň. Démon ještě jednou zařval a zmizel ve tmě. Muž s mačetou se opět posadil.

"Kdo jste?" zajímalo mě.

"Nejsi jediný, kdo kašle na zákazy. Zrovna včera do Zóny vlezla trojice týpků. Nevím proč. V Zóně nic není. Jen smrt. Přišli jsme pro ně."

"Vy jste něco jako strážci parku," řekl jsem zcela vážně.

"Hele, jak se jmenuješ?" chtěl vědět muž s mačetou.

"Já jsem Richard."

"No nekecej. Já jsem taky Richard," nadzvedl se ze židle a podal mi ruku.

"Odkud jsi?" chtěl vědět dál.

"Bydlím kousek odsud. U Dolanky."

"Byl jsi tu, když přišla Vlna?"

"Jo. Celou dobu. A vy?"

"My jsme z domu na kopci."

"Vážně? Můj táta celou dobu poslouchal vaše rádio. Jen mu shořel vysílač, nemohl se s vámi spojit."

"Ani by to nemělo smysl. Nemohli bychom vám pomoct."

"To vy jste zastavili Vlnu?"

"Proč myslíš?"

"Ty zbraně, kouzla, démoni... Dostanete mě domů?"

"Jasně. Ale až ráno. Teď spi."

Dál se mnou nemluvil. Půjčil mi spacák a já rychle usnul.

Ráno mě oba muži odvedli až k plotu. Nebyly v něm žádné dveře, ale Richard mě přes něj přehodil, a ještě než jsem dopadl a stačil si zlámat hnáty, na druhé straně mě zachytil. Nechápal jsem, jak to dokázal. Druhý muž, jehož jméno jsem ani neznal, čekal za plotem.

"Vy se mnou nepůjdete?" zeptal jsem se jmenovce.

Ukázal za plot. Pár metrů od nás se kolébala jakási postava. Měla na sobě potrhané šaty a roztrhanou kůži. Jedno oko viselo ven z očního důlku. Byla to zombie.

Muž za plotem zamířil zbraň a střelil zombíka do čela. Ten se skácel na zem.

"Ještě se tu někde motá jeden," odpověděl Richard na mou otázku. "Musíme ho najít."

"Proč?"

"Ten plot má za úkol držet lidi venku. Temné síly uvnitř neudrží. Ty dokáže zadržet jen hranice Zóny. Ale zombie ze Zóny nepocházejí. Přišli sem a teprve pak se proměnili. Jestli uniknou, Zóna se rozšíří. Rozšíří se tak daleko, kam až se zombie dostanou. Už chápeš?"

Chápal jsem. Uvnitř Zóny byla otevřená pekelná brána. Kdyby se Zóna rozšířila, Apokalypsa by se mohla opakovat.

"Tak běž. A nikdy se sem nevracej," řekl ještě Richard a poplácal mě po rameni.

Šel jsem. Nebylo proč otálet. Po pár krocích jsem se otočil. Richard stál opět za plotem v Zóně. Zvedl ruku na pozdrav.

"Stav se někdy v domě na kopci," křikl na mě ještě.

A já si slíbil, že se stavím.

vojta.es@icloud.com

vojtaese@gmail.com

www.emil-friedberg.webnode.cz