Dickův hřbitovní příběh

Bílá hustá mlha vytvářela podivný kontrast s černou neproniknutelnou tmou. Pomalu jsem se prodíral tou hustou černobílou kaší volán k sobě temným hlasem. Nevěděl jsem, kde jsem, ale ten hlas byl neúprosný

Mlha se pomalu rozplynula a já se zastavil před zdí. Byla to zeď starého lesního hřbitova za městem. Teď už jsem dobře věděl, kde jsem a věděl, že nechci jít dovnitř. Bránil jsem se. A pak. Konečně se probudil.

Seděl jsem na posteli a s očima do široka rozevřenýma hleděl do tmy. Chvilku trvalo, než mi došlo, že to byl jen sen. I když ne obyčejný sen. Bylo to už téměř rok, kdy se mi podobný sen zdál naposled, ale tenkrát se mi vracel každou noc. No ano, přestalo to\teprve, až když se Jay zabil, ale o tomhle jsem nerad přemýšlel.

Ještě tak nějakou dobu jsem seděl a koukal do prázdna a ani mi nedošlo, že venku už vlastně svítá. Kdo ví, jak dlouho bych tam ještě seděl, kdyby nezazvonil budík.

Ranní vstávání jsem nesnášel. Zvuk budíku jsem nesnášel. Po pokoji se rozletěla hromada součástek. Za pár vteřin vtrhne do pokoje matka a seřve mě za další zničený budík.

Raději jsem vyskočil a rychle se oblékl. Naházel do své stařičké školní brašny několik učebnic a zrovna se chystal k odchodu, když se rozletěly dveře a na jejich prahu stála má matka. Už chtěla spustit svou obvyklou přednášku o penězích zbytečně vyhozených za nové budíky, ale já ji předběhl. Elegantně jsem se kolem ní protáhl a jen za sebou volal.

"Sorry mami! Spěchám do školy! Mám zpoždění!"

Ještě za mnou něco volala, ale to už jsem byl venku ze dveří.

Já chodil každé ráno do školy pěšky. Bylo to pro mě nejvýhodnější a celá cesta mi zabrala nanejvýš půl hodinky. Pěkně spodem po svatým Prokopem, po mostě přes Vratislavici, kolem starého polorozbořeného mlýna, který se bůh ví proč jmenoval Nový mlýn, kolem pekárny, kterou jsem minu, neboť peníze na svačinu jsem potřeboval na cigáa a za chvíli už jsem byl ve škole.

Stejně jsem vždycky přišel pozdě. A protože jsem psal domácí úkoly zásadně ve škole, měl jsem vždy po ránu velice naspěch. Ne dnes. Dnes jsem vyšel nezvykle brzy.

Klidně jsem si kráčel svou cestou, vedoucí okrajovými částmi malebného historického městečka, ve kterém jsem celý život bydlel a připadalo mi směšné, když jsem viděl všechny ty turisty, jak zuřivě fotografují starobylý gotický chrám, zapsaný na seznamu historického dědictví UNESCO, na který jsem měl parádní výhled z okna svého pokoje. Tak skvělý výhled, že jsem někdy přemýšlel, jestli ho nemá pronajímat.

Pomalu jsem se blížil ke škole a vymýšlel rapový text o kterém jsem věděl, že ho zase brzy zapomenu.

Už z dálky jsem viděl někoho, jak na mě mává. Byl to můj spolužák Fici, první, s kým jsem se začal téměř před třemi lety, když jsem nastupoval na tuto školu komunikovat. A velice brzy mezi námi začal fungovat zvláštní výměnný obchod. Zatím co si Fici nosil z domova svačinu, kterou mu jistě s láskou připravovala jeho maminka, já dostával každý den na svačinu peníze. Ovšem proč bych utrácel za něco tak zbytečného jako je jídlo, když životně důležitější pro mě byly cigarety.

Došel jsem k Ficimu, zapálil si svoji oblíbenou Spartu, blaženě si potáhl a pak krabičku provokativně zastrčil zpět do kapsy. Fici na mě chvíli koukal a pak jen pokrčil rameny.

"No jo, houstičky se šunkou už dlouho nebyly."

"A seš si jistej, že není zase tlačenka?"

Tlačenku jsem nesnášel a nemohl Ficimu zapomenout, když ji včera přinesl.

Fici se jen lehce usmál a já mu na znamení smíru podal krabičku cigaret.

Fici si jednu zapálil a poté se zeptal.

"A co to, že jdeš dneska tak brzo čéče."

"Ale matka zase řádila. Kdybych rychle nevysmah, tak tam mám kázání ještě teď."

"No jo, to znám. Aspoň si stihneš opsat úkol."

"A ty ho máš?" zeptal jsem se. Věděl jsem, že jediný, kdo děla domácí úkoly doma, je Soulož.

"Ne na co. Stačí, že ho bude mít Fotr, nebo Soulož ne?"

"No jasně. Další Ficiho vynikající nápad. Buď to budou mít všichni Fotrovsky bezchybný, což nebude vůbec nápadný. A nebo tam budou mít všichni nasekaný stejný chyby a toho si rozhodně ta blbá kráva nevšimne."

"Jé ty vole," Fici se rozhodně nechtěl nechat odbýt. "Tak tam prostě nasekáš pár chyb navíc a je to vole."

"Jasně vole. A pak už tam budeš mít tolik chyb, že stejně dostaneš bůra a pak už to bude úplně jedno, jestli si ho psal nebo ne."

To znělo sice logicky, ale pravdou bylo, že se Fici většinou do čtyřky vešel, a to bylo samozřejmě lepší než dostat známku nejhorší.

Zapálil jsem si další cigaretu, abych vydržel se zásobou nikotinu do polední přestávky. Poté se rozhlédl kolem sebe a udivilo mě, že tu vidím tak málo lidí. Nebyl tu ještě ani Fotr s Mlaďasem, což bylo podivné, protože přijížděli společně s Ficim vlakem. Stála tu ovšem Lena, se kterou jsem se nedávno rozešel.

Chvíli jsem obdivoval její ladné křivky. Nedávno jsme se rozešli a ne úplně v dobrém. Byla tak nádherná. Její tmavé rovné vlasy se leskly v raním slunci a já přemýšlel, proč jsme se vlastně rozešli. Když mě zachytila koutkem oka, otočila se ke mě hlavu a já se zase rychle otočil zpět k Ficimu a dělal, že ji nevidím.

"A kde jsou vůbec všichni?" zeptal jsem se Ficiho a přitom se snažil nenápadně zjistit, jestli mě ještě sleduje.

Fici si samozřejmě nemohl nevšimnout této hry, která se zde v různých obměnách odehrávala každý den. Počkal, až se Lena vzdálí a poté mi to oznámil. Otočil jsem se zpět k místu, kde stála a nemohl od něj odtrhnout oči.

"Tak proč za ní prostě nejdeš?" zeptal se Fici.

Jen jsem smutně vydechl a raději mu nabídl další cigáro.

U zastávky naproti škole zastavil autobus MHD a z něj, kromě jiných, vystoupili i Chobot se Souložem. Ve stejné chvíli se v ohybu zatáčky objevili i Fotr s Mlaďasem. Za nimi se zdvihal kouř z cigaret a mě bylo hned jasné, že se vracejí od nedaleké trafiky. Proslulá parta z třetího ročníku tak byla konečně pohromadě. Parta, která rozhodně neoslnila svými studijními výsledky, nebo nevšedními sportovními výkony. Byla to parta lidí, které když jste nenašli ve škole, měli jste jistotu, že je najdete v některé z okolních hospod, kterých bylo ve městě snad nejvíc v přepočtu na obyvatele v celé Evropě.

Hned na začátku prvního ročníku, kdy se počala tato parta formovat, se jako její vůdčí osobnost projevil Pavel Telička, který byl díky svému obrovskému nosu přezdíván Chobot. Nebyl to však jen nos, který ho předurčoval. Díky své mohutné téměř dvoumetrové postavě si ihned získal přirozenou autoritu.

Ovšem co se týkalo hospodské docházky, byla tu autorita jiná. Pavel Miklásek, který jako první začal o poledních přestávkách navštěvovat místo jídelny, hostinec u Koulíčků, jenž ležel, k jeho velkému potěšení, hned přes ulici vedle školy. Brzy se k němu začali přidávat další, a protože nikdo z nich neměl s alkoholem větší zkušenosti než Pavel, začali mu říkat Pivní Otec. Jednoduše Fotr.

Dalším z party pak byl Petr Tříska. Bydlel společně s Fotrem v jedné vesnici nedaleko Krásné Hory a s Fotrem se znal už odmalička. Nebyla náhoda ani v tom, že společně dojížděli na stejnou školu i do stejné třídy. Fotr byl pro Petra velkým vzorem a ten se snažil ve všem ho napodobovat. Protože však byl téměř o rok mladší než Fotr, ve skutečnosti i nejmladší ve třídě, všichni mu přezdívali Mlaďas. Dalším členem pak byl Lukáš Kohoutek přezdívaný Soulož. Byl to pravý opak Chobota. Sto padesát centimetrů, třicet devět kilo, propadlý hrudník a k tomu nezvykle velká hlava mu propůjčovali vzhled nezbedného skřítka. A on takový i ve skutečnosti byl. Nevynechal žádnou příležitost, jak si do někoho rýpnout, nebo jak provést nějakou lumpárnu. Nikdo už dnes s jistotou neví, jak vlastně vnikla jeho přezdívka. Traduje se však, že to má co dočinění s jedním hodně starým vtipem a také s tím, jak jsem mu často říkával, že si s jeho postavou nejspíš nikdy nezasouloží.

Posledním členem party byl Fici. Fici byl, jak se říká samorost. Jeho přezdívka byla odvozena od jeho příjmení, ale byla již tak zaběhnutá, že mu jí říkali dokonce i učitelé. Fici měl však ještě obrovskou řadu dalších přezdívek. Většinou o svůj vzhled moc nedbal a tak jsme mu někdy škodolibě přezdívali Bíbr podle knírku, který mu začínal růst pod nosem. Někdy zase Mastná Hlavo, podle umaštěných vlasů, jež mu sahaly až na ramena. Někdy proste Somrák. Ať však Fici vypadal jakkoli, jedno bylo jisté. Byl to můj největší kámoš.

Parta pivařů, jak nám přezdívali učitelé, poté co nás několikrát nachytali v hospodě u Koulíčků, si vyměnila pozdravy a několik z nich včetně mě se odebralo do třídy, abycom si stihli napsat, nebo spíše opsat, domácí úkol. Dnešní den začínal hodinou Českého jazyka a se soudružkou učitelkou Filckou II, jenž dokázala plně nahradit svou tragicky zesnulou všemi nenáviděnou předchůdkyni Filcku I, si nebylo radno zahrávat.

O polední přestávce, která byla primárně určená ke konzumaci svačiny, se zhruba dvě třetiny žáků sešli v kuřárně, která byla umístěná v prostoru mezi dvěma budovami školy, které spolu byli spojené nadzemním tunelem. Celá tato stavba byla zajímavá tím, že byla umístěná ve svahu. A tak tunel, který začínal v přízemí hlavní budovy, končil v prvním patře budovy druhé. Její přízemí tak bylo vlastně patrem mínus jedna.

Dnes byl čtvrtek, den, kdy mezi dopoledním a odpoledním vyučování, byla zbytečně dlouhá dvouhodinová přestávka. A ta se musela nějak vyplnit.

Chobot si nejprve zapálil cigaretu, párkrát z ní potáhl a poté se přitočil k Fotrovi.

"Tak co Fotře. Kam dneska? Ale hlavně, ať z tebe nevypadne Koulíček."

"Sem snad blbej vole. Dvakrát nás tam vyhmátli, tak tam polezeme znova," ohradil se Fotr. "A vůbec, ty něco vymysli, seš tady domácí ne?"

"A ty seš zase Pivní Otec, Otče. Tak neříkej, že to tady nemáš zmáknutý."

"Hm. Tak asi k Větrníkovi, jak jsme byli naposled."

Stál jsem vedle Chobota a celou rozpravu poslouchal.

"Tam bych radši nechodil. Jak jsme šli minulej tejden radši do parku, tak Boušek s Koberou viděli Blažka, jak tam vočumuje. A to tam zrovna chtěli jít."

"Tak co navrhuješ, pane chytrej?"

"Vojáka," odpověděl jsem jako by to byla ta největší samozřejmost na světě.

Chobot s Fotrem se na mě se zájmem podívali. Nikdo z nich o žádné hospodě u Vojáka nikdy neslyšel, a tak nevěděli, jestli si z nich dělám srandu, nebo jestli je zvu do kasáren na vojenskou přehlídku.

Pobaveně jsem je sledoval.

"Hospoda u Vojáka. To je taková zastrčená knajpa asi dvě stě metrů od Rybů. Tam nás nikdo hledat nebude. A navíc tam maj nejlevnější Géčko v okolí."

Fotr nevěděl, že jsem si předchozího dne k večeru změnil trasu svojí každodenní projížďky na kole (která vedla mimochodem i kolem Lenina bydliště) a objel okolí školy, abych zjistil všechny hospody poblíž. Bylo zajímavé, že ačkoliv stála škola na okraji města, napočítal jsem jich v okruhu jednoho kilometru rovný tucet. Bylo rozhodně z čeho vybírat.

Zatím co mi řešili plán odpolední přestávky, na druhé straně kuřárny se Fici se Souložem bavili tím, že pozorovali Mlaďase, jak se snaží sbalit slečnu z nižšího ročníku. Ze začátku se mu povedlo upoutat její pozornost už jenom tím, že to byl mazák. A to byl právě ten největší problém. Jakmile totiž Mlaďas zjistil, že o něj má zájem, znejistěl a začal se chovat jako naprostý idiot. Podivně se kroutil a z úst mu vycházela tak podivná a zmatená slova, že holce nezbylo, než od něj odejít a konstatovat, že je úplný magor. Fici se Souložem se tím výjevem náramně bavili a Soulož samozřejmě nezapomněl přilít svou trochu oleje do ohně. Když Mlaďas zjistil, že nepochodí, rozhodl se vrátit k Fotrovi.

Fotr vždy tiše a trpělivě přehlížel to, jak se mu snaží Mlaďas ve všem podobat. Nejen, že se jako Fotr oblékal, ale snažil se napodobovat i Fotrovo chování. Když se však znenadání odkudsi vynořil a zeptal se. "Fotr, půjdeme dneska ke Koulíčkům?" Fotr již s nervama nevydržel a spustil.

"Ty kreténe. Ty hovado blbý. Kdes byl celou dobu, co se tady o tom bavíme?"

"Dostal kopačky od bažantky!" ozvalo se smíchem odněkud vzadu.

Fotr pokračoval.

"Tobě ty magore nestačilo, když nás tam Blažek minulej měsíc načapal."

"Ale..." Mlaďas chtěl něco říct, ale Fotr ho nepustil ke slovu.

"Tobě asi nestačilo, že nás tam chyt i předminulej tejden vole. Blažek hlídkuje u všech hospod v okruhu tří set kilometrů jak jednotka gestapa a mi půjdeme zrovna do tý, která je dvacet metrů daleko."

"Ale vždyť se říká, že pod svící je největší tma."

"No jo ty blbečku, to tady minule zaznělo taky. Zaplať pánbu, že už nám tam nechtěli nalejt a Blažek nás nachytal jenom s limonádou, tak začni přemejšlet jako normální středoškolák a ne jako blbý hovado."

Touto větou Fotr rozhovor s Mlaďasem ukončil. Mlaďasovi ani nevadilo, že dostal spražíno. Fotr byl jeho největším idolem a to, že k němu Fotr hovořil tak otevřeně pro něj bylo téměř jako rozmluva s bohem.

Lidé v kuřárně se začali pomalu rozcházet. Blížila se další vyučovací hodina. Občanská nauka s učitelem, který nevyžadoval naprosto žádnou pozornost. Na jeho hodiny se každý těšil.

Hospodě u Vojáka se opravdu nedalo říct jinak než zablešená opilecká putyka. Bylo až s podivem, že sem pivo dodával Gambrinus. Bylo s podivem, že sem dodával pivo vůbec někdo. Hospoda se skládala z jedné podlouhlé místnosti s temně zažloutlými zdmi od cigaret těch nejhorších značek. Krátký bar s pípou stál přímo naproti dveřím. Zbytek místnosti pak zabíraly dřevěné, nahrubo stlučené lavice. Po zdech byli různě rozvěšené pivní tácky a tabule s jídelníčkem, jenž obsahovala klasické utopence s poznámkou, že byli vyrobeny podle speciálního receptu výčepního Jardy. Jedinou další výzdobou byla maskovací sít rozvěšená nad výčepem a obrovský větrák ve zdi, který udržoval ovzduší vevnitř alespoň částečně průhledné.

Vešel jsem do hospody a první co spatřil, byl výčepní. Obrovitý, od hlavy až k patě potetovaný chlápek, který stál za barem a velkým kuchyňským nožem si čistil nehty na rukou. Jakmile jsem ho spatřil, chtěl jsem se otočit k odchodu, ale zbytek party mě zatlačil dovnitř. Ocitl jsem se tak přímo před barem. Mé oči se setkali s těmi Jardovými a ten mi zamával tou malou mačetou těsně před obličejem. Ale potom roztáhl ústa do širokého úsměvu.

"Vítám vás pánové!" vykřikl s neskrývanou radostí a zabodl vykošťovák do pultu před sebou.

"To jsou k nám hosté. Jen pojďte, posaďte se!" při těchto slovech již stál u prvního stolu hned vedle dveří a špinavou utěrkou z něj otíral prach.

Všichni jsme se posadili plni očekávání, co je v tomto doupěti čeká.

Výčeepní vytáhl ze zadní kapsy svých silně ošoupaných džínů lístek a pero, jako by očekával velkou objednávku. Fotr zdvihl ze stolu umaštěný nápojový lístek a se zájmem se do něj zahleděl.

"Hm, Gambrinus čtrnáct. Kořalka čtrnáct."

Více už na lístku nebylo. Pozvedl proto oči k tabuli na stěně.

"A utopenci podle výčepního Jardy taky čtrnáct. To jsou moc zajímavý ceny. Ale to pivo se mi zdá nějak moc drahý. Čtrnáct korun za půllitr."

Výčepní Jarda však zakroutil hlavou a pousmál se.

"Ale mi tady malý nedáváme. Takže co to bude?"

Teprve teď jsme si uvědomili, že zde žádné půllitry nevidíme. V policích za barem i u jediného hosta, který hluboce spal u stolu štamgastů, byly jen tupláky. Fotrovi se rázem vrátila zdravá barva do tváře. Tohle byla hospoda jeho snů.

"Šest piv a šest kořalek pane výčepní! A vás zvu na kořalku taky!"

"Tak v tom případě mi můžeš říkat Jardo. A na uvítanou moje utopence pro všechny."

Protože neměl Jarda koho obsluhovat, kromě svých šesti nových hostů, pustil se s námi do přátelského rozhovoru. Dozvěděl se tak o našem problému s učitelem Blažkem, který prolézal všechny hospody v okolí a na znamení solidarity uzamkl dveře, takže i kdyby Blažek hostinec u Vojáka našel, dovnitř by se nedostal.

Na oplátku nám potom vyprávěl, jak si před osmi lety hospodu otevřel. Ze začátku mu vše vycházelo přesně podle představ. Naučil se výborně řeznickému řemeslu a poté zde často pořádal vepřové či jiné hody. K poslechu a k tanci hráli Krásnohorské kapely a pivo se zde točilo nejlepší v okolí. Se svou milovanou ženou dokázal vybudovat výborné pohostinství vyhlášené široko daleko. Když se pak jednoho dne sbalila a odešla s jiným, Jardu to málem zabilo. Začal chlastat ve své vlastní hospodě a tím zpečetil její osud. Luxusní zařízení hostince se postupně rozprodalo a vyměnilo za otlučené lavice. Kdysi nepřekonatelné hody vystřídali utopenci. A bohaté, zábavy chtivé hosty, somráci a opilci.

Při takto družném rozhovoru si nikdo z nás nevšiml, jak ten čas letí. Po několika sklenkách Jardovi kořalky se mi rozvázal jazyk a nedalo mi to, abych se nezeptal.

"Hele Jardo a co támhleta Šípková Růženka?" pokynul jsem hlavou ke štamgastovi, spícímu u jednoho stolu.

"To je Josef."

"Josef?"

"Jo Josef. Můj nájemník."

"To jsi, ale neříkal, že tu pronajímáš byty."

"No to taky ne, vždyť tu ani žádný nejsou. Josef bydlí přímo tady u stolu.

Nevěřícně jsem se na Jardu podíval. To žádalo vysvetlení.

"Když tenkrát přišel o práci, začal hrozně chlastat a stará ho vykopla z baráku. No, a tak se nastěhoval sem. Josef je pohodovej. Když pobere sociální dávky, tak je tady prostě odevzdá a já mu za to nalejvám, dokud to stačí. No, a když se mu podaří občas vystřízlivět, tak mi tady se vším pomáhá. A to je dobrej kšeft."

Fotr to celé poslouchal a bylo na něm vidět, že přemýšlí, jestli se sem nemá nastěhovat taky.

Já s Ficim, jsme se mohli potrhat smíchy, zatímco Soulož, pro kterého se nakonec nějaké to malé pivo našlo, si nemohl odpustit poznámku, jestli by se to tady nemělo přejmenovat na hospodu u Ztroskotance.

"No a máš tu i ňáký jiný štamgasty než je tady Josef?" Fotra hlavně zajímalo, s kým vším tu bude bydlet.

"No jasně, za chvíli jsou tady. Vždycky se schází po druhý."

Chobot se podíval na hodinky a potom zařval.

"Do prdele! Vstávejte kreténi! Rychle!"

Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, co se vlastně děje. Při vší zábavě se jaksi zapomnělo na to, že nás čekají ještě dvě hodiny tělocviku. A právě z Blažkem. Rychle jsme zaplatili Jardovi útratu a spěšně se odebrali do školy.

Chobot pootevřel dveře tělocvičny a opatrně obhlédl situaci. Nepřišli jsme pozdě o moc. Zrovna probíhala rozcvička a Blažek zapisoval do třídní knihy. Na očích měl brýle na čtení a jak bylo známo s nimi neviděl metr na dálku.

Chobota napadlo, že bychom se mohli jednoduše vmísit mezi spolužáky, aniž by si nás Blažek všiml.

"Tak kdo dneska chybí?" zeptal se Blažek.

"Takže Král, Telička, Miklásek, Tříska, Fici a Kohoutek."

Cvičení pozvolna ustalo a Král, Telička, Miklásek, Tříska, Fici a Kohoutek si nevěřícně vyměňovali pohledy. První se vzpamatoval Chobot.

"Ale pane učiteli, mi jsme všichni tady."

"Co? Cože? Tady někdo mluvil?"

"Pane učiteli. To já," Chobot nechápal.

"To je divný, jako bych slyšel Teličku."

"Pane učiteli jste tady? Jestli nemá mrtvici, nebo ..."

Blažkův výraz se změnil.

"Já jsem tady, ale nechápu, co vy tady pohledáváte."

"Mi jsme žáci této třídy," řekl jsem na to.

Blažek už pouze řval.

"Žáci této třídy chodí na hodiny včas a hlavně střízliví. Vím moc dobře o té hospodě, ve které jste byli. Vím moc dobře o vašem pozdním příchodu, Jste zapsáni jako nepřítomní. Můžete odejít."

Chobot chtěl ještě něco říct, ale Blažek ho nepustil ke slovu.

"S opilými žáky se bavit nebudu. Pokavaď se vám podaří do zítřka vystřízlivět, přijďte si ráno pro trest."

O necelou půlhodinu jsme již seděli na lavičkách v parku za přejezdem. Parčík byl ze všech stran krytý křovím a moc lidí do něj nechodilo. Právě pro to jsme do něj chodili za pěkného počasí, místo do hospody. Nejprve jsme se chtěli vrátit do hospody u Vojáka, ale potom jsme se dohodli, že Jarda má svých starostí dost, a že nemá cenu ho zatěžovat ještě těmi svými.

Všichni jsme úporně přemýšleli, jak z této šlamastyky ven. Když nám Blažek řekl, ať si přijdeme druhého dne pro trest, bylo jasné, jaký měl na mysli. Blížil se konec školního roku a vyhazov ze školy v tuto dobu, by byl pro nás všechny smrtelný. Hodiny ubíhali.

"Tak snad leda, kdyby chcípnul. Kdyby do rána zhebnul, tak už by to nestih rozmáznout. Kurva."

"Chceš ho snad sejmout Dicku?"

"Ale ne. Měl sem namysli, kdyby třeba dostal infarkt a umřel čistě náhodou."

"Jo, to by musela bejt kurva velká náhoda."

"Ale ani ne. Znal sem člověka, na kterýho se takovýhle náhody jenom lepili."

"Fakt? Teď by se hodil. Kde ho máš?"

"Je mrtvej. Už to bude skoro rok."

"To myslíš toho jak se sejmul?"

"Jo Johnnieho. Jaye."

"Pojďte radši domů, třeba to Blažka do zítřka přejde."

"No jó, nebo ho třeba přejede auto."

"Nebo spadne pod vlak."

"Nebo mu vybouchne mikrovlnka do ksichtu."

"Nebo si omylem podřízne žíly. Stát se muže cokoliv."

Bylo čtvrt na osm ráno a já se jako každý všední den proplétat davem zuřivě fotografujících japonských turistů. Ani mě nepřekvapovalo, že je jich tu tolik již takto brzo ráno. Blížili se prázdniny a zdejší památky jimi byly přímo obklopeny.

Dnes, stejně jako včera, jsem příliš nespěchal. I dnes se mi zdál ten zvláštní sen, díky kterému jsem se opět předčasně probudil. Proto jsem měl spoustu času.

Pomalu jsem se blížil ke škole a už z dálky mi bylo podivné, že před školou nikoho nevidím. Pomyslel jsem si, že snad přicházím ještě dříve, než jsem si původně myslel. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pohleděl na hodinky a zjistil, že už je po osmé. Byl jsem tak zahloubán do svých myšlenek, že jsem přišel ve skutečnosti ještě déle než obvykle.

Vešel jsem do budovy. Proběhl spojovacím tunelem. Potom po schodech do minusového patra a chodbou až na její konec, kde byla poslední a nejvíce odlehlá učebna, trochu nesmyslně označená 02. Věděl jsem, že až vstoupím do této učebny, nečeká mě nic hezkého. Dnešní den začínal hodinou učitele Blažka a já si dokázal docela dobře představit, jaké asi bude mít Blažek pro můj pozdní příchod pochopení. A proč bych se měl vlastně Blažkem zabývat? Vždyť kdo k němu na hodinu přijde pozdě už chodit nemusí. Už jsem se chtěl otočit k odchodu, když v tom jsem zaslechl hluk z učebny 02.

To mohlo znamenat jen jediné. Rozrazil jsem dveře do učebny a zakřičel.

"Tak co je to tady za hluk!"

Několik kluků se polekaně vymrštilo do pozoru, ale když viděli, že jsem to jen já, s úlevou si oddychli.

"Ty si magor kluku. Vole málem mi šlehlo."

"Co jé kreténi? Takhle se zdraví učitel. A kde je vůbec ten magor Blažků?"

"Ještě nepřišel. Asi si ještě nestihl přeleštit kládu."

Zasmál jsem se spolužákovu vtipu a popošel do předních lavic. Nebyla náhoda, že celá naše parta seděla v předních lavicích.

Hodil jsem tašku na stůl a popošel ke stolu, kde seděl Fotr s Chobotem a kde právě probíhal menší turnaj v kartách. Chvíli jsem pozoroval hru, kde se místo klasických karet používali malé, nastříhané papírky, označené barevnými pastelkami, na kterých byla jejich hodnota místo klasických obrázků, vyjádřena jednoduše slovy. Stávalo se bohužel poměrně často, že nám byly klasické karty zabaveny pozdě příchozím učitelem. Přičemž, sedmdesát procent všech karet měl právě učitel Blažek, který ani nerozlišoval mezi hraním v hodině a o přestávce. Proto vynalezl Chobot tyto jednoduché karty, které bylo velice snadné vyrobit. Když pak učitelé viděli tuto vynalézavost, dál už se ani nepokoušeli. Kromě Blažka samozřejmě. Ten nesnášel karty stejně jako pozdní příchody. Proto jsem vyjádřil svoje obavy.

"Tohle až Blažek uvidí, tak asi nebude zrovna nadšenej."

"Drž hubu a sedni vole," Chobot mě rázně umlčel a podal mi balíček speciálních karet.

Chvíli jsme hráli prší a já začínal pomalu litovat, že jsem se vůbec zapojil do hry. Hrát po Souložovi, bylo naprosté utrpení. Neustále mě zásoboval esy a sedmičkami, a tak když jsem zrovna nestál, bral jsem po dvou. Dnes mi karty obzvláště nešly, a tak jsem se přestal soustředit na hraní. A vrátil se k otázce, kterou jsem měl celou dobu v hlavě.

"Ale stejně je to zajímavý. Včera nás Blažek vyhodil z těláku a dneska tady na jeho hodině hrajeme ďáblovy obrázky bez obrázků, který tak nesnáší. To mě fakt zajímá co hezkýho nám řekne až sem vletí."

"Co by říkal. Bude držet hubu a bude v klidu," řekl Chobot.

"To by mě zajímalo, kde bereš tu jistotu."

"Včera nás vyrazil za pozdní příchod. A dneska přijde sám pozdě. Co myslíš? Bude někomu kázat, když sám dělá to samí?"

"Hm. A co ten chlast vole. Víš co řek ředitel? Třikrát a dost. Takže sme v řiti, tak jako tak."

"To by nejdřív musel dokázat. Jenže to mu asi stěží, když nám nedal dejchnout vole. Dokonce ani nemůže říct, že z nás cejtil chlast, když od nás byl nejmíň dvacet metrů daleko. A když nevytáhne ten pozdní příchod, což mu jeho hrdost sotva dovolí, nemá se o co opřít."

"A co tyhle," rozhlédl jsem se po ostatních spolužácích.

Chobot se opět jen usmál a lehce zakroutil hlavou. Chobotovi by se zde neodvážil nikdo odporovat.

"No nevim. Za celý ty roky se nestalo, že by ten kokot přišel pozdě. A silně pochybuju, že by šlo teď, tři minuty před koncem hodiny o pozdní příchod. To bych se spíš vsadil, že by byl schopnej nechat shořet vlastní barák, než by přišel do školy pozdě. A na víc, jestli si náhodou nevzpomínáte, tak nás všechny napsal do třídnice, takže jsme nahraný. Blažek rozhodně není z těch co by slevili kvůli jednomu svýmu blbýmu pozdnímu příchodu. A věřte, že na něj bude mít dost dobrou omluvu."

Do konce hodiny už nikdo nepromluvil. Po zazvonění jsme se tiše přesunuli do další učebny na hodinu matematiky s třídním učitelem. Ten až si prohlédne třídní knihu, bude mu vše jasné. Nás už nic nezachrání.

Pan učitel Vašíček.

Kromě toho, že vyučoval matematiku a strojírenství, byl také naším třídním. A ačkoliv jsme nebyli ta nejskvelejsi třída na světě, řekl bych, že nás měl docela rád. Oslovoval nás jedině pane kolego a i když mu ze začátku vadilo, že ho tak oslovujeme také, nakonec to ignoroval.

Na hodiny chodil pár minut po zvonění a tak už ho ani nepřekvapovalo, když nás přistihl s kartami v ruce. Svůj boj už dávno vzdal a všechny karty nám vrátil zpět. Ty teď čekaly na konec školního roku ve stole učitele Blažka.

Vašíček vešel do učebny a pokynul nám, abychom ani nevstávali na pozdrav. Posadil se ke svému stolu a pomalu otevřel třídní knihu. Nalistoval příslušnou stranu a stejně pomalu do ní něco zapsal. Již na tomto chování bylo něco podivného, neboť Vašíček byl pověstný tím, že chtěl v hodině stihnout co nejvíce látky a proto jeho výuka probíhala velice rychle. Když zavřel třídnici se smutným pohledem před nás předstoupil.

Zhluboka se nadechl a řekl. "Bohužel vám musím oznámit velice tragickou událost pro naši školu. Pan učitel Blažek, byl dnes ráno ve sborovně naší tělocvičny nalezen mrtvý."

Učebnou se rozlehl překvapený šepot. Vašíček pozvedl ruce, aby nás utišil.

"Vše nasvědčuje tomu, že pan učitel zemřel na selhání srdce. Víc vám k tomu nemohu říci. Snad jen, že případ prošetří policie."

Tak tohle jsme vážně nečekali.

"Pan ředitel využil svého práva a udělil všem žákům pro dnešní den volno. Můžete tedy pomalu a ve vší tichosti odejít."

Nahazel jsem věci do tašky a těšil se na nenadaly volný den, když jsem zaslechl své jméno.

"Král, Telička, Miklásek, Tříska, Fici a Kohoutek zde zůstanou!"

Zase jsme se posadili do lavic. Vašíček počkal, až ostatní odejdou. Potom opět otevřel třídní knihu a nalistoval včerejší den.

"Mohu vědět pánové, proč jste při včerejší hodině tělocviku zapsáni jako nepřítomní?"

Na vteřinu se mi zastavilo srdce. Nemohl jsem vědět, jestli se ptá, protože mu ještě před svou smrtí Blažek vylíčil včerejší incident, anebo kvůli zápisu v knize. Horečně jsem přemýšlel nad nějakou výmluvu. A nebyl jsem sám. "Prosím, mě se udělalo strašně nevolno po tom hamburgeru co sem si dal na náměstí a kluci byli tak hodní, že na mě počkali," vypadlo náhle z Ficiho.

"A to vás muselo čekat na jednoho dalších pět?"

"No mi jsme šly tady s Lukášem na před, abychom je u pana učitele omluvili, ale..." Mlaďas se odmlčel, jako by se styděl větu dokončit a tak ji za něj naprosto automaticky dokončil Soulož, který se naopak nestyděl snad nikdy.

"Ale měli jsme ty hambáče taky. Jenže na nás působili trochu obráceně, tak jsme neskončili v tělocvičně, ale na záchodě. Panu učiteli jsme to pak vysvětlili, ale asi nás zapomněl vyškrtnout."

Valil jsem oči nad tou dokonale sehranou lží. A na víc od Ficiho a Mladase, od kterých bych to rozhodně nečekal.

Vašíček si něco poznamenal do knihy a konečně nás propustil. Konečně jsme byli volní. Rychle opustil školu a zamířil rovnou do hospody u Vojáka, která neměla nikdy zavřeno.

Jakmile jsme se trochu vzdálili od školy, nedalo mi to, abych se nezeptal.

"Vy kreténi, to jste mi nemohli říct, že máte připravenou nějakou výmluvu? Seděl jsem tam jak trubka."

"My taky, " Chobot ukázal na sebe a na Fotra.

"Ale to nebylo připravený."

"Jak nebylo připravený? Vždyť to vypadalo jako představení v divadle."

"Mě se o tom zdálo."

"Co že?"

"No jo. Úplně ta stejná situace se mi dneska zdála. Vybavilo se mi to přesně v ten okamžik, kdy se Vašík zeptal."

Koukal jsem na Soulože a myslel si, že na mě zkouší jeden ze svých triků.

"Jak vybavilo? A co tyhle dva kokoti. Jak věděli co maj říkat?"

"Mě se to taky zdálo."

"Co?"

"No jo, i já měl tensen.. "

"Děláte si ze mě prdel. Chobote!" obrátil jsem se na Chobota, ale ten jen pokrčil rameny.

Souloz začal vysvětlovat.

"Prostě jsem měl v noci sen. Zdálo se mi přesně o té situaci, která tam nastala. Jenomže normálně, když se ráno probudíš, tak si hovno pamatuješ, to zná každej. No jo, ale jakmile se Venda zeptal, tak se mi to všechno vrátilo. Dokonce sem i přesně věděl, že první začne mluvit Fici."

Ještě jsem k tomu chtěl něco rict, ale Fotr mě nenechal.

"Serte na ňáký debilní sny kreténi. Včerejší nebezpečí je zažehnaný, tak přestaňte kecat o píčovinách a radši pohněte. Jarda čeká. Kurva! To se musí oslavit."

Když se Jarda dozvěděl o tragické události, která nám tak náramně přišla vhod, nezbylo mu než vytáhnout svou kořalku pro zvláštní příležitosti, která dnes dostala jméno smuteční. Byl zázrak, že jsem se vůbec domotal domů. Ještě, že dalším dnem byla sobota, že jsem do školy nemusel.

Matku, která na mě čekala jsem sotva pozdravil a o pár vteřin déle se skácel do postele, kde jsem tvrdě usnul.

Pomalu jsem si razil cestu bílou mlhou, ale dnes jsem netápal, věděl jsem přesně, kde jsem a kam mám jít. Posilněn alkoholem, který na mě stále působil, jsem dorazil ke starému lesnímu hřbitovu za městem. Se skřípěním jsem otevřel malou kovovou branku a vešel na hlavní cestu, která protínala celý hřbitov. Nešel jsem však po ni, ale po pár metrech jsem zabočil vpravo na cestu, která mě orivedla před hlavní bránu malého kostelíka, jehož zvony právě oznamovaly půlnoc. Posadil jsem se na široký kamenný práh a vzal si láhev piva jíž mi Jay právě podával.

"Dlouho jsme se neviděli Dee."

"No jo Jayi, co naděláš."

"Jo to je fakt, akorát mě mrzí, že si se za mnou nepřišel ani jednou podívat."

"Jo, naše poslední setkání ve mě nezanechalo zrovna nejlepší dojem."

Jay se usmál a podal mi další pivo.

"Přeci to nebylo poprvé, co jsi viděl někoho umřít?"

"Ne to ne. Jenom to bylo poprvé, co sem viděl umírat svého nejlepšího kamaráda."

"Snad to v tobě nezanechalo špatnej dojem."

"To víš, že ne," oklopil jsem do sebe celé pivo na ex.

"Teda ty máš, ale splávek čéče."

"To víš. Rok tréninku navíc."

"Jó vím. Ta vaše parta. Pivaři, nebo tak nějak."

"Je vidět, že seš dobře informovanej."

"Jsem tvůj sen. Vím skoro všechno co víš ty."

"To je zajímavý. Kdyby si mi neřekl, že tohle je jenom sen, vůbec by mi to nepřišlo. Všechno vypadá tak skutečný."

"Vždyť to znáš Dicku. Teď je všechno pravda a až se ráno vzbudíš, bude z toho taková slátanina, že nakonec nebudeš vědět, jestli se ti vůbec něco zdálo."

"Jo to znám. A čím víc na to člověk myslí, tím je to horší. A co ty, co jsi dělal celej ten rok?"

"Jen tak. Bloumal po hřbitově. Čekal na správnej okamžik."

"Okamžik k čemu?"

"No přece, abych ti vstoupil do snu. A taky, abych pomoh kamarádovi ze svízelný situace."

"Ty jsi mi v něčem pomáhal?"

"Krátká paměť Dickolasi. Kdo měl ještě včera velkej problém a dnes už ho nemá?"

"To myslíš Blažka?"

Tohle je opravdu zvláštní sen, napadlo mě. Seděly jsme tady na tom prahu kostela a klábosily a popíjeli pivo jako za starých časů. Přitom na druhé straně kostela, kdesi na kraji, kde bylo poslední volné místo, hořely svíčky na Jayově hrobu. A ke všemu všechna ta reálnost. Pomalu jsem začínal doufat, že se stane jak říkal Jay a z tohoto snu se do rána stane jen snůška slátanin.

"Chceš říct, že můj sen zabil Blažka?"

"Jo, nebylo to tak těžký. Lituješ snad?"

"Ani ne, Blažek byl zmrd."

"Přesně Dicku. A kdyby teďka žil víš, kde by jsi byl?"

Tak to jsem věděl moc dobře.

"Jo a mimochodem, mám ti vyřídit, že se na tebe už moc těší."

Co?

"Že prej, když se mu to nepovedlo za živa, tak že si tě vychutná v pekle. Neboj, říkal jsem mu, že si asi ještě pár let počká. Nebo, že se přidáš k nám a budeš to ty kdo si bude ostatní vychutnávat."

"Přidam se k čemu?"

"Přidej se ke mně. Přidáš-li se, pak spolu ovládneme svět."

Hlasitě jsem se zasmál. Ten kluk je totální magor. Dokonce i ve snu.

"Tak jo, jdu do toho," řekl jsem. "Jak to provedeme?"

"Ale Dicku, přece si nemyslíš, že by to bylo tak jednoduchý."

"Jak to? Chtěl si, abych se přidal, tak sem tady a pokud mám být něco platný musím znát plán."

"Říct přidávám se ve snu přece nestačí. Jestli se chceš doopravdy přidat, musíš za mnou přijít. Osobně o půlnoci."

"A mám si sebou taky vzít nějakej nůž? Velkej?" narážel jsem na Jayovu sebevraždu.

"Ale Dickolasi, na co by ti byl nůž? Snad by sis nechtěl ublížit. Prostě jenom přijď a všechno nech na nás, uvidíš, že se ti to bude líbit."

Proč bych měl jít na hřbitov zrovna o půlnoci, kdy podle všech pověstí mrtvý opouštějí své hroby? A potom, jak bych se mohl spojit s Jayem? Vždyť svět živých a mrtvých se přeci nedal sloučit.

"Hm. Myslím, že asi ne Jayi. Myslím, že tvoji nabídku budu muset odmítnout."

"Víš to jistě Dicku? Rozmysli si to ještě."

"Můj názor už znáš Jayi."

Jayův přátelský výraz se zmenil. Jeho oči nejprve zčernali zlostí a poté začali plát temně rudou září. Až mnohem později mi došlo, co ta ruda záře znamená. Jen vyšším démonů plál zrak rudě. Do doby, než jsem prostudovat Necronomixonu, jsem si myslel, že Johnnie byl jen obyčejný nemrtvý. Ale on to dotáhl mnohem dál. A ačkoliv o tom v Knize mrtvých nebyla jediná zmínka. Johnnie se stal třináctý demonem.

Jay se nyní vznášel nade mnou a z jeho těla se linula temnota, která měnila vše světlé v zoufalost. Z okolních hrobů vylézali mrtvý.

"Všichni zemřou Dicku. Všichni, které znáš, všichni které máš rád. Postupně budu zabíjet všechny na kterých ti záleží, dokavaď se nepřidáš. Jejich životy teď leží ve tvých rukou. O půlnoci Dicku!" Temnota, která vycházela z Jayova těla se rozprostřela po celém hřbitově a mě se zmocnila naprostá beznaděj.

S křikem jsem se konečně probudil.

Seděl jsem na posteli a těžce oddychoval. Venku již bylo světlo a já věděl, že nic krásnějšího, než slunce už v živote neuvidím. Přesně to jsem si tenkrát myslel, dokud jsem znovu nepatřil Lindu.

Toto byl s jistotou ten nejhorší a nejreálnější sen, jaký se mi doposud zzdál A pak asi zauradovala Kniha mrtvých. Vždyť ten sen vlastně až tak reálný nebyl. A zas tak hrozný také ne. Co se mi to vlastně zdálo?

Byla sobota brzo ráno, ale já už nemohl usnout. Ležel jsem ve své posteli se zavřenýma očima a snažil se načerpat síly na dnešní noc. Byl totijsem tiotiž s Chobotem a se Souložem dohodnutý, že se večer sejdeme v Krásnohorském X-clubu, kde jako každou sobotu probíhala diskotéka. A já, před tím, než se ze mě stal zabiják zombií, byl dancer. Tanečník. Uměl jsem skvěle tancovat. Holky na to letěli. A já měl v plánu některou sbalit a zapomenout na Lenu. A při tom jsem doufal, že se tam s ní potkám.

Zaplati jsem 60 korun vstupného do X-clubu a zamířil přímo k baru, protože bylo jasné, že jinde své kamarády najít nemohu. Na baru jsem našel Soulože, který byl právě zabrán do humorného rozhovoru se dvěma kočičkami a mě si ani nevšiml. Nikdy jsem nepochopil, čím vždycky dokáže dívky zaujmout. Nejspíš to bylo jeho výřečností, neboť jsem nikdy nezažil, že by mu došla slova. Pravdou ovšem bylo, že dál než k hezkému rozhovoru se nikdy nedostal. Stále byl ještě panic a nebylo to proto, že by sám chtěl.

Objednal jsem si pivo a poté přistoupil k Souložovi. Jako největšího kamaráda ho rukou objal kolem ramen, až v něm zapraskalo a nahlas, aby to obě dívky nemohli přeslechnout ho pozdravil.

"Nazdar Souloži kamaráde můj největší, tak jak se dneska vede?"

Obě dívky se na sebe podívali tázavým pohledem a poté se jedna zeptala. "Ty mu říkáš Soulož?"

"No jasně, to je jeho přezdívka, normálně," odpověděl jsem tak, aby o tom nemohlo být pochyb.

"A jak někdo přijde k takový přezdívce?"

Sklonil jsem se k dívkám, jako bych nechtěl, aby mě Soulož slyšel a pološeptem řekl. "To má z toho, že před nim ještě žádná neutekla."

Obě dívky se podívali na Soulože a pochopili, že něco takového asi nehrozí. Dali se do hlasitého smíchu, sebrali z baru své drinky a odešli.

"To sem tě těch blbejch krav zbavil co?" řekl jsem veselé Souložovi.

"Ty magore už sem je měl skoro zpracovaný!" procedil Soulož skrze zuby. "Mohl sem si dneska užít krásnýho, švédskýho trojáka."

"No to rozhodně vole," do rozhovoru vpadl Chobot, který přišel těsně po mě. Od začátku stál za námi a celou scénu pozoroval. "A taky by byl rovnou i poslední vole."

"No a? Ten vocas mi zkazil celý píchání."

"Ty gumo víš kdo to byl? To byly sestry Dolejšový. Nic?"

Soulož se tvářil, že to jméno mu nic neříká.

"Ten magor nezná Dolejšky," Chobot vyslovil tuto větu a tvářil se přitom jako kdyby Soulož neznal svoje vlastní příjmení. "Ne jenom, že se o těhle dvou holkách - sestrách říká, že jsou obě lesby, tvrdí se taky, že úplně nejvíc na světě nesnášej chlapy vole. Vždycky si vyhlídnou nějakou oběť a tý pak zblbnou hlavu stejně jako tobě vole. A když si pak chudák kluk myslí, že dojde k tomu nejlepšímu, vždycky mu něco provedou. Slyšel sem, že jednou došlo dokonce i k amputaci."

"K amputaci čeho?" polkl Soulož.

Chobot sklopil zrak k zipu u kalhot a poté ho rychle vrátil zpět.

Soulož rozevřel ústa v němém úžasu, ale pak zase rychle sklapl.

"Děláte si ze mě prdel, že jo kreténi."

Oba jsme současně zakroutili hlavami.

"A ty si o tom věděl?" zeptal se mě.

"Jinak bych tě před nima neztrapňoval, ty vole."

Soulož pokýval hlavou. Věděl co se sluší a patří a místo zbytečných slov objednal na znamení díků tři panáky zlatého Jelcina. Jardova kořalka to sice nebyla, ale zase po tom nehrozilo oslepnutí.

Neějakou dobu jsme kecali a popíjeli na baru a já vyhlizel Lenu, která stále nnepřicházela Nakonec mě to přestalo bavit a raději jsem vytáhl Souloz na parket, abych mu ukázal něco ze svého tanečního umění, zatímco Chobot se zapovidal s nějakou kozatou blonckou. Zdála se mi trochu povědomá. Vlastně to ani nebyla blondýna. Měla dlouhé zvlněné oriskove vlasy a úžasné zelené oči. A já měl pocit, že ji znám. Jenomže to bych v sobě nesměl mít pět piv a kdo ví kolik panáků tě přeslazené břečky.

Ale nedalo mi to. Ta holka. Ty úžasně zelené oči. Nechal jsem Soulože na parketu a vrátil se k baru. Ale už byla pryč. Všechno bylo pryč. Obzvláště po té, co se mé oči setkali s Leninými.

Asi už tu nějakou dobu byla, neboť se kolem ní motalo několik týpků. A ji se to očividně nelíbilo. Její oči mě prosili o pomoc.

Vyrazil jsem k ní, ale v půlce cesty jsem se zastavil. Tohle nebyla jen tak nějaká partička středoškoláků, jako jsme byli mi. Tohle byla banda kretenů, kteří objizdeli diskotéky po celém okrese a záměrně v nich vyvolával rvačky. A já věděl, že jakmile se do toho příletu, tak to rvačka bude. A mě odsud odnesou. Do lovce stínu, kterým jsem teď, jsem měl tenkrát ještě hodně daleko.

A pak se v mé alkoholem otupené hlavě zrodil nápad.

Nápad, který počítal s pomocí Soulože, který se nejprve zdrahal, ale protože si nenechal ujít žádnou příležitost jak do někoho zarýt, nakonec souhlasil.

"Máme problém," řekl jsem Chobotovi, který už zase na baru žvanil s úplně jinou blonckou.

Chobot se otočil za mým prstem zrovna ve chvíli, kdy jeden z party rváčů strčil do Soulože tak silně, že odletěl několik metrů daleko.

Chobotova tvář se zbarvila do ruda a v očích mu naskákali malé krvavé žilky. To už jsem párkrát viděl. Poprvé v prváku, když si takhle na Soulože vyjel nějakej čtvrťák. Chobot ho málem zabil. Soulože bral jako mladšího bráchu.

Chobotova obrovská postava se vymrštila jako pružina z matrace a několik dlouhých kroků jí stačilo, aby se ocitla přímo u týpka, který si dovolil vztáhnout ruku na chudáka Souložka. Chobot se však nezastavil. V běhu ho chytl jednou rukou za opasek u kalhot a druhou za košili, přičemž náraz ruky do hrudníku mu pravděpodobně zlomil pár žeber. Vyzvedl týpka nad hlavu a běžel s ním ještě několik metrů, přičemž ho přenesl i přes Soulože, jenž ležel stále na zemi. Potom s ním praštil o zem, až se sálem rozlehla dunivá rána. Rváč byl vyřazen ze hry. Druhý rváč, který do té doby obtěžoval Leninu kamarádku chtěl na tuto situaci reagovat, ale to už jsem u něj byl byl a jedním dobře nacvičeným chvatem ho též poslal k zemi. Vlastně měl kliku. Všichni měli kliku. Stát se to dnes, po svých by nikdo neodešel.

Okamžik na to se kolem seběhl zbytek rváčské party. Bylo jich devět. A to by jsme s Chobotem nezvládli. Jenže to bychom nesměli být v X-clubu. Ti co sem chodili pravidelně se navzájem dobře znali a všichni spolu také dobře vycházeli. Když zde někdy došlo ke rvačce, bylo hned jasné, že v tom má prsty někdo cizí. Od všech stolů začali vstávat kluci a parta rvačů ihned věděla, že tady nepochodí. Chobot za asistence ostatních vyprovodil vesničany ven, zatímco jejich největší rváč, byl z klubu vynesen.

Já se zatím věnoval Souložovi, který ještě stále ležel na zemi a vyjeveně koukal po ostatních. Pomohl jsem mu zpět na nohy a poté ho posadil k nejbližšímu stolu.

"Seš v poho?" zeptal jsem se.

Soulož se zhluboka nadechl, ale potom se mu zkřivil obličej a zároveň se chytl rukou za hrudník.

"Asi mám zlomený žebra vole."

"To bys zpíval jinak. Nejspíš to máš jenom naražený. Na rozdíl od toho druhýho frajera."

"Příště tě zase poslechnu a půjdu někoho zbuznout."

"Sorry vole. Ale já říkal jemně vyprovokovat."

Na chvíli jsem se odmlčel.

"Ale stejně by mě zajímalo, co jsi tomu magorovi řekl, že po tobě tak vyjel"

Soulož se zasmál, přičemž se opět chytl za hrudník, ale neodpověděl. Blázen. Jak šlo o to někoho vyprovokovat...

"Počkej tady, skočím ti pro něco k pití," zvedl jsem se a zamířil k baru. Ale nejprve jsem zamířil k Leně a její kamarádce. Netvářily se zrovna přívětivě. A taky mi to hned nandala"

"To seš teda machr. Poslat chudáka malýho a sám se schovat k Chobotovi," v četla mi.

"To byl omyl," řekl jsem omluvně.

"Jaký omyl? Vždyť ho málem zabil!"

"Měla to být jen taková finta."

"Tak finta? Když sem tě očima prosila, abys mě zachránil, myslela jsem, že přijdeš sám a ne že za sebe pošleš chudáka Soulože. Fakt ubohý."

Lena se otočila k odchodu. Nezbývalo, než jít s pravdou ven.

"Kdybych pro tebe šel já, tak by z toho byla akorát bitka."

"A co bylo tohle?"

"To nebylo v plánu. O tom magorovi sem věděl, že jenom vyhledává rvačky a tak jsem sem poslal Soulože, aby ho trochu zabavil než přivedu Chobota. Na toho by si nikdo nedovolil a všechno by proběhlo v klidu. A hlavně sem nečekal, že se takový velký hovado pustí do malinkýho Souložka."

"Seš debil."

Tak tohle mi moc nepomohlo. Lena odcházela.

"Akorát by mě zajímalo, co tomu magorovi řek, že ho tak vytočil," pravil jsem ještě.

Lena se svou kamarádkou se rozesmáli.

"Radši se ani neptej. Ale kdybys viděl ten jeho výraz."

Sledoval jsem Leninu překrásnou tvář a teprve nyní si uvědomil, jak strašně mi její smích chybí. Raději jsem pokračoval k baru pro slíbené pití.

Ale daleko jsem nedošel. Zastavila mě Lenina kamarádka. Jmenovala se Sylva a měla nádherný velký kozy. Jo. Přesně takhle jsem o holkach přemýšlel, než jsem znova potkal Lindu.

"Prosím tě, proč mu vlastně říkáte Soulož?" zeptala se Silva.

Chvíli jsem přemýšlel, co na o říct.

"Protože malej, ale šikovnej, by bylo moc dlouhý."

Sylvě se zablýskaly oči. Vzala Leně z ruky drink, jenž měla právě rozpitý, vytáhla z kabelky malý kapesníček, otřela z okraje sklenky Leninu rtěnku, omluvila se a zamířila přímo k Souložovi. Tam se posadila, nabídla mu Lenino pití a dala se s ním do živého rozhovoru.

"Co to bylo?" zeptal jsem se Leny.

"Jo, Sylva, vždyť jí znáš. Zase je akční. A já zase zůstanu na ocet."

"To nehrozí," nabídl jsem Leně rámě.

"Tak pojď, myslím, že ti dlužím drink," a odvedl si Lenu k baru.

Seděli jsme u baru a povídali si a také si všimli Sylvy, jak si Soulože kamsi odvádí. Když jsem potom doprovodil Lenu před dům, kde bydlela, oblohu již prozařovali první paprsky ranního slunce. Rozloučili jsme se překrásným dlouhým polibkem, a já abych snad navždy zachoval kouzlo tohoto okamžiku, jsem rychle odešel.

Druhého dne jsem se probudil až pozdě odpoledne. Aby ne, když jsem dorazil domů skoro v sedm hodin ráno. Od Leny jsem se táhl skoro přes celé město.

Nejprve jsem chtěl jít za ní, ale potom se mi to nějak rozlezelo v hlavě. Zussl jsem raději doma a přemýšlel.

Zdálo se až neskutečné, kolik jsem toho za poslední čtyři dny zažil. Seznámil jsem se s Jardou s nejlepším hostinským na planetě Zemi. A potom ta celá událost z Blažkem. A nakonec se opět sblížil s Lenou, na kterou jsem nepřestával myslet. A do toho všeho ty podivně reálné sny o Jyovi. Proč se mi nyní každou noc zdálo jenom o něm? Nejspíš to bylo jen tím, že již za pár dní mělo přijít výročí jeho úmrtí a na mě to tak nějak působilo. Přeci jen to byl můj nejlepší kámoš. A zabil se mi před očima.

Celé odpoledne jsem se jen tak poflakoval po rozlehlé zahradě patřící k našemu domu se vzduchovkou a mačetou zastrcenou za páskem. Tenkrát jsem na ni ještě žádné pouzdro neměl. To jsem si vyrobil až později, až po tom, co jsem si přečetl Knihu mrtvých. Připadal jsem si jako major Dutch na lovu predátora. Často jsem takhle blb. Naše zahrada byla jako malá džungle. Znal jsem ji dokonale. Kdybych se potřeboval někomu ubránit, mohl bych v ní nastražit spoustu pastí.

Ale dnes nic takového nebylo potřeba.

Nakonec jsem se džunglí probojoval až dolů. Stal jsem na pět metrů vysoké zdi zahrady a přes Vratislavice sledoval Císařskou cestu. Náhle mi po zádech přejel mráz. Z Císařské cesty, jako by šel strach. Letmo mě zasáhla myšlenka, že tam naproti se kdysi odehrálo něco strašného. Něco, co už jsem dávno zapomněl. Raději jsem se vrátil domů. Těch strach nahanejicich věci na mě bylo poslední dobou trochu moc.

Večer jsem nemohl usnout. Jak pak bych mohl, když jsem vstával až pozdě odpoledne. Oknem jsem sledoval září měsíce. V jeho svitu vypadala naše zahrada i les nad Císařskou cestou hrozivě. Najednou jsem měl pocit, že tam venku číhá zlo. Nechápal jsem to. Schoval jsem se pod peřinu, tak jako jsem to dělával, když jsem byl malý kluk a snažil se konečně usnou.

Zase jsem kráčel bílou hustou mlhou. Zase na hřbitov.

"Poslední šance Dicku."

"Poslední šance na co?"

"Abys za mnou přišel. Dobrovolně."

"Na to zapomeň. A vůbec. Jsi jenom sen. Tak neotravuj."

"Jak chceš. Pamatuj. Tví přátelé budou umírat. Budou umírat tak dlouho, dokud ke mně nepřijdeš. A začnu ještě dnes v noci. Až se budeš ptát co je zabilo, vzpomeň si, že jsi to ty sám."

A s tím jsem se probudil.

A jako vždycky pozdě.

Původně jsem měl v plánu přijít dnes do školy včas, abych se ještě před začátkem vyučování setkal s Lenou. Zase mi to nevyšlo. Byl jsem rád, že jsem stihl dorazit do třídy před učitelem.

Ale hned ve dveřích jsem věděl, že je něco špatně. Ačkoliv tu učitel ještě nebyl, všichni seděli ve svých lavicích. Tišší a ukázněni. Beze slov.

Posadil jsem se na své místo vedle Ficiho.

"Co je?" zeptal jsem se. "Někdo umřel?"

Fico jen kývl k Fotrově lavici.

"Kde je Mlaďas?" zeptal jsem se.

Odpověď jsem dostal vzápětí. A také další den volna, neboť náš třídní věděl, že držet nás ve škole po dalším tragickém úmrtí našeho kamaráda nemá smysl.

Když jsme dorazili do hospody u Vojáka bylo teprve devět hodin ráno. Nebáli jsme se, že bude zavřeno. Jarda hospodu nikdy nezavíral. Okamžitě poznal, že se něco stalo a když zjistil co, přesunul nás do salonku, ve kterém sám momentálně bydlel. Jakmile vstoupili dovnitř Jarda poznal, že se něco vážného stalo. Když se pak dozvěděl co se stalo, přesunul celou společnost do salonku ve kterém sám bydlel. Všechny překvapilo, jak je v tomto salonku na rozdíl od zbytku hospody čisto. Kromě postele a pár kousků nábytku, které sem Jarda nastěhoval, zde bylo i několik krásně vyřezávaných stolů a židlí, jež patřili k původní výbavě hospody. Jarda srazil dva stoly dohromady a natáhl přes ně čistý ubrus s logem pivovaru, jehož pivo točil. Poté donesl pivo a láhev vychlazeného Johnnieho Walkera, kterou schovával pro zvláštní příležitosti. Okamžitě jsem si vzpomněl na Jaye a sen, který se mi v noci zdál. Ale neřekl jsem nic. Vždyť to byla nehoda.

Po počátečním nesměle pripitku na Mladasovu památku se zábava parádně rozjela. Alkohol udělal své. Jardo a kořalka tekla proudem. A když se pak Jardo i podařilo probudit Josefa u stolu stamgastu a svěřit mu pro dnešní den výčep, přidal se do salonku k nám.

Popíjeli jsme a vyprávěli si historky z Mlaďasova života.

Nejvíc nás pobavila ta ve které se Mlaďas v X-clubu seznámil s parádní blondýnou, kterou mi ostatní znali jako slečnu Evičku. Marně jsme tenkrát přesvědčovali Mlaďase, aby si se slečnou Evičkou nic nezačínal. O to více pak byl překvapen, když se ze slečny Evičky vyklubal dlouholetými členy X-clubu dobře známý pan Adam. Ještě dlouho po tom jsme mu zpívali Zlato pojď na to od DJ Lucifera.

Smuteční tryzna za Mlaďase se nakonec zvrhla v docela slušnou chlastací pařbu. A mohla z toho být ta největší chlastačka roku, kdyby ji Fotr neprerusil s tím, že nám musí něco důležitého říct.

"Víte. Nejprve sem nechtěl nic říkat, protože to co vám teď chci říct je dost šílený na to, aby to byla pravda. Mám strach, že mi to nebudete věřit. Možná si budete myslet, že ze mě mluví ten chlast, ale věřte, že to co vám teď povím myslím smrtelně vážně."

Nevím jestli si na smrtelně vážně věci vybral vhodnou dobu. Každopádně pokračoval.

"Jak víte, Mlaďase včera v noci srazil vlak. O tom není pochyb. Spousta lidí u toho byla a spousta lidí to i dosvědčila. Problém je v tom, že tou dobou ho žádný vlak srazit nemohl, Tou dobou jsme totiž byli u mě a čuměli na bednu."

To co řekl, vyvolalo malé pozdvižení.

"Tak moment Fotr, počkej to nechápu. Chceš říct, že když Mlaďase srazil ten vlak, tak byl vlastně u tebe doma?" zeptal se Chobot.

Fotr pokýval hlavou.

"To je přece blbost. Když byl u tebe, tak jak mohl bejt na nádraží?"

"Věděl sem, že mi to neuvěříte."

"Fajn. Řekni nám to od začátku."

"Naši jeli včera večer na ten ubohej muzikál s tím trapákem Hůlkou."

Tím nejspíš myslel Drákulu. "Věděl jsem, že se jen tak nevrátí a tak jsem se dohod s Mlaďasem, že přijde a trochu zapaříme. Někdy u mě přespával a pak jsme od nás jezdili do školy. Nakoupili jsme nějaký kuželky a čuměli při tom na bednu. Dávali Terminátora dvojku a to sem si nemohl nechat ujít."

Všichni kolem stolu pokývali hlavami. Byla to premiéra tohoto filmu v televizi a nikdo si jí nemohl nechat ujít. Krom mě, samozřejmě.

"Když nám pak ty lahváče došli, tak jsme rozjeli otcova Ferneta. Měli jsme slinu, tak jsme to riskli."

Nikdo nepochyboval o tom, že Fotr dokázal vychlastat vše co mu přišlo do ruky, ale nikdo přesně nevěděl kam tím míří. Fotr pokračoval.

"Čuměli jsme na tu bednu skoro do dvou do rána. Do dvou do rána a pak jsme si šli oba lehnout. Poslední večerní vlak u nás jede přesně v půl dvanáctý a sedm minut. Už chápete?"

"Moment, moment," Chobot vyvalil na Fotra oči. "Chceš snad říct že ..."

"Přesně to chci říct. Dvacet tři třicet sedm. Mysli si, co chceš, ale tak nalitej, abych se spletl o dvě a půl hodiny sem rozhodně nebyl. Mlaďas byl celou dobu se mnou, i když není pochyb, že v půl dvanáctý to byl on. Když jsem se ráno probral, Mlaďas byl pryč. Říkal jsem si, proč ten blbec v noci odešel. Tak jsem šel k němu domu a tam se to dozvěděl. Jenže to je blbost. Tak to prostě nemohlo být."

"Hráblo mu," okomentoval Fotrovo vyprávění Soulož.

Nikdo mu nevěřil. Viděl jsem jim to na očích. Jestli se včera tak schlastali, kdo ví jak to bylo.

"Já ti věřím Fotr," řekl jsem nakonec.

Všichni se na mě překvapeně podívali.

"Vím, že Fotr mluví pravdu. Vím, že se to stalo přesně tak, jak říká. A dokonce i vím, kdo za vše může. Věděl jsem, že někdo z nás zemře ještě před tím, než k tomu došlo. Věděl jsem to, protože ten kdo zabil Mlaďase mi to nejdřív řekl."

Chobot mě chytl pod krkem. Vzduch v místnosti zhoustnul.

"Tak ty víš kdo zabil Mlaďase? Tak nám to snad taky povíš. Tak nám to povíš, ať ho mužů zabít," procedil skrze zuby.

"Jo, ale zabít ho nebude tak jednoduchý on už vlastně je mrtvý. Je to můj bejvalej kamarád Jay."

"Jay? Myslíš ten Jay? Ten tvůj debilní mrtvej kámoš?" Chobot napřáhl pravačku.

"Tak poslouchej!" vykřikl jsem ve snaze zachránit svůj ksicht. "Poslouchej. Zdálo se mi o tom. A nejen o tom. Sahá to celé mnohem dál a netýká se to jen Mlaďase, ale taky Blažka. A souvisí s tím i všechno to, co se na naší škole odehrálo před rokem. Vím to. Chodí ke mně ve snech. Ve snech tak skutečných, jako je teď tohle. Chtěl, abych za ním přišel na hřbitov. Když jsem ho neposlechl, zabil Mlaďase. Řekl, že bude vraždit moje kamarády dokavaď nepřijdeme za ním. Tentokrát mi všichni. Prý, když nepřijdeme bude zabíjet naše blízké dokavaď ho neposlechneme. Ten sen se mi vybavil úplně jasně, hned jak si mi řekl o Mlaďasovi, ale nechtěl sem nic říkat, věděl sem, že byste mi to nevěřili."

Chobot zakroutil hlavou, Nevěřil mi ani slovo, ale pustil mě.

"Já vím, že ty a ten tvůj dementní kámoš, jste byli posedlý hororama. Ale na to teď jaksi není vhodná doba."

Chobot ukázal na Fotra, který už nás vůbec nevnímal.

Civěl před sebe, tvar bílou jako stěna. Ale náhle se popadl za břicho a vykřikl strašlivou bolestí. Spadl ze židle a strhl s sebou ubrus i se vším co bylo na něm. Stále se zmital ve straslivych křečích.

"Chyť mu ruce!" Chobot zakřičel na Jardu a sám mu držel nohy. Fotr se propnul do oblouku a poté povolil. Zdálo se, že křeče ustupují, místo toho se začalo zdát, že nyní bude zvracet.

"Bude zvracet! Asi bude zvracet. Rychle ho otoč na bok!"

Jen co ho přetočili z Fotrova hrdla vytryskl proud tmavé krve. Ještě se chvíli zmital a pak náhle povolil. Byl mrtvý.

2.část

Krásná Hora, 1996

Byla sobota těsně před půlnocí a předměstí Krásné Hory bylo jako obvykle, tiché ve svém spánku. Jen na cestě ke starému lesnímu hřbitovu, se dělo něco neobvyklého.

Byla to jednoduchá cesta z betonových panelů, jimiž byla vyztužena při stavbě městské vodárny. Z jedné její strany ji obklopovalo pole, z té druhé zahrádkářská kolonie, která byla nyní stejně tichá a prázdná. Asi po kilometru se ztrácela v hustém lese, nad nímž se jako přízrak na temném nebi rýsovala věž malého hřbitovního kostela, jenž zde byl ukryt již stovky let. Nakonec minula ten starý hřbitov na němž stále poblikávalo moře malých světýlek a vedla dále aby se nakonec setkala se stavbou mnohem novější, jenž zásobovala pitnou vodou celé město.

Nic by nenarušovalo to posvátné ticho poslední srpnové soboty, nebýt mě a mého nejlepšího kámoše, pomalu se ubírajících směrem ke hřbitovu.

Dopil jsem láhev čehosi a hodil ji do jedné zahrádky, kde se o cosi rozbila. Poté jsem se zády otočil ke kamarádovi, který bez váhání rozepnul batoh, jenž jsem měl na zádech a vyndal z něj dvě lahve piva.

"Právě jsi vyhodil tři koruny," řekl mi.

Otočil jsem se zpět.

"Tak si pro ně můžeš dojít až půjdem zpátky. Dávej," natáhl jsem ruku pro pivní láhev a strčil ji do podpaží.

"Tohle znáš?"

Chvilku jsem kroutil lahví v podpaží a poté ji podala zpět bez zátky.

Kámoš zakroutil nechápavě hlavou. Jen jsem se pousmál. Svým uměním otevřít lahev piva téměř čímkoli, jsem byl proslulý.

"A teď ti milí Jene ukážu můj nejoblíbenější způsob," vzal jsem si druhou láhev z pod opasku vytáhl svou mačetu, bez které jsem si cestu na hřbitov nedokázal představit a jedním máchnutím urazil zátku.

Po okolí se rozletěla sprška napěněného piva a zároveň se ozval i hlasitý smích. Piva byla otevřená a mi mohli pokračovat ve svém původním rozhovoru.

"Ty to máš jednoduchý, když máš přezdívku podle jména. A vůbec, když máš takovýhle jméno, Richard Král má spoustu možností."

"Jaký třeba?"

"Třeba King Richard, nebo Lion Heart."

"Jako, že by mi třeba říkali Lione? To jsi asi upad, ne?"

"No tak si říkáš Dick. Americká zkrácenina Richarda, taky dobrý a souvisí to. Ale co já. Jan Procházka. Jak mám z tohohle vykoumat nějakou kloudnou přezdívku."

"Tak si dej přezdívku podle něčeho jinýho ty gumo."

"A podle čeho asi chytráku! Nechci žádnou píčovinu, ale aby to taky něco znamenalo."

"Jo vole, ale třeba Doktor J.P., to je dost divný. Copak ty si nějakej doktor?"

"Ale to by pak bylo jako zkratka chápeš. DJ Pee."

"A co když se tě někdo zeptá, co to znamená. Tak mu řekneš DJ Procházka. To je, ale pěkně trapný."

"Ty seš trapné debile. To by se psalo asi jako D.J.P. ty gumo."

zrovna jsem upíjel ze své láhve, ale když tuhle blbost uslyšel, neudržel jsem se a smíchy vyprskl spršku piva před sebe.

"Já sem guma a ty si trubka ty gumo. Jak se tě někdo zeptá, tak mu řekneš Doktor Jan Procházka, to je jak z nějakýho trapnýho dvacet let starýho českýho seriálu. Nehledě na to, že asi tak za 25 vteřin by ti stejně všichni říkali DJ Píča."

Na chvíli jsem se odmlčel a čekal za svůj projev vlnu kritiky, které se mi ovšem nedostalo, neboť Jan Procházka byl mými slovy naprosto zdrcen.

"To máš stejný, jako když sem si chtěl říkat Mistr Dee. Napiš si to ve zkratce a za chvíli ti bude každej říkat Mrd. Pak mě napadlo říkat si jednoduše Dee King, ale to je moc dlouhý tak tak ti stejně nikdo říkat nebude. Tak sem prostě jenom Dee nebo Dick, to je nejlepší."

Žádnou odpověď už jsem nedostal, ale věděl jsem, že Honzu celá věc za chvíli přejde a začne se bavit jako před tím.

Pomalu se blížili ke hřbitovu, když jsem dopil pivo a prázdnou láhev hodil proti jednomu z prvních stromů lesa, ke kterému jsme se během rozhovoru přiblížili. Láhev se oproti mému očekávání odrazila od stromu a vcelku dopadla do trávy.

"Tak tuhle si možná vezmu," pronesl Honza jakoby znuděným hlasem. Podíval jsem se na a v jeho očích vyčetl, že se mu opět vrací dobrá nálada. Oba jsme se dali do smíchu.

Otočil jsem se k Honzovi zády, aby mi vyndal další láhev z batohu a přitom si zapaloval cigaretu.

"Teď bych si dal panáka," napadlo mě. "Třeba Johnnieho. Víš, že první tvrdej chlast co sem kdy měl, byl Johnnie Walker a ..."

Větu už jsem nedokončil. Místo toho jsem se zprudka otočil zpět k Honzovi a bylo štěstí, že Honza právě dopnul sponu na batohu jinak by jeho obsah určitě vyletěl ven. Nadechl jsem se, jako by chtěl spěšně říct svůj nápad, jenže to nebyl můj styl. Uklidnil jsem se a pak pronesl tónem, jako bych se sám sobě divil.

"Že mě to nenapadlo dřív."

Věděl jsem, že tím Honzu napnu ještě víc, což se mi také povedlo. Jeho napětí ještě více umocnilo, když jsem se vydal opět na cestu. Honza stál stále na stejném místě. Cítil jsem jeho nechápavé oči, které se mi vpalovali do zad. "A co jako?" zeptal se nnakonec.

Zastavil jsem a počkal až mě dojde.

"Ty říkáš, že máš blbý jméno, že z něj nejde ani vymyslet pořádná přezdívka, ale zamysli se ty gumo, " ukázal jsem prstem na hlavu.

"Mě říkáš, že to mám snadný, že stačí třeba převést moje jméno do angličtiny a něco z toho vznikne. Tak proč to samé neudělat i s Honzou Procházkou. Zkus si volně přeložit Honzu Procházku do angličtiny a co ti z toho vyleze?" vložil jsem do věty dramatickou pauzu a poté vítězoslavně dodal, "Johnnie Walker!"

Honza na mě nedůvěřivě koukal.

"Mám si říkat Johnnie Walker? A není to náhodou taky tak trochu trapný?"

"Trapný by to bylo, kdyby ses tak nejmenoval gumo. A taky ti nikdo nebude říkat celým. Jak jsem říkal. Nakonec se to stejně zkrátí a všichni ti budou říkat maximálně Johnnie. A vůbec nejlepší bude zkráceně a jednoduše Jay. A když se tě někdo zeptá, proč si říkáš Jay nebo Johnnie tak mu můžeš říct, že se tak prostě jmenuješ."

Honza chvíli přemýšlel a já viděl, že celý můj nápad se mu začínal pomalu zamlouvat.

"Tak říkáš, že bych mohl být Johnnie? To není špatný nápad čéče. Jo a mám to," neskrýval svou radost nad svým novým nápadem.

"Když ty si Dee a já sem Jay tak to dáme dohromady a mužem si říkat Dýdžejs nebo třeba Duo Dýdžejs."

Zpražil jsem ho pohledem. "Ty si fakt magor co? Co furt máš s těma dýdžejema? Jen se podívej na svoje hadry ty lamo. Tobě by tak maximálně mohli říkat DJ Socka, " rozesmál jsem se, až pivo létalo všude kolem.

"Kreténe!" reagoval na to Jay. "Já vím, že to jsou ty nejhorší hadry co mám. Ale já je mám prostě rád."

Tohle jsem chápal. Také jsem nedal dopustit na své oblíbené široké džíny, i když se pomalu rozpadaly.

Konečně jsme dorazili k malému hřbitovu, jenž tu ve stínu lesa klidně spočíval snad odjakživa. Byl to malý hřbitov čtvercového půdorysu, v jehož jednom rohu stál přiměřeně malý kostelík s hodinami a zvonem, který se právě chystal oznámit půlnoc. Již delší dobu zde nebyl nikdo pohřben, neboť jeho funkci převzal novější a větší městský hřbitov, jenž by mohl být pro náš záměr mnohem vhodnější. Jenže právě odlehlost a skrytost v temnotě lesa spolu s mihotem stovek svíček, jež zde byli s pravidelností zapalovány k uctění památky zesnulých, dávali tomuto místu nezaměnitelnou atmosféru, kterou jsme potřebovali pro svou podivnou zábavu.

Minuli jsme velkou hřbitovní bránu, která se napojovala na hlavní hřbitovní cestu, která protínala hřbitov přibližně v jeho spodní třetině a prošli malou vedlejší brankou, která se, se skřípěním otevřela a jíž proto nebylo nutno opět zavírat. Poté jsme se vydali vpravo po cestě, jenž vedla přímo k bráně hřbitovního kostela a minuli několik betonových skruží, které zde bez užitku trčeli ze země. Vždycky jsme si dělali srandu, že na nás od tamtud něco vyskočí, ale protože jsme měli hřbitov prozkoumaný i za dne, věděli jsme, že vlastně vůbec nikam nevedou.

Zastavili jsme se před branou, o které jsme věděli již z minulých návštěv, že její překonání by nebylo nic snadného a vlastně to nebylo ani potřeba, a proto jsme se o to ani nikdy nepokoušeli. Místo toho jsme se posadili na její široký kamenný práh a čekali.

Zkontroloval jsem přesný čas na svých super odolných digitálních hodinkách s mnoha nadstandartními funkcemi o nichž jsem vždy snil a které jsem s velkým překvapením dostal před třemi měsíci k šestnáctým narozeninám. Blížila se půlnoc a já věděl, že kostelní hodiny v celém městě jsou záměrně seřízeny s určitými rozestupy tak, aby nikdy nezvonili současně a v souvislosti s tím mě napadla myšlenka, zda by jsme měli svou hodinu mrtvých počítat podle skutečného času, nebo až s ohlášením kostelními zvony. Se svou myšlenkou jsem se však Johnniemu nesvěřil, neboť zvony nad našimi hlavami se právě s duněním rozezněli.

Oba jsme si vychutnávali těch dvanáct stejně znějících tónu a i po jejich odeznění stále s napětím čekali, že se stane něco neuvěřitelného. Ale jako vždy k ničemu nedošlo. Žádné hroby se nepočali otevírat, nikde se neobjevily oživlý mrtvý.

Vyndal jsem z batohu dvě láhve piva a dalším ze svých speciálních způsobů jen za použití podrážky z tenisek je otevřel. Jednu z láhví jsem podal Jayovi a poté jsme si přiťukli. Řádně jsem se napil, ale Johnnie jen držel svou láhev v ruce a jako by nepřítomně hleděl kamsi před sebe.

"Co je brácho?" zeptal jsem se.

"Ale," odvětil Johnnie, "chodíme sem už jakou dobu a pořád se nic neděje. Pokaždý to samý. Přijdeme, zachlastáme, myslíme si, jak jsme odvážný, když jsme šli o půlnoci na hřbitov, nic se nestane a tak skončíme u vás na zahradě pod stanem, sťatý jak svině vole. To už mě neba."

"Co tě neba vole? To by si vážně chtěl, aby tady začali vyskakovat ze země mrtvoly jak v Noci oživlejch mrtvol? A nechtěl by ses rovnou ráno probudit a zjistit, že celý město je zombifikovaný jak v Úsvitu mrtvejch? Zavřít se s brokovnicí do Kaufu a čekat až tě stejně sežerou?"

"No a? Aspoň by byla nějaká sranda."

"Sranda?"

"Jo sranda vole. Máš mačetu, tak by si ji konečně použil."

Na to jsem nic neřekl. S mačetu jsem uměl zacházet celkem slušně, ale po oživlých mrtvolách jsem stejně netoužil.

Tak dnešní výlet na hřbitov končil jako téměř vždy. Ještě celou cestu domů a pak ve stanu u na zahradě přemýšleli, jak by asi jednali v případě náhlého útoku oživlých mrtvých. Jejich rozhovor trval až do svítání. Museli si ho pořádně užít, neboť to byl poslední prázdninový víkend před úterním zahájením nového školního roku a především Johnnie věděl, že k tomu, aby mohl opět přespávat u Dicka na zahradě, nedostane minimálně do příštích prázdnin šanci.

"Škola začíná teprve v úterý, ale matka by mě tam vyhnala snad nejradši už minulej tejden. Když by nastal úsvit mrtvých, tak by snad dala na chvíli pokoj. A kdybych měl snad trochu štěstí, tak by jí třeba cestou do toho vašeho oblíbenýho Kaufu taky kousli. Jé konečně chvilka klidu."

Věděl jsem, že Johnnie se svojí matkou příliš dobře nevychází, ale že by jí přál zrovna takovýto osud?

"A co by si dělal pak zabijáku zombý," zajímalo mě.

"Otevřel bych si stánek s cukrovou vatou. Co asi. Nejspíš bych vypad někam na venkov, protože víš, jak to s takovejma zamořenejma městma dopadá."

Jay narážel na filmy, ve kterých byl celý problém nakonec vyřešen shozem menší atomové bomby.

"A nakonec víš jak se říká v naší hymně. Vyrazíte do ulic zabíjet mrtvoly, vždyť to není hřích to srdce nebolí. Nakonec to vyhrajete, mrtvý skončej v hrobě, za pár let se stejně všichni sejdem na hřbitově."

Jay odcitoval konec písničky, jejíž text jsem vymyslel na Jayův námět, a kterou jsme nakonec pojali za svou hymnu.

Přemýšlel jsem o tom, co mu Johnnie právě řekl. Znali jsme se par let a bylo až s podivem jak hodně jsme si rozuměli. Někdy i beze slov. Měli jsme naprosto shodné záliby a mezi ty největší právě nyní patřily horory v jakémkoliv vydání. Často jsme přemýšleli co bychom asi dělali při ožití všech mrtvých, či jak bychom se zachovali při setkání s démonem nebo duchem. Proto jsem se sám sobě divil, proč dnes nechci na Jayovu hru přistoupit. I když jsem věřil, že určitě existují dosud skryté věci mezi nebem a zemí, ožívání mrtvých mezi nimi určitě nebylo.Proto jsem mohl tuto hru hrát i nadále. Jen jsem nevěděl co tím Johnnie myslel, když řekl, že jeho tato hra už dále nebaví.

"A co to, že by si najednou ničil celý svět? To sem nevěděl, že máš tyhle sklony."

"Jaký sklony?"

"No takový jako, že teď chci ovládnout celý svět a vytvoříme čtvrtou, pátou, šestou říši, no znáš tyhle lidi a jak to všechno končí."

"Ale né," Jay se zasmál, "jen jsem chtěl nějakou změnu. Už mě nebaví, jak mě furt někdo buzeruje. A nejvíc mě nebaví moje drahá matka. Pořád mě jenom komanduje. Vopruzuje se školou už měsíc před koncem prázdnin a když chce člověk vyrazit do blbýho X-clubu, tak aby jí přemlouval tři tejdny dopředu. Ale proč ti to tady vůbec vyprávím, vždyť to dobře znáš."

Neznal jsem. Moje matka byla celkem fajn. A pokud jsem měl školu v pohodě, nechávala mi volný prostor.

"A to nemáš jenom s matkou vole," pokračoval Jay. " To máš ať přijdeš kamkoliv. Do školy, do X-clubu, nebo třeba jenom do blbýho kina. Všude se najde nějakej magor, kterej ti okamžitě zkazí náladu."

"No jo, ale takovejch kazičů nálad máš všude hafo vole. To bys je chtěl všechny střílet? To přece nejde. S tím nic nenaděláš."

"A co když je způsob. Co když je způsob, jak dosáhnout všech svejch cílů, i když tě to bude něco stát, zato s přesným návodem.

Zbystřil jsem. Znal Johnnieho dost dobře na to, abych věděl, že teď mluví o něčem konkrétním.

Jay vytáhl z náprsní kapsy své bundy malou, velice staře vyhlížející knihu v kožené vazbě. Taa kniha bylaa odporná. Ale zaujala mě.

"To je zajímavej matroš, z čeho to je? Vypadá to jako nějaká kůže. Takovou kůži jsem ještě nikdy neviděl. Vypadá to skoro jako..."

Zarazil jsem se.

"Ty vole vypadá to jako Necronomikon z Evil Dead! Akorát menší. A kde si k tomu vůbec přišel?"

"Narazil sem na to v jednom antikvariátu. V tom novym, dole ve městě. Majitel říkal, že je to pozůstalost po nějakym dědkovi. Prý nakoupil přespaatnáct set knížek po koruně za kus. Nechal mi to levně. Chtěl sem se podívat jestli i v dřívějších dobách psali horory a podobně a tohle sem tam našel. To, že je podobna Necronomiconu, bylo první, co mě napadlo. Vevnitř se píšou docela zajímavý věci."

Knihu jsem otevřel, ale protože byla noc a světla svíček jen nevalně osvětlovala okolní prostor, v knize číst nemohl. A navíc se mi zdálo, že je psaná nějakými klikyháky. Netušil jsem, jak je mohl Johnnie přečíst.

"Třeba o tom, jak vyvolat peklo na zemi," pokračoval Johnnie, "nebo jak někoho proklít. Nebo jak prostě a jednoduše ovládat lidi, jak dosáhnout svých cílů."

Já ve skutečnosti na tyhle věci nevěřil, přesto jsem měl zdravý respekt.

"To myslíš jako vážně? Neříkali jsme si snad tolikrát, že takovýhle věci jdou mimo nás? Něco jinýho je si na horor hrát a něco jinýho se ho snažit vyvolat."

"Ale no tak Dicku. Vždyť je to jenom knížka."

"Jo, ale nějakej magor by ji mohl vzít vážně. Zbav se jí."

Vrazil jsem knihu Johnniemu do ruky. Ten jí chvíli otáčel před sebou jako by přemýšlel má-li vůbec nějakou hodnotu nebo ne.

"Jo asi máš pravdu. Ale tady ji rozhodně nechávat nebudu. Ještě by si to ty volové pod našima nohama mohli vzít k srdci."

"Jo, a to bys pak viděl to správný peklo na zemi."

"Hm. Akorát nevím, kam bychom se schovali. A taky bychom museli sehnat nějaký jídlo, zásoby."

"To jo, ale hlavně jestli bychom vůbec nějaký potřebovali. Nezapomínej, že kdyby to teď právě vypuklo, stojíme uprostřed hřbitova."

"Síly prvního sledu."

Tak takhle nějak jsme prožívali poslední prazdninové dny roku 1996. Prostě po našem a v pohodě. Ale to se mělo brzy změnit.

"Dělej ty vole, mizíme. Matka se vrací z práce."

"Co je vole, máš strach ze svojí matky?"

Bylo 1. září pondělní odpoledne, poslední den prázdnin. Johnnie dobře věděl, že pokud se mu nepodaří opustit dům dříve, nežli jeho matka dorazí domů, nemusel by odejít už vůbec. Když tedy pohlédl na hodinky a zjistil, že se jeho matka, co nevidět vrátí, rychle vyskočil od stolu, kde zrovna vymýšlel text, který pojednával o chlápkovi, jenž se jednoho dne místo do práce dostal omylem rovnou do pekla a začal rychle uklízet svůj pokoj. Vše, co by mohlo narušovat dojem čistého a uklizeného pokojíčku, putovalo do různých skřínek, kterých měl Jay v pokojíčku plno. Zbytek potom putoval pod postel. Mě nakázal, abych okamžitě vypnul počítač, na kterém jsem hrál jakousi 3D střílečku a připravil se na odchod. Poslechl jsem, vypnul počítač a připravoval se k odchodu, když v tom se rozrazily dveře a na jejich prahu stála Johnnieho matka.

Byla to žena, která těžce pracovala, aby se její dva synové měli maximálně dobře. Bylo jí kolem čtyřiceti, ale její strhaný obličej vypadal mnohem starší. Její ruce byli plné těžkých tašek s nákupem, se kterými jsme jí okamžitě pomohli. Sledovala naši ochotu a bylo jí jasné, že od ní budeme něco chtít. Následovala nás do kuchyně, kde se vyčerpáním posadila na židli. Když na ni Jay promluvil s únavou k němu pozvedla oči.

"Mami? Jdeme s Dickem na chvíli ven jo?"

"S kým?"

"No s Richardem." Jay na mě ukázal.

"Víš, že zítra začíná škola?"

"Jasně, že to vím, už se tam hrozně těším," odvětil s ironií v hlase.

"A věci do té školy připravené máš?"

Nechápavě jsem se na ni podíval. Jaký věci? Vždyť zítra je teprve první den. Maximálně hodinu a pak hurá do hospody. Johnnie nebuď blbej, něco si vymysli, ty vole.

"Jasně, že mám. Mi toho ani moc nepotřebujeme. Všechno se dozvíme až zítra."

Johnnieho máma vstala a přešla z kuchyně do Johnnieho pokojíčku. Když zjistila, že je v něm docela uklizeno, jen mávla rukou na znamení, že Jay muže odejít a vrátila se zpět do kuchyně.

Na nic jsme nečekali a snažili se co nejrychleji uniknout z jejího dosahu.

V chodbě mě však něco napadlo.

"Kolik máš peněz?" zepal jsem e Jaayye.

"Žádný vole, proč? Retka máme ne?"

"Jo retka mám ty gumo," pronesl jsem trochu nabroušeně, protože ve většině případů jsem to byl já, kdo zásoboval Jaye cigaretami.

"Myslel jsem, že bychom mohli ten konec prázdnin trochu oslavit," hodil jsem hlavou ke kuchyni.

"To si asi upad, ne?"

"Tak nebuď měkouš vole, stačí když z ní vytáhneš tak páďo."

"Ty magore, neviděl jsi, co všechno sem musel podstoupit, aby mě vůbec pustila ven? Když jí teď řeknu o prachy, tak..."

"Když bude mít keci, tak zdrhnem," nenechal jsem Johnnieho domluvit.

Johnnie chvíli přemýšlel a potom se pomalu a po špičkách připlížil ke kuchyni, kde si jeho matka právě vařila kávu. Nevešel, jen dovnitř vstrčil hlavu a potichu se zeptal.

"Mami, nedala by si mi nějaký peníze?"

"A na co je potřebuješ?"

"No na nějaký ty školní pomůcky."

"A neříkal jsi, že co budeš potřebovat se dozvíš až zítra? ""No víš, mi jsme taky chtěli oslavit začátek školního roku. Třeba někde v cukrárně."

To je debil. Horší výmluvu jsem v životě neslyšel. A asi ani Jayova matka, neboť ten právě proběhl kolem mě. Na nic jsem nečekal a běžel za ním.

"Tak slavit chcete!" křičela za némi. "Já vám dám oslavu vy parchanti, na chlast to chcete a na cigára!"

Tomu alšímu už jsme nerouměli. Rychle jsme opustili dům a zamířili do malého parku, který byl hned přes ulici kousek od domu, kde Johnnie bydlel. Tam se posadili na lavičku, z které měli dobrý výhled na silnici, jenž byla jednou z hlavních dopravních tepen v našem malém malebném městě.

Zapálil jsem si cigaretu a podal krabičku Jayovi, který se zrovna rozčiloval nad tím, proč si jeho matka myslí, že když po ní chce pár korun, že je to hned na chlast a na cigára. Pomyslel jsem si, že o nic jiného než o prachy na chlast a na cigára tady přeci celou dobu nejde, ale svou myšlenku si raději nechal pro sebe.

"Víš, jak jsem ti na hřbitově říkal o té knížce a o tom, jak to zařídit, aby se vždycky stalo přesně co chceš?"

"Neříkal jsem ti o tom náhodou něco?"

"Jó, ale..."

"A neříkal sem ti, ať se tý divný knížky zbavíš?"

"No jo, ale poslouchej!" Johnnie zvýšil hlas, abych ho nechal mluvit. Z pod trička vytáhl onu podivnou knihu, která v denním světle vypadala ještě mnohem starší a podivnější. Nalistoval nějakou stranu a prstem na ní poklepal.

"Přesně jak je to tady kamaráde. Je to jako návod k čínský hračce."

"Návod k čínský hračce vole?" neubránil jsem se smíchu. "Kde si na tohle zas přišel?"

Jenže Jay se nesmál, tvářil se naprosto vážně, Vzal si od něj knihu, ale byla mi k nničemu.Pismu, kterým byla sepsaná jsem vůbec nerozuměl.

"V noci se mi zdál dost zajímavej sen," začal vypracovat Jay. "Byl jsem na hřbitově a úplně se mi před očima odehrával ten náš rozhovor co jsme tam naposled vedli, když najednou ty si jako zmizel a místo tebe se objevila taková tajemná postava v černý kápi. Černej plášť, černá kapuce, kostnaté ruce, vylézající z rukávů. Místo očí, dva rudě zářící body. Poradil mi jak na to."

"Na co?"

Johnnie nervózně poklepal na svoji knihu.

"O čem tady celou dobu asi mluvíme ty trubko. Řekl mi, jak dosáhnout svých cílů. Jak dokázat, aby mě pořád někdo nebuzeroval. Jak dostat to co chci. Prostě jak si vyplnit všechna svoje přání."

"Ty vole Johnnie, tak to je super. Tak to si přej prachy ať máme na kořalku. Anebo ať nám ten tvůj frajer rudookej rovnou pošle sedmu rumu."

"Ty magore, to si děláš kozy!"

"Jaký kozy? To nefunguje jako v pohádce? Něco si přeješ a máš to?"

"Děláš si prdel?"

"Ne," řekl jsem naprosto vážně."

"Tak já ti to teda vysvětlím na nějakým příkladu," Jay se rozhlédl kolem sebe, aby si vybral vhodný cíl.

"Tam, vidíš toho lajnaře?" ukázal směrem k silnici, kde zrovna projížděl frajer na kolečkových bruslích. Vypadal dost sebejistě a vůbec si nevšímal okolo projíždějících aut, která ho jen těsně míjela.

"Dejme tomu, že se mi nelíbí. Nemám ho rád prostě. Tak si řeknu. Ať se mu zamotaj nohy machýrkovi a sekne s sebou o zem. Jo a pak by se ti támhleten náklaďák mohl projet po hlavě. Chápeš, jak to myslím? Kdyby to fungovalo tak..."

Jay už větu nedořekl. Stalo se totiž něco, co ani on sám nečekal. Ten naprosto sebejistý bruslař náhle zakopl o vlastní nohy. Snažil se sice ještě zabránit svému pádu, ale nakonec tvrdě narazil o zem. Řidič plně naloženého nákladního vozu, jenž se ho už nějakou dobu marně snažil předjet, okamžitě zareagoval a sešlápl brzdy. Kola se zasekla, pneumatiky zaskřípěli a začaly se škvařit jak drhly o rozpálený asfalt. Ale vzdálenost byla moc krátká, náklad příliš těžký. Ozvalo se velmi hlasité křupnutí, to když se kolos projel po bruslařově hlavě. Teď už bezhlavé tělo za sebou táhl ještě dobrých dvacet metrů, než konečně zastavil. Vedle brzdné čáry nákladního vozu se táhla ještě jedna čára, zakončená rudou kaluží v místech, kde měla být něčí hlava.

Druhého dne ráno jsem se blížil ke škole ponořen do myšlenek o událostech minulého dne. Nechtělo se mi věřit, že by mohl být Jay obdařen nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Ostatně i sám Jay si myslel, že to byla náhoda. Ale takhle obrovská náhoda? A co když to nebyla vůbec žádná náhoda. Pak Jay získal obrovskou moc. Ne, to je blbost, byla to jen náhoda, vždyť ten vůl na bruslích si o to přímo říkal.

Když jsem došel ke škole a před hlavním vchodem spatřil několik svých spolužáků, opustil jsem myšlenky na včerejšek a raději se připravil na uvítání s kamarády, se kterými se po dva měsíce neviděl. První s kým se musel přivítat, nemohl být nikdo jiný než Fici.

"Hm," pokýval jsem uznale hlavou, když jsem k němu přišel blíž, "pan Fici, ostříhán, oholen a čistě oblečen. Není dneska náhodou první školní den?"

"Koukám, že ani tak tě humor nepřešel," Fici vyslovil větu, jako kdyby byl maximálně uražen.

Poté se stejně jako já rozesmál. Podali jsme si ruce a začali se poplácávat po ramenech. Ficiho jsem viděl opravdu rád. Postupně jsem se pozdravil i s ostatními a začal vyzvídat, kdo jak prožil prázdniny.

"Tak Fici povídej, co jsi dělal o prázdninách. Obrázek mi malovat nemusíš."

"Co sem dělal? Lovil děvky, hulil trávu, pěstoval trávu, hulil trávu, lovil děvky, vždyť to znáš."

"Jo to známe, "vložil se do rozhovoru Soulož. "Za pětikilo si vyhulil starostu a pak si od něj ještě ulovil filcky."

"Ty drž hubu ty magore vychrtlej," Fici se snažil ubránit Souložovu útoku. "Podívej se na sebe ty hovado mrňavý, tebe by se ani ty filcky nedotkly."

"Ale jó, jedna Filcka by po něm určitě šla." narážel jsem na učitelku češtiny, která si svou přezdívku Filcka plně zasluhovala.

"A teď mi tak došlo, proč by ho měl vlastně hulit zrovna starostovi?"

"Protože to je jedinej, kdo z nich, v tý vidlácký prdeli, dá dohromady pětikilo. Že jo Fici?"

"Hlavně, že ty bydlíš v obrovským velkoměstě blbečku."

Soulož chtěl ještě něco dodat, ale naštěstí ho přerušilo zvonění ohlašující, že je již nejvyšší čas obsadit svá místa v lavicích. Soulož byl tedy nucen ukončit hádku, která nebyla nijak neobvyklá a rozhodně nenaznačovala nějaké nepřátelství. Byla to vlastně jen jakási forma zábavy, do které se mohl dostat každý s každým. Hra, jenž se nazývala spářkování a která tentokrát dopadla nerozhodně. Právě jsem se otočil k odchodu, když v tom mě oslovil člověk, na kterého jsem mezi svými spolužáky na okamžik zapomněl. Otočil jsem se za hlasem a rázem se mi vrátilo několik posledních dní počínaje posledním výletem na hřbitov. Pozdravil jsem se s Jayem, který vypadal tak, jako by se vůbec nic nestalo.

"Co podniknete, až tady ta šaškárna skončí?"

"Čéče ani sem se Fotra neptal. Asi jako vždycky, ke Koulíčkům."

"Kam tady taky jinam, tak to se tam sejdem. Naše třída tam razí taky."

"Jo, to je fajn, tak potom." S těmito slovy jsme se rozešly do svých tříd. Bylo 2.září 1997 a další školní rok právě začínal.

Hostinec u Koulíčků měl jednu výbornou i hroznou vlastnost zároveň. Ležel totiž přes ulici hned naproti školní tělocvičně. Dostat se do něj bylo otázkou několika vteřin. Horší bylo, že byl často kontrolován sborem učitelů, což dnes, první školní den, nikomu nevadilo. Pan Koulíček, vážený majitel tohoto zařízení brzy pochopil, že nejen výherní automaty mu můžou výrazně zvýšit tržbu. Proto nechal do salonku instalovat kulečníkový stůl a elektronické šipky, což bylo přesně to co mládež navštěvující jeho hostinec s nadšením uvítala. Nic už nebránilo v tom, aby zábava mohla začít.

Kdo toho dne prošel okolo hospody u Koulíčků, měl rozhodně co poslouchat. Zábava byla v plném proudu a hostinský Koulíček si mnul ruce nad dnešním výdělkem. Nechtěl však mít potíže, neboť zde naléval alkohol asi dvacítce nezletilců a proto se rozhodl celou akci pro dnešek ukončit. Začal kasírovat přítomné chlapce a pomalu se dostával až k Jayovi, který byl sice opilý, ale ne tolik, aby si neuvědomoval, že má dnes na lístku mnohem více čárek, než kolik mohl zaplatit. Se svým problémem se svěřil i mě. Jenomže já na tom nebyl o mnoho lépe. Tato situace se zdála být naprosto bezvýchodná, neboť bylo všeobecně známo, že zůstat dlužen Koulíčkovy se nevyplácí. Opět se však stalo něco co by nikdo neočekával. Když se Koulíček dostal k Johnniemu popadl se za hrudník a svalil se na zem. Přivolaná záchranná služba ho o pár minut později odvezla do nemocnice s těžkým infarktem. Když potom přišla servírka, aby zkasírovala zbytek, nebylo už skoro co. Johnnie a po jeho vzoru i ostatní si upravili své lístky tak, aby každý ušetřil. A protože servírka nemohla vědět co už bylo zaplaceno u Koulíčka, všechno bez problému prošlo.

O několik dní později, když jsme po škole vyrazili do hospody u Koulíčků jsme se dozvěděli, že hostinský a majitel hospody František Koulíček dvě hodiny po převozu do nemocnice zemřel. Náhoda? Začínal jsem pochybovat.

Pokaždé, když jsem teď přišel k Johnniemu domů, jsem jen zíral. Pryč byli ty doby, kdy měl Jay strach ze své matky. Pryč byli doby, kdy neměl ani korunu, protože teď dostával od rodičů peněz kolik potřeboval. Pryč byli dny domácího vězení a nezřídka se stávalo, že se Jay vracel domů v pozdních nočních hodinách, aniž by se jeho chování setkávalo s větším odporem. A když si nakonec přinesl do pokoje obrovský bronzový popelník, který začal ihned plnit nedopalky, matka si vzala prášek na hlavu a raději si šla lehnout. A nejen to.

Z Jaye se nyní stal nejlepší společník na veškeré akce, jako byly diskotéky a vůbec všechny akce kde se motala spousta krásných holek. Někdy mi připadalo, jako bych chodil pařit s někým jiným, než byl Jay, protože dívky, nejvěhlasnější krásky Krásnohorské mládeže, které byli mnohdy starší a kdykoliv před tím by bylo pod jejich úroveň, začínat si něco s těmito sotva šestnáctiletými puberťáky, se nyní snažili dostat do Jayovi přízně, čehož jsem se samozřejmě snažil využít. Byla to věc, která se nesetkala s pochopením starších kluků, minulých a někdy i nynějších partnerů oněch dívek. K žádné rvačce však nikdy nedošlo. Jen jednou jsem se ocitl sám proti přesile. Stačilo však, aby se na místě objevil Jay a nenávist v očích těch chlapců se proměnila v bezmocnost a strach.

Byla to ukázka nové Jayovi síly, kterou jsem vůbec nechápal. Ale nevadilo mi to. S Johnniem jsem zažíval nejlepší dny svého života. Tak proč si je kazit několika malými detaily. Až do onoho večera.

Johnnie právě propojoval svůj počítač, s počítačem zapůjčeným od jednoho kamaráda. Jeho vlastní computer již nebyl v tuto dobu zrovna nejvýkonnější stroj a věděl, že pořádný upgrade si jeho rodiče nemohou dovolit, i kdyby je nutil sebevíc. Vytipoval si tedy ve škole člověka s nejlepším počítačem a ten mu ho pak velice ochotně zapůjčil, i když do něj jeho rodiče investovali několik desítek poctivě vydřených tisíc a i když byl jeho šťastným vlastníkem pouze několik dní.

A když měl pak Jay doma dva počítače i s příslušenstvím, byl by snad hřích je nepropojit a nezahrát si Dukea přímo proti sobě.

Já doma počítač neměl a ve skutečnosti jsem po něm ani netoužil. Hrát jsem mohl u Johnnieho a na nic jiného by mi nebyl. Takže když se Jay snažil propojit oba počítače, bloumal jsem po jeho pokoji a hledal si nějakou smysluplnější zábavu.

V tom mi padla do oka Jayova žákovská knížka. Se zájmem ji otevřel a začal v ní listovat. Zajímavé čtení. Za poslední měsíc se Jayův prospěch rapidně zlepšil, zatím co křivka jeho chování se podle poznámek v knize, zřítila kolmo dolů. Divil jsem se, že už ho dávno nevyloučili a byl rád, že s Jayem nechodím do stejné třídy. To co prošlo Jayovi by mě určitě neprošlo.

Rozhlédl jsem se rozhlédl kolem, ale Jaye jsem nikde neviděl. Náhle se ozvala střelba. Nestačil jsem uhnout. Dostal jsem to. Rozběhl jsem se, přeskočil zídku, přeběhl nádvoří a schoval se za sloup. Zbývalo mi 26 % energie. Ještě pár zásahů a hra končí.

Podíval jsem se na Jayův monitor otočený ke mně zadní stranou, jako bych doufal, že snad uvidím, kde se nachází. Propojením dvou počítačů jsme mohli hrát tuhle 3D střílečku i proti sobě.

Na své obrazovce jsem zahlédl Johnnieho.

"Tak pojď ty šmejde," zakřičel jsem a napálil do Jayova Dukea dávku z trojhlavňového samopalu a než se Johnnie vzpamatoval, odběhl se svým Dukem do předem vyhlédnutého úkrytu odkud jsem měl dobrý výhled. Nemohl jsem riskovat další zásah a proto čekal, až mi Jay přijde do rány.

Bylo podzimní sobotní odpoledne a venku už byla dávno tma, tak jak to v tuto roční dobu bývá. Být léto, byli bychom teď na naší zahradě a chystali se na další půlnoční výlet na hřbitov, nebo na některou z okolních diskoték, Případně na obojí. V nečase, který teď venku panoval, jsme však raději zůstali doma a krátili si čas počítačovou zábavou.

Z reproduktoru se opět ozvala střelba a má postavička se skácela k zemi.

"Game over, Dicku!" zakřičel Jay s neskrývanou radostí.

"Jak to? Jak to vole! Nemohl jsi mě vidět,"

"A proč myslíš Dicku?"

"Protože sem byl schovanej tady. Tady u těch sloupů. Viděl bys mě akorát, kdybys přišel ze předu, jenže to už bych to do tebe dávno nasypal. A ty si přišel úplně z druhý strany ty gumo. Jak si věděl, že tam jsem?"

"Viděl sem tě Dicku."

"Viděl? Jak si mě mohl vidět?" Vůbec jsem to nechápal a dožadoval se odpovědi. Místo toho, se však temnotou pokoje rozlila temně rudá záře. Překvapilo mě to, hledal jsem zdroj toho světla. Vycházelo z poza Jayova monitoru.

Johnnie zvedl hlavu a já spatřil něco co mě naprosto vyděsilo. Ona tajemná záře vycházela přímo z Jayových rudých očí.

Kráčel jsem po školní chodbě a jako vždy měl velice naspěch, aby si stihl napsat domácí úkol. Zrovna jsem procházel hlavní chodbou, když v tom jsem narazil na Johnnieho. Už z dálky na mě mával.

Johnnie byl sice muj nejlepší kamarád. Ale proč mi tedy nechtěl říct, co se v sobotu stalo? Poslední na co jsem si pamatoval, byla prohra v Dukeovi. A pak? Ta rudá záře. A odkud vlastně vycházela? Nevěděl jsem. Měl jsem okno. Když jsem se probral, počítače byli vypnuté. Jay se díval na televizi a zdálo se, že se vůbec nic nestalo. Ale já věděl, že stalo. Chyběli mi téměř dvě hodiny života. V ten den jsem ztratil v Jaye důvěru.

"Nazdar Dicku, tak jak?"

"Nazdar, " odpověděl jsem stroze na Jayův pozdrav a pokračoval dál směrem ke své třídě.

"A ruku kamarádovi nepodáš?"

"Chvátám Johnnie," naznačil jsem rukama, že musím napsat domácí úkol.

Od té doby jsem se s Jayem moc nestýkal. Následně události mám z doslechu. Od Jayových spolužáků a vůbec od každého ze školy, protože nějakou dobu se o ničem jiném nemluvilo.

Všechno prý začalo ještě ten den konfliktem s učitelkou Filckou. Prý to vypadalo, jako by se dočista zbláznila. Obvinila Jaye hned při první hodině Češtiny z toho, že ji sprostě před celou třídou nadával. Ale podle lidí, kteří u toho byli, ji prý dočista hráblo. Filcka křičela na Jaye, který seděl v lavici a neřekl ani slovo. Ale ona mu odpovídala, jako by spolu konverzovali. Tedy konverzovali. Filcka na něj řvala, co si to dovoluje, držela se na prsou, rozhazovala rukama a nakonec ho odvedla do ředitelny. Co se dělo tam, nikdo neví. Ale když se Jay vrátil do třídy, byl prý rudý vzteky. Takhle naštvaného ho prý ještě nikdy nikdo neviděl.

Co však bylo důležitější. Druhého dne ráno si pro Jaye přijela do školy policie. A jak jsme se později dozvěděli, obvinila ho z brutální vraždy ředitelovi ženy.

Prý v noci pronikl do jejich domu a uřízl ji hlavu kuchyňským nožem. O tom, že to byl on nebylo nejmenších pochyb, neboť ředitel, jediný očitý svědek hrůzné události přísahal, že u toho celou dobu byl. Nevysvětlitelným způsobem paralyzován, sledoval celou brutální vraždu své ženy. O tom kdo ji spáchal, neměl nejmenších pochyb.

Jay byl druhý den zpátky. Jay podle policie vraždu spáchat nemohl. Ředitelova výpověď byla irelevantní, neboť Jay měl spoustu svědků, že byl po celou noc úplně někde jinde. Přesněji plný X-club svědků.

Od toho dne se ředitel všem vyhýbal. Johnniemu obzvlášť.

Do školy chodil jako první a opouštěl ji jako poslední. S nikým kromě sekretářky se nestýkal. Celý den byl zavřený ve své kanceláři ve druhém patře. Odříznut od okolního světa, truchlil pro ztracenou lásku.

Až do onoho dne.

Seděl jsem nehnutě ve své lavici a ani nedutal, i když kolem mě bylo náramně veselo. Právě totiž probíhala hodina Občanské nauky. Byla to hodina, při které se dalo užít spousty legrace. Učitel tohoto předmětu, byl takový tip, který se s výkladem zaměřil vždy na jednoho žáka a o to co se děje kolem se vůbec nezajímal. Ostatní si tak mohli dělat co chtěli, jen ten jeden chudák měl smůlu.

Žáci, kteří se nemuseli zabývat výkladem si vždy našli nějakou zábavu. Tentokrát však originální. Každý obětoval část své svačiny. Tyto části pak zabalili do několika vrstev igelitových sáčku, až vznikla jedna velká koule plná jídla. Touto koulí pak po sobě házeli a čekali, až se koule roztrhne a toho, na koho míří zasype sprška jídla.

Právě jsem žmoulal pod lavicí jídlový náboj a zbytek třídy se bavil tím, jak se od sebe snažím odpoutat učitelovu pozornost. Nebylo to nic snadného, neboť kdybych ho začal jednoduše ignorovat, bral by to jako hrubý kázeňský přestupek.

Náhle vstal někdo z řady u oken a zakřičel. "Ty krávo, támhle někdo skočil z vokna vole!"

Celá třída včetně učitele se nahrnula k oknům a někdo poznal ředitele. Učitel vyběhl ze třídy zavolat záchranku a potom běžel ven. Na chodbě se srazil s dalšími dvěma učiteli. Když pak společně dorazili k řediteli, byl už mrtvý. Dopadl na studený beton nebyl smrtelný, ale sklo z okna mu prořízlo krční tepnu. Než mu mohl kdokoliv pomoci, vykrvácel.

Bylo jasné, že dnes už se v této škole vyučovat nebude. Žáci byli propuštěni a před školou se vytvořili hloučky, ve kterých se okamžitě rozrostly debaty o původu ředitelovi smrti. Žáci se rozdělili na dva hlavní tábory. Jedni tvrdili, že těsně před tím než spáchal sebevraždu měl telefonát od vraha své ženy, jenž ho přinutil vyskočit z okna. Teorie druhého tábora byla taková, že vrah byl schován v kanceláři a ředitele oknem vyhodil. Jen Johnnie z vazby čerstvě propuštěný, který díky svému zatčení získal ještě vetší popularitu, než kdykoliv předtím vyřkl teorii, která i tem nejotrlejším vyrazila dech. Podle ní, proskočil ředitel oknem proto, že na svém stole objevil balík se ztracenou hlavou jeho manželky. A co na tom bylo nejhorší? Johnnieho teorie se nakonec ukázala být správná.

Ležel jsem ve své posteli. Mohlo být něco kolem jedenácté večer, ale já nemohl usnout. V hlavě se mi honily myšlenky na spoustu věcí, jenž se za posledních deset měsíců odehráli. Vše vlastně začalo mou a Jayovou poslední cestou na hřbitov. Od té doby se něco změnilo, něco s Jayem. Ano ta kniha. Bylo to tou knihou. Byla stará, vázaná v kůži. Naprosto odporná. A jak se vlastně jmenovala? Ne, neměla název. Vypadala jako Nekronomikon z Evil Dead, Jenom menší. Ale co to vlastně znamená. Má jí ještě Jay vůbec. Co je vlastně s Jayem. Po té ředitelově sebevraždě se stáhl, úplně uzavřel do sebe. Vlastně ne, tak to vůbec nebylo.

Toho podzimního dne, kdy ředitel spáchal sebevraždu ještě nikdo nevěděl, že to nebylo poslední záhadné úmrtí toho ročního období. Všichni byli moc šokováni tou událostí, než aby si uvědomili, že zde chybí ještě někdo. Byla to soudružka učitelka Filcka, která se toho dne nedostavila do práce. Jenže toho dne nedorazil do svého zaměstnání ani její manžel a ani její syn do školy nedorazil.

A jak už to bývá, tato malá, zato však vážená rodina, začala být záhy ve svém okolí postrádána. Když potom policie na popud příbuzných a přátel tolik postrádané rodiny vyrazila dveře pěkného rodinného domku na předměstí, další záhada Krásnohorské střední školy byla na světě.

To co tenkrát spatřili policisté jako první a požární experti nikdy nedokázali vysvětlit, přivolalo na toto malé městečko takovou mediální pozornost, jakou zde ještě nikdo nezažil.

Celý vnitřek domu zachvátil, jakoby v jedné vteřině, obrovský požár. Zničil vše. Tavil kov, tavil sklo, tavil kosti. Vnitřek domu byl zničen nepředstavitelným žárem. Zvenčí však nebylo poznat nic. Obvodní zdi, okna i střecha byli dokonale zachovány. Všichni obyvatelé toho domu byli spáleni na prach.

To byla záhada, která začala přitahovat pozornost světa. Kromě médií se sem sjela i spousta různých záhadologů, kteří se pomalu začali prokousávat k jádru věci. Už bylo jasné, že to celé se netýká jen Záhady Spáleného domu, jak tomu začali říkat média. Bylo jasné, že podstata celé záhady se skrývá kdesi na Krásnohorské střední škole. Někde mezi jejími žáky.

Tou dobou se Jay stáhl do sebe. Najednou přestal vyhledávat společnost dalších. Už nechtěl stát v jejich čele. Přestal na sebe strhávat veškerou pozornost a uchýlil se do ústraní.

Jayovo chování bylo podivné, ale já byl rád, že už se se mnou Jay nechce stýkat. Poslední dobou šel z Johnnieho strach. Ale ten se nyní stáhl. Záhada kolem Spáleného domu neměla jako každá správná záhada rozluštění a rozruch kolem ní začal pomalu utichat. Události se začali vracet do původních kolejí. Zdálo se, že je všemu konec.

Až do teď. Až do teď, kdy jsem ležel ve své posteli a prostě nemohl usnout. Z mé úvahy mě vytrhlo až malé zazvonění čehosi o sklo okna pokoje. Napřímil jsem všechny své smysli, abych zjistil, co to bylo. Náhle se ozval zvuk podobný tomu předchozímu a já konečně pochopil co to je. Někdo házel na okno kamínky, aby upoutal mou pozornost. Vstal jsem z postele, aby zjistil oč jde. Otevřel okno a obličej mi ovanul vlahý červnový větřík. Kouknul jsem dolů a jaké bylo mé překvapení. Pod oknem stál Johnnie. Usmíval se a mával na mě, abych za ním sešel dolů. Toho jsem se bál. Věděl jsem, že jakmile se dostatečně oteplí, abychom mohli v pohodě vyrazit na hřbitov, Jay si pro mě přijde. Ten den byl právě tady.

"Pojď dolů," volal Jay do okna, ale já nechtěl. "Dicku pojď, uděláme si malý výlet. Jako za starých časů."

"Ne Johnnie. Já nechci na hřbitov," bránil jsem se. Opravdu jsem si myslel, že to není dobrý nápad.

Jenže Jay už ztrácel trpělivost. A pak náhle. Ta rudá záře v jeho očích. Sevřelo se mi hrdlo a tělem projel mráz. Jay už nestál dole pod oknem. Jako byl mávnutím kouzelného proutku na stejné úrovni jako já. Na úrovni mého okna v prvním patře. Prostě se tam jen tak vznášel.

"Chci tě u toho mít!" zakřičel. Popadl mě za ruce a vytáhl z okna. Padaly jsme spolu na zem. A pak. Při dopadu jsem se probudil. Jenže ne doma ve své posteli.

Najednou jsem stál před hřbitovní bránou a přemýšlel, mám-li vejít či nikoliv. Rozum mi dával protichůdné informace. Na jedné straně říkal, že vše je jen pouhý nesmysl, nadpřirozené věci přece neexistují. Tak jak jsem se sem teda, ale dostal? Na druhé straně mi říkal, ať okamžitě vezmu nohy na ramena. Ale ať jsem se snažil vzdorovat jakkoliv, má touha dozvědět se pravdu nakonec zvítězila. Musel jsem vstoupit.

Ozářen matným světlem desítek svíček z okolních hrobů, jsem vzpomínal, kolik času jsme zde s Jayem strávili, kolik toho namluvili a vypili.

"Nazdar Dee, už sem myslel, že nepřijdeš."

Rázem jsem byl vytržen ze svých vzpomínek. Naproti mně, mezi hroby, stál Jay a v ruce držel dvě lahev piva. Jednu mi podal a řekl, abych si jí rozdělal sám, že to umí stejně líp.

"Víš proč sem si tě sem dnes pozval Dicku?"

"Snad, že si se poslední dobou tak trochu nudil, když si se přestal bavit úplně se všema?"

"Vidím, že tě humor neopustil."

"Měl by snad?"

"Né, to já jen tak."

Pozorně jsem sledoval Jaye a snažil se z jeho tváře vyčíst o co mu vlastně jde. Tma mi to však neumožnovala, a tak jsem trpělivě čekal, co mi chce Jay říct.

"Víš Dicku, posledních několik měsíců jsem se poctivě připravoval na jednu velkou věc. Proto mi už nezbývalo mnoho času na kamarády, a tak vůbec. Vždyť to znáš, když tě něco chytne."

"Jasně to znám. A co chytlo tebe?"

"Vzpomínáš, když jsme zde spolu sedávali a přemýšleli jaký by to bylo, kdyby tu byla země mrtvých, jak bychom jí ovládali a tak?"

"No jó, vzpomínám. A mi bychom tomu šéfovali a všichni by se museli přidat. Když ne za živa, tak po smrti, protože už by stejně museli."

"Tak se podrž Dicku," Jay mrknul na hodiny na věži.

"Ještě čtyři minuty a sen se stane skutečností."

"Cože?" nevěřil jsem vlastním uším. "Ty vážně uvažuješ o zemi mrtvých? A jak to jako uděláš?"

"Pamatuješ na tu malou knížku?"

"Tu jak vypadala, že je vázaná v lidský kůži?"

"Ona tak nevypadala Dee."

"No a kde ji máš?"

"Neměj strach. Je v bezpečí. Schovaná. Teď už ji číst nepotřebuju. Všechno je už podle ní zařízený a navíc. Někdo by ji mohl zneužít. Říkal jsem ti přece. Píšou se v ní různý věci."

"Jaký třeba?"

"To už je teď jedno Dee. Za chviličku nastane úplně nová doba a pak už to bude všechno jedno. Záleží na tobě Dee a víš jak se to říká. Přidej se nebo zemři."

"No a jak to mám teda udělat. Se přidat."

"Víš Dicku, když to tenkrát všechno začalo s tou knížkou. tak to byla docela prdel. Najednou se všechno změnilo, lidi mě museli poslouchat, skvělej život. Ale pak jsem to asi trochu přehnal. Ty všichni novináři a řešiči záhad. I pro mě bylo těžký se s nima vypořádat. A pak jsem si vzpomněl na naše úvahy o zemi mrtvých a o tom, jak bychom jí vládli. A pak jsem v Necronomiconu narazil na odpověď. Vlastně to jde udělat přesně tak, jak jsme tenkrát předpokládali. Má to jenom jeden háček."

"V Necronomiconu? Vážně si myslíš, že ta knížka je Necronomicon?"

"Ne Dicku. Já si to nemyslím. Já to vím."

Jay o krok postoupil a při tom přejel něčím kovovým po náhrobku. Poznal jsem to.. Byl to nůž, který si kdysi nechal vyrobit Jayův otec na zakázku. Byl to obrovský lovecký nůž, ostrý jako břitva. Zbystřil jsem. Vždy, když jsme vyráželi na hřbitov měl jsem u sebe svou mačetu, ale Jay měl s sebou nůž poprvé.

Jay pozvedl svůj nůž a se zalíbením si prohlížel odlesky svíček v jeho dokonale naleštěném povrchu.

"Háček je v tom Dicku, že živý nemůže vládnout mrtvým. Až povstane armáda mrtvých, bude to nejničivější síla na zemi. Všichni, kteří zemřou její rukou se budou muset přidat na její stranu. Nakonec zde zbude jen jediná obrovská armáda mrtvých. Musíš uznat Dicku, že tý velet živej nemůžeš."

Konečně mi to došlo. Když nemohl Jay vládnout jako živý, musel zemřít a po mě chtěl to samé. Jenže mě se dnes nechtělo umírat a ani jsem si nepřál smrt svého kdysi nejlepšího kamaráda. A už nezbývalo moc času, půlnoc se nezadržitelně blížila. Všechno se muselo stát o půlnoci."Johnnie nedělej to."

"Co? Tak ty se ke mně nepřidáš?"

"Je to blbost Johnnie. Celý je to nesmysl. Nedělej to!"

"Tvoje chyba Dicku. Když se nepřidáš pak mi budeš sloužit."

Na kostelní věži počaly zvony odbíjet půlnoc. Viděl jsem, že zde již slova nepomohou a rozhodl se jednat. Rozběhl jsem se proti Jayovi s cílem ho překvapit a odzbrojit. To se mi však nepovedlo. Do zabijáka Zombií jsem měl tenkrát ještě daleko. Jay obratně vykryl můj výpad a poté mě nečekanou silou odhodil zpět. Narazil jsem hlavou o kostelní bránu a sesunul se k zemi. Ještě, než jsem úplně ztratil vědomí zahlédl jsem, jak Jay pozvedl svůj ohromný nůž a skrze se jím probodl. Okamžitě se skácel k zemi. Jay byl mrtvý.

Bylo to vůbec poprvé co se Dick setkal s poručíkem Tomsou. I přes to co zažil neztratil nic ze svého smyslu pro humor a ihned si ho pojmenoval čistě po svém na pana Kriminálku.

Dlouhé hodiny pak strávil s panem Kriminálkou, když se mu snažil objasnit, jak to vlastně všechno bylo. A poručíkův závěr? Nemohl znít jinak. Bylo jasné, že Jay byl silně ovlivněn nikdy nenalezenou knihou, o které se domníval, že se jedná o starou démonickou knihu, ze starého démonického filmu s Brucem Campbellem v hlavní roli. A když se pak ke všemu přidaly ony nešťastné události, jenž si Jay na sebe vztáhnul, nabyl přesvědčení, že vše je opravdu jeho dílem a že návody v knize skutečně fungují. Bohužel tomu tak nebylo. Bohužel si vybral ten, jenž požadoval rituální sebevraždu. Případ byl uzavřen.

Starý lesní hřbitov za městem již nerušil křik podnapilých puberťáků. Všude byl klid. Jen zpod nejnovější náhrobní desky na tomto hřbitově vycházela tajemná rudá záře.

3. část

Kapitola 10.

Byl to malý a málo udržovaný park nedaleko naší školy. Byl dokonce ještě blíž, než hospoda U Vojáka, která však pro nás byla po Fotrově tragické smrti nadobro uzavrená.

Velikou výhodou tohoto parku u přejezdu bylo, že do něj téměř nikdo nechodil. Proč taky. Trávník byl zarostlý plevelem, lavičky mechem. V pískovišti chyběl písek, který se nejspíš někomu hodil na stavbu a prolézačky pro děti někdo rozebral a za pár korun prodal v kovošrotu, který byl hned vedle Jardovy hospody. Velkou část celého prostoru zakrývalo husté křoví a proto bylo bezpečnější se tomuto místu, hlavně ve večerních hodinách vyhýbat, neboť zde došlo již k nejednomu přepadení. Pro partu kluků, kteří spolu potřebovali mluvit o důležitých věcech, ideální místo.

Posedavali jsme na opěradlech laviček, nebo na obrube prázdného pískoviště a každý z nás držel v jedné ruce doutnající cigaretu a v druhé ruce láhev kolínské limonády. . Láhev piva, by byla samozřejmě lepší, jenže po Fotrově smrti hrozilo i za minimální množství alkoholu okamžité vyloučení ze školy. To samé hrozilo i za návštěvu hospody. Obzvláště té U vojáka. Jindy bychom si nejspíš našli způsob, jak tato nařízení obejít, protože na obcházení úplně všeho, jsme byli machři. Ale teď jsme měli pocit, jako by je neustále někdo sledoval. Pomalu se blížil konec školního roku. Nechat se teď vyloučit že školy, známého smrt. Nikomu se nechtělo riskovat.

Kromě toho, tu byl mnohem větší problém, který se musel co nejdříve vyřešit.

Teď už všichni věřili, že se zde děje něco nepřirozeného. Teď už to nebyl jenom já, kdo měl ty podivné sny. Vlastně ne, nebyly to sny. Byl to jen jeden sen, který se všem opakoval. Obsah toho snu byl vždy stejný a varoval. Přijď na hřbitov, nebo zemřeš. Po Fotrově smrti už tomu každý věřil.

Oficiální příčinou jeho smrti, byl střep ze sklenice, který mu prý rozřezal žaludek a Fotr vykrvácel. A to i přes to, že při pitve se nic takového nenašlo. To jsem věděl od jednoho svého bývalého spolužáka že základky, který bydlel na hřbitově. Jo bydlel. Jeho fotr tam byl správce. A Charlie měl přístup úplně všude. I do márnice, kde si přečetl Fotrovu pitevní zprávu. O nějakém skle v ní nebylo ani slovo. Přesto celou událost hodili na Jardu. Zavřeli mu hospodu a nám se k ní zakázali na sto metrů přiblížit.

Proto jsme si jako základnu vybrali tenhle park. Museli jsme projednat, co uděláme dál.

Jako den D jsem vybral sobotu, protože jsem předpokládal, že nejvhodnější bude doba půlnoci a na to se hodil víkend nejlépe. S tím samozřejmě všichni souhlasili. Dále jsem navrhl, aby si každý obstaral nějakou vhodnou zbraň a jako příklad uvedl svou mačetu. Potom jsem vyprávěl o hřbitově samotném o jeho okolí a všichni mě tiše a pozorně poslouchali.

Každý učitel by byl překvapen tím, jak dokáží být pozorní při výkladu a nejspíš by svým žákům také pohrozil smrtí, aby upoutal jejich pozornost tak jako já, kdyby ovšem nebylo Ficiho a skutečnosti, že se kdysi někdo rozhodl postavit nedaleko hřbitova úpravnu vody pro město a jeho okolí.

"A ona je jako vedle vodárna jo?"

"Představ si, že jo čéče."

"To je, ale blbý né?"

"No Fici to je hodně blbý," nechápal jsem co se mu na tom zdá tak neuvěřitelného.

"No to si myslím čéče. To abych tu vaši vodu tady radši ani nepil, co?"

"A to jako proč?"

"No, když tady máte vodárnu hned vedle hřbitova."

"Nad hřbitovem Fici."

"A teď se to smíchá s těma spodníma vodama a podobný sračky."

"Fici, ty magore, to není studna vole, to je vodárna."

"A?"

"Fici. Vodárna. To je takový zařízení, do kterýho se přivádí voda na úpravu z přehrady. A ta přehrada je asi šest kiláku daleko. Tak o jakou spodní vodu ti tu vlastně jde?"

"Ty vole, vy tady máte taky přehradu jó? Tak to už jste, ale úplný velkoměsto. Když tady máte i přehradu."

"To víš Fici, dešťovku do sudu tady nechytáme už dobrejch pět set let. Jako u vás v Hroudově."

"Ha vole, to bylo fakt strašně vtipný. Hlavně, že sem tu vaši přehradu ještě nikdy neviděl."

"Fakt? Tak za to můžou jenom dvě věci. Bud seš úplně slepej anebo seš úplně blbej. Ale nejspíš to bude obojím, když kolem toho každej den jezdíš do školy."

"Jo ty myslíš tenhle rybník! To je přehrada na pitnou vodu? To mě nikdy nenapadlo."

"To máme taky jediný štěstí."

"Co?"

"Že nikdy nemyslíš vole. Akorát by si to nemusel dávat tolik najevo."

"Hm. To bylo taky hrozně vtipný."

"Jo, dneska jedu vole. Jako Saša."

"Ale stejně je to blbý, že je hned vedle."

"Nad."

"To je snad jedno ne."

"Ne Fici. To není jedno. Leda, že seš snad ňákej Rumun nebo co. To, že máš z angličtiny nejlepší známku pětku, se při tvým trávou vyuzeným mozku nedivím vole. Ale když ti někdo normálně česky řekne, že vodárna je nad hřbitovem, tak to asi neznamená, že vodárna je vedle hřbitova."

"Tak se z toho poser ty magore, copak to není jedno vole. Vedle, nad, pod vole."

"To víš, že je to jedno. Stejně je mezi asi sto metrů lesa. Ale jde o princip."

"O jakej princip vole, když nám muže bejt nějaká debilní vodárna úplně u prdele."

Jen jsem pokrčil rameny.

Samozřejmě, že bylo jedno, jestli je vodárna nad nebo pod hřbitovem. Jen jsem chtěl Ficiho trochu vytočit a to se mi jako vždycky podařilo.

"Kreténe!" Tituloval mě Fici, když mu to konečně došlo.

"Lásko," kontroval jsem s pošklebkem a Soulož s Chobotem se při tom mohli potrhat smíchy.

Jen jsem chtěl trochu uvolnit napjatou atmosféru, která po Fotrově smrti panovala a tím měla být celá věc pro dnešek uzavřena. Jenže kdosi pronesl dosti zásadní otázku.

"A co tam jako vlastně budeme dělat?"

Soulož z Ficim se otočili nejprve na Chobota, který pronesl otázku a potom na mě, od kterého očekávali odpověď.

Pokrčil jsem rameny.

"Naše sny nám říkají, že máme jít na hřbitov, Tak půjdem."

"Ale to je jako jít rovnou do pasti."

"Zůstat doma a čekat kdo umře další, by bylo mnohem horší. Když nepůjdeme, nikdy se nedozvíme co se tady děje a proč. A já to chci vědět. Chci vědět, proč museli umřít moji nejlepší kamarádi. A co vím naprosto jistě? Že nechci, aby umřeli ještě další."

Na železničním přejezdu se ozval pravidelný tón, oznamující přijíždějící vlak. A za chvilku se kolem prohnal vlak spojující okolní vesnice a předměstí Krásné Hory s jeho centrem. Tímto vlakem jezdil do školy Fici a ještě před nedávnem také Fotr s Mlaďasem, kteří bydleli jen o zastávku blíže.

Průjezd vlaku vždy oznamoval, že je čas vrátit se zpět do školy. Pro dnešek už se nesmělo o celé záležitosti hovořit. Všichni kdo o této věci věděli, byli totiž v ohrožení.

Kráčel jsem po chodbě školy na další hodinu a v tom spatřil na konci chodby před učebnou, do které jsem právě směřoval člověka, kterému jsem se až do posud úspěšně vyhýbal.

Po té poslední diskotéce v X-clubu jsem se začal s Lenkou sbližovat stále víc. Vlastně to vypadalo, ze bychom spolu mohli zase začít chodit. Ale i to se po Fotrove smrti změnilo.

Nemohl jsem se s Lenou vídat. Nemohl jsem na ni ani myslet. Kdyby se jen Jay dozvěděl co k ní cítím. Okamžitě by jí zařadil na svůj seznam smrti. Seznam, na kterém byli všichni moji přátelé. A kdyby se o ní Jay dozvěděl, určitě by jí zařadil na první místo. To jsem nemohl dopustit a proto jsem se jí začal vyhýbat. Ale vyhněte se holce, když chodí do té samé školy, co vy.

Bylo jasné, že tam nestojí jen tak náhodou. Čekala na mě. A já se jí nemohl vyhýbat do nekonečna.

"Ahoj. Můžeme si promluvit?" řekla, když jsem k ní došel.

Pokrčil jsem rameny a opřel se zády o parapet okna.

"Vím, že poslední dobou se stalo spousty špatného. To, co se stalo Fotrovi a Mlaďasovi je mi moc líto. Ale taky jsem myslela, že snad mezi námi dvěma... Nevím jak to mám říct. Prostě nechápu, proč se mi poslední dobou vyhýbáš. Jestli je to kvůli těm úmrtím tak..."

Položil jsem jí špičku ukazováčku na rty. Jak rád bych jí teď zbavil všech pochybností o tom co k ní cítím. Jak rád bych jí řekl, že jí miluju. A vystavil jí tak nebezpečí? Ne to nešlo. Nešlo to i když jsem věděl, že jí tím ublížím.

"Už spolu nesmíme mluvit. Už se nesmíme vídat. Snad to brzy skončí."

Nic víc jsem neřekl a odešel. Rozhodnut víc než kdy před tím, že to všechno ukončím.

Měsíční svit a chabé stíny jím způsobené v kontrastu s blížící se půlnocí, dávali tomuto místu ještě působivější a strašidelnější charakter, než jsem si ze svých cest vybavoval.

Neustále jsem myslel na to, že možná dělám zásadní chybu. Vždyť právě vedu všechny Johnniemu přímo do náruče.

Jay měl možná sílu sprovodit je všechny ze světa, tak jako Fotra s Mlaďasem, ale proč na to jít složitě, když mu je můžu přivést rovnou do náruče. Co když je to všechno jenom past. Jenže. Stejně musíme jít. Jestli chceme přežít musíme zariskovat.

Když jsem se ve svých myšlenkách dostal až do lesa obklopujícího hřbitov a můj výhled podstatně zkrátil stín okolních stromů, automaticky jsem vytáhl mačetu.

Tuhle mačetu jsem našel když mi bylo devět. Bylo to to léto po tom, co jsme se nastěhovali do domu s obrovskou zahradou a úžasným výhledem na svatého Prokopa. Našel jsem ji v jedné z nesčetných jeskyň v zahradě, zabalenou do voskového platná, potaženou silnou vrstvou vazelíny. Vždycky mě zajímali chladné zbraně a tahle maeta pro mě bylo něco jako dar z nebes. Byl to kvalitní kus leštěné oceli. Někdy jsem s ní dokázal trénovat celý den. Házel jsem ji proti dřevěné fošně, kterou jsem našel v zahradě a dotáhl do té největší jeskyně ve které se dal rozdělat oheň, neboť měla ve vysokém stropě díru jako komín. Z počátku mi to vůbec nešlo, ale časem jsem dokázal zabodnout mačetu hodem do fošny na pět metrů devíti pokusy z deseti. Kdyby mi tenkrát někdo rekl, že za pár let dokážu mačetu trefit čarodějnici na dveste metrů. Nevěřil bych mu.

A pak jsem si z nenadani vzpomněl na tu knihu. Tu kterou měl tenkrát Johnnie. Tu co vypadala jako Necronomicon z Evil Dead a o svou vzpomínku se podělil s ostatními.

"A co je to vlastně Evil Dead dvojka?" reagoval Souloz na me vyprávění.

"To je můj a Jayův nejoblíbenější horor," odpověděl jsem.

"Cože? Tak ty teď ještě přemejšlíš o hororech? To máš asi hodně pevný nervy."

"To ta knížka co měl Jay, Vypadala jako z toho filmu. Jenom menší. A vůbec, když mám dneska umřít, tak a je to aspoň z vesela."

"To byl jako nějakej veselej horor?"

"Vlastně taková komedie."

"Komedie? To tam asi moc mrtvejch nebylo."

"No von tam hrál skoro celou dobu jenom jeden člověk a pár příšer a jeho z zmrtvýchvstalá přítelkyně, který potom usekl hlavu rejčem. Jinak mu většinu času dělala společnost jeho psychopatická useknutá ruka. Ale to si určitě viděl. Někdo tomu říká Chata nebo taky Duch lesa."

"Jé to znám. Jak má místo ruky motorovku a ta uříznutá ho chce zabít."

"Jo Fici! To je přesně vono. A je dobře, že si to viděl. Alespoň víš, jak brzo dopadneš."

"No a? Tím líp. Sice přišel o ruku, ale zase to jedinej přežil. Teda to se neví, když na konci ho vtáhnul nějakej ten vír nebo co."

"Vidíš Fici a já ti říkám pořád, že víš všechno o ničem. Jinak bys věděl, že skončil kdesi v temným středověku, kde měli takovejch voblud víc, než by ti tvoje chabí vzdělání dovolilo spočítat."

"Vtipnej až za hrob co vole. Zapomínáš, že máme stejný vzdělání. Tak mě hlavně nelakuj s nějakou trojkou vole."

"Jak s trojkou vole. Tohle se odehrává ještě na konci dvojky vole. Trojka vypráví právě o jeho působení v tom středověku, kde je díky tý motorovce a brokovnici za hrdinu. Teda než mu dojde benzín a náboje."

"Od kdy je z tebe scénárista?"

"Fici vole. Jakej scénárista. Já jsem divák."

"A?"

"A nic vole. Jenom ti tím chce říct, že už asi trojka je a že už ji viděl ne. Měl by sis nechat ubrat IQ vole. Jsi tak děsně chytrej, až ti to nemyslí."

"Hlavně Soulož, že ty jsi obrovsky chytrej vole. A když se ti řeklo, že se půjde sem, tak sis div neustřík do trenek vole. Tak nedělej machry."

"Jaký machry vole. Já nevím, kdo tady dělá machry s tou svojí kreténskou pálkou a benzíňákem, ke kterýmu nikdy nemá ani jedno blbý cigáro vole."

Fici se chtěl samozřejmě proti tomu ohradit, ale Chobot rázně zakročil a ukončil zbytečnou hádku. Bylo již na čase, neboť za posledním ohybem cesty se vyrýsovala temná hřbitovní zeď. Ještě několik desítek metrů a stáli jsme před hřbitovní bránou. Byla to obyčejná kovaná brána, uzavírající vysokou zdí obehnaný hřbitov.

Stáli jsme tam a sledovali třepotání malinkých plamenů svíček skrze kované mříže. Tohle byl cíl naší cesty, jen se nikomu z nás nechtělo dovnitř. Padl také návrh, abychom se otočili a šli zpět. Ale to já nemohl dopustit

Vzal jsem za kliku a malá branka vedle té velké se s obrovským zaskřípěním pohnula. Ztuhl jsem a naslouchal nočnímu tichu, ale jedině co bylo slyšet, bylo monotónní houkání sovy, které nás doprovázelo již od počátku cesty. Znovu jsem zatlačil na branku a ta se s dalším skřípěním otevřela.

Vkročil jsem na hřbitov jako první a namířil si to po hlavní cestě rovnou do zadní části hřbitova, kde ležel i Johnnieho hrob.

"Doufám, že to má hned někde z kraje," pronesl Fici šeptem, "nejlíp hned ten první."

"Ten první to fakt není," odpověděl jsem stejně tiše.

"Dokonce ani ten druhej. Vlastně je to mnohem horší."

"Další skvělá zpráva. A dál?"

"Tohle je dost starej hřbitov. Už se tu moc nepohřbívá. Vlastně spíš jen do rodinných hrobek."

"Tak co tu dělá Johnnie? Má tu rodinu?"

"Vlastně ne. Nejspíš to souvisí s jeho schopností ovlivňovat lidi. Jinak by musel skončit v urně."

"Hm," zamyslel se Fici, "jaká škoda. Hned by bylo po problému."

"To je fakt," ukázal jsem rukou kamsi do středu hřbitova.

"Ty vole, to si děláš kozy ne. Tam nejdu."

"Dodře Soulož, to neva. Můžeš počkat tady."

Vkročil jsem mezi hroby a opatrně se mezi nimi proplétal k místu Jayova posledního odpočinku.

Byl to docela obyčejný hrob s náhrobním kamenem z leštěné žuly. Do něj bylo vyryto Jayovo jméno a datum narození a úmrtí. Nic víc, nic míň.

Jan Procházka 16.2.1981-3.5.1997.

"Co že? Honza Procházka?" neudržel své překvapení Fici. "Tak proč mu říkáš Johhnie?"

"To by bylo na dlouho."

"A co teď?" zeptal se Chobot.

"Teď počkáme do půlnoci a uvidíme co se bude dít."

"Ani ne deset minut. Tak se necháme překvapit."

"Teď je čas na cigáro. Třeba bude poslední."

"Tak to stihnu radši rovnou dvě."

"Děláš, jak kdybys ňáký měl."

"Stačí, že mám za kámoše kretény."

Stáli jsme kolem Jayova hrobu a tiše kouřili. Minuta za minutou se pomalu vlekla, dokud se na věži nerozezněl zvon, který s dunění ohlásil půlnoc.

Připravil jsem svou mačetu. Fici svíral oběma rukama basebalovou pálku pobitou ocelovými hřebíky a mě napadlo, jak se mu povedlo s něčím takovým přijet vlakem. Zdálo se, že Fici má pozoruhodnou schopnost, schovat na svém těle téměř cokoliv.

Naproti stál Chobot, který místo zbraně držel Soulože, jenž se právě chystal zdrhnout.

Stali jsme a čekali, co se bude dít.

Ale nestalo se vůbec nic. Jen z okolního lesa stále zaznívalo monotónní houkání sovy.

Posadil jsem se na Jayův hrob a z krabičky vyndal dvě cigarety. Jednu pro sebe a jednu pro Ficiho. I Chobot vytáhl cigaretu ze své krabičky a pak jsme si společně zapálili Ficiho zapalovačem, který u sebe měl vždycky na rozdíl od cigaret. Soulož si nezapalil. Soulož byl slušňák. Nekouřil. Místo toho si mě začal dobírat.

"Tak si to tak neber Dee. Asi, že není pátek třináctýho. Nebo úplněk. Neboj, zkusíme to příště. Třeba to vyjde. A když ne, tak to budeme zkoušet pořád a pořád. Jednou to vyjít musí."

Namiil jsem mu na hruď špici své mačety.

"A co? Vždyť má pravdu," přidal se Chobot. "Co jsme vlastně čekali, že tady najdeme. Partu zombíků s uvítacím transparentem? Celý je to blbost Dee."

"Tak blbost. A co všechny ty sny, co se nám poslední dobou zdají. Co Fotr a Mlaďas. Chceš tvrdit, že jejich smrt je blbost?"

"Blbost zrovna ne. Ale možná náhoda. Co víme o Mlaďasovi? Pokud vím, tak, než se to stalo, pěkně s Fotrem zachlastali. Kdo ví, jestli Mlaďas neodešel o hodinu dřív a vožralej nespad pod vlak. A pokud vím, Fotrovi našli v břiše kus skla z půllitru. Rozřezal mu žaludek na hadry, proto umřel. Jediná chyba je, že jsme kdy vlezli do toho pajzlu. V normální hospodě, by se mu to do piva nikdy nedostalo."

"Žádné kus skla v břiše neměl. Všechno je to blbost," řekl jsem naštvaně, zvedl se odcházel k bráně.

Neušel jsem ani tři kroky, když jsem pocítil mráz v zádech, jako nikdy před tím. Otočil jsem se a spatřil temnou rudou září, vycházející zpod Jayovi náhrobní desky.

Všichni jsme zůstali stát, jako opatření. A to i ve chvíli, kdy se u vedlejšího hrobu odsunula deska. Z toho hrobu vylezl můj vůbec první nemrtvy. První zombie, kterou jsem v životě viděl. Tím vyjevem jsem byl úplně ohromen. To, o čem jsem si stále myslel, že je jen součástí filmů, se právě stalo skutečností.

A potom ze svých hrobu začali vylézt další a další nemrtvý.

Nikdo z nás však nezareagoval, ani když se v odlehlejší části hřbitova odsunula první náhrobní deska a objevilo se něco co vzdáleně připomínalo lidskou ruku. Nebylo však pochyb. Za rukou následovalo zohavené rozkládající se tělo ve špinavém páchnoucím obleku. Pak se všude okolo odsouvali další a další náhrobky. A z nich vylézali další a další mrtvý. A já se konečně probral.

"Pomalu a hlavně potichu se přesuneme k bráně," zašeptal jsem.

Chobot vyrazil první a za ním v těsném závěsu Soulož. Dále šel Fici a řadu jsem uzavíral já. Hlídal jsem nám záda, ale měli jsme kliku. Zombici si nás ještě nevšimli. Jako by byli až příliš zaujati sami sebou.

Otočil jsem se až když jsem zaslechl křik a uviděl Ficiho jak leží na zemi a zombíka, který se po něm sápal.

Rozmáchl jsem se macetou takovou silou, že jsem toho nemrtvého šmejda málem přepůlil. A to byla má první chyba. Maceta uvízla v jeho nemrtvem těle. Od tud pomůcka číslo jedna.

Ale nakonec jsem ji ze zombika vydoloval a chystal se pomoct Ficimu na nohy, když v tom mě něco poadlo že zadu za ramena. Prostě jsem si nekryl záda. Od tud poucka číslo dvě.

Jak mě zombik strhl do zadu, ztratil jsem rovnováhu a dopadl přímo na zadek. Bolelo to jako svine, ale hned mě taky napadlo, že to je teď můj nejmenší problém.

A pak mi něco zasvistelo nad hlavou. Ficiho pálka. A v Chobotovych rukách. Hlava zombika, který mě strhl na zem, odletěla tak daleko, že by z toho mohl být parádní homerun kolem celého hřbitova.

"Dicku dobrý?" zeptal se mě Chobot, zatímco mi pomáhal na nohy.

"Jó! Kde je Soulož?"

"Zdrhnul! Už je venku!" zakřičel Fici ukazující k hřbitovní bráně.

"Tak zdrháme taky!"

Stačilo pár skoků a byli jsme na hlavní cestě, s několika pohyblivějšími mrtvolami v patách.

"Kurva, jak to, že jsou tak rychlí!"

"Neohlížej se a běž. Běž!"

Fici už se dál nevyptával. Poslechl mou radu a běžel.

Když jsme míjeli kostel, vyřítil se na nas ze zálohy další velice ošklivý zombík.

Instinktivně jsem po něm hodil mačetu. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem jen tak bez rozmyslu zahodil svou jedinou zbraň. Ale bohužel to nebylo po prvé, kdy bych se trefil, tak jak jsem chtěl. Ale trefil. Maceta trefila zombika přímo mezi oči. Jen ne špici, ale rukojeti. Rozrazil zombikovu lebku a odrazila se zpátky na cestu. V běhu jsem ji sebral a konečně proběhl hřbitovní branou.

Neohlížel jsem se. Běžel jsem dál. Čekal jsem, že me každou chvíli popadnou ty smrduté rozkládající se ruce, které jsem za sebou stále cítil. Ale pak mi došlo, že řev za mnou slábne a otočil se.

Tak tohle byla bomba. Zombici už nás nepronasledovali. Byli nalepení na hřbitovní bráně, ale dal prostě nešli.

Zakřičel jsem na kluky, abych je zastavil. To museli vidět.

"Co to kurva je?" zeptal se Chobot, když se vrátil.

"Myslím, že nemůžou že hřbitova. Že nemůžou ven, protože sem patří. Proto chtěl Jay, abychom mi přišli sem. On na nás může útočit ve snech. Ale dojít si pro nás nemůže."

"A ses si jistě? Třeba je to jen finta, jak nás nalákat blíž. Nechceš tam jít zpátky?"

"Ne to nechci. Vlastně chci co nejdřív vypadnout."

"Skvelej nápad. Tak jdeme. Musíme najít Souloze."

"Kamarade, ten už bude dávno doma."

"To každopádně. Jde jen to, jestli u mě, nebo u sebe."

Naposledy jsem se podíval ke hřbitovu a když jsem nikoho neviděl s úlevou jsem za sebou zaklapl postranní branku vedoucí na naši zahradu. Potom jsme sešli o dvě patra níž na loucku před jeskyní, ve které jsme měli pro dnešní noc základnu.

Chobot sebral ze země několik polínek dříví a vhodil je do ohniště, ve kterém ještě doutnaly žhavé uhlíky. Do vzduchu vystřelil roj malých rudých jisker. Netrvalo dlouho a prostor jeskyně osvětlil plamen ze suchého a příjemně vonícího dříví.

Já zatím zkontroloval jeskyní, ale Soulože jsem v ní nenašel. Pravděpodobně se ani nezastavil a utíkal rovnou domů. Bydlel na opačném konci města, takže byl nejspíš ještě na cestě. Ale co když ne?

"Jak ho znám, tak už je dávno doma pod peřinou," prohodil Chobot, když mě vyslechl.

"A co když ho ty kurvy dostali!"

"To těžko Fici, přece sem ho viděl, jak utíká ven."

"Dostali ho a teď tady na nás někde čeká," začínal panikařit Fici.

"Nedostali!" okřikl ho Chobot, "viděl jsem ho, jak proběh bránou a ani se neohlídl. Vsadím boty, že se nezastavil dřív než doma."

Fici se zase trochu uklidnil, ale i tak vypadal dost vyděšeně.

"Ale já bych chtěl vědět co je s ostatníma. Třeba bych tu na ně počkal," řekl po chvíli.

"A třeba by ses dočkal bandy zombíku," odpověděl mu Chobot.

"Toho bych se nebál, když vím, že ze hřbitova nemůžou."

"Jó vole, ale on to neví! Na jeho místě bych tady taky jen tak neseděl!"

"To je fakt. Musíme to nějak zjistit."

"A co chcete jako dělat? Napochodujeme teď k Souložovi domu a dobrý den paní Souložová, byli jsme s vašim statečným synkem na hřbitově, jenže jak uviděl první mrtvolu, tak nám zdrhnul. Tak se dem zeptat jestli náhodou není doma pod postelí?"

"Nejlepší bude," řekl jsem nakonec, "když to necháme na ráno. Ráno moudřejší večera."

"Nic moudřejšího jsem dneska neslyšel. Ale spát už dneska nejdu."

"To asi nikdo z nás. Ty vole já sem vyplašenej ještě zejtra. Uvědomujete si to vůbec? Všechny ty filmy a ty historky, všechno je to pravda. Když můžou existovat zombie, můžou existovat i upíři, vlkodlaci, čarodějnice, démoni..."

"Vodníci, víly, skřítci, bílá paní ..."

"Fici ty si magor vole."

"No co, říkal si ..."

"Já vím, co jsem říkal. Zas taková prdel to není. Já už se snad nikdy nevyspím. Jeden blbej zvuk a praskne mi pumpa."

Jen jsem to dořekl v rohu zahrady zašustilo roští. Okamžitě jsem byl na nohou s mačetou připravenou k obraně. Chobot bleskově vytáhl z ohniště rozžhavený klacek, se kterým si celou dobu pohrával. Jen Fici neměl po ruce žádnou zbraň, a proto zaujal bojový postoj jako vystřižený z hongkongského akčního filmu.

Postava z křoví se konečně vydrala na světlo a promluvila.

"Kluci neblbněte, to sem já."

"Ty vole, Soulož! Kde se tady bereš kurva!"

"A proč se tady schováváš ty vole. Mě se tak na tři vteřiny zastavilo srdce. Vole nekecám!"

Soulož přišel blíž a sedl si k ohni. Chobot opět začal žhavit klacek a Fici ho napodobil.

"Chtěl jsem nejdřív vědět, jestli jste to opravdu vy."

"A cos myslel vole. Satan Klaus?"

"Ne vole, Venda Klaus. Tak jestli vás třeba nedostali a ..."

"Jo jako, že nás kousli a mi jsme se pak proměnili a přišli si pro tebe?"

"Ale hovno vole. To jsi neviděl ten film, jak tam všichni ti zombíci dělali to, co za živa. Nebo se o to alespoň pokoušeli. Prostě jim to nějak uvízlo v hlavě. Tak vy byste se třeba vrátili sem, kdyby to tak bylo. Anebo vůbec, co kdyby za váma přišli tamti šmejdi?"

"Jo vole, tak to kdyby si nezdrh, tak bys věděl, že nepřijdou. Protože nemůžou."

"Tak to už sem slyšel."

"Kde si to slyšel?"

"Tady né. Vole. Jak sem vás sledoval, jestli jste to vy."

Fici se chtěl ještě Soulože na něco zeptat, ale já mu pohledem naznačil, aby toho nechal.

Seděli jsme nehnutě a tiše a pozorovali plameny ohně, jak přeskakují jeden přes druhý, stravujíce vše, co jim přijde do cesty.

A to mi vnuklo nápad.

Blížil jsem se ke škole a už z dálky viděl Chobota s Ficim. Soulož, který by tam měl být také, nikde. Došel jsem k nim, pozdravil a zeptal se, co je nového.

"Zrovna jsem vyprávěl Chobotovi, co se mi teď zdá pokaždý, když jen zavřu oči."

Zpozorněl jsem.

"A víš, co je na tom nejlepší?" pokračoval Fici, "Chobotovi se zdálo úplně to samí."

"Určitě je tam hodně zombíku, který mučej všechny lidi, co znáš, včetně tebe. A je to dost brutální. Něco jako malý peklo na zemi. Fici to není sen. To je budoucnost."

"Ale jak to víš?"

"Protože se mi to zdá taky. Stačí na chvíli zavřít oči."

"Ale co to znamená?" zeptal se Chobot.

"To znamená, že jestli s tím něco neuděláme, tak to všechno špatně skončí."

"A co chceš dělat? Chceš jít zase zpátky?"

"Mám plán, ale řeknu vám ho až po škole. Nechci, aby nás někdo slyšet. Nechci, aby se do těhle sraček dostal ještě někdo jinej. A kde je vůbec Soulož?"

"Socka od nich už dávno přijela, ale Soulož v ní nebyl. Jestli z toho šoku neonemocněl."

Jen to Fici dořekl, v zatáčce u školy se objevil Soulož. Ale bylo na něm něco divného. Motal se, jako tenkrát, když jsme ho U Koulíčků překeceli, aby si s náma dal jedno pivo. Člověk by nevěřil, co s někým může udělat jedno pivo..

Fici mu šel naproti a hlasitě a přátelsky, tak jak to měl ve zvyku, pozdravil. Ale Soulož vůbec nereagoval. Zdálo se, že je úplně mimo. A já se mu nedivil, po tom, co v sobotu zažil.

Já tak nějak počítal s tím, co by nás na hřbitově mohlo potkat. I když jsem tomu nevěřil. Chobot byl zase silná osobnost, kterou jen tak něco nerozhodí, ani pár zombií. A nakonec Fici si s maličkostmi hlavu nelámal a se vším se dovedl vyrovnat po svém. Soulož však jak se zdálo nepatřil ani do jedné skupiny. S tím, co prožil se dokázal jen těžko vyrovnat.

O polední přestávce jsme se jako vždy sešli v kuřárně. Bylo dohodnuto, že porada o nastalé situaci proběhne dnes po škole v parku. Obvykle bychom zavítali do nějakého nepříliš vzdáleného hostince, ale situace si vyžadovala naprosté soukromí a toho jsme měli v parku, do kterého nikdo nechodil, dost. A pak jsem se musel schovat.

Hulil jsem jednu Spartu za druhou a za Chobotem se valil dým. Snažil jsem se, aby mě Lena, která byla v kuřárně taky, neviděla a jako štít jsem používal právě Chobota. Myslel jsem, že za jeho obrovskou postavou, tu moji, šedesáti kilovou neuvidí.

"Richarde!"

No asi jsem se splet.

"Přestaň se schovávat za Chobotem. Jsi nenápadnej, jak stěrače u ponorky."

Vybuchl jsem smíchy. Takovou hlášku bych čekal spíš od Ficiho.

"Proč se přede mnou schováváš?"

"Ale já se neschovávám. Jen tak sem tam stál a ..."

"Já nemyslím jenom teď. Vyhýbáš se mi už delší dobu."

"Víš Leno..." snažil jsem z toho nějak vykroutit, ,,...mám teď něco duležitýho na práci. Víš a potřebuju ... Potřebuju, nemám čas a ..."

Modré blesky. Málem mě propálila pohledem. Myslel jsem si, že nic horšího už v životě neuvidím. Dokud se v něm neobjevily zelené blesky.

"Myslela jsem, že chceš, abychom byli něco víc, než jen kamarádi, ale ty se jen pořád vykrucuješ. Jestli to chceš skončit, tak proč to neřekneš rovnou?"

Nevěděl jsem, co na to říct. Vlastně jsem nic říct nechtěl. Lena byla ten poslední, koho bych chtěl do situace s Johnniem zaplést.

Najednou ji z očí vytryskly slzy a rychle odešla. Tak to jsem totálně podělal. Ale pořád lepší, než kdyby se jí také začaly zdát ty hrozný sny.

Chobot otevřel láhev levné vodky, kterou koupil v sámošce U Přejezdu cestou do parku, napil se a nechal ji kolovat. Potom si zapálil a posadil se na opěradlo lavičky vedle Ficiho. Já seděl na obrubníku pískoviště, jehož písek byl již dávno použit na stavbu jednoho z přilehlých rodinných domků, napil se a zašklebil, neboť tak dobrou vodku jsem vážně nečekal. Poté jsem nabídl láhev Souložovi, který nervózně přešlapoval kolem, ale ten odmítl. Vrátil jsem láhev Chobotovi a sáhl za obrubník pro záložní láhev Gambrinusu. Když jsem si spravil chuť, ujal jsem se slova.

"Takže náš největší problém je v tom, že chceme zabít někoho, kdo už je mrtvej."

"Tak moment, moment. To jako myslíš zabít Jaye? To by znamenalo jít zpátky na hřbitov."

"Asi jo."

"A proč bychom tam jako kurva lezli? Jedinej důvod?"

"Naše sny."

"Naše sny? To, že můžou mít tři lidi stejnej sen, mě po sobotě vůbec nepřekvapuje. Ale to, že někdo ztratí zdravej rozum... Nemyslíš, že je to jen další způsob, jak nás nalákat? Kolik lidí asi chodí o půlnoci na hřbitov, aby je mohli použít. Tak prostě necháme tři blbečky, ať se jim zdá stejnej sen o konci světa. A pak už stačí jen počkat, až nám přijdou sami pěkně pod ruku."

"Nemyslím si, že ten sen přichází od Jaye. Myslím, že tak vypadá budoucnost."

"A kdo myslíš, že ti tu budoucnost ukázal. Bůh? Myslíš, že by tohle dopustil?"

Pokrčil jsem rameny. Tenkrát jsem ještě nevěděl vůbec nic o démonech, pekle, zombiích a ostatních nemrtvých. Jediné, co jsem tehdy věděl bylo, že musím jít zpátky na ten zpropadenej hřbitov.

"Tak jo, dobrá dejme tomu, že teď jsme v bezpečí," pokračoval jsem po krátké úvaze, "ale pořád je tu to výročí. Třeba se nic nestane. A třeba taky jo. A pak, co když se najdou takový dva blbečci jako jsme byli já a Jay a půjdou o půlnoci na hřbitov. A nemusí to bejt hned zejtra. Ten má dost času. Je totiž mrtvej."

Chobot jen rozhodil ruce.

"Takže, jak jsem říkal, náš největší problém je v tom, že chceme zabít někoho kdo už je mrtvej. Ve filmech stačí střelit zombíka do hlavy a je po něm. Ale já mám pocit, že Johnniem to tak lehký nebude.Navíc nemáme žádnou bouchačku."

"Tak ho rozsekáme uplně. Úplně celýho. Na tak malý kousky, který by sami o sobě nebyli schopný pohybu. A pak ho spálíme."

"To je super. A ty to uděláš?"

"Co jako?"

"Ptám se, jestli seš schopnej rozsekat někoho na malinký kousíčky. Ono je totiž něco jinýho zabít někoho kdo už je stejně dávno mrtvej a mezi takovou řezničinou jakou tady navrhuješ."

"Tak ho jenom spálíme."

"To myslíš jako polejt benzínem a zapálit?"

"A jak jinak?"

"A myslel jsi taky na to, že ti třeba zdrhne? Nesmíš totiž zapomínat, že je to mrtvola. I živej člověk ti bude chvíli utíkat, než umře. Ale tenhle?"

"Tak mu nejdřív useknem palici a pak ho spálíme."

"A čím?"

"Máš přece mačetu, vole."

"Tak já ti jí pučim."

"Proč mě, vole? Je to tvoje mačeta."

"Protože se mi nechce sekat hlavu svýmu nejlepšímu kámošovi, blbe."

"Teď jsi mě ranil. Sem si myslel, že tvůj nejlepší kámoš sem já."

Já chtěl říct Ficimu, že o našem přátelství nemám nejmenších pochyb. Ale už chvilku jsem pozoroval Soulože, který byl bledý jako stěna. Třásl se a jeho oč byly rudé, úplně zalité krví. Náhle se rozeběhl a s obrovskou silou strčil do Chobota. Ten přeletěl opěradlo lavičky a strhl sebou Ficiho, jenž seděl vedle. Pak Soulož přeskočil lavičku a dopadl přímo na Chobota. Než se Chobot vzpamatoval, Soulož ho svíral oběma rukama kolem hrdla tak silně, že se nezmohl na odpor. Přitom nepříčetně křičel.

"Tak pálit a sekat! Vás spálíme! Vás rozsekáme! Budeme vás mučit! Tak dlouho dokud nechcípnete! A potom taky!"

Snažil jsem se Soulože odtrhnout od Chobota, ale nešlo to. Náš čtyřiceti kilový mazánek s propadlým hrudníkem a stehny hubenějšími, než byli Chobotovi ruce, měl najednou sílu jako Hulk.

"Fici pomoc. Rychle!"

Fici se konečně zvedl ze země omráčen ranou, kterou mu Chobot nechtěně uštědřil. Společně jsme se snažili dostat Soulože z Chobota, ale marně. Soulož byl jako skála. A Chobot začínal modrat.

Popadl jsem nedopitou pivní láhev. Flaška zasvištěla vzduchem a roztříštila se o Souložovu lebku. Sevření konečně povolilo a Chobot se mohl nadechnout. Soulož ztratil vědomí.

"Co to toho magora popadlo do hajzlu!" vypadlo z Chobota, když se trochu rozdejchal.

Já zatím zjišťoval, esstli jsem Soulože nezabil. Nezabil. Stále pomalu dýchal, jen byl v bezvědomí. Ale jak se svalil z Chobota, vyhrnulo se mu triko a já uviděl a pochopil. Na Souložově boku zela velká barevná rána na jejíchž okrajích byli jasně patrné otisky lidských zubů.

Byl jsem v šoku. Všichni byli v šoku. A všechno se tím vysvětlovalo. Pokousali ho a on se měnil. Johnnie ani jeho stvůry ze hřbitova nesměli, neboť na něj patřili, ale Soulož nebyl nikde pohřben. Mohl jít kam se mu zlíbí, nakazit koho bude chtít. Nakonec budou ze všech zombie a ze světa bude jeden velký hřbitov. Johnnie bude volný.

"Myslíte, že se to dá nějak léčit?" zeptal se Fici.

"Jo. Mačetou," odpověděl jsem zcela vážně.

"Sakra lidi je to přece náš Soulož!" vykřikl Chobot, který se vždycky považoval spíš za Souložova staršího bráchu, než kámoše.

Otočili jsme se zpět k Souložovi, ale ten už tam nebyl.

Záhldl jsem ho na poslední chvíli, jak proskočil hustým křovím směrem ke kolejím. Na nic jsem nečekal a rozběhl se za ním s ostatními v patách.

Prodral jsem se křovím, přeběhl úzkou cestu vedoucí podél trati a ocitl se přímo v kolejišti. Právě v okamžiku, kdy se ozvala siréna oznamující blížící se vlak. Soulož mu šel přímo naproti.

Nechtěl, aby se z něj stal zombík, nechtěl abych mu usekl hlavu mačetou. Prostě šel a my mu v tom nemohli zabránit.

Stal jsem v zadní části obřadní síně a tupě zíral do prázdna. Neposlouchal jsem smuteční řeč. Byl jsem na pohřbu Johnnieho, Mlaďase a Fotra. A na všech těch pohrbech mlel někdo ty stejný věci. Někdo, kdo ty kluky vůbec neznal.

Rakev s ostatky jednoho z mých nejlepších kámošů pomalu zmizela kdesi pod pódiem. A když říkám ostatky, myslím to doslova. Po srážce s vlakem že Souloze moc nezbylo.

Když se pak smuteční hosté seradili, aby kondolovali pozustalym, s kluka a jsme se raději vytratili. Se soulozovyma rodica už jsme se potkali. Samozřejmě, že chtěli vědět, co se stalo. Samozřejmě, že nás z jeho smrti obviňovali. Samozřejmě, že jsme byli nad míru podezřelí. Už kolem nás zemřelo moc lidí. Proto jsme se raději hned poskonceni obřadu ztratili. A ne jen proto. Museli jsme si být na sto procent jisti, že Souloz už se nevrátí.

Za normálních okolností by byl nejspíš problém dostat se nepozorovaně do krematoria. Ale já měl bývalého spolužáka ze základní školy, jehož otec pracoval jako správce hřbitova. A protože bydleli v domku hned vedle hřbitova, měl celý komplex dobře prozkoumaný. Proto pro něj nebyl problém, dostat nás nepozorovaně až k pecím.

Přišli jsme akorát včas, abychom prosklenými dveřmi zahlédli, jak tělo našeho kamaráda pohltily plameny. Bylo po všem. Souloz už se nevrátí.

Pomalu jsme vyšli z krematoria a nenápadně se připojili ke hloucku spolužáků na parkovišti před hřbitovem. Toho, že jsme na chvíli zmizeli, si nikdo nevšiml. Stal jsem a nepritomne bloudí očima po okolí. Čekali jsme na našeho třídního a na to, jestli nás pustí domu, nebo odvede zpátky do školy. Ale mě to bylo nějak jedno. Zpopelneni kamaráda jsem viděl poprvé a doufal, že už nikdy neuvidím.

A pak jsem si naproti přes ulici zahlédl nějakého somraka, který se snažil upoutat mou pozornost.

"Hej Chobote, Fici vidíte támhletoho houmlesáka naproti?" ukázal jsem na bezďáka, který na mě mával.

"Ty vole, to není žádnej houmlesák, to je Jarda!" vykřikl Fici a chtěl se za ním rozběhnout.

Zastavil jsem ho.

"Proč tady takhle šaškuje? To je divný. Počkejte tady," řekl jsem a sám se vydal k Jardovi.

Když se Jarda dozvěděl o Souložově smrti, chtěl si s námi nutně promluvit. Jenže po Fotrově smrti dostal přísný policejní zákaz se s námi jakkoliv stýkat. A navíc měl pocit, že ho pořád někdo sleduje. Vymyslel proto plán jak se s námi spojit

Už z dálky mi naznačil prstem před ústy, abych jen poslouchal, že mluvit bude on.

"Nazdar Dee," řekl, když jsem k němu došel.

"Budu co nejstručnější. Nesmí nás nikdo vidět spolu, ale musím s vámi nutně mluvit, proto tenhle převlek."

Chtěl jsem něco říci, ale Jarda mě zastavil tím samým gestem,

"Znáš hospodu u Šneka?"

Přikývl jsem.

"A vedle ní průjezd, co bývá neustále otevřený?"

Opět jsem přikývl.

"Dobře. Tím průjezdem se dostanete do zahrady, která sousedí s tou mojí. Stačí, když přelezete plot a dostanete se ke mně, aniž by vás někdo viděl."

Chtěl jsem něco dodat, ale Jarda mě opět přerušil.

"Sakra, ten váš učitel si nás všimnul."

"Kouká sem?" zeptal jsem se.

"Je to horší. Jde sem."

Poodstoupil jsem pár kroků, vylovil z kapsy několik drobáků a hodil je po Jardovi.

"Na ty špíno. Kup si něco na sebe a pak si najdi práci!" Zakřičel jsem, aby měvšichni dobře slyšely.

Třídní, jehož jímalo určité podezření, si přestal Jardy, který se pustil do sbírání mincí úplně všímat, zaskočen mým hrubým jednáním.

Asi jsem se měl radsi nechat nachytat s Jardou, protože ta přednáška o lidech, jejich právech a úctě k nim, byla vážně ubijejicí.

Když nás třídní konečně propustil, zařídili jsme se podle Jardovi rady a za chvilju jsme stáli před jeho hospodou. Ovšem z druhé strany.

Chvilku jsme čekali než se Jarda objevil.

"Musel jsem se ujistit, že vás nikdo nesledoval."

"Hele Jardo, nepřeháníš to trochu?"

"Možná sem alkáč, ale určitě nejsem blázen. A krom toho, už pár dní nepiju. Po tom, co mi zavřeli hospodu mě to stejně už ani nebaví."

"To je nám líto, zavřeli ti to tady kvůli nám."

"Z toho si nic nedělej. To je to nejmenší co se poslední dobou stalo."

Jarda nás odvedl zadním vchodem do hospody a každému načepoval své proslulé pivo.

Potom nám vyprávěl jak mu přišli zavřít hospodu. Jak musel dokonce i Josefa co bydlel přímo u stolu, poslat pryč. O policejních hlídkách, které teď kroužili kolem jeho hospody každý den.

"A taky se mi zdál sen," pokračoval.

Po zádech mi přejel mráz.

"Zdálo se mi o vás třech a o Souložovi. O hřbitově a o oživlých mrtvolách. A potom o Souložovi jak skáče pod vlak a vy tomu nemůžete zabránit." A potom se mi zdálo o armádě mrtvých a zničené zemi. A tý armádě velel nějakej frajer ve vašich letech. Myslím, že jeho jméno jsem tu už taky někdy zaslech. Jmenoval se Johnnie. A nejhorší je, že ten sen se mi opakuje stále do kola. Co to znamená?"

"To znamená, že jsi pěkně v prdeli. Zrovna jako mi."

A Dick začal vypravovat Jardovi celý příběh.

A pak jsem Jardo i vyprávěl celý Jayův příběh. O tom jak se zabil, aby se po roce vrátil a využil nás ke svému šíleně u plánu na ovládnutí země za pomoci malé v kůži vázané knížky, podobně Necronomiconu z Evil Dead, která určitě z Evil Dead nebyla, ale Necronomixonu Ex-Mortis z pekla to určitě byl. Jen jsem to tenkrát ještě nevěděl.

Jarda byl mým vyprávěním tak rozrusen, že nám ani nebyl schopný natočit další pivo. Proto jsem se toho nakonec ujal sám. Natočil jsem nám Čtyři krásně orosene a chtěl se zeptat Jardy jestli s námi půjde do likvidace Johnnieho, když se venku ozval jakýsi hluk. Dívčí výkřik a poté dutá rána. Všichni čtyři jsme byli okamžitě venku. Pod oknem ležela Lena.

I ona se mnou chtěla mluvit. Jenže já se jí úspěšně vyhýbal. A tak nás po opuštění školy sledovala, až na Jardo u zahradu. Protože chtěla vědět co se děje v hospodě našla si na zahradě jakousi plechovku od barvy a stoupla si na ni, aby viděla dovnitř oknem, které na ni bylo vysoko. Po vyčerpávajícím balancování na malé ploše plechovky jí nakonec zdřevěněli nohy a Lena se rozplácla na zemi, kde jsme ji nasli.

Pomohl jsem vstát a zjistil jestli není zraněná. Potom jsem jí odvedl do hospody.Jarda, v jehož hospodě neexistovali žádné limonády ani půllitr, jí natočil pivo do tupláku.

Lena ho do sebe naklopila na jeden zátah a spustila.

"Chci jít s vámi."

"Nechceš."

"Chci jít s vámi. Všechno jsem slyšela. Máte přeci nějaký plán?"

"Plán čeho?"

"Richarde! Přestaň! Všechno jsem slyšela. O Jayovi. O zombikach. O té knize."

"Jo tohle. Jen si tu tak fantazirujem. Takové literární kroužek. Chápeš," snažil jsem se to nějak zakecat.

"Zda se mi to taky. Ten sen. Stačí na pár vteřin zavřít oči."

Tak tohle byla poslední kapka. Celou do u se Lene vyhýbám, aby se nedostala do problémů a ona už v nich je. Ten parchant Johnnie. Za tohle ho zabiju. Definitivně.

"S námi nepůjdeš," řekl jsem rezolutně.

"Teď jsem na tom stejně jako vy. Hrozí mi stejné nebezpečí jako vám. Mám právo tam být."

"Víš Leno, má nejhorší noční můra se právě naplnila. Myslel jsem, že když se ti budu vyhýbat, když tě vypudím z hlavy, Johnnie na tebe nikdy nepřijde a ty budeš v bezpečí. Mýlil jsem se a ty v bezpečí nejsi, ale rozhodně nepřipustím, abys s námi šla přímo do pekla. Zůstaneš tady."

"Tak proto ta změna ve tvém chování, proto jsi se mi vyhýbal."

"Šel bych třeba do pekla, abych tě ochránil."

"Já myslela, že ses na mě vykašlal a ty se mě jen snažíš chránit. To je tak romantický."

"To jsem celej já. Úplnej romantik," usmál jsem se a políbil ji.

Teď už nešlo jen o mě a mé kamarády. Teď šlo o život dívky, kterou jsem miloval. Další důvod dát do toho úplně všechno.

"Tak jo pánové, měli bychom probrat náš plán."

"My máme nějakej plán?" divil se Fici.

"No samozřejmě a poděkujte čété dvojce a jejím dokumentům, jež mi dali inspiraci."

"Hmm. Tak to sme v řiti."

"Nech ho mluvit," okrikla Ficiho Lena, což od ní nikdo nečekal.

Počkal jsem, až se z toho Fici vzpamatuje a pokračoval jsem.

"Shodli jsme se už, že nejlepší by bylo toho hajzla spálit.A nápad mě můj kámoš z krematoria. Dokázal by nám tam zajistit přístup. Jenže za prvé se mi nechce zatahovat do toho někoho dalšího, nehledě na to, že kdybychom si chtěli nenápadně vypůjčit krematorium, tak by si nás asi mohl někdo všimnout. Za druhý by tu mohl bejt malej problém s přepravou. Oba hřbitovy jsou na opačných koncích města. Nehledě na to, že kdybychom ho že hřbitova odnesli, dali by jsme mu tím svobodu. Nevím, co ho drží na hřbitově, ale zatím to funguje, tak bych to tak nechal."

"Tak jak ho chceš Teda spálit? Sám jsi říkal, že spálit člověka jen tak nejde."

"Jo to je pravda. To říkal," pritakaval Fici Chobotovi."

"Není to tak dávno co jsem v bedně viděl dokument o takzvaným samovznícení. Šlo o to, že byli nalezeni lidé, kteří shořeli třeba doma v posteli a zbyli z nich jenom nohy. Zajímavý na tom bylo, že stopy v pokoji svědčili o obrovském žáru, ale kolem toho těla neshořelo ani blbý prostěradlo. Co bylo, ale nejzajímavější, že člověk shořel úplně na popel. I s kostmi. Když spálej člověka v krematoriu, tak stejně zbydou části kostí, který pak musí ještě rozdrtit, než to všechno sesypou do urny. Tady shoří všechno. Byl tam jedinej svědek, kterej to viděl na vlastní oči. Vyprávěl, že šel po lese a najednou v listí viděl ženskou jak hoří malým modrým plamínkem, jakoby zevnitř. Tak běžel pro pomoc a když se po dvou hoďkách vrátil, tak ženská byla na popel. No a tak vědátoři, jak jinak, přišli na teorii svíčky. Totiž ten člověk vždycky ležel na něčem savým. Na posteli nebo na suchým listí a to fungovalo jako knot a lidskej tuk fungoval jako vosk. Při hoření stékal do postele a tak dlouho živil oheň, až všechno shořelo na hadry. Vědátoři samozřejmě nelenili a udělali pokus s prasetem. Jedinej problém a největší záhada byla, jak ty lidi vlastně začali hořet. Jenom u jediný baby se vědělo, že hulí jak tepelná elektrárna na Mostecku a že nejspíš usnula s cigárem. Tak to teda vyřešili tak, že totiž spousta lidí na sebe dneska cáká různý sračky a myslej si pak, jak báječně voněj, aniž by je napadlo, že na sebe vlastně lejou tuny hořlavin druhý a třetí třídy. Tak to prase polili trochou voňavky a zapálili. A vyšlo to. Sice jim to trochu víc čoudilo a tak, ale z čuníka nezbyli ani kopejtka. Takže jsem si říkal, že bychom to mohli zkusit taky. Dobrej podklad máme, protože Johnnieho rakev je jak malej pokojíček. Stačí vzít trochu nějaký voňavky a je po problému. Co vy na to?"

Moc se na to netbarili. Ale nakonec jsme se dohodli, že do toho o víkendu půjdeme. Bez Leny samozřejmě. Ta se uklidí s rodiči na chatu. Hlavně ať je co nejdál.

Slunce se pomalu blížilo k obzoru a jeho poslední paprsky si ledabyle pohrávali s barvou listí stromů, jenž spolu se svými jehličnatými příbuznými obklopovali starý lesní hřbitov za městem.

Zvuk ševelícího listí a doznívající zpěv ptáků přehlušovalo jen vzrušené povídání doléhající od party lidí, jenž se sem právě blížila.

Fici s Chobotem šli vpředu, oba s novou, čerstvě nabroušenou mačetou v ruce. Za nimi já, též s mačetu, která sice nebyla nová, ale o to vice se později proslaví. Řadu uzavíral hromotluk, který byl znám jako výčepní v hospodě u Vojáka. V každé ruce držel jedno dlouhé rovné kopí a na zádech měl podlouhlí balík, o kterém nikomu neřekl co v něm je.

Když jsme dorazili ke starému lesnímu hřbitovu za městem, svěřil jsem svou mačetu Chobotovi a klidně vešel na hřbitov. Nemusel jsem se bát, neboť podle všech dosavadních pravidel mrtvý neožívali za dne. Musel jsem se však ujistit, je-li hřbitov opravdu prázdný. Blížila se noc a nebylo pravděpodobné, že by zde snad byli nějací návštěvníci. Neopatrnost však mohla zhatit celý náš plán.

Prohlédl jsem hřbitov a pokynul ostatním, aby vstoupili. Rázem se mi vybavila naše poslední noc tady. Vzal jsem si od Chobota mačetu a šel rovnou k Johnnieho hrobu.

Jarda s Chobotem, jako by nic odsunuli těžkou náhrobní desku, zatímco já s Ficim jsme je kryli. z každého, kdo by zde byl navíc. Podle teorie sice měli mrtvý ožívat až o půlnoci, ale podle jiné teorie by neměli ožívat vůbec. Opatrnost byla na místě.

Nahlédl jsem do otevřeného hrobu a spatřil Jayovu rakev přesně takovou, jak jsem si ji pamatoval z pohřbu.

Z Ficiho batohu jsem vyndal páčidlo a lano, po kterém jsem se spustil dolů O tom kdo se spustí do hrobu jsme dlouho nediskutovali. Byl to můj nápad, tak to bylo jasné.

Pozorně jsem si prohlédl rakev a potom pomalu vytaháhl hřebíky tak, abych nadělal co nejmenší hluk. I tak mi při vrzání dřeva tuhla krav v žilách. Když byli všechny hřebíky venku, zkontroloval jsem dvě ostrá kopí, která mi trčela nad hlavou. Vše bylo připraveno.

Odhodil jsem stranou masivní víko rakve. Přitiskl se na stěnu hrobu. Kolem zasvištěla dvě kopí. Jedno v místech, kde měla být hlava, druhé v místě hrudníku. Ozvali se dvě duté rány, když dvě kopí prorazila dno rakve.

"Není tam."

"Co?" konečně jsem se odvážil podívat do rakve, ze které trčela dvě kopí. Byla prázdná.

A pak jsem zpanikaril.

Když nebyl Johnnie tady, znamenalo to, že půlnoční zákon neplatí a že muže být kdekoliv. Okamžitě jsem byl z hrobky vvenk, popadl mačetu a čekal od kud zaútočí.. Nic se nestalo.

Celý můj plán závisel na předpokladu, že dostaneme Jaye bez odporu v jeho rakvi.

Dvě kopí měli Jaye znehybnět a znemožnit mu útěk. To mi mělo poskytnout dostatek času na provedeni plánu s dokonalým hořením za pomocí samovznícení, podpořeného máminým parfémem. Ale teď byl celý plán byl v tahu.

"Co teď?" zeptal se Chobot.

Nevěděl jsem. Radši jsem si zapálil a přemýšlel.

"Když položíš na zem dřevěnou desku a praštíš do ní ozve se rána. Ale jaká rána?" položil jsem po chvíli otázku a sám si na ni odpověděl.

"Tupá rána, protože je pod deskou zem. Ale rozhodně ne dutá, jako když pod tou deskou nic není."

Uchopil jedno z kopí a vší silou na něj zatlačil. Kopí projelo rakví a já málem spadl do rakve, kdyby mě Jarda nechytil.

"Potřebuji dobrovolníka. Ta rakev musí pryč."

Jarda jen pokrčil rameny a skočil do hrobu. Popadl těžkou dřevěnou rakev, jako by vůbec nic nevazila a opřel ji o stěnu hrobu.

Bylo to přesně jak jsem předpokládal. Pod rakví se nacházela asi tři metry hluboká šachta. Na jejím dně se nacházela další vodorovná asi metr a půl vysoká chodba, která se svažovala kamsi pod hřbitov. Co mě však zarazilo nejvíc, byly ty zvuky. Vzdálené zvuky vycházející z šachty, jež dosvědčovali, že na zdejším hřbitově je nezvykle živo.

"Vemte všechny zbraně a jdeme," zavelel jsem.

"Co. Zbláznil ses?"

"Jo vole. Zbláznil ses? " strčil do mě Chobot. "Je to děsně úzký. Ani nevíme kam to vede. A nikdo nám nebude krejt záda."

"Záda? Ty vole jestli něco neuděláme, Vo ty záda pridem. Druhá šance není. Musíme to zkusit teď hned, jinak je po nás."

"Ale kolik jich tam bude. Kdybychom měli aspoň pořádný zbraně."

"Třeba pořádný pumpovací brokovnice. Jenže tohle není americkej film bohužel. Jestli odsaď teď odejdeme, tak zjistí, že jsme tu byli a pak už se dolu nikdy nedostaneme."

"Ani kdyby to byl ruskej film. A mi po nich stříleli Kalašnikovama?" ozvalo se ze shora, kde stál Jarda s cigaretou v koutku úst a z balíku, o kterém nikomu nechtěl říct co v něm je, vybaloval legendární sovětskou zbraň.

"Kurva Jardo, kde si to sebral?"

"Zapomínáš, že jsem byl důstojníkem naší lidově demokratický armády. A potom, když rusáci v jednadevadesátým opouštěli naši drahou vlast, flaška vodky pro ně měla větší cenu."

Jarda seskočil do hrobky a demonstrativně zacvakl zásobník ne své místo. "Uhněte. Půjdu první."

Jarda se pomalu spustil do šachty a potom se s menšími obtížemi vsunul do úzké chodby s myšlenkou, že jestli se někde v předu chodba ještě o malinko zúží, dál určitě neprojde. Za ním jsem bez obtíží spustil já s Ficim. Řádu tentokrat uzavíral Chobot, který měl stejně problémy vtestnat se do chodby jako Jarda. Navíc nesl obě kopí, která byla téměř o polovinu zkrácená, jinak by neprošla zlomem mezi svislou a vodorovnou šachtou.

Stačilo ujít pár metrů a pohltila nás naprostá tma. Vyndal jsem z kapsy malé červené světlo a chtěl ho podat Jardovi, když za mnou jemně cvaklo a prostor kolem prozářilo jasné a oslepující světlo, které si našlo i tu nejmenší skulinku mezi Jardou a stěnou šachty a osvítilo ji do dálky. Rychle jsem se otočil a naprosto oslepen tou záři nahmatal Ficiho ruce a vyrval mu z nich obrovskou halogenovou lampu. Nahmatal jsem tlačítko a s téměř neslyšitelným cvaknutím ji opět vypnul.

Trvalo několik minut, než jsem si opět zvykl na naprostou tmu, ale i těch několik minut se zdálo být věčností po kterou jsem byl úplně slepý.

Potom jsem konečně rozsvítil svoje malé světlo a z hodně velké blízkosti s ním posvítil Ficimu do obličeje.

,,Co to kurva děláš?" vyjel jsem na Ficiho z ostra, přesto šeptem.

"Co bych dělal?" nechápal Fici, "Chtěl jsem nám trochu posvítit na cestu."

"Tímhle?" zvedl jsem baterku Ficimu před obličej.

"A čím asi jiným? Tohle je Halotron 3000 vole. Výkon jako tisíc zářivek, s tím dosvítíš tři kilometry daleko."

"Ty vole! S tímhle bys dosvítil nejmíň až na Mars! A kde jsi to vůbec sebral?"

"Od Horsta vole,"

"Fici, ty vole," ukázal jsem mu svoje červené světlo, "tohle nám posvítí na cestu dostatečně a patnáct kilometrů před námi o nás nebude nikdo vědět. Navíc červený světlo nezužuje zorničky, takže když ho vypnu nebudeme si muset znovu zvykat na tmu."

"To máš zase z ňákýho filmu?" zeptal se Fici.

"Víš jak na ponorkách používaj červený světlo? Tím ty námořníci nechtěj říct, že maj na palubě bordel. To je proto, že kdyby si kapitán svítil takovým sluníčkem jako ty a pak by v noci vykouknul ven periskopem, tak by viděl úplný hovno, už chápeš?"

"Jo debile. Nejsem malej. Tak se mnou tak nemluv."

Raději jsem podal své světlo Jardovi a pokračovali jsme v cestě.

Ani Jarda nebyl moc nadšen z Ficiho Halotronu, ale ta chvilka intenzivního světla nám dala docela dobrou představu o tom, co se skrývá před nimi. Byla to dlouhá rovná chodba, mírně se svažující do středu hřbitova. Neústily do ní žádné další šachty. Nemuseli jsme se obávat z náhlého útoku ze strany ani toho, že bychom snad zabloudili v nepřehledném labyrintu chodeb. Vypadalo to jako soukromá VIP chodba, která ústila přímo v pekle.

Zvuky, které k nám doléhaly na povrchu, teď byli zřetelnější.

Po několika minutách tiché a plíživé chůze vypnul Jarda mé červené světlo. Už ho nepotřeboval.

Chodba ustila do obrovské, asi dvacet metrů hluboké jeskyně, která se táhla zpět pod chodbou, kterou jsme přišly a bylo pravděpodobné že se rozkládá pod celým hřbitovem. Středem jeskyně protékala malá podzemní říčka a po obvodě bylo vidět mnoho dalších přístupových chodeb. Vše bylo vidět díky mdlému svitu náhrobních svící a petrolejek, kterými byl celý prostor osvětlen. Ty světla tam přinesly oživlý mrtvý, kteří se pohybovali všude kolem. Bylo to opravdové město oživlých mrtvých. Byly jich tam dole stovky. Stovky mrtvol v různém stádiu rozkladu. Stovky mrtvol, které jen čekali na Jayův povel k útoku.

Leželi jsme vedle sebe v ústí chodby, fascinováni morbidním divadlem pod nami.

"Musí jich tam dole být stovky. Možná i tisíce," řekl po chvíli pozorování Jarda. "Tolik jich sundat nezvládnem. Tolik nábojů nemá ani Old Shatterhand."

"Chtělo by to atomovku," řekl po chvíli Fici.

"Tak zavolej Horstovi. Třeba, když zavoláš hned, pošle ti jednu zcela zdarma."

"WS Atomovka 3000," přisadil si Chobot, "nezbytný pomocník do každé domácnosti."

Náhle se ke mě donesl závan zatuchlého a hnilobně zapáchajícího vzduchu zezdola a mě se zvedl žaludek. Větší smrad jsev v životě necítil. Ale naštěstí jsem to ustal. Hodit teď dolů savli by asi nebyl dobrý nápad.

Fascinován jsem hleděl na divadlo pod sebou. Něco takového se vážně jen tak nevidí. Škoda, že na sociální vhled do života nemrtvých teď nebyl čas. Musel jsem najít Johnnieho. Tenkrát jsem si myslel, že když ho zlikviduje, zlikviduje s ním i celou hrozbu. Dnes už vím, že tomu tak není.

Ale ať jsem hledal jak jsem chtěl, Johnnieho jsem nenašel. Ale něco jsem udělat musel. A neměl jsem moc na výběr. Buď jsem se mohl pustit po šikmé cestě dolů, do středu jeskyně, nebo po úzké rimse, která obepinala celou jeskyní a končila v umělé vytvořené otvoru na druhém konci jeskyně. Dolů mezi zombiky se mi nechtělo. Na úzkou římsu taky ne, ale něco jsem udělat musel.

Naznačil jsem Jardovi, aby mi podal Kalašnikova a přesunul ho k Ficimu.

"Teď mě dobře poslouchej. Já s Chobotem a s Jardou teď půjdeme prozkoumat co je v tom otvoru, ale potřebujme někoho, kdo nám bude krýt naší jedinou únikovou cestu."

"To mě tu jako necháte samotnyho? Nikdy sem z toho nestrilel."

"Je to snadný. Tohle je pracovní konec," ukázal jsem na Ústí hlavně. "Namiris ho zombakovi na řepu a stisknes spisust. Nic na tom není. S tímhle umej střílet i děti v Africe."

"Jen nestrilej dávkou," dodal k tomu Jarda, "jinak to bude lítat po celý jeskyní."

"A co je dávka?" Fici ukázal na přepínač střelby. "Je to ruský ty vole. Já neumím ruský."

"Ja taky ne. Stlac to až dolů. A hlavně nikam nechoď."

Ještě jsem si vzal od Ficiho Halotron a pusti se po římse, která se na několika místech nebezpečně zužovala. Když jsem dorazil k otvoru, ve kterém byla naprostá tma, rozsvítil jsem sve malé červené světlo a vstoupil dovnitř.

Zrovna jsem s Jardou vytvářeli něco u jedné z nádob, které jsme objevili v jeskyni, zatím co Chobot nam na práci svítil Ficiho baterkou schovanou pod mikinou, když do jeskyně z nenadani vpadl Fici. Instinktivně jsem po něm chtěl hodit mačetu.

"To sem já."

"Ty krávo Fici! Ty debile! Co tady kurva děláš?"

Vážně jsem málem dostal infarkt.

"Dlouho jste nešli a ..."

"Dlouho jsme nešli? Neměl si náhodou hlídat?"

"Měl jsem strach, že se vám něco stalo," řekl Fici omluvně.

Vrátil jsem se zpět k rozdělané práci.

"Hele co to tam máte?"

"Prosím tě Fici, hlavně tady na nic nešahej."

Fici nechápal.

"Všechny tyhle sudy tady jsou naplněný nitrákem. Nitroglycerinem. Z toho se dělá dynamit."

"Jo já vím co to je," řekl Fici dotčeně. "Samostatně je velice nestabilní. Stačí blbý slovo a všechno letí."

"Přesně tak Fici, tak drž radši hubu a hlídej vchod."

Dokončili jsme práci u jednoho ze sudů plných nitroglycerinu a připravili se na odchod.

"Jak víte, že je to nitrak?"

Jarda to ví. Je to bejvala guma."

"Tak hele mladej," ohradil se Jarda, " já ti taky neříkám padesatikilovej chcipaku. Tak bacha."

"Sorry jako," řekl jsem jen.

"Jak to chcete odpálit?"

"Fici, ty vole. Co myslíš? Necháme tady jedno tupý hovado, ať do toho majzne kladivem."

"Aha," řekl Fici zamyslene. "A kdo to bude?"

"Původně jsme mysleli, že ty. Ale nemáme kladivo, tak to bude muset jít jinak."

Nevěděli jsme, jak se sem mohlo dostat takové množství nitroglycerinu, ale jak správně řekl Fici, odpálit ho by neměl být žádný velký problém. Na zpáteční cestu jsem vstoupil jako první. Za mnou šel Fici, který byl rád, že se mu vrátil jeho Halotron 3000 a řadu tentokrát uzavíral Jarda, který byl zase rád, že se mu vrátil jeho Kalašnikov.

Nedošli jsme ani doprostřed římsy, když povolila pod Chobotovou těžkou váhou. Chobot chvíli vrávoral na římse snažíce se nabýt opět rovnováhy a potom už se řítil dolů. V poslední chvíli ho zachytil Fici. Praštil sebou na římsu a držel Chobota jen jednou rukou. To nemohl dát. Já mu pomoct nemohl. Přes Ficiho jsem se nedostal. Ale naštěstí byl z druhé strany Jarda. Hodil mi Kalacha a lehl si na římsu. Natáhl svou obrovskou tlapu k Chobotovi, který se jí zachytil. Právě včas, neboť Fici už tu váhu neudržel a Chobot mu vyklouz.

A nejen to. Ke dnu jeskyně se snesla sprska uvolněného kamení. Osazenstvo dole bylo rázem na nohou. Jeskyní se roznesl nelidsky řev. Už o nás věděli a šli po nás

Tak jo. Jak to říkal Jarda. Přepínač střelby pěkně až dolů. Pazbu zapařit do ramene. Zamířit a zmáčknout spoušť.

Ani já nikdy z ostré zbraně nestrilel. Překvapilo mě, jak kopla. Moje vzduchová takhle nekopala. Moje vzduchová byla americká pumpovacka, nepihanela ji pružina, nekopala vůbec.

Ale trefil jsem se. První zombik to koupil do prostředí hrudi. Ani ho o nezpomalilo. Ale když už jsem věděl, jak se zbraň chová, dal jsem si víc záležet. Druhá rána šla pěkně na komoru. Zombikiva hlava se rozletela na kusy. Pálil jsem dal. Začínalo mi to jít pěkně od ruky. Na práci se zbraněmi jsem měl talent. O tom nebylo pochyb. Ale zombik bylo prostě moc. I když jsem je košil jako kuželky, stále přibývalo. Už vstoupili na římsu. Ještě chvilku a dostanou nás.

Prepl jsem režim střelby na auto. Všiml jsem si, že zombikum dělá problém udržet se na úzké rimse. Jeskyní se rozlehlá dávka z automatu. Trochu to se mnou zamával. Možná i trochu víc. Málem jsem že římsy spadl. Ale střelba svůj účel splnila. V nemrtvých zůstalo něco z instinkt k přežití. Jakmile je zasáhla moje střelba, ztratili rovnováhu a instinktivně se snažili něčeho zachytit. A tak sebou do propasti sthavali ostatní. Po desítkách. Jenže jich byli stovky, možná tisíce. A mě začali docházet náboje.

A pak jsem v tom neuvěřitelně kravál zaslechl ještě něco. Výkřik. Výkřik ztrácejí i se v dali. Ten hlas jsem znal. Otočil jsem se.

Na rimse, naproti sobě leželi Fici s Jardou. Každý jednu ruku natazenou do propasti pod sebou. Obě ruce byli prázdné. Podíval jsem se dolů a dvacet metrů pod sebou zahlédl Chobotovi tělo. Bylo celé pilamane. Ten pád nemohl přežít.

Fici s Jardou se nehybali. Byli v šoku.

Otočil jsem se zpět k zombikum a vzteky do nich vystrilel poslední náboje. Další dva zásobníky u sebe měl Jarda. Ale bylo to jedno. Zombik bylo tolik, že by se jimi neprostrilel ani major Matrix.

"Zpátky do jeskyně!" zařval jsem a ukázal směrem k jeskyni ze které jsme se celou dobu snažili dostat.

Jarda se konečně probral. Zvedl se z římsy a pomohl na nohy Ficimu.

A potom jsme se vrátili zpět do jeskyně plně výbušnin.

"Fici!" Zakřičel jsem a lekl se neboť Fici stál hned vedle mě .

"Baterku!"

Vzal jsem si od Ficiho Halotron 3000, zmackl tlačítko a nic.

"Kurva!" zakřičel jsem a začal třást baterkou, která se nejspíš poškodila, když Fici upadl na římse.

Baterka se konečně rozsvítila a jejím silným světlem začal prohledávat stěny jeskyně.

Konečně jsem si mohl prohlédnout její obsah. Celá jeskyně byla zaplněná sudy a různými nádobami, které mrtvý nejspíš sesbirali po hřbitově a na skládce, kterou si někdo udělal v jeho zadní části. A všechny ty nádoby byli plné nitroglycerinu. Bylo ho tu tolik, že by to dokázalo srovnat se zemí půlku města.

"Co to tady kurva vůbec děláme," zeptal se Fici. "Vždyť to tady může každou chvíli bouchnout. Stačí blbý slovo a ..."

"Tak proč nedržíš hubu," přerušil jsem ho.

"Tady ten bordel, ty sudy a tu vanu tamhle v rohu sem museli nějak dostat. A koukni na ně. Sotva se na tý římse sami udržej: Natož aby sem po ní něco táhly. Musí tu bejt někde další vchod."

A potom jsem ho konečně našel. Další vchod zakrytý špinavou plachtou a za ním chodba prudce stoupající k povrchu. Neváhal jsem ani vteřinu a vlezl do šachty pronásledován svými kamarády. Netrvalo ani minutu a konečně jsme byli venku. Vylezli jsme ze země u zdi kostela jen několik metrů od hřbitovní bbrány.Vzpomněl jsem si. Bylo to těch několik betonových skruží, o kterých jsme si vždycky s Jayem mysleli, že z nich na ně něco vyskočí až půjdou kolem. Ty skruže tam museli být už mnoho let a nikdo si jich nevšímal. Johnnie jich využil a udělal v nich vchod do své jeskyně plné smrti. Vchod, který byl všem na očích ale nikdo o něm nevěděl.

Naposledy jsem se podíval do díry, ze které jsme právě vylezli

a zhluboka si oddechl. Nikdo za námi nešel, ale to jsem čekal.. Johnnie by nedopustil, aby se mu po jeskyní plné nitráku motala banda zombíků, co se sotva udrží na nohu. Vlastně jsem si nějak nedokázal představit, jak by s něčím takovým chtěl ovládnout svět. I když je fakt, že nám dali zabrat pořádně. V množství je síla.

Ukázal jsem do díry fakáče, otočil se a odešel. Už to bylo jen pár metrů. Pár metrů ke hřbitovní bráně,aby tenhle příběh skončil. Neušel jsem však ani tři kroky a ztuhnul. Krom mých přeživších kamarádů,stál před bránou ještě někdo jiný.

Toho debila v bílém obleku jsem poznával. Vypadal úplně stejně jako když jsem ho viděl naposled. To on měl to debilni přání, být pohřben v bílém v otevřené rakví. A protože tenkrát uměl skvělé ovlivňovat lidí, někdo mu to přání splnil.

Ty další dva jsem neznal. Ale byly to vazby. Jeden držel Ticino a druhý Jardu. Oba v černých oblecích. Oba bledé mrtvolně tváře.

"Tak jsi nakonec přišel," promluvil konečně Johnnie. "Dlouho jsme se neviděli Dicku."

"Jo kurevsky dlouho. Hádám asi tak rok?"

"Jo asi tak," pokračoval Johnnie velice přátelským tonem. "A jak ses vlastně vůbec měl celou tu dobu?"

"Ale znáš to ne? Samá chlastačka, párty a šlapky. Prostě pohoda. A co ty? Tady. Na hřbitově."

"Ani bys nevěřil co všechno se dá na takovém hřbitově zažit Dicku. Kolik zajímavejch lidí tady můžeš potkat. Tak třeba tyhle dva. Víš, že jsou to dvojčata?"

Znovu jsem si prohled ty dvě vazby v černém. Vážně si byli dost podobní.

"Kdysi to byli mistři Evropy ve vzpěračství. Tahali činky od rána do večera, proto jsou tak namakaný. Jeden rok vyhrál titul ten a druhej zase ten. Hádali se tak dlouho kdo z nich je lepší, až se jednoho krásnýho dne pobodali. No a teď jsou tady a dělaj mi ochranku. A máme tu spoustu dalších a hodnotnějších lidí."

"Myslíš třeba ty tam dole? Ty hovada, co se sotva udržení na nohou? US Arma to zrovna není.

"To, co jste viděli tam, dole je jenom špína. Odpad. Ale představ si až tyhle zrůdy vyrazí do ulic. Představ si tu hrůzu a paniku, jakou vyvolaji. A my ostatní zatím budeme mít dost času uskutečnit nás plan."

"Jakej plán?"

Netrpělivě jsem se podíval na hodinky. To hovado mrtvý pořád mele a nám dochází cas. Zapomněl jsem, že svoje úžasný hodinky už nemam. A Johnnie si toho nemohl nevsimnout.půlnoc se blížila, zapomněl však, že své hodinky už nemá. Jay si toho nemohl nevšimnout.

"Á Dick ztratil svoje úžasný nepřekonatelný hodinky."

"Asi sem je zapomněl u tebe doma," kývl jsem hlavou k Johnnieho hrobu. "Radši mě přestaň napínat a řekni mi konečně co se má stát o půlnoci."

"Nic Dee, vůbec nic."

"Nic? Tak k čemu celá tahle saskarna?"

"Půlnoc s tím nemá nic společnýho. Byla to jen záminka, jak vás sem nalákat. Nikdy bych vás sem nedostal, kdybyste si nemysleli, že se má stát něco o půlnoci a že když nezjistíte co, nakonec všichni umřete. Nikdy tady nešlo o nějakou půlnoc, ale o vás.

"Proč?"

"Pochop Dee i mi musíme dodržovat určitá pravidla. Když umřeš a pohřbí tě, nemůžeš si jen tak běhat po světě. Jsi vázán k místu, kde jsi byl pohřben. V mém případě je to tenhle hřbitov. Nevím proč, ale je to tak.

"A co s tím máme mi společnýho?" stále jsem nechápal..

"Vy s tím máte společnýho všechno. Až umřete a stanou se z vás jedni z nás, vyrazíte do světa a tam přeměníte další a další lidi. Nebudete nikde pohřbeni, a tak pro vás nebudou existovat žádné hranice. Ani pro ty co přijdou po vás a to je zase dobře pro nás. Nemůžeme překročit hranice hřbitova, ale můžeme je rozšířit. Kdyby tenkrát proběhla Souložova proměna až do konce, mohlo to být všechno za náma. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že na hřbitově jsou lepší a horší lidi? A mezi těma lepšíma existuje i pár dobrých chemiků, co dokážou vyrobit výbušninu skoro ze všeho. S pomocí tebe a našeho nitráku uděláme ve městě takovej chaos, že až si lidi uvědoměj, co se děje, už nás bude tolik, že nás nikdo nezastaví. Víš, jak se to zpívá v tý naší písničce? Nakonec to vyhrajete mrtvý skončej v hrobě, za pár let se stejně všichni sejdem na hřbitově. Jenže tentokrát vyhrajeme mi a z celý země bude jeden velkej hřbitov a já mu budu vládnout."

"To jako vážně?" nevěřícně jsem kroutil hlavou.

"To jako vážně. A dost už řeči.Skoncime to, ať se konečně trochu pohnem."

"Muzu mít poslední přání?" zeptal jsem se a horečně přemýšlel,jak z toho ven.

"Vlastně proč ne," odpověděl s úsměvem Johnnie.

"Dal bych si cigáro. Ale nemám zapalovač."

"Tak s tím ti nepomůžu. Nemrtvý nekouří."

"Fici má zipaka. Půst ho ať mi připálit."

Johnnie jen pokrčila rameny a mávl na vazbu která Ticino pustila. Taková stará finta a on na ni skočil.

Vytáhl jsem z kapsy krabičku Sparet a jednu podal Rodinu. Oba jsme si zapálili, ale já jsem ještě Vidinu ukázal něco tak, aby to Johnnie neviděl. Fici lehce kývl hlavou. Pochopil.

Zase jsem se otočil k Johnniemu a blaženě mu vyfoukl kouř do ksichtu.

"Ale řekni mi jedno. Jen jednu věc. Jak? Jak to, že nejsi mrtvý. Jakto, že oni nejsou mrtvý? Jak je můžeš ovládat?"

"Vzpominas?" Johnnie vytáhl z vnitřní kapsy saka malou v kůži vázanou knížku. "Rikal jsem ti přece, že tahle kniha má velkou moc. To ona že mě udělala nemrtvého. To ona mi dala moc nad celým hřbitovem. Ona že mě udělá vládce celé země."

"Jo takhle?" chtěl jsem Johnniemu do ksichtu maminku voňavku, kterou jsem chtěl původně použít jako katalyzátor k jeho zpopelnění. V dokumentu, co jsem viděl v bedně to dělali taky tak.

Johnnie byl na okamžik vyveden z míry, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Nakonec propukl v záchvat smíchu.

"Co to má jako bejt? To je snad mámina voňavka ne? To mě chceš zabít tímhle smradem?"

"Vole jak víš, co moje máma používá za voňavku?"

Kyvl jsem na Ficiho. Ten jednoruč otevřel zipak a zapálil ho. Měl to skvělé natrenovane. Všechno jedním pohybem. Asi se s tím zapalovačem dost nudil, když nikdy neměl cigára a tak alespoň trénoval. A potom ho hodil na Johnnieho.

Mámina voňavka hořela dokonale. Jay vzplál jako pochodeň. Asi se bál o svou fasádu, neboť začal křičet na své bodyguardy, aby ho uhasili. Ti poslechli. Pustili Jardu a běželi za svým pánem. Ani my nelenili a běželi ven ze hřbitova. Proběhly jsme hřbitovní branou. Byli jsme volní. Jay za námi nemohl.

Bodyguardum se Johnnieho podařilo uhasit celkem rychle. I tak byl nehezky popálený.nNaprosto nepříčetnýbvyskočil na mříže hřbitovní brány a s řevem s nimi začal vztekle lomcovat.

"Zabiju tě!" křičel na mě jako smyslů zbaveny. "Jednou sem nakonec někdo přijde. Třeba stejný kluci jako jsme byli my a já je použiju a potom si tě najdu a zničím tě."

Chvilku jsem ho poslouchal, ale pak jsem si vzpomněl, že už nám asi nezbývá mnoho času a automaticky se podíval na hodinky, které už jsem neměl.

"Seru na tvoje hodinky!"

Tak to jsem chápal. Ty hodinky jsem dostal před třemi lety k Vánocům. Měli úplně všechno.Kalendar, budík, stopky, světlo a taky odpočet času. Machroval jsem s nimi všude kam jsem přišel. Johnnie mi ty hodinky vždycky zavidel. A proto je nesnášel.

"Máš pravdu Johnnie. Já žádný hodinky nepotřebuju. Já vím přesně kolik je hodin. Je přesně tak akorát aby si táhnul do pekla, kam patříš. A víš co Honzíku? Tam pozdravuj!"

Na víc jsem nečekal a utíkal po cestě dolů k městu. V zatáčce jsem se ještě naposled ohlédl. Johnnie už na bráně neviděl. Musel pochopit, k čemu se schyluje a musel se pokusit tomu zabránit.

Seběhl jsem po cestě až tam kde začínaly první domy. Byla tam pod silnicí velká betonová roura, která sloužila pro odvod přebytečné vody z přilehlého pole. Vlezl jsem do roury. Jarda s Vidím už tu na mě čekali.

Pevné jsem se v rouře zapřel a čekal. Představoval jsem si, co se asi teď děje v Johnnieho jeskyni. Jak prohledává nádoby s nitrakem, ale jde mu to děsně pomalu, protože musí být opatrný. A pak. U jedné z nádob se modré rozsvítí malý digitální display, na kterém se číslice odpočtu změní na šest nul. Game over Johnnie. Místo zapínání vyletí že zobrazovaných hodinek malá oranžová jiskra. A potom...

Krajinou se rozlehl ohlušující řev výbuchu. Temná obloha nad hřbitovem se rozzářila jasným světlem. Z noci se stal den. Za vším následovala mohutná tlaková vlna, která si razila cestu lesíkem a za sebou nechávala spoušť. Když se přehnala kolem roury, přísahal bych, že z roury byl odsát všechen vzduch. Nejspíš tomu tak částečně opravdu bylo. Za tlakovou vlnou se valila další, která změnila ráz krajiny navždy. Země se třásla a rodinné domy na okraji města se hroutily jako domečky z karet. Betonová roura byla mocnou silou vyrvána ze země a na vlnách horniny putovala do města. Trvalo to dlouho a já měl pocit, že to snad nikdy neskonci. Ale nakonec se nás pohyb zastavil. Otřesy ustaly. Konečně bylo po všem. Pro nás bylo po všem. Pro lidi z města noční můra teprve začínala. Mohutný výbuch srovnal se zemí téměř celou jednu městskou čtvrť.

Kapitola 18.

Teprve denní světlo odhalilo škody napáchané nevysvětlitelným podzemním výbuchem. Místo hřbitova zde byl jen obrovský kráter. Místo lesíka, který hřbitov obklopoval, byla jen hromádka polámaných kmenů. Díky otřesům po výbuchu zmizela celá jedna městská čtvrť. Okenní tabulky byli popraskané až na druhé straně města.

Nikdo nedokázal s jistotou říct co se zde osudné noci vlastně stalo. Už vůbec ne kde se pod hřbitovem vzalo takové množství munice. Nakonec vznikla teorie, podle které byl pod hřbitovem tajný zapomenutý muniční sklad z druhé světové války. A protože někteří známý hledači pokladů tvrdily něco podobného už dávno, byla tato teorie nakonec povýšena na skutečnost.

Život ve městě se pomalu vracel do normálu. Sklenáři si mnuli ruce nad výdělkem, Obchodníci přeplňovali své obchody balenou vodou, neboť bylo jisté, že voda z totálně zničené vodárny nad hřbitovem, dlouho nepoteče.

O hřbitovu bylo rozhodnuto, že bude zachována úcta k místu posledního odpočinku. Obrovský kráter byl zavezen a povrch zarovnán do původní roviny. Les byl znovu osazen. Uprostřed loučky, toho jediného, co zde zbylo, byli postaveny dva pomníky. Do jednoho byli vytesány jména těch, co zahynuli při výbuchu. Na druhém byli jména těch, jenž zde byli kdysi pohřbeni, seřazena podle data úmrtí. A tak na samém konci tohoto pomníku, hluboko na pomyslném dně bylo vyryto: Jan Procházka 16.2.1981 - 3.5.1997

Dick se otočil zády k pomníku a ze zadní kapsy kalhot vytáhl malou v kůži vázanou knížku.

Usmál se. "Tak teď to rozjedem."

Hřbitovní hymna

Do půlnoci to je prdel, všichni jsou tu machři

Po půlnoci to je prdel, všichni zdrhaj na tři

Na zdi od hřbitova sedí střihorukej Freddy

Lítaj ruce, nohy, hlavy on je pořád ready

Zamilovaný romantici válej se zde ve křoví

Co tam, ale dělaj, ti nikdo nepoví

Nikoho to nezajímá, děláme to taky

A když se ti to nelíbí, tak chcípni, vítej zpátky

O pár hrobů dál, seděj tři šestky

U nohou maj pentagram a vypálený švestky

A když se třem šestkám podaří to co chtěli

Tak to by sme měli, celej svět je v prdeli

Za hřbitovní zdí je dneska neobvykle živo

Kempujou tam trempové, chlastaj rum a pivo

Chlast z tebe vyžene náladu šerou

Dneska nás asi pořádně vožerou

Aj já o půlnoci s mrtvejma hraju karty

Jsem opřenej o hrob a kouřim tvrdý Sparty

Občas přijde krásná dívka, začne mi rvát do hlavy

Ať jdu mezi živý, že to není tak moc zlý

A já jí říkám ne, nevylezu ven

Venku je to samej kec a samej černej den

I když jsme na hřbitově je tady dost živo

Každej kdo sem prijde je z toho celej nakřivo

Každýmu živáčkovi se mezi náma líbí

Mrtvý vzpomínaj na časy, kdy byly ještě živý

My jsme tady všichni jedna veliká banda

A každýmu z nás hrozí jen smrtelná sranda

My jsme tady všichni jedna veliká rodina

Těšíme se až odbije půlnoční hodina

Nikdo se nemusí bát, že to třeba nepřežije

Každý den zde probíhají hřbitovni orgie

A jestli máte strach, tak tady o něj přijdete

Budete mít víc kámošů, až taky jednou zemřete

Trempové zas řáděj, to je v prdeli

Zas nás vožerou a mi budeme veselý

Jednou nás to přestane bavit vylezeme ven

Lidi si budou, že prožívaj hrůznej sen

A nebo, že se dívaj na horor v kině

Jenže jim z toho bude, neobvykle divně

A co se děje až vám, konečně dojde

Jako v každym filmu ještě nebude pozdě

Vyrazíte do ulic zabíjet mrtvoly

Vždyť to není hřích, to srdce nebolí

Nakonec to vyhrajete, mrtvý skončej v hrobě

Za pár let se stejně všichni sejdem, na hřbitově.